Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neubliž mi, prosím 29

20.01.2013 (10:15) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1916×

Ačkoliv nechtěně tak i přesto jsem Jacobovi předávala Annie každý sudý pátek a každou sudou neděli si ji zase převzala. Vypadalo to, že můj život již bude v pořádku, já si v klidu pracovala v Esmeině kanceláři, vydělávala peníze, Annie chodila do školky, sice ne tak často, jak jsem si představovala, protože Cullenovi si ji radši vzali přes den k sobě a můj vztah s Edwardem byl stále stejně stabilní, jako byl doposud, avšak dál jsme se neposunuli a já až abnormálně silně prahla po bližším fyzickém kontaktu, než jen těch pár polibků, co jsme si vyměnili.

Zrovna jsem přijížděla k Esmeině práci a viděla jsem nasupeného pana Blacka, jak vbíhá do budovy, s překvapeným výrazem jsem vystoupila a pospíchala za ním, avšak mi ujel výtahem. Kdybych byla upír, tak by mi nedělalo žádný problém objevit se nahoře dřív než on, ale to já prostě nejen a ani nevím, jestli bych jím chtěla být, ještě jsem o tom neuvažovala. Vždy pro mě musí stát na prvním místě blaho mé dcery a pak mohu uvažovat o tom, co se stane se mnou.

Netrpělivě jsem tedy vyčkala, než se výtah vrátil zpátky a pak vyjela do požadovaného patra, samozřejmě že Cullenovi nesměli mít nic horšího, než je poslední patro s nádherným výhledem, takže další minutu jsem musela strávit ve výtahu a uvažovat nad výrazem pana Blacka. Byl to hrozný klient, neustále si na něco stěžoval a vyžadoval Esmeinu přítomnost nehledě na to, kolik je hodin. Esmé si nikdy nestěžovala, ale přesto bylo jasné, že je jí to nadmíru nepříjemné.

Vystoupila jsem z výtahu a pokývnutím hlavy se pozdravila s ostatními členy Esmeiny firmy, kteří mi stejným gestem odpověděli a potutelně se usmívali. Stále jsem nechápala, co se děje a tak s tichým zaklepáním jsem vstoupila do Esmeiny kanceláře, která byla zároveň i mojí kanceláří z důvodu bezpečnosti. Vstoupila jsem tiše dovnitř a zaslechla útržek věty pana Blacka.

„… ko omluvu, byste se mnou měla jít na večeři,“ zrovna říkal a já viděla Esmein překvapený výraz. Konečně mi došlo, která bije, a musela jsem si skousnout spodní ret, abych nevybuchla smíchy.

„Eh… Já… Vy…“ poprvé jsem viděla upíra, který ztrácel slova, a nebyl schopný zareagovat.

„Víte, pane Blacku…“ pokoušela se znovu začít Esmé, ale on jí skočil do řeči.

„Prosím, říkejte mi Johnathan, nebo jakkoli jinak si budete přát,“ pronesl sebevědomím hlasem a já se tiše uchechtla, čímž jsem upoutala jejich pozornost.

„Omlouvám se,“ špitla jsem, celá zčervenala a rychle svůj pohled stočila k podlaze.

„Ne, pane Blacku,“ řekla již pevným hlasem Esmé, „zůstaneme u formalit. Jsem vdaná žena, která má milujícího manžela a báječnou rodinu, takže bych byla mnohem radši, kdybychom zůstali u formalit, a s prominutím, budu muset vaše pozvání odmítnout.“ Johnathan Black se na ní zamračil, naštvaně vzal své papíry, které přinesl, a rychlostí blesku, jak jen člověk může, zmizel z kanceláře a silně prásknul dveřmi.

„Esmé, já se hrozně omlouvám,“ začala jsme se omlouvat, ale Esmé jen zakroutila hlavou a posadila se za svůj stůl.

„V pořádku, Bello, naopak jsem ráda, že ses tu objevila, jinak nevím, jak dlouho by mi trvalo, než bych něco řekla. Musím uznat, že jsem byla naprosto zaskočená. Tohle jsem nečekala,“ přiznala a já přikývla na znamení, že jsem na tom úplně stejně.

„Ale dost s tlacháním, měly bychom se vrhnout do práce. Dneska spolu objedeme dva rozdělané domy a pak bych byla ráda, kdyby si mi pomohla dát dohromady jeden návrh na přestavbu domu, který jsem našla,“ řekla a já se hned pustila do práce. Práce nám šla od ruky, a když jsem se později odpoledne skláněla nad Esmeiným návrhem byla jsem hrozně ráda, že mi tolik věří a ptá se mě na mé názory. Dokonce i chtěla vědět, jak bych si představovala svou ideální ložnici, Anniein pokoj a spousty dalších věcí a já jí ráda odpovídala.

Když jsme k večeru již zamířily k domu Cullenových, abych si u nich vyzvedla Annie, tak jsem byla příjemně unavená a pozitivně naladěná. Svou malou princeznu jsem si vzala do náruče a pevně ji objala, hned co jsem vystoupila z auta a od Edwarda jsem si vysloužila letmý polibek na tvář. Museli jsme v tu chvíli vypadat, jak spokojená rodinka, a taky jsme byli. To jsem však ještě netušila, co všechno se ten večer ještě odehraje.

Pravidelně jsme u Cullenových zůstali ještě na večeři společně s Charliem a pak jsme teprve vyrazili domů a dnešek neměl být výjimkou. Večeře už byla skoro hotová a já Esmé pomáhala s její přípravou. Nikdy mi totiž nepřišlo normální, že by Esmé, která sama jíst nebude, měla pro mě a mou rodinu dělat večeři, i když by to spíš měla být má práce. Jednou mě i napadlo je pozvat na večeři k nám, ale problém byl v tom, že upíři normální jídlo nejedí. Takže jsem měla dvě možnosti, buď jim jít do lesa ulovit zvířata, což jsem hned zavrhla, nebo se pokaždé Esmé omlouvat za to jaká jsme přítěž, že s námi má tolik práce. Esmé mě vždy napomenula, že to pro nás dělá ráda a ať už to znovu nevytahuju, takže se to pro nás stalo téměř každodenní rutinou.

„Esmé, opravdu by sis s námi…“ začala jsem, ale ona už mi hned skákala do řeči.

„Bello, už jsme to řešili tolikrát, mně tohle všechno dělá radost a mám pocit, že takhle je má rodina úplná. Doopravdy tě žádám, aby si to znovu již nevytahovala,“ napomenula mě a já se pro sebe potutelně usmála, samozřejmě, že příště to vytáhnu znovu. Když byla večeře hotová a Charlie dorazil z práce, tak jsme se společně s Annie najedli. Charliemu už přestalo být zvláštní, že Cullenovi s námi nikdy nejí, možná mu to bylo stále divné, ale už se nikdy nezeptal.

„Tak pojď, Annie, už pojedeme domů. Je pozdě a já i děda musíme zítra vstávat do práce a ty jdeš zítra zase do školky, kde si tě vyzvedne táta,“ pobízela jsem jí a už si oblékala bundu, ale ona se pořád neměla k odchodu a hrála si s Emmettem, který se na mě omluvně podíval.

„Annie, rozluč se s Emmettem a pojď už!“ zvýšila jsem na ní trochu hlas, ale ona se jen otočila a vyplázla na mě jazyk. S otevřenou pusou jsem se podívala nejdříve na ni a pak na překvapeného Edwarda.

„Můžeš… Prosím…“ požádala jsem ho tiše a on se hned objevil u Annie a začal ji brát do náruče, jenže ona se začala vztekat, bušit do něj svýma malýma pěstičkami a pak se stalo něco nečekaného, celé její malé tělíčko se silně roztřáslo a změnilo se do bílého huňatého vlkodlaka. Se strachem v očích jsem zalapala po dechu a přišlo mi, že celý můj svět se v ten moment zastavil.

Ne, tohle ne. Prostě ne! To se nestalo, opakovala jsem si v duchu, ale v odpověď mi přišel hrozivý skřípavý zvuk, kdy to malé huňaté vlčátko zaťalo drápky do Edwardovy paže a využilo tak momentu překvapení. Vedle mě se ozvala ohlušující tupá rána, jak něco spadlo na zem, ale tomu jsem nevěnovala pozornost. Pohled jsem stále měla zaměřený na to zvíře, co Edward držel a nikdo nebyl schopen slova.

Neuběhla ani vteřina od chvíle, kdy vlčátko zaťalo drápky do Edwardova těla, když se ozvalo i z té malé tlamy  žalostné zavytí. Edward ji pustil a ona vyběhla ven z domu a zmizela v blízkém lese...

Sice je kapitola o něco kratší, ale měla jsem dojem, že více toho ze sebe již do téhle kapitoly nedostanu. zároveň mi přijde i taková hrozně kostrbatá. Tak mi tu prosím zanechte vaše názory, i kdyby to měla být kritika. Vaše názory mě zajímají a vezmu si je k srdci.

Adis

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neubliž mi, prosím 29: