Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neubliž mi, prosím 5

03.01.2010 (07:15) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3575×

Sešlápla jsem plyn a se strachem jsem uháněla do La Push. I přesto všechno, co se stalo, jsem se o něj bála. Je to všechno hrozně čerstvý a bolí to, hrozně to bolí. Ještě že mám Annie, bez ní bych to nezvládla a Charlie je mi taky úžasnou oporou, ale teď je pro mě to nejhlavnější, aby Jakovi nic nebylo. Bála jsem se o něj.

Cesta byla šíleně krátká a já už brzdila u svého starého domu a rychle vystupovala z auta. Podívala jsem se ke dveřím a mezi nima stál Jacob. Vypadal, jako že mu nic není až na ten jeho výraz. Nechápala jsem, co se děje.

„Jaku, co se děje?“ zeptala jsem se ho a on zamířil pomalu za mnou.

„Bello,“ řekl tiše a pořád mířil za mnou. Nevěděla jsem, co chce dělat, a jen jsem stála na místě a pozorovala jsem ho. Přišlo mi, jako bych se nedokázala pohnout. Ten pohled na něj mě bolel. Bolest z něj přímo sršela a já pořád nevěděla, co se stalo. Došel až ke mně a pevně mě objal. Pevně jsem zavřela oči, a i když jsem se tomu bránila, tak jsem ho taky objala. Cítila jsem, jak mi začali téct slzy. Pevně si mě k sobě přitiskl do svého teplého objetí a já se cítila, jako kdyby se nic nestalo. Jako kdyby tu nebyla žádná vlkodlačí záležitost o otisku, jako kdyby se něco takového nikdy nemohlo stát, jako kdybych se jen probrala z té nejhorší noční můry, která mě kdy potkala.

Jenže tohle byla skutečnost, všechno se to stalo, byla to ta nejhorší noční můra, ale byla skutečností. Cítila jsem, jak mě Jake jednou rukou hladí po celé délce mých vlasů od hlavy až dolů do pomyslné poloviny mých zad, kde končili a druhou má obmotanou kolem pasu. Jelikož byl větší než já, tak já měla hlavu zabořenou v jeho hrudi a mé slzy se vpíjeli do jeho trička. Slyšela jsem, jak se zhluboka nadechl a pak ztuhl a odtáhl se ode mě. Otevřela jsem oči a nechápavě se na něj podívala.

„To není možný,“ šeptl a pak do ruky chytl pramen mých vlasů a přičichl k němu.

„Jaku, co to děláš?“ zeptala jsem se ho, protože mi to bylo celkem nepříjemný.

„To snad nemyslíš vážně, Bello?“ vykřikl na mě a já se pod sílou jeho hlasu lehce přikrčila, ale nechápala jsem to.

„Jaku, já nevím, co se děje,“ řekla jsem a viděla jsem, jak se mu začali třást ruce, jako to vždycky bylo před přeměnou.

„Ty si se hned seznámila s těma pijavicema, co tu jsou?“ zakřičel na mě otázku a já cítila, jak se slzy derou zase na povrch, nelíbilo se mi, že na mě křičel. Nikdy předtím to neudělal.

„Jaku, já nev…“ Začala jsem, ale pak jsem se zarazila. Pijavicema? Tak přece vždycky říkal těm upírům. Začala jsem přemýšlet, kdo byl v poslední době v mé blízkosti a teď mi to došlo. Cullenovi. Ale oni jsou milý a nebyl tam žádný náznak toho, že by nám chtěli ublížit, dokonce se mi i snaží pomoc.

„Ty jsi tam nechala naši dceru? S nima?“ křičel na mě a tohle se mě dotklo ze všeho nejvíc.

„Do toho ti nic není! Je to především moje dcera, protože ty si nás opustil! To je moje věc, s kým se stýkám!“ Křičela jsem pro změnu já na něj a viděla jsem, jak se začal třást mnohem víc.

„Je mi do toho hodně. Je to taky moje dcera! A moc dobře víš, že nemůžu za to, co se stalo,“ nejdřív na mě křičel, ale tu poslední větu už řekl klidněji. Dlouze se mi podíval do očí a já viděla, jak se třes jeho rukou začal zmírňovat. Když jsem byla přesvědčená o tom, že se uklidnil, tak jsem promluvila. Všimla jsem si, že mezitím už stihla přijít Emily se Samem a z povzdálí sledují, co se děje. Na Samovi bylo vidět, že je připravený hned zakročit, protože tušil, že tohle neproběhne lehce.

„Ale já za to taky nemůžu a jedině já a Annie za to budeme platit. Mě jsou všechny ty vlkodlačí věci úplně ukradený a totálně mě sere, že se mi pletou do života. Co s tím já mám společnýho?“ zakřičela jsem na něj, protože už jsem se nedokázala udržet. Všechno mě to štvalo a už jsem to teď nedokázala v sobě dusit.

„Musela si počítat s tím, že to jednou přijde. Je to přeci tak daný. Vlkodlak se otiskne, automaticky zamiluje, vezme si svůj předmět lásky a mají spolu děti, které dále přenášejí vlkodlačí gen,“ řekl celkem klidně, ale ruce se mu už zase třásly.

„Já jsem neměla s čím počítat! Já jsem si vzala Jacoba Blacka a ne nějakého pošahaného vlkodlaka. Já jsem chtěla normální život. Kdyby si mě nezbouchl, tak bych tu nebyla a byla bych teď doma u Charlieho a přijela bych na Vánoce z vysoký. Měla bych normální život, jako mají všichni!“ Křičela jsem na něj a vyčítala mu vše, co jsem v sobě potlačovala už dlouhou dobu. Viděla jsem, jak se začalo třást celé jeho tělo, ale já už se prostě nedokázala udržet, protože na příjezdové cestě sousedního domu se objevila Leah, ani nevím, kde se tam vzala.

„Všechno jsem tolerovala! To že jsem většinu času byla doma sama a starala se o Annie. To že, když už si byl doma a nebyl vlkodlak, takže si jen pracoval na autech. Všechno jsem to tolerovala! Našla jsem si kamarádku, se kterou jsem si rozuměla, která mi byla oporou, která mi pomáhala všechno přetrpět. A co uděláš? Přivlastníš si nějakou pitomou vlkodlačí povídkou o otisku? Možná si říkáš, že to není tvoje chyba, ale moje taky ne!“ Pokračovala jsem v křičení na něj a on už nedokázal svůj třes uklidnit a já si toho všimla teprve teď. Slyšela jsem, jak se trhá látka jeho oblečení a jen jsem ho se strachem pozorovala.

„Bello! Couvni!“ Zakřičel na mě odněkud Sam, ale já se nedokázala pohnout. Moc dobře jsem si uvědomovala, že stojím příliš blízko, ale prostě jsem nedokázala udělat jakýkoliv pohyb. Jen jsem celá ztuhla a se strachem v očích jsem se dívala, jak se Jacob přeměňuje necelý metr ode mě.

Jestli se promění a já se nikam nepohnu, tak je po mě, pomyslela jsem si.

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neubliž mi, prosím 5: