Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neubliž mi, prosím 9

07.01.2010 (07:00) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3505×

HUDBA - je to hudba, kterou jsem u toho poslouchala, takže jestli chcete můžete si to k tomu pustit.

Rychle jsem se otočila a bála jsem se, co se stalo. Emmett stál hned za Edwardem a vypadal naprosto vystrašeně. Pohled mi padl i na Edwarda, ale ten byl jen otočený směrem k Emmettovi.

„Co se děje?“ zeptala jsem se Emmetta a on začal pomalu mluvit.

„Hádali jsme se s Rose a Alicí o tom, kdo si bude hrát s Annie, protože ony nám jí nechtěly půjčit, a když jsme se potom podívali na Annie, tak ona jen tak ležela na zemi a nijak na nás nereagovala,“ řekl vystrašeně a já hned seskočila z barové židličky.

„Kde je?“ zeptala jsem se ho a šla jsem za ním.

„Má jí Jasper tady v obýváku,“ řekl a já přidala do kroku a šla do obýváku. Uprostřed obýváku stál Jasper a v náručí držel Annie. Rychle jsem došla k nim. Annie měla zavřené oči, tak jsem jí pohladila po tváři a ona se jen trochu zavrtěla, takže mi bylo hned jasné, co s ní je.

„Co s ní je?“ zeptal se Jasper a Annie se zase hned zavrtěla a Edward za mnou se začal tiše smát, tak jsem se otočila směrem k němu a usmála jsem se na něj.

„Ona spí,“ odpověděla jsem Jasperovi a on na mě vyvalil oči. Když mu došlo, co jsem řekla, tak jen nevěřícně zakroutil hlavou. Vzala jsem si ji od něj a podívala se po nich a teprve teď mi něco došlo.

„Vy tu asi nikde nemáte postel, co?“ zeptala jsem se jich, ale Edward zavrtěl hlavou.

„Ale máme, pojď za mnou,“ řekl a šel do schodů, tak jsem zamířila za ním. On se v půlce schodů zastavil a otočil se směrem ke mně.

„Dej mi jí,“ řekl tiše a než jsem stihla cokoliv říct, tak už si jí ode mě vzal do náruče a pokračoval dál do schodů, tak jsem šla za ním. Když jsme vešli do patra, byla tu jen dlouhá chodba a spousta dveří, zatočil chodbou do leva a já zamířila za ním. Myslela jsem si, že půjdeme do pokoje, který byl na konci chodby, ale on se zastavil u předposledních dveří a vešel dovnitř. Zamířila jsem za ním a užasle jsem se na pár vteřin zastavila mezi dveřmi. Celý pokoj byl světlý, jako nejspíš všechny v tomto domě. Stěna naproti dveřím byla celá prosklená a byla tu jen jedna jediná postel, skříň a obraz s medvídky. Rychle jsem se vzpamatovala a šla k Edwardovi, který Annie už pokládal do postele. Sundala jsem jí boty a opatrně jsem jí svlékla svetřík, abych jí neprobudila. Když jsem to všechno udělala, tak se v posteli jen trochu zavrtěla, tak jsem jí přikryla dekou, kterou mi podal Edward, a pak jsem spolu s ním tiše vyšla z místnosti.

„Děkuju,“ řekla jsem mu a on se jen usmál a chytl mě za ruku, než jsem stihla cokoliv udělat, nebo říct, tak mě táhl do toho posledního pokoje, do kterého jsem si předtím myslela, že půjdeme. Otevřel dveře a já zas zůstala užasle stát na místě. Tenhle pokoj vedl na jih a měl okno přes celou jižní stěnu. Byl tu nádherný výhled na řeku a na hory, které byli blíž, než jsem si myslela. Západní stěna pokoje byla celá pokryta policemi s CD. Bylo jich tu víc, než v obchodě s hudbou. V rohu stála hi-fi věž u které bych se bála, že jí jen při jednom dotyku dokážu hned rozbít. Nebyla tam žádný postel, jen široká černá pohovka, která byla určená k tomu si na ní prostě jen lehnout a relaxovat. Podlaha byla pokryta tlustým zlatým kobercem, na kterém by se dalo taky ležet. A na stěnách visela těžká látka s o trochu tmavším odstínem, než měl koberce. Lehce jsem po té látce na stěně přejela rukou a byla příjemná na dotek.

„To je kvůli akustice,“ řekl Edward a já si teprve uvědomila, že mě sem odtáhl on.

„To je tvůj pokoj?“ zeptala jsem se zájmem a on jen přikývl a usmál se. Teprve teď jsem si tak nějak uvědomila, že mě pořád drží za ruku a já se tomu studenému stisku nějak nebráním. Dokonce mi přišel i příjemný potom Jakeově, který byl oproti němu horký. Chtěla jsem si pořádně ten pokoj prohlédnout tak jsem zamířila ke stěně, na které byli jen samá CD, a pustila jsem se ho. Nějak mi ten dotek, ale chyběl. Radši jsem to ale prostě jen tak přešla a začala si prohlížet tu velkou sbírku.

„Docela velká sbírka,“ řekla jsem uznale a on náhle stál za mnou.

„No, mám tu jen to nejlepší z každé doby,“ řekl a já se otočila a podívala se na něj se zájmem.

„Kolik ti vlastně je?“ náhle jsem si uvědomila, že je to vlastně upír, takže asi už nějakou tu dobu po tomhle světě chodí.

„Narodil jsem v roce 1901 v Chicagu,“ řekl a já si skousla spodní ret. On se trochu zamračil, ale pak pokračoval.

„V roce 1920, když mi bylo přesně devatenáct let, tak mě Carlisle našel, když jsem umíral na španělskou chřipku a přeměnil mě. Mí rodiče už byli po smrti a Carlisleovi mě bylo líto, tak mě přeměnil,“ řekl a sklopil zrak. Nevěděla jsem co říct, jeho příběh mě zaujal, asi tak jako on samotný. Co mu tak říct? Je mi to líto? Ale to by tu zase nebyl a já bych ho nepoznala. Anebo bych měla říct, že jsem ráda? To by zas zněla jako neúcta k jeho rodičům. Chvilku jsem přemýšlela, než jsem promluvila.

„Je mi líto tvých rodičů,“ šeptla jsem a on zvedl hlavu a usmál se na mě.

„Děkuji. Nechceš se posadit?“ zeptal se a pokynul rukou směrem k pohovce, jen jsem přikývla a sedla si. On šel za mnou a sedl si na druhou stranu pohovky.

„Asi máš pár otázek ohledně našeho života, takže neváhej a pojď sem s nimi,“ řekl a povzbudivě se na mě usmál. Nevěděla jsem, kde začít, tak jsem řekla to, co mě první napadlo.

„Jak zvládáte pohybovat se mezi lidma?“ zeptala jsem se a on se na mě usmál.

„No někdy to je těžší, než se zdá. Třeba ty patříš k těm těžším případům, protože například mě neuvěřitelně moc voníš, ale je to všechno jen o vydobyté sebekontrole. Nejdřív jsme si zvykali na zvířecí krev, a i když nás plně neuspokojí, tak je to dobrá náhražka. Je to jako když člověk žije celý život na tofu. Ne všichni to zvládnou, ale zas tak hrozný to není,“ řekl mi a já se nad tím musela zamyslet. Nejspíš to asi nemusí být zas tak těžký. Nejspíš se to dá vydržet. Když to tak přirovnal k tofu, tak když je člověk celý život zvyklý jíst maso a náhle začne jíst tofu, tak mu to vadí, ale časem si zvykne.

„A proč jste s tím vůbec začínali? Myslím tím tedy pití zvířecí krve místo té lidské?“ zeptala jsem se ho, protože přeci jen ten nápad musel odněkud vzejít.

„Všechno to vlastně začalo u Carlislea, ten se narodil v Londýně někdy na začátku čtyřicátých let sedmnáctého století. Byl jediným synem anglikánského pastora. Jeho matka zemřela při porodu. Nebudu tě zatěžovat nějakými detaily, ale zkus si představit, že tvůj otec pořádá hony na čarodějnice, vlkodlaky, upíry a vlastně na všechno nadpřirozeno, které podle něj má v sobě zlo. Carlisle jednou objevil skupinu opravdových upírů a tak je spolu s velkou skupinou lidí z města napadl. Jeden ten upír se, ale bránil. Byl hladový a naprosto zesláblý. Carlisle stál vepředu a všechno to vedl, takže Carlislea napadl a toho upíra z něho strhli. Začala tedy Carlisleova přeměna, když byla dokončena, tak si Carlisle plně uvědomil, co se s ním stalo. Jenže nechtěl nikomu ublížit. Rychle se ztratil do blízkých lesů. Byl naprosto zesláblý, ale dokázal se udržet. Ucítil krev, ale bylo to něco jiného, než lidské krev, tak šel potom. Teprve, až to zvíře napadl, tak si uvědomil, že to bylo zvíře. A v tu chvíli si uvědomil způsob, jakým zabránit tomu, aby ubližoval lidem. Vždyť i jako člověk žil z masa zvířat, tak teď našel způsob, takový že žil z krve zvířat. Nebylo to tak drastické,“ dokončil Carlisleův příběh a zkoumal můj výraz, jenže já ho poslouchala s naprostým zaujetím, že jsem si ani neuvědomovala, jak se tvářím.

„Pokračuj,“ šeptla jsem jen a on se nenechal dvakrát pobízet.

„Naučil se s tím žít a naučil se odolávat lidské krvi. Stal se z něj postupem času doktor a on si vybral práci, která pomáhá lidem a plně přitom využíval i toho, že dokáže rozpoznat, jestli ten člověk krvácí, nebo ne. Bral to od té doby jako nadání a ne jako prokletí. Jenže byl sám, takže když našel mě, rozhodl se mě přeměnit. Poté si našel jako svou družku Esme, která umírala, poté co skočila z útesu. Nikdo už jí nedokázal pomoc, ale Carlisle našel cestu, kterou ji pomohl a proměnil ji. Pak narazil na Rosalii a myslel si, že pro mě bude něčím takovým, jako je Esme pro něj, ale já a Rosalie jsme měli už od samého počátku mezi s sebou problémy. Nakonec si ona našla Emmetta, kterého málem rozdrásal medvěd, tak ho zachránila a Carlisle ho pro ni přeměnil. Teprve před padesáti lety se k nám přidali Alice s Jasperem, kteří už upíry byli,“ zakončil to a podíval se z okna, nejspíš mi chtěl dát čas na to, abych to všechno pobrala, ale mě začalo zajímat něco úplně jiného.

„Proč ty si se rozhodl odolávat lidské krvi?“ zeptala jsem se a on otočil svůj pohled zpátky směrem ke mně.

„Víš, řekl bych, že každý máme nějaké schopnosti. Carlisleovou schopností bude nejspíš to jeho dokonalé sebeovládání. Esme je zase mateřská. Chová se jako ta nejlepší matka, jakou si můžeš jen přát. Rosalie je neskonale krásná. Emmett je zase silný. Silnějšího dospělého upíra jsem ještě nepotkal. Alice vidí do budoucnosti, i když to není přesně určující. Vidí, jen to po jaké cestě se člověk zrovna ubírá, nebo pro co se zrovna rozhodne. Jasper, ten zas vnímá pocity a dokáže s nimi dělat, cokoliv si usmyslí. No a já pro změnu slyším myšlenky. Vždy jsem slyšel, to co se oběti honilo hlavou. Rozhodl jsem se poté pomáhat bezbranným a zabíjel jsem jen ty, kteří si to podle mě zasloužili,“ řekl a já chápavě přikývla, ale jen jedna věc mě zarazila. Když slyší myšlenky, slyší i teď ty moje? Edwarde, slyšíš mě? Pane bože, to je ale blbost. Ptám se svý vlastní hlavy, jestli v ní náhodou není nějaký úžasný upír. V tu chvíli jsem se začala červenat. Tak to jestli mě slyší, tak to slyšel i to, že je úžasný. Ježíš Bello, už na to nemysli. Musela jsem sebe samu ve své hlavě okřiknout, ale teprve teď jsem si uvědomila, že on na to vůbec nereaguje.

„Slyšíš i mě?“ zeptala jsem se tedy nahlas a on zakroutil hlavou. V tu chvíli jsem si oddechla a musela se usmát.

„Koukám, že tě to nejspíš potěšilo. Teď mě bude o to víc zajímat, co si asi tak myslíš,“ řekl a upřeně se mi zadíval do očí. Jen jsem se nechala unášet tím jeho pohledem. Jeho dokonalýma očima, které měli barvu tekutého zlata. Pohled do těch očí mě hřál u srdce. Ty oči byly dokonalé, jeho vlasy byly dokonalé, jeho rty byly dokonalé, prostě celý on byl dokonalý. Usmála jsem se na něj a on mi úsměv opětoval.

„Jaký byl tvůj život? Nebyla si příliš mladá na to, aby si měla Annie?“ zeptal se a já se tedy pomalu pustila do vyprávění svého příběhu, který už ale znáte. Kdyby si přeci jen někdo nepamatoval…

„Přistěhovala jsem se do Forks, když mi bylo čtrnáct let. Má matka René zemřela při autonehodě a Charlie byl můj jediný žijící příbuzný. Seznámila jsem se s Jacobem a on mi byl nejlepším přítelem v té době, když se tu objevila ta neznámá dívka z Phoenixu, ta co má za otce poručíka Swana. Asi tak se na mě všichni dívali. Pár přátel jsem si našla i ve škole. Po čase chtěl Jake být něco víc a já se nebránila. Jenže s tím přišel i první sex a z toho hned přišla Annie,“ šeptla jsem, ale v tu chvíli mi začali téct slzy. Nechtěla jsem o tom už dál mluvit. Než jsem stihla cokoliv udělat, tak si mě k sobě přitáhl a objal mě. Bylo to pro mě příjemné studené obětí. Zabořila jsem hlavu do jeho ramene a jen jsem plakala. On mě mezitím hladil konejšivě po vlasech a teprve, když jsem už přestala brečet, tak jsem intenzivně vnímala jeho ruku na mých vlasech a mnohem intenzivněji tu druhou, kterou měl kolem mého pasu.

Pomalu jsem zvedla hlavu a podívala se mu do očí. On stáhl ruku z mých vlasů a otřel mi slzy. A já zas cítila to úžasné šimrání v břiše. Utápěla jsem se pohledem v jeho očích, až jsem si uvědomila, že naše rty se začaly k sobě přibližovat. Stačil už jen kousek, když v tom se otevřely dveře, tak jsem rychle uhnula pohledem a podívala se na toho narušitele. Byl to Emmett, který se na chvíli zastavil mezi dveřmi a pozvedl obočí, než začal mluvit.

„Zvoní ti telefon, Bello,“ řekl a já rychle vyskočila na nohy a on mi ho už podával do ruky, tak jsem ho od něj rychle vzala. A aniž bych se dívala, kdo volá, tak jsem to zvedla.

„Prosím?“

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neubliž mi, prosím 9: