Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Never give it up! - 1. kapitola

13.10.2012 (15:30) • Antonieta • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1590×

1. kapitola

Nahodila jsem úsměv a vešla do třídy s myšlenkou, že už je to rok, a že je na čase jít dál. Mám právo na štěstí stejně jako ostatní, tak za něj budu bojovat! Nikdy to nevzdám!

Došla jsem ke své lavici a překvapeně hleděla na Edwarda, který seděl na mém místě.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě tím jeho sametovým hlasem, ale s náznakem… bolesti?

„Ale jo,“ odpověděla jsem krátce a šla si sednout do poslední lavice, byla jako poslední prázdná. Vytáhla jsem učebnici a sešit a pohodlně se usadila. Když do třídy vešel učitel, rozhlédl se po třídě a poté vyvolal Edwarda s Alice, která seděla po jeho boku, k tabuli, aby se představili. Slova se ujala Alice.

„Ahoj, já jsem Alice a toto je můj bratr Edward. Do této školy chodí ještě naši sourozenci - Emmett a Rosalie, ti chodí o ročník výš, a ještě Jasper, který je ve stejném ročníku jako my. Přistěhovali jsme se sem z Aljašky se svými adoptivními rodiči. Náš otec je chirurg a pracuje ve zdejší nemocnici a matka architektka a restaurátorka. A to je asi vše,“ ukončila svůj proslov a na všechny se mile usmála. Edward se díval na mě a na tváři měl bolestivý a zároveň nenávistný výraz. Jeho oči byly černé a naháněly strach. Nevěnovala jsem tomu pozornost - byl milý, tak z něj přece nebudu mít strach. A jestli mě nemá rád, není jediný.

„Děkujeme, můžete si sednout,“ pokynul jim učitel a oni se oba přesunuli do lavice. Pohybovali se způsobem, že se snad ani nedotýkali země - s takovou lehkostí, že by jim to mohli závidět i profesionální baletky, a přitom třeba Edward byl docela svalnatý a vysoký chlap na rozdíl od baleťáků.

„Tak, kdo chybí?“ zeptal se učitel, všichni už věděli, že se sice ptá, ale když někdo odpoví, je naštvaný, protože si na to chce přijít sám, a tak všichni mlčeli, ačkoli jeho počínání bylo, je a bude dosti dětinské.

„Takže, dneska jenom Swanová - jak vidím.“ Zapsal si mě a začal s výkladem, protože nikdo neodporoval. V duchu jsem si říkala: Tak to vidíš špatně. Ale neřekla jsem nic, jen zvedla ruku. Mám dokonalou docházku a nenechám si ji pokazit tím, že mě zase zapsal, ačkoli jsem tady.

„Kdo se nám to hlásí?“ zeptal se.

„Pane Smithe, já jsem Swanová, jsem tady, nechybím a vy jste si mě zapsal,“ upozornila jsem ho. Zamračil se, chvíli vypadal, že přemýšlí, ale pak si mě došel ze seznamu chybějících vyškrtnout a poté pokračoval ve výkladu. Viděla jsem, jak se na mě několik mých spolužáků otočilo, chvíli si mě prohlíželi a pak se dále věnovali svému školnímu spánku. Já si dělala poznámky a dávala pozor, abych se pak mohla učit, protože nic jiného mi ostatně nezbývá, protože procházky jsou v takovém počasí nemožné a že by mě někdo někam pozval - taky nehrozí.

Zvonění vysvobodilo mou ruku od psaní a mé ztuhlé tělo ze sezení na tvrdé a prochladlé židli. Sešit jsem společně s tužkou hodila do tašky a učebnici vzala do ruky, abych ji mohla dát do skříňky a vydala se pryč ze třídy. Všimla jsem si, že když jsem procházela kolem Alice, najednou jako by se probudila z transu, škubla sebou, zatřepala hlavou a pak se ztrápeně podívala na Edwarda. Ignorovala jsem to a šla si odnést učebnici.

Na další hodině jsem si sedla do své lavice a Edward, neboť přišel poslední, výjimečně sám si sedl do volné poslední. Pan Brown mě dnes opět neviděl, a tudíž zapsal, že chybím. Dokonce ani nevyzpovídal Edwarda, takže jsem usoudila, že je dnes obzvlášť nevšímavý. A počkala si na konec hodiny, kdy jsem mu oznámila, že jsem tady. S úsměvem si mě škrtnul ze seznamu a nechal mě jít.

Tak nějak probíhaly i další hodiny. Na dějepisu byl dokonce již zmiňovaný Jasper, který se k Alice docela hodně měl, což mi přišlo divné, když jsou v podstatě rodina. Edward byl na všech hodinách, kromě té s Alice a Jasperem, a vždycky si sedl do poslední lavice, takže jsem na něj neviděla, ale měla jsem pocit, že mě pořád sleduje.

Moje poslední hodina před obědem byla biologie. Přišla jsem do třídy, posadila se do své lavice, vytáhla učebnici a sešit a nějakou tužku. A než přišel učitel, kreslila jsem si za okraj sešitu. Učitel vešel společně s Edwardem.

„Dobrý den, žáci!“ pozdravil nás a několik spolužáků zamručelo jako odpověď. Učitel to nekomentoval a stále se usmíval.

„Dovoluji si vám představit nového studenta Edwarda Cullena. Na jeho bývalé škole byl v biologii, stejně jako v jiných předmětech, vynikající, proto jsme rádi, že ho můžeme přivítat mezi námi. Doufám, že ho přijmete a popřejete mu hodně štěstí na zdejší škole.“ Učitel byl očividně nadšený, že mohl říct svůj určitě dlouho připravovaný projev, ale Edward vypadal znuděně.

„Tady máš učebnici. A posaď se ke slečně Swanové, je také vynikající studentka, takže si určitě budete rozumět.“

Ukázal na mě a popostrčil Edwarda, aby šel za mnou. Viděla jsem, jak se zhluboka nadechnul. Došel až ke mně, sedl si, vyskládal si na stůl pomůcky a upřeně sledoval učitele. Nevšímala jsem si ho, dokud jsem nebyla nucena s ním spolupracovat.

Konverzaci jsem omezila na minimum, takže všechno, co jsme si řekli, by se dalo shrnout jedním slovem – biologie. O ničem jiném jsme nemluvili a já byla spokojená. Byl opravdu dobrý, všechno věděl a nedělalo mu žádné problémy vyměnit sklíčka u mikroskopu, kápnout na sklíčko jen jednu kapku vody nebo jakkoli pracovat s preparátem.

Po hodině mě čekal vysněný oběd, dneska jsem měla stejně jako jiné dny ukrutný hlad, neboť jsem jako obvykle snídala jenom jablko. Stoupnula jsem si do řady a vybrala si sendvič, džus a kus jablečného koláče. Zaplatila jsem a i s tácem jsem si šla sednout k menšímu ze dvou stolů, které vždy zůstávají prázdné, neboť jsou příliš vzdálené od ostatních.

Dala jsem se do jídla, když jsem uviděla pět dokonalých osob vcházejících do jídelny. Snad všichni se na ně podívali. Ačkoli nebyli opravdová rodina, všichni byli býlí jako stěna, pohybovali se lehce a ladně. A ačkoli nikdo tady nebyl naivní a nikdo z nikoho neměl strach, tahle pozoruhodná pětice vzbuzovala jakýsi respekt a úctu k nim.

Všichni přítomní byli jako v transu, ale mně to zas tak zvláštní nepřišlo, tak jsem pokračovala v jídle. Byla jediná v obrovské jídelně, kdo jedl, kdo se vůbec hýbal. A oněch pět andělů si toho zřejmě všimlo, pohlédli na mě, pak se rozhlédli po zbytku místnosti a jeden z nich - obrovský, svalnatý a černovlasý se začal smát. Okamžitě se k němu přidal i Jasper, kterého už jsem znala, a ostatní se jen ušklíbli. Přemýšlela jsem, jestli se smějí mně nebo všem ostatním, ale i když se mi ta první možnost, která byla rozhodně pravděpodobnější, nelíbila, nezkazilo mi to chuť k jídlu.

Když si sedli ke stolu vedle mého, uvědomila jsem si, že je to vlastně poslední volný stůl v celé jídelně, takže jejich společnost budu muset přetrpět každý den. Rychle jsem do sebe naházela zbytky koláče, dopila vodu a odnesla tácek. Pak jsem vyšla ven z jídelny, doprovázená pohledem pěti párů černých očí.

Ten den jsem ještě měla tělocvik, což pro mě bylo utrpení, protože sporty nesnáším. Museli jsme skákat přes kozu, houpat se na kruzích a dělat kotouly. Po hodině jsem se zase oblékla do svého oblečení a vydala se na parkoviště. Už jsem se těšila na klid doma a na tátu.

Nasedla jsem do auta a při výjezdu ze školního parkoviště jsem ještě zahlédla u dvou nádherných aut, která se tady mezi ta stará a opotřebovaná auta opravdu nehodila, pět nádherných osob, které tady absolutně nezapadaly. Pousmála jsem se tomu rozdílu mezi nimi a všemi ostatními žáky a pak už dávala pozor na cestu. Dojela jsem k domu, před kterým už stálo tátovo policejní auto. Vešla jsem do domu a sedla si ke kuchyňskému stolu k tátovi.

„Co se děje, tati?“ zeptala jsem se, protože nebylo normální, že jen tak sedí v kuchyni. Normálně se díval na zápas, jedl nebo nebyl doma, ale někde rybařil s přáteli.

„Dnes jsme našli postřeleného medvěda a kousek dál rozsápaného turistu. Budeme muset jít zítra do lesa a toho medvěda chytit, protože nám dnes unikl. Může to být nebezpečné.“ Vypadal utrápeně, ale nějak jsem to nechápala.

„Vím, že to může být nebezpečné, ale vy to zvládnete, jste skvělý tým!“ podporovala jsem ho.

„To je sice pravda, ale s takovými věcmi nemáme zkušenost, a kdyby se mi něco stalo, nikoho tu nemáš.“

Smutně se na mě usmál a chytil mou ruku.

„Já bych to zvládla a tobě se nic nestane!“ uklidňovala jsem ho, ale vlastně i sama sebe.

„Dobře, zlatíčko. Mám tě rád,“ řekl mi a přišlo mi, že nepočítá s tím, že se zítra z lovu medvěda vrátí. Poprvé mi do očí řekl, že mě má rád a vypadal, že se rozbrečí, což se stalo akorát na pohřbu mé maminky.

Vstal a chystal se k televizi. Vstala jsem taky a objala ho. Nečekal to, ale objetí mi opětoval a po zbytek dne mi přišel trochu klidnější.

 Napsala jsem na vaše přání pokračování, doufám, že zanecháte komentář, jestli mám opravdu pokračovat. Ačkoli se to zdá zatím nudné, pokud mě necháte pokračovat, slibuji, že to bude zajímavější. U minulé kapitoly/jednorázovky/prologu, říkejte tomu, jak chcete, mě komentáře velmi potěšili, takže... Thank you very much!

Your Tonie

Autor: Antonieta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Never give it up! - 1. kapitola: