Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Never give it up! - 5. kapitola

26.10.2012 (10:30) • Antonieta • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1603×

5. kapitola - Cullen tells...

Alice

První den, kdy k nám měla přijet Bella, jsem se pořád starala o to, jestli se jí bude všechno líbit. Moje vize ukazovaly, že bude nadšená, a tak jsem byla usměvavá a Jazz si toho nesmírně vážil. Když jsem uslyšela přijíždět auto a následně hlas Jazze, seběhla jsem ke dveřím a čekala. Naprosto mě rozhodilo, že jsem neviděla hádku Edwarda a Jazze, ve které šlo opět o Bellu. Zakroutila jsem nad tím hlavou a otevřela dveře právě přicházející nové člence Cullenovic rodiny.

„Ahoj!“ pozdravila jsem ji s úsměvem a objala ji. Nijak nereagovala, tak jsem ji pustila a ona jemně špitla ahoj na pozdrav. Nechápala jsem to. Myslela jsem, že mě má ráda a ona mě ani neobejme? Pustila jsem je dovnitř a nechala se útěšně obejmout od Jazze. Zabouchla jsem dveře a ani si nevšimla, že tam stál Edward, který následně vletěl dovnitř a měl v plánu mě zaškrtit hned, jak odejde Bella nahoru, takže jsem přestala vnímat nově příchozí a soustředila se na Edwarda. Trochu jsem se s ním pohádala, ale pak už jsem to nechala být. Jazz Bellu ubytoval a následně se přidal k ostatním, kteří pomalu začínali přecházet k obvyklým činnostem nočním.

Slyšela jsem, jak Bella kolem půlnoci vstala a šla se umýt. Když si Bella sbírala své věci, měla jsem vizi o jejím střetu s Edwardem, ale ten mě okázale ignoroval a mé myšlenkové upozornění, že má zůstat v pokoji, neslyšel. Takže jakmile Bella vyšla z koupelny, srazila se s Edwardem, který se jí slušně optal, jestli jí nic není, ale ona to špatně pochopila a opět po něm začala křičet a pak se zavřela v pokoji.

Edward přišel za námi s nakvašeným výrazem a pevným rozhodnutím, že s tou holkou už nechce nic mít a že se jí bude vyhýbat. Další den jsme šli normálně do školy, a když jsme přišli, Bella stále spala. Dýchala pravidelně, ale i přesto jsem poslala Jazze ji zkontrolovat. Edward si sedl ke klavíru a tiše, aby Bellu nevzbudil, psal novou skladbu, Carlisle a Esmé si něco četli a my ostatní jsme aktivity střídali. K večeru Esmé uvařila nějakou polévku a čekala, jestli přijde Bella, ta však spala dál.

Rosalie

Seděli jsme v pokoji, když vtom jsme slyšeli kroky. Bylo jasné, že je to Bella, protože byly nepravidelné a těžké a doprovázel je její pravidelný dech, kdežto všichni ostatní při chůzi většinou nešli slyšet. Bella vypadala dost vyčerpaně a pobledle. Zastavila se na schodech a jen tak tam stála a hleděla na nás. Pravděpodobně proto, že byla noc a my jsme se všichni v obvyklém denním oblečení věnovali se běžným činnostem.

„Potřebuješ něco, Bello?“ zeptala se po chvíli ticha Alice.

„Ale nic,“ odpověděla šeptem a zase se otočila zpět.

„Ale Bello, pojď se alespoň najíst, nic jsi nejedla už dva dny!“ volala za ní Esmé, která nás poslouchala a kontrolovala z pracovny. Bella se chvíli rozmýšlela, ale pak se otočila a došla za Esmé do kuchyně. Snědla talíř polévky a vypila sklenici džusu. Chystala se umýt po sobě nádobí, ale Esmé ji zastavila.

„Já to umyju, to je dobrý!“ říkala. Bella slušně poděkovala a pomalu se vydala zpátky do pokoje. Začetla jsem se do svého časopisu, ale zase přestala, když Bella oslovila Emmetta, kterého potkala na schodech.

„Nevíš, kde je Jasper?“ zeptala se. Tázavě jsem se podívala po Alice, ale ta byla v transu a sledovala své vize. Emmett neodpověděl, jen na Jazze zařval tak, že to určitě slyšeli i v Denali.

„Emmette! Vždyť vzbudíš -“ začala Bella s vyčítáním, ale zarazila se, protože všechny kromě Jaspera a Emmetta viděla v obýváku a s Emmettem právě mluvila, takže došla k závěru, že tu nikdo nespí.

„Ale, nikdo tu nespí a nebudu ho přece hledat,“ odpověděl jí Emmett a pokračoval v cestě do obýváku. Sedl si vedle mě na gauč a vzal si do ruky nějaký časopis o autech. Já jsem poslouchala rozhovor Jaspera a Belly.

„Ehm, v kolik jezdíte do školy?“ ptala se Bella. „Tedy jestli mě tam vezmete,“ dořekla.

„Jistě že tě vezmeme, ale ty jsi do konce týdne omluvená, takže běž spát a zítra ráno nestresuj. Jo a doma zůstane Edward, protože Esmé musí někam jet a Carlisle chodí do práce,“ odpovídal Jazz.

„Ale já nepotřebuju hlídat!“ začala se hádat.

„Bude tu pro případ, že bys zase omdlela a taky proto, aby ti mohl uvařit nebo s čímkoli pomoct.“ Jazz se ji snažil uklidnit, ale teď to potřeboval spíše Edward. Stál u klavíru a zatínal ruce v pěsti.

„A nemohl by tu zůstat někdo jiný?“ zeptala se Bella šeptem asi proto, aby to Edward neslyšel. To bylo na Edwarda moc. Chytil první vázu, co mu přišla pod ruku a praštil s ní o zeď. Emmett ho chytil, aby se nerozběhl k Belle a já mu šla domluvit, zatímco Esmé mu tiše nadávala, že to byla její oblíbená váza. Emmett Edwarda dostal z domu a dotlačil ho až do lesa, kde mu Edward utekl. Můj miláček se vrátil celý zablácený, ale s úsměvem.

„Myslím, že se tu někdo zamiloval,“ konstatoval tiše a políbil mě na krk. Usmála jsem se. Je pravda, že Edward vyšiloval, už když jsme přistoupili na tuto školu a poprvé viděl Bellu. Mně na ní nic zajímavého nepřišlo, ale byla skromná a milá, tak jsem se ji rozhodla respektovat.

Edward

Když jsem Emmettovi utekl v lese, šel jsem si zalovit, abych měl jistotu, že Belle zítra neublížím. Snažil jsem se vypudit myšlenky na to, že mě nemá ráda a že se snaží v mé přítomnosti trávit co nejméně času. Chápu, že to teď neměla lehké, ale vždyť já jsem jí chtěl jenom pomoct ne ublížit a navíc jsem jí nic neudělal a ona je taková! Štvalo mě taky to, že se jí nemůžu dostat do hlavy, abych zjistil, co si myslí. Vrátil jsem se v době, kdy všichni odjížděli.

„Dávej na ni pozor a udělej jí něco k jídlu z toho, co tu je, já dojedu dokoupit nějaké potraviny. Pa!“ Esmé mě upozornila, co musím udělat, dala mi pusu na tvář a nastoupila do auta. Pak všichni odjeli. Rozhodl jsem se udělat Belle vajíčka. Vytáhl jsem jediná dvě z lednice a zjistil, že tam nic jiného není. Jen dvě láhve krve. Zvládl jsem zapálit sporák, rozklepnout vajíčka na pánev a pak jsem se šel nahoru umýt z lesa.

Když jsem vylezl z koupelny, ucítil jsem příšerný smrad. Vajíčka! Seběhl jsem dolů, kde Bella otevírala okna, aby vyvětrala. Postavil jsem se za ní a počkal, až se otočí. Cukla sebou, když mě viděla, protože mě neměla šanci slyšet přicházet.

„Omlouvám se, chtěl jsem ti udělat snídani, ale zapomněl jsem na to a ono se to připálilo.“ Mrzelo mě to, ale taky jsme už nic neměli a já teď nevěděl, co jí mám k té snídani dát. Ona naproti tomu vypadala chápavě. Asi se to stává i lidem.

„V pohodě, vezmu si něco sama,“ řekla mi a došla až do kuchyně, kde otevřela lednici. Zírala do ní a chvíli nebyla schopna slova, což já taky ne, vzhledem k té krvi v ní.

„Ehm, to jste dneska na snídani všechno vyjedli?“ zeptala se a i přes její věčně špatnou náladu to vypadalo, že se brzy začne smát.

„Ne, jen nikdo nezašel nakoupit,“ odpověděl jsem pohotově a rychle lednici zabouchl, než si všimne, že na víno je v těch láhvích moc tuhá tekutina. Otevřel jsem jednu skříňku, ve které jsem věděl, že bývá něco pro návštěvy lidí.

„Edwarde, co to je?“ ukázala Bella na hmotu na dvířkách od skříňky. Pro sebe jsem se usmál.

„To aby nešel cítit ten smrad z těch potravin,“ odpověděl jsem jednoduše a zadržoval smích, když jsem viděl ten nechápavý výraz.

„Dáš si čaj?“ zeptal jsem se, ale už dával vařit vodu.

„Jasně,“ odpověděla.

„Nic jiného nemáme, ale Rose s Al půjdou dneska nakupovat, tak ti třeba koupí i něco k jídlu,“ řekl jsem jí při předávání balíčků sušenek a pak se věnoval přípravě čaje. Bella se posadila ke stolu a chvíli si balíčky sušenek prohlížela. Pak se do nich pustila a snědla dva balíčky sušenek, které jsme koupili na cestách po světě. Postavil jsem před ní čaj a šel si sednout ke klavíru. Ještě jsem zahlédl, že si čte něco na obalech snězených sušenek, ale pak je bezradně hází do koše. Ne každý umí rusky a norsky. Odešla do pokoje a já ji přestal vnímat a věnoval se klavíru.

Chvíli jsem hleděl na klávesy a v mysli si promýšlel, jak by měly tóny následovat po sobě. Když jsem si zformuloval začátek, nadechl jsem se a začal hrát. Když jsem zahrál všechno, co jsem si promyslel dopředu, zapsal jsem si to do notového papíru a všiml si Belly, která už učesaná a oblečená v teplácích a teplé mikině seděla kousek ode mě a četla si moji oblíbenou knížku Na Větrné hůrce. Usmál jsem se a na notový papír napsal Bellina ukolébavka. Dopsal jsem celou skladbu a pak ji jemně a tiše hrál, aby se Belle dostala do podvědomí a měl jsem pocit, že se usmívala a kvůli knížce to být nemohlo, protože příběh je smutný.

Byl jsem tak zabraný Bellou, že jsem si nevšiml přicházející rodiny, ale Emmettův smích mě probral. Jeho myšlenky byly jednoznačné: Edward se nám zamiloval a Bella ho ignoruje. Naštval mě, ale když si něco podobného myslela i má oblíbená sestra Alice, Rosalie i Esmé, musel jsem uznat porážku. Zvedl jsem se od klavíru a abych nevypadal, že mi jejich myšlenky nevadí, jsem se mračil a hodlal je ignorovat nejméně dalších deset let.

„Edwarde, ty jsi Belle neudělal oběd?“ ozvala se Esmé.

„Ne,“ odsekl jsem, když moc dobře věděla, že jsem neměl z čeho a taky by to poznala, protože kuchyň by nejspíše vyhořela.

„Nemám hlad a navíc, asi bys přišla o kuchyň, Esmé,“ vložila se do toho Bella.

„Cože?“ zeptala se zmateně ale radostně, že Bella mluví, Esmé. Alice se usmála a její myšlenky se točily kolem vize z dnešního rána o mé nepovedené snídani. Ostatní mí sourozenci se začali smát a vybavovalo se jim něco podobného jako Alice, jen Alice to měla nejpřesnější, ostatní si to jen domýšleli. Odběhl jsem k sobě a práskl dveřmi. Očima Alice jsem viděl Bellu, jak kroutí hlavou a pak odchází do pokoje.

Budu ráda za všechny komentáře, tak si najděte minutku a nějaký tu zanechte. Doufám, že budete spokojeni s touto kapitolou navíc, slibuji, že brzy přidám i normální pokračování.

Tonie

Autor: Antonieta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Never give it up! - 5. kapitola: