Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Never give it up! - 6. kapitola

27.10.2012 (09:45) • Antonieta • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1740×

6. kapitola - Škola

Další dny byla doma Esmé, a ne Edward. Ten se mi začal vyhýbat a ignorovat mě. Alice mě pořád tahala na nákupy a chtěla se se mnou bavit a vždycky vypadala uraženě, když jsem ji jemně odmítla. Emmett se mnou občas prohodil pár slov, ale jinak si mě moc nevšímal. Rosalie byla zvláštní, protože občas vypadala, že mě chápe, když jsem například odmítala Alice, ale když jsem se odmítala bavit s Carlislem nebo Esmé, na obličej hodila chladnou masku a začala mě ignorovat jako Edward. Carlisle i Esmé byli hrozně milí, ale já se neměla chuť se s někým bavit, a tak jediný, kdo za mnou chodil do pokoje, byl Jasper, který mi nosil jídlo a dvakrát mi donesl i nějakou knížku, kterou bych si prý měla přečíst.

Když jsem byla konečně dost vyspaná, začaly se mi v noci zdát noční můry. Buďto jsem utíkala temnou uličkou, která nikde nekončila, nebo jsem byla v uzavřené místnosti a za stěnami jsem viděla tátu a mámu, ale nemohla jsem se k nim dostat, jen se na ně dívat a na konci toho snu, začalo všechno hořet a já se probudila celá zpocená a vyděšená. A taky smutná, protože mi to připomnělo, že se s mámou a tátou už nikdy neshledám. V neděli večer, když mi Jazz donesl večeři, jsem se ho znovu zeptala, v kolik jezdí do školy.

„Sraz máme pod shodami přesně v osm, tak nezaspi!“ odpověděl mi, ale místo, aby odešel, si ke mně sednul.

„Bello, co tě trápí?“ zeptal se opatrně.

„Kromě toho, že už nemám ani jednoho z rodičů?“ odsekla jsem.

„Promiň, nechtěl jsem ti to připomínat.“ Vstal a chtěl odejít.

„Počkej!“ zastavila jsem ho. Vrátil se zpátky a znovu se posadil ke mně na postel.

„Víš, všichni se snaží být milý a ve všem mi vyhovět, ale to já nechci!“ začala jsem. Jazz přikyvoval, ale mlčel.

„Nechci s nikým mluvit, ale nemůžu jim prostě říct: Promiňte, ale nechci s vámi mluvit, protože mi to leze na nervy!. Vím, že by je to urazilo, už takhle se na mě Alice škaredě dívá, Edward se mi vyhýbá a Emmett je v mé přítomnosti potichu, ačkoli moc dobře vím, že jenom co vyjdu do pokoje, se začne hlasitě smát a vykládat různé nesmysly, mockrát jsem ho slyšela. Esmé se snaží být milá, ale taky jí vadí, že s ní nemluvím tak otevřeně jako vy a Carlisle se mnou mluví jen o zdravotním stavu a jinak se mi taky vyhýbá. Já jim to nevyčítám. Jen prostě nechci s nikým mluvit a oni chtějí, abych s nimi mluvila.“ Zvedla jsem hlavu a podívala se do Jasperových zlatavých očí.

„Chápu tě a můžu ti říct, že tě všichni mají rádi. A že ač jim to docela vadí, tak ti nic nevyčítají,“ usmál se na mě a odešel. Snědla jsem výborné špagety a rozhodla se zajít se podívat na všechny obyvatele tohoto domu. Vzala jsem tác s nádobím a opatrně sešla dolů. Zázrakem jsem nespadla a v pořádku jsem donesla všechno až do kuchyně. Umyla jsem nádobí a dala ho do správných polic. Kupodivu Esmé se ani neotočila a nezačala mi říkat, že já mám odpočívat, že ona to udělá. Otočila jsem se a pomalu se vracela nahoru. Na schodech jsem se zastavila a pohlédla dolů.

V tu chvíli jsme jim záviděla. Panovala tu taková pohoda a všude byla vidět tolik lásky…

Na pohovce seděl Carlisle a četl si nějaký odborný časopis, o rameno se mu opírala Esmé a četla nějakou knížku. V křesle seděla Alice, která prohrabávala vlasy Jasperovi, který se díval s Emmettem na nějaký zápas v televizi.  Emmett seděl v druhém křesle a Rosalie pod ním na zemi, kde si lakovala nehty. Edward seděl u klavíru a jemně na něj něco hrál, neslyšela jsem to, ale věděla jsem, že to je pěkné a tento názor sdílela i Esmé, která se najednou zvedla a došla k Edwardovi.

„Pro koho to je?“ zeptala se. Edward nepřemýšlel ani dvě vteřiny, vzal tužku a nad noty něco napsal. Pak noty podal Esmé a usmál se na ni.

„Děkuji, ti, Edwarde, mám tě ráda. Zahraješ mi to?“ usmála se na něj a objala ho. On jí objetí opětoval a zašeptal něco, co jsem neslyšela, ale celá rodina se usmála a na otázku přikývnul. Štvalo mě, že tady mají všichni tak strašně dobře vyvinutý sluch, a tak - i když já jsem nic neslyšela - oni se smáli, mračili se, usmívali se a podobně, protože oni to slyšeli. Povzdechla jsem si a za krásných zvuků klavíru vyšla zpátky do svého pokoje. Celou noc jsem se převalovala, a když jsem konečně usnula, zdál se mi nehezký sen.

Procházela jsem kolem lidí, kteří se smáli, objímali se, povídali si, ale já jsem šla sama a nemohla jsem si s nimi povídat, protože jsem jim nerozuměla, nemohla jsme se s nimi smát, protože jsem nevěděla čemu. Když najednou všichni ti lidé zmizeli a všude byla tma. Přede mnou se objevila postava v černém a s kápí přes hlavu. Přibližovala se a já neměla kam utéct. Cítila jsem chlad a strach postupoval mým tělem, že jsem začala bezmocně křičet.

„Bello! Bello, prober se!“ volal na mě někdo. Otevřela jsem oči a zjistila, že nade mnou stojí celá rodina Cullenových a Edward se mnou třese. Když jsem se na něj podívala, okamžitě mě pustil.

„Jsi v pořádku?“ ptala se starostlivě Esmé.

„Ano, špatný sen,“ odpověděla jsem a posadila se. Bylo vidět, že si všichni oddychli a postupně odešli. Zůstala jenom Alice ve svém saténovém župánku.

„Bello, vím, že s nikým nechceš mluvit, ale nechceš třeba pomoct s výběrem oblečení? Pořád chodíš v černém a přitom naposled ve škole jsi vypadala úžasně v té modré!“ začala Alice se svými plány.

„Děkuji, Alice, jsi hodná a vím, že mi chceš pomoct, ale já raději zůstanu u té černé.“ Zvedla jsem se z postele a začala ze skříně vyhazovat věci na dnešek – černé džíny, černé tričko, rudý pásek a šálu s čepicí, černou bundu a někde dole jsem našla svoje černočervené obnošené tenisky. Posbírala jsem všechny věci. A aniž bych se znovu podívala na Alice, odešla do koupelny. Vyčistila jsem si zuby, učesala své neposedné vlasy a oblékla se. Vrátila jsem se do pokoje, kde už nikdo nebyl a vzala si svou rudou tašku ladící s šálou, čepicí a páskem. Do ní jsem naházela učení a vyšla z pokoje. Postavila jsem se do obýváku, kde snad poprvé od doby, co jsem tady, nikdo nebyl. Z kapsy jsem vytáhla mobil a podívala se na hodiny.

Za minutu osm. Nikdo tu nebyl, tak jsem si začala říkat, že si ze mě Jazz dělal srandu, ale jen co na mobilu naskočilo osm, ozval se výkřik. Cukla jsem sebou a zůstala němě zírat.

Ze schodů se valil Emmett s Rosemi na zádech, oba se smáli a za nimi letěl Jasper, po zábradlí sjížděla usměvavá Alice. Všichni byli lehce oblečení, ale všichni měli kolem krku šály, které ladily s jejich partnerem. S odstupem za nimi scházel ze schodů výjimečně usměvavý Edward, který měl kolem krku stejně rudou šálu jako já. Za ním běžel Carlisle s krásně se blyštícími zuby na obdiv a za ruku držíc Esmé.

„Tak jdeme!“ zavelel Carlisle a všichni vešli do dveří, za kterými byly jenom schody. S nechápavým výrazem jsem je následovala. Pořád jsem přemýšlela nad tím, jestli se tak těší do školy nebo si jenom nahoře vyprávěli něco vtipného a taky nad tím, jestli takhle vypadá každé ráno. Myšlenky na toto mě přešly hned, jak jsem uviděla tu spoustu aut. Stáli jsme uprostřed obrovské garáže, ale jediný, kdo zůstal nehybně stát, jsem byla já. Carlisle se vydal ke svému autu, Esmé nasedla k němu. Jasper nasedl bez váhání do sportovního velkého auta a k němu i Alice. Emmett a Rosalie seděli v dalším a Edward mířil ke svému volvu. Bylo na mně, kam si sednu, ale nikdo mě nikam nepobízel, když se najednou otočil Edward.

„Jedeš se mnou?“ zeptal se. Nechápavě jsem na něj zírala, ale přikývla jsem. Došla jsem k němu a on mi otevřel dveře auta. Nastoupila jsem a on taky. Nastartoval a čekal. Nechápala jsme na co, ale brzy jsem pochopila. Zapnul rádio, ale místo hlasatele se ozval Emmett.

„Tak Bello, doufám, že se nebojíš rychlé jízdy. Tři, dva, jedna. Jedem!“ zařval a v tu chvíli Edward vyrazil. Ani jsem se nenadála a byli jsme na hlavní silnici. Vedle nás jel v protisměru Emmett s Rose a oba se na nás křenili, pak nám Emmett zamával a ujel. Edward sešlápl plyn a já začala křičet.

„Sakra zpomal!“ řvala jsem po něm.

„Klid, nikdy jsem neměl nehodu a tady nikdo nejezdí, nic se ti nestane!“ uklidňoval mě a stále zrychloval.

„Moje matka zemřela při autonehodě, tak zpomal, kreténe!“ V tu chvíli zpomalil a já jsem si oddychla. Zavřela jsem oči, abych zahnala slzy, které se mi draly do očí, a taky jsem nechtěla vidět, jak se tváří. Už jsem po něm zase křičela a mrzelo mě to.

„Promiň,“ zašeptal.

„To já se omlouvám. Nemohl jsi to vědět a já po tobě zase křičela.“ Zavrtala jsem se do sedadla a oči nechávala zavřené.

„Bello, jsi v pohodě?“ ptal se vyděšeně Jazz. Úplně jsem zapomněla, že nás všichni můžou slyšet.

„Jo,“ odpověděla jsem tiše a uslyšela šest úlevných výdechů. Jemně jsem se pousmála a všimla si Edwardova milého výrazu, který mě strašně potěšil. Dojeli jsme ke škole, kde mi Edward otevřel dveře. Byla jsem zvyklá na nenávistné, pohrdavé i lítostivé pohledy, ale toto bylo trochu moc. Všichni na nás zírali s otevřenou pusou a některé holky mě propalovaly vražedným pohledem, že jsem se musela začít smát. Co se to se mnou děje! Nálady se mi mění, jako bych byla těhotná! Nadávala jsem si a snažila se uklidnit. Edward na mě nevěřícně hleděl a ostatní Cullenovi taky, jen Emmett se ke mně přidal, ačkoli určitě nevěděl, čemu se směji. Došli jsme všichni až do budovy, kde jsme se rozdělili. Já šla s Edwardem a Alice na první hodinu.

„Ehm, já musím jít, usoudila jsem, že dějiny pro mě nejsou a zapsala jsem se na současné umění, tak se zatím mějte!“ oznámila nám pro mě novinku, Edward to asi věděl, protože se s letmým ahoj a s protočením očí otočil a vešel do třídy. Zamávala jsem Alice a šla za ním. Chtěla jsem jít do poslední lavice, ve které jsem seděla od doby, co Edward okupoval tu mou, ale on mě zastavil.

„Nechceš,“ odkašlal si, „nechceš si sednout se mnou?“ zeptal se opatrně. Hleděla jsem na něj jak na šílence, ale bez řečí jsem si sedla na své bývalé místo. Přišel učitel, zapsal chybějící a mě si kupodivu všimnul a nezapsal mě. Začal vykládat látku a já si dělala poznámky. Edward si kreslil. Za okraj sešitu i přímo doprostřed stránky. Maloval si tam různé tvary, psal slova, která nedávala smysl a občas byly cizím jazykem a jména, která dost často označovala někoho ze třídy. Snažila jsem se mu tam nedívat, protože to bylo neslušné, ale táhlo mě to. Chtěla jsem vědět, co tam bude psát dál, a proto jsem při hodině nedávala dostatečný pozor, abych zachytila oznamování testu.

xxx

Na první hodinu jsem šla doprovázena Edwardem a zvědavými pohledy všech okolo. Přemýšlela jsem nad včerejškem. Skoro všichni si mě odchytli, když jsem byla bez některého z Cullenových a projevili mi upřímnou soustrast a dali najevo lítost nad smrtí mého otce a téměř všichni se zeptali, co mám s Cullenovými společného. Vešli jsme do třídy a posadili se. Vytáhla jsem si pomůcky a nechala se unášet vzpomínkami.

„Dobré ráno, studenti!“ pozdravil nás učitel a probral mě z uvažování.

„Vytáhněte si papíry a tužky a schovejte všechno ostatní!“ zavelel. Zděšeně jsem ho poslechla a nenápadně se podívala na Edwarda. Byl naprosto v klidu a zbytek třídy taky vypadal dost unuděně.

„Edwarde?“ oslovila jsme ho potichu.

„Ano, Bello?“ Otočil se na mě a poslouchal.

„No, říkal včera Bauer, že budeme psát test?“ zeptala jsem se šeptem.

„Ticho tam!“ zařval náš učitel a já leknutím nadskočila.

„Ano, neučila ses, že?“ zeptal se s mírným úsměvem Edward.

„Neslyšela jsem ho!“ ohradila jsem se a otočila se zpět ke svému papíru. Edward se jen více usmál, jak jsem si všimla mým nenápadným pozorováním. A vytáhl si další papír, který dal přímo pod svůj.

„Rozdělte se na dvě skupiny A a B!“ pokračoval učitel s rozkazy.

„Tady máte otázky a máte na to dvacet minut.“ Ukázal na promítací plátno, kde bylo dvacet otázek, pro každou skupinu deset. S povzdechem jsem začala psát. První otázka byla jednoduchá, ale ty další byly až moc těžké. Opřela jsem se a nadávala si, že jsem sledovala Edwarda a nedávala pozor, že budeme psát test a že jsem včera šla hned po škole do pokoje a zavřela se tam s knihou, co už jsem stejně milionkrát přečetla a po večeři šla hned spát, místo toho, abych se učila. Někdo do mě strčil a já leknutím nadskočila.

Otočila jsem se na Edwarda s výhružným pohledem, že mě pořád děsí, ale on mi do ruky nenápadně podával ten druhý papír, co si nachystal před hodinou. Nechápavě jsem si ho vzala a položila na svůj test, aby nebyl vidět. Přečetla jsem si, co tam bylo velmi úhledným písmem napsáno.

Malá rada pro přes rameno čtecí Bellu.

Otočila jsem se na Edwarda, a když na mě mrknul, zčervenala jsem. On mě při sledování jeho kreslení a psaní viděl! Sklopila jsem pohled na papír, abych se na něj nemusela dál dívat a četla dál. Byly tam odpovědi na všechny mé otázky. Poprvé v životě jsem začala opisovat test.

Dopsala jsem přesně ve chvíli, kdy učitel řekl: „Sbíráme, bando!“ Vybral si testy a já se vděčně usmála na Edwarda.

„Děkuji,“ šeptla jsem. On se usmál a začal pozorně sledovat výklad učitele, který teď básnil o válce proti Severu a Jihu.

„No, a válka skončila devátého dubna roku 1856,“ dopověděl učitel. V tu stejnou chvíli se přihlásil Edward.

„Ano, pane Cullene?“ tázal se ho učitel s viditelnou radostí, že ho někdo poslouchá.

„Jen jsem chtěl podotknout, že to bylo o devět let později, tedy devátého dubna 1865,“ opravil ho Edward a učitelova radost pohasla.

„Nemyslím si, že byste měl pravdu,“ obhajoval své tvrzení postarší pan Bauer, který věřil, že má vždycky pravdu.

Děkuji za komentáře u minulé "bonusové" kapitoly. Doufám, že i dnes tu nějaký zanecháte.

Tonie

Autor: Antonieta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Never give it up! - 6. kapitola: