Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevěsta na úprku 1. kapitola

04.06.2018 (12:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2579×

1. část

Bella

Běžela jsem lesem. Nikde ani živáčka. Byla jsem vyděšená. Jako bych prostě ztratila směr, ale pak jsem v dálce zahlédla záblesk světla. Myslela jsem, že se mi to jen zdálo, ale cítila jsem, že je to má jediná šance, jak se odsud vymotat a tak jsem se jí chopila a rozběhla se přímo tam.

Vstoupila jsem na překrásnou louku plnou drobných fialových kvítků. Slunce zářilo nad korunami okolních jehličnatých stromů a mě to pobídlo k tomu, abych si sundala své bílé střevíce se saténovým potahem a odhodila je stranou. Své bosé nohy jsem vnořila do zelené trávy ještě stále vlhké od ranní rosy, která na slunci téměř zářila a dala se znovu do běhu.

Tentokrát jsem ale neutíkala před něčím, co mě děsilo. Běžela jsem proto, že jsem se cítila šťastná, lehká a naprosto svobodná, což bylo opojné.

Chvíli mi zabralo, než jsem si všimla, že na té louce nejsem sama. Asi, že jsem si ten pocit svobody užívala natolik, že jsem nic jiného nevnímala. Pak jsem si ale všimla vyzdobených klád, co vypadaly jako lavice. Byly rozmístěné po obou stranách nataženého koberce v barvě mechu. Vstoupila jsem na něj a slepě následovala směr, který mi udával.

Už jsem byla skoro na konci, když jsem zahlédla maličký altánek, do kterého se mohli vměstnat maximálně tři osoby. Líbilo se mi, jak jej lemovaly exotické bílé květiny, ale když jsem chtěla přistoupit blíž a dotknout se jich, jenže cestu mi zastoupil jakýsi muž.

Zastavila jsem se uprostřed kroku a zkoumavě si ho prohlížela. Srdce mi přitom bušilo jako splašené. Ne strachem, ale touhou po tom, aby se ten dotyčný otočil a já tak mohla spatřit cosi víc, než jen jeho zrzavý rozcuch. Někoho mi připomínal, ale koho?

Nebyla jsem schopná si vzpomenout, a že jsem neviděla jeho tvář, mi celou věc neusnadňovalo. Chtěla jsem jít blíž, ale váhala jsem. Asi mi to trvalo až příliš dlouhou domu, protože se začal pomalu otáčet směrem ke mně sám od sebe. Už zbýval jen kousíček a já jej měla konečně uzřít, ale namísto toho mě oslepila příliš jasná sluneční záře a všechno kolem jako by se rozplynulo.

***

Najednou mě z toho překrásného snu totiž někdo probudil. S trhnutím jsem otevřela oči. Dojmy z toho snu byly tak silné, že ve mně ještě stále převládaly nad realitou a to se mi nikdy předtím nestalo. Většinou totiž sny ihned zapomenu, ale tohle bylo jiné. Přála jsem si, aby to žádný sen nebyl. Aby to byla pravda…

„No, tak Bello, vstávej! Dneska se přece vdáváš,“ opakoval mi kdosi a mně dalo pořádnou práci vzpomenout si, kdo že to vlastně je, natož kdo jsem já.

„Ehm, Vanesso?“ otázala jsem se rozespale a nejistě zároveň, protože ta osoba byla v mé koupelně.

Zvídavě jsem vystrčila svoji rozčepýřenou hlavu z pod přikrývky a rozhlédla se po hotelovém pokoji. Vůbec jsem si nepamatovala, jak jsem se do něj včera v noci dostala, ale na tom nic divného nebude. Moje rozlučka se svobodou byla totiž pořádně divoká a to díky mým dvěma družičkám. Vanesse a Morgan, které znám od vejšky.

„Panebože, vypadáš strašně,“ zhrozila se první z nich, když ke mně přispěchala z oné koupelny. V náručí přitom třímala moje svatební šaty.

„Co? Jo, jasně přesně tohle chce slyšet každá nevěsta ve svůj svatební den,“ zabrblala jsem rozespale a otřela si obličej dlaní jen proto, abych zjistila, že je opravdu celý oteklý.

Urychleně jsem vyskočila z postele a vrhla se k toaletnímu stolku se zrcadlem a všemožnými líčidly, co mě měly dneska zkrášlit. Jak jsem se tak pozorovala, věděla jsem, že budou rozhodně třeba. Byla jsem celá zarudlá a po obou stranách tváře jsem měla otlaky od polštáře. Nemluvě o včerejším make-upu, protože jsem byla zřejmě tak opilá, že jsem nějakého odličování nebyla vůbec schopná.

„Vážně super,“ ušklíbla jsem se, vzala si ručník ze stolu a chtěla jít do koupelny s tím něco udělat, ale cestu mi zastoupila Vanessa.

„Kam jako jdeš?“ chtěla vědět.

„No, do koupelny, kam jinam?“ vysvětlila jsem jí, a když mi konečně uhnula z cesty s tím, že mám chvátat, protože obřad začíná už za tři hodiny, vešla jsem do koupelny, kde jsem si mínila dopřát nekonečně dlouhou sprchu, co mě snad dokáže postavit na nohy…

***

I když jsem ze sebe během koupele smyla veškeré nečistoty, včetně zbytků make-upu a otlaky na mé pleti se vyhladily, stejně jsem na sebe bezradně zůstala hledět do zrcadla a nemohla uvěřit tomu, co vidím. Vždyť tohle je můj svatební den a já vypadám jako z nějakého hororu!!!

Mou poslední nadějí byla Vanessa. Proto jsem se přestala v koupelně schovávat, dokončila čištění zubů, navlékla si čisté spodní prádlo samozřejmě bílé barvy, podvazky i punčošky a přes to si přehodila saténový župánek.

„Zdá se, že mám po té včerejší rozlučce pytle pod očima velké jako Texas. Prosím, řekni, že to dokážeš spravit?“ Pohlédla jsem na ni škemrajíc o jedno z jejích kouzel.

„To víš, že se o to alespoň pokusím,“ přislíbila mi. „Ale teď si tady hezky sedni, ať ti můžu udělat vlasy.“

„Už jsem ti někdy řekla, že nevím, co bych si bez tebe počala?“

„Ne, ale tos´ ani nemusela. Vím, že bys byla naprosto bezradná. Asi jako na střední. Pamatuješ, jaká jsi byla?“

„Myslíš knihomolka bez špetky vkusu? Jo, povídej mi o tom zrovna dneska.“

„Ale když jsi na vysoký přešla do našeho sesterstva, rozkvetla si a nyní je z tebe krásná, sebevědomá žena, co si chystá vzít sexy, bohatého muže a odjet s ním na naprosto úžasné líbánky v Cabo Blanco.“

„Jsem holt klikařka, ale chybí tu naši,“ posteskla jsem si, protože na ně nešlo nemyslet, když jsem se právě chystala k nejdůležitější věci v životě.

„Určitě jsou tu duchem s tebou,“ ujišťovala mě soucitně, protože dobře věděla, že moje máma umřela, když jsem byla ještě malá a táta měl před dvěma lety infarkt.

Jako by přesně věděla, že potřebuji vzpruhu, podala mi skleničku mimózy a k tomu ještě kousek nějakého dortu. Prý snídaně hodná nevěsty. Tuto ideu jsem s ní sice nesdílela, ale sladké a šampaňské? To jsem skutečně potřebovala…

„Kde je vlastně Morgan? Neměla by mi taky pomáhat s přípravami?“

„Neboj, někde tu je.“

„Určitě?“

„A proč by nebyla?“

„No, včera jsem jí řekla něco v tom smyslu, že pokud se nezačne chovat slušně, tak nemůže na svatbu. Třeba si to vzala trochu moc osobně a…“

„Bello, je tady, jasný? Jen zařizuje věci venku. To víš, květinová výzdoba se sama neudělá. Někdo na ty lemply musí dohlížet. Její slova, ne moje, a pokud jde o včerejšek, chovala se fakt jako mrcha, takže to cos jí řekla, si plně zaslouží.“

„Jo, no. Nevím, co jí to napadlo dělat celému hotelovému baru striptýz a ani ty ostatní věci, co natropila. Myslím, že jí něco žere.“

„Tím se ty trápit nemusíš,“ přerušila mě rozhodně a podala mi další sklenici mimózy, protože tu předchozí už jsem dávno vypila. „Ty se jen udržuj v dobré předsvatební náladě.“

„Tak jo,“ souhlasila jsem, uvolnila se a nechala ji, aby mi udělala účes i make-up.

***

Do obřadu zbývala už jen asi hodina a půl, když Vanessa konečně dokončila nejen můj účes a make-up, ale dokonce se jí mě už i podařilo nasoukat do šatů.

„Nervózní?“

„Ani nevíš jak. Tohle je den, kdy budou mít všichni oči jenom pro mě. Nemůžu si tedy dovolit ani sebemenší chybičku.“

„Jsi překrásná, Bello,“ ujistila mě, a aby mi to i dokázala, popostrčila mě k zrcadlu, abych se o pravdivosti jejích slov mohla přesvědčit na vlastní oči.

Měla pravdu. Vypadala jsem vážně krásně. Moje tvář se zdála dokonalá a navlněné vlasy, jež mi lemovaly obličej ve spletitých spirálkách, taky. Do nich byla zapletena čelenka se závojem, který úžasně ladil s krajkovým lemem na šatech. Ty byly samozřejmě dlouhé až na zem. Možná trochu moc princeznovské, ale chtěla jsem, aby se podobaly těm, co na sobě v den své svatby s tátou, měla moje máma. Muselo v nich ale být i něco ze mě, takže neměly rukávy ani nijak výrazný výstřih.

„Máš pravdu, to jsem… Ale jen díky tobě.“

Když se na mě tak dívala a prohlížela si mě, pocítila jsem zvláštní dojetí. Ona zřejmě taky, ale na rozdíl ode mě měla dost rozumu na to, aby potlačila slzy dřív, než si rozmaže make-up.

„Radši se půjdu podívat, co se děje venku a ujistit se, že nenastanou žádné problémy. Ty bys zatím měla začít pracovat na tomhle,“ řekla spěšně a podala mi růžovou kartičku, na které nebyla ještě ani čárka.

„Ach, ještě tohle,“ povzdechla jsem si mrzutě a kartičku si od ní vzala.

Chtěla jsem totiž po Jackovi, abychom si vzájemně napsali svatební sliby, protože se mi to zdálo romantický, ale pořád jsem to odkládala a nakonec mám dokonce pocit, že to ani nedokážu.

Nemělo by to být snadné? Něco o milovat se navždy, vzájemné úctě, či tak něco? Proč mi to tedy nejde? A proč se mi v den svatby zdá o jiném muži?

„Dělám správnou věc, že jo?“ ptala jsem se sama sebe, protože Vanessa už odešla a nikdo jiný tu se mnou nebyl, aby mi odpověděl.

Moc děkuju každému, kdo této povídce věnoval pozornost. Vím, že to není nic světoborného, ale jako taková nenáročná oddechovka se vám to třeba líbit bude. :-) Pokud ano, nashle u dalších částí…

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevěsta na úprku 1. kapitola: