Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevěsta na úprku 2. kapitola

07.06.2018 (12:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1821×

2. část

Bella

Seděla jsem sama v hotelovém pokoji a v duchu přemítala, jak nejlépe vyjádřit to, co cítím tak, abych tomu dala nějakou srozumitelnou formu i pro všechny ostatní, co to dnes budou poslouchat.

Věděla jsem, že i když to nějak zkazím, Jack mi to odpustí, ale přišlo mi krajně nepříjemné vylévat si srdce před všemi těmi lidmi, co z větší části navíc vůbec neznám, protože jsou to Jackovi přátelé, rodina, či obchodní partneři.

Já tu měla jen své dvě družičky a pár známých a kolegů, což o mě asi dost vypovídalo. Ale i když už jsem nebyla knihomolka ze střední, jak mě Vanessa trefně nazvala, pořád jsem vůči ostatním dost uzavřená a na tom se nezměnilo zhola nic.

Popíjela jsem mimózu a snažila se ze sebe něco vyplodit a napsat to na růžovou kartičku. Nic z toho, co jsem na ní až doposud měla, ale nebylo použitelné. Asi by bylo lepší to odpískat, jenže co když on už je má hotové? Jak to bude vypadat?

Musela jsem se zkrátka napít, ale ruce se mi tak třásly, že jsem si omylem polila šaty. Okamžitě jsem zpanikařila, protože se na nich ihned objevil obrovský žlutý flek. Nebo mně tak přinejmenším v danou chvíli připadal, i když neměl víc jak pět centimetrů v průměru.

Nadávky, které jsem hned na to začala vypouštět z pusy, byly velice peprné a zcela určitě také nepublikovatelné…

Musela jsem se ale postavit k problému čelem a nějak ho vyřešit. Pokusila jsem se to vyčistit vodou, ale to bylo samozřejmě k ničemu. Proto jsem taky našla svůj mobil a zkusila zavolat Vanesse, aby mi donesla sůl, nebo nějaký čisticí prostředek, ale nedovolala jsem se. Morgan jej měla vypnutý a nikdo další, komu bych případně mohla zavolat, mě nenapadl.

Zkusila jsem tedy hotelovou recepci, ale i když mi tam slíbili, že někoho pošlou, nikdo nepřišel. Zřejmě měli až moc práce s přípravou mé svatby, ale haló! Já jsem přeci nevěsta a mám tu krizi, tak proč to sakra nikoho nezajímá???

***

Nakonec jsem vzala věci do svých rukou. Vyplížila jsem se ven z pokoje a šla zkusit najít alespoň jednu ze svých družiček. Pokud možno nepozorovaně, protože ženich by přeci neměl vidět nevěstu před svatbou. To prý nosí smůlu…

Po troše bloudění, které mi přišlo až nekonečně dlouhé, protože tyhle hotelové komplexy byly jako bludiště, jsem konečně našla pokoj mých družiček. Překvapilo mě, že jsem cestou sem narazila na tolik lidí. Moje svatba totiž nebyla jediná akce, jež se tu tento víkend konala.

Vzala jsem jejich náhradní otevírací kartu od pokoje, co u mě Vanessa nechala pro případ nouze, odemkla si a vklouzla dovnitř.

Překvapilo mě, jaký tu kolem panuje nepořádek. Všude byly poházené šaty, šminky a osušky. Asi se tak staraly o mně a průběh svatby, že jim na nic jiného nezbýval čas.

„Vanesso?“ zavolala jsem na ni zkusmo v marné naději, že tu někde bude, ale ne. Tolik štěstí jsem neměla.

Přistoupila jsem tedy k posteli, na které měla rozevřený kufr a doufala, že sebou má nějaké čistidlo. Koneckonců měla ve zvyku být vždy připravená na vše, co by se mohlo případně stát a pokazit. Pak jsem ale zaslechla hlasy, co vycházely z koupelny.

„Morgan?“

Žádná odpověď se ale neozvala a tak jsem tam šla, abych se ujistila, že je v pořádku. Taky jí totiž po včerejší noci mohlo být pořádně blbě. Měla jsem o ni starost, ale jak se ukázalo, tak zbytečně.

„Ale no tak, teď nemůžu. Mám přeci družičkovský povinnosti,“ slyšela jsem jí říkat a proto se má ruka na klice na okamžik zastavila. „Nebo jsi už zapomněl, že jsme tu kvůli svatbě?“

„Ovšem, že ne, vždyť to já se dnes žením.“

„Jo. S Bellou. Mou kamarádkou, o které neustále říkáš, že je ta pravá.“

„Vždyť je.“

„Jak to víš?“

„Prostě se cítím líp, když jsem s ní.“

„To mi nezní moc jako láska, krom toho, co teda potom děláš se mnou?“

„Kdo mluvil o lásce? Je hezká, tudíž reprezentativní a snadno se ovládá. Na ostatní věci mám holky jako ty.“

„Jsem její kamarádka, copak ti to vůbec nevadí?“

„Ani v nejmenším a tobě taky přece taky ne. Jsi zlobivá holka, že ano?“

„Eh, jo. Moc zlobivá…“

Když jsem celý tenhle jejich rozhovor vyslechla, zhluboka jsem se nadechla. Byla jsem zprvu docela zkoprnělá, ale tohle mě nejen probralo, ale taky rozpálilo do běla. Vtrhla jsem dovnitř a to jsem asi neměla dělat, protože jsem uviděla Morgan, jak je ohnutá přes umyvadlo, zatímco Jack, můj takzvaný snoubenec, jí zezadu ojíždí.

„Co to má sakra být?“ začala jsem na ně na oba křičet.

„Ježíši Kriste!“ polekala se Morgan, urychleně se narovnala, uskočila od něj a začala si stahovat svoje družičkovské šaty zase dolů, aby se zakryla.

„Bello!“ hlesl Jack a taky si zapnul poklopec, což učinil velice chytře, neboť by o něj taky mohl přijít.

„Jak dlouho už spolu vy dva…? Bože, to je tak nechutný! Oba dva jste hnusní zrádci!“

„Já ti to vysvětlím,“ dušovala se Morgan sice, ale já nebyla ochotná to poslouchat. Potíž je, že dřív než já jí to řekl sám Jack.

„Ale no tak, brouku. Tohle neokecáš, právě jsem ho z tebe vytáhl, tak radši už běž,“ řekl a ona ho se slzami v očích poslechla a odešla.

I já měla na krajíčku, ale nechtěla jsem mu dopřát to potěšení, aby mě viděl brečet. On si totiž moje slzy nezasloužil.

„Co ty seš to za parchanta?“

„Nedělejme z toho vědu,“ snažil se to ledabyle odmávnout.

„Proč jsi mě žádal o ruku? Proč sis hrál na to, že mě miluješ, když ve skutečnosti jediné, co tě zajímá je…“

A jak je možné, že jsem neviděla, co je to za parchanta? Já si tady lámu hlavu se svatebními sliby a on tu mezitím… Ani to nemůžu vyslovit, jak jsem naštvaná…

„Vždyť se nic neděje.“

„Jak to, že ne?“

„Ber to jako povyražení. Před svatbou na to má každý chlap nárok.“

„Před svatbou? Snad nedoufáš, že si tě po tom všem vezmu?“

„A proč by ne? Miluješ mě, ne?“

„Tak tím si zrovna teď nejsem tak docela jistá,“ odsekla jsem naštvaně.

„Co je jedno zaškobrtnutí proti životu, co spolu můžeme vést?“

„Myslíš životu, kde já budu tvoje dekorace, zatímco budeš za mými zády ojíždět kde koho? Tak jsi to přeci říkal Morgan, ne? Slyšela jsem vás.“

„Nemyslel jsem to tak. Samozřejmě, že jsi víc než jen to.“

Než jsem se nadála, moje ruka vystřelila přímo k jeho tváři a vrazila mu pořádnou facku. Nikdy předtím jsem nic takového neudělala, takže mě to zprvu vylekalo, ale zasloužil si to, o tom nemohlo být sporu.

„Problém je, že já už ti to nevěřím.“

S těmito slovy jsem se k němu obrátila zády. Nechtěla jsem nic jiného než odejít, jenže on mi v tom neustále bránil a zastupoval mi cestu, takže mi zabralo skoro pět minut dostat se z té proklaté koupelny až ven na chodbu.

Do svatby zbývala hodina, já tu stála v umazaných svatebních šatech a hádala se se svým budoucím manželem, protože jak se ukázalo, to už nějakou dobu táhne s jednou z mých nejlepších kamarádek. Nechtělo se mi věřit, že ještě před několika málo hodinami byl můj jediný problém neschopnost vyjádřit své city nahlas a kocovina!

„Tak poslouchej, Bello. K té svatbě dneska dojde. Nenechám tě mě přede všemi znemožnit, takže se koukej jít upravit! Do obřadu totiž nezbývá moc času,“ křičel na mě tak rozkazovačným tónem, že jsem se ho skoro až bála.

Mnohem víc než tohle jeho zastrašování mě ale překvapila jeho nebetyčná drzost si myslet, že s ním po tom všem vážně chci mít ještě co dočinění.

Zřejmě aby svým slovům dodal na váze, mě bolestivě chytnul za zápěstí a zkroutil mi ho do tak nepřirozené pozice, že mi jej taky klidně mohl vykloubit, či zlomit.

„Chápu, ale tohle chceš jen ty. Já ne. Já si chci vzít jen někoho, koho miluju a kdo miluje mě, což ty rozhodně nejsi. Kdyby jo, nikdy bys mě nepodvedl. Takže zapomeň na to, že bych si tě kdy vzala. Už totiž vím, kdo seš a že nestojíš za nic! Takže si o tom, že bych ti odpustila, nech zdát!“ vykřičela jsem mu do tváře, vysmekla se mu, sundala si ten předražený zásnubní prsten a hodila jej po něm.

Ať jsem k němu totiž doteď cítila cokoli, bylo to pryč. Zmizlo to. Ztratilo se to a jediné, co jsem věděla na sto procent, bylo to, že ho nenávidím! 

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevěsta na úprku 2. kapitola: