Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená přání - 15. kapitola

25.01.2011 (22:00) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3103×

„Znervózňuji tě?“ Švihla jsem po něm pohledem.

„A-ano…“ vykoktala jsem ze sebe. Co to se mnou dělá? Co se to se mnou děje?! Za to všechno může Edward! „Možná… asi… určitě… bys měl jít,“ dostala jsem stěží ze svých úst.

...

Než stačil jakkoli odpovědět, mé srdce málem prodělalo další infarkt, protože Jasper hlučně otevřel dveře dokořán. Leknutím jsem si kecla na zadek a snažila se to vydýchat. Panebože! Jsem tady ani ne hodinu a už jsem si prodělala dva šoky. Tahle rodina mi dává vážně zabrat! Jsem zvědavá, jak dlouho tady přežiju!

„Většina lidí, než vstoupí do obydlené místnosti, zaklepe, s tím jsi nebyl obeznámen, Jaspere?“ zeptala jsem se ho naštvaně.

Zarazil se v pohybu a shlížel na naši dvojici, jako by si nás teprve teď všiml. Já si hned myslela, že ta zvířecí krev nebude v pořádku, protože jiné vysvětlení pro jejich bláznivé chování není. Něco musí být určitě s tou krví. Anebo je prokletý tenhle dům. Což by znamenalo, že budu taky takhle vyšinutá. To snad ne. Děkuji, nechci. Nemusím mít všechno.

„Co jsi potřeboval?“ zeptala jsem nevrle. Opravdu mi to nebylo příjemné. Nemohla jsem se dočkat okamžiku, až oba zavřou dveře zvenčí.

„Jo! Hm… Posílá mě Carlisle.“ Vrhla jsem po něm tázavý pohled. Co ode mě Carlisle chce? „No, chce ti sundat -“ pokračoval a v půli věty se zastavil a líbezně se usmál. Jim opravdu cáká pod tašky, nebo co? „Hele! Není to ode mě?“ zeptal se s úsměvem a ukazoval prstem k mým nohám. Sklopila jsem pohled a hledala místo, kam ukazuje. Pak jsem to uviděla. Navrchu hromady ležela modrá saténová podprsenka se zlatými vzorky, kterou mi dal Jazz k třicátým narozeninám.

„Jo, je,“ odsouhlasila jsem mu to, „pokud se chceš zeptat, jestli mám i ten zbytek k tomu, tak odpověď zní ano, mám. Ale musím tě zklamat, nenosím to. Měla jsem to na sobě jen jednou a ty moc dobře víš při jaké příležitosti. Nehodlám to dál rozvádět. Pokud nic dalšího nechceš, jakože jsi chtěl, tak za sebou máš dveře.“

„Jo, to chtěl!" řekl nadšeně, div se nepoplácal po čele. „Nevyháněj mě!" pokračoval se smutným tónem. Musela jsem protočit oči. „Carlisle ti vzkazuje, že ti chce sundat tu sádru. Takže tě čeká u sebe v pracovně, a pak Alice naplánovala nákupy, kterých se musí každý povinně zúčastnit. Bello, ty by sis měla zajít na lov, jsi pěkně nevrlá.“ Obdaroval mě nevinným úsměvem, a pak radši zmizel za dveřmi, protože moc dobře věděl, co by následovalo.

„Na lov se chystáme vyrazit o víkendu. Můžeš se k nám přidat, abys nemusela sama,“ nabídl mi mile Edward.

„Hm…“ zamručela jsem neutrálně. Přece mu nebudu vykládat, že já zvířátka nepapám. Na to bude čas později.

Ale ty nákupy nejsou až zas tak špatný nápad, mohla bych si tam nepozorovatelně odskočit na lov. V nákupním centru bude lidí, budu si moci vybírat. Nad tou představou se mi začaly v ústech usazovat sliny. Protřepala jsem si hlavou a zahnala tyto myšlenky. Nemůžu se nabudit předem. Kdo si počká, ten se dočká...

Společnými silami jsem s Edwardem uklidila všechno oblečení a úspěšně se vyhýbala jeho dotykům. Každý svůj pohyb jsem dopředu promýšlela, jen abych se ho byť kouskem těla nedotkla.

Poté mě dovedl do Carlisleovy pracovny tady v domě. Byla na konci chodby za mohutnými dveřmi. Po rozhlídnutí po pracovně jsem měla o Carlisleově charakteru jasno. Ten chlap je fakticky workoholik - má sál i u sebe v baráku. Ptala jsem, co taková náhlá změna názoru. Prý mě nechce dál trápit se sádrou a do školy prý budu muset nosit dlahu, aby to vypadalo věrohodně. Prý by nikdo neuvěřil, že to zlomený nebylo.

O hodinku později jsem jela společně s Edwardem v jeho autě, směr Seattle. Nevím, jestli to byla náhoda, ale mám velké podezření, že bylo moje přicpání do Edwardova auta předem domluvené. Když jsem si chtěla přisednout k Rose a Emmettovi, náhle se rozhodli nechat své auto doma a jet společně s Alicí a Jasperem. Kam záhy přibrali i Esme, aby nebyla doma sama, když je Carlisle v práci, kam ho odvolali k naléhavému případu… nebo si to vymyslil, aby nemusel na nákupy se svou střelenou dcerkou? Taky možnost. Tomu bych věřila.

Opřela jsem se zády o dveře a okýnko. Nebudu lhát – učinila jsem tak, abych mohla pozorovat Edwarda. On o tom nejspíš věděl. Několikrát mě nachytal na švestkách. Pokaždé, když se naše pohledy střetly, uhnula jsem tím svým a dělala, že jsem nadmíru zaujatá krajinou za jeho zády.

Za ty chvíle, když jsem ho pozorovala z profilu, přesvědčila jsem se, jak je nádherný. Středně vysoké čelo, do kterého spadaly malé prameny bronzových vlasů, do kterých jsem měla nutkání zabořit prsty a něžně je vískat. Vytrvale jsem odolávala.

Sjela jsem pohledem níž – k jeho očím. I když jsem je zřetelně neviděla, přesto jsem věděla, jak jsou uhrančivé. Polapí vás a odmítají pustit, pokud si to jejich majitel nepřeje. Dnes už neměly barvu hřejivého topazu, kterou měly, když jsem je spatřila poprvé. Teď byly hodně tmavě hnědé až černé – potřebuje na lov.

Jeho nos byl také velmi pěkný, co jiného se dalo čekat?

Oči mi sklouzávaly dolů. Až na dokonale vykrojené, plné, červené rty, které stály za políbení. Musí být tak jemné a měkké a hlavně studené, ale přesto jsem přesvědčená, že by mě dokázaly rozpálit. Bylo mým zbožným přáním dotknout se jich. Cítit na jazyku jejich chuť a jemně skousnout spodní ret, kdyby se pokusil ode mě odtáhnout… Bello, tak dost! Přestaň! ozval se hlásek v mé hlavě, který měl co dělat s mým vzrušením, aby ho zklidnil.

Znenadání se Edward otočil pohledem ke mně a lapil mé oči. Nehodlaly mě pustit, ani jakkoli nechat uhnout. Cítila jsem, jak pod jeho pohledem taji. Teď bych mu byla ochotna slíbit cokoli, co by si přál. Lítám v tom až po uši! přeletěla mi v hlavě myšlenka, ale ihned zase zmizela.

Dlaně se mi začaly nepříjemně potit. Otřela jsem si je do kalhot, aniž bych porušila oční kontakt mezi námi. Naše chování bylo hloupé – stále jsme se řítili vysokou rychlostí po hlavní silnici a on jí nevěnoval sebemenší pozornost!

Jako by mi četl myšlenky – odtrhl se od mých očí a začal se náležitě věnovat řízení. Byla jsem mu vděčná. Ještě chvíli by se na mě takhle díval a nevím, co bych provedla. Stále jsem měla v hlavě zmatek. Teď ještě větší, tedy, pokud je to možné. Co se mnou jeho přítomnost dělá?

Odvrátila jsem pohled a zadívala se na silnici. Pozorovala jsem čáry, které silnici lemovaly, a snažila si urovnat myšlenky. Určitě by se mi to povedlo, kdyby ne mě nepromluvil:

„Takže, Caius je tvůj otec?“ Zaskočil mě. Zhrozeně ve mně hrklo. Dlaně jsem si položila na stehna a nervózně je o ně třela. Nebylo mi toto téma příjemné, ani malilinko. Nerada jsem mluvila o své rodině. Zhluboka jsem se nadechla. Zvedla jsem hlavu a pohlédla na něj.

Jeho oči překypovaly zájmem. Upřímně byl zvědavý.

„Ano, je to můj otec,“ odpověděla jsem pouze. Nechtěla jsem to dál rozvádět, ale jeho zvědavost nebyla ukojena.

„A co tvá matka?“ Zalapala jsem po dechu. Měla jsem počítat, že tato otázka bude vyřčena, ale stejně mě zarazila. Bylo to, jako by mi dal facku. Ránu do břicha. Stočila jsem pohled zpátky k silnici.

„Je mrtvá,“ zašeptala jsem pro člověka neslyšitelně. Ale nebylo pochyb, že to Edward slyšel.

„To je mi líto. Promiň, neměl jsem se ptát,“ zašeptal smutně. Opravdu ho mrzelo, že se zeptal? Periferním viděním jsem zahlédla, jak zvedl ruku z volantu a natáhl ji mým směrem. Studený dotyk, který jsem ucítila na své ruce, mi to záhy potvrdil. Příjemné napětí, které vyvolal jeho dotyk, musel pocítit i on.

„Víš, co je na tom nejhorší?“ vyhrkla jsem rychle. Nečekala jsem na odpověď a pokračovala. „Já žádnou lítost necítím. Žádné výčitky svědomí. Necítím vůbec nic. Všichni mi říkají, že jim je to líto, tak proč mně ne?!“

Za žádnou cenu bych se mu nepodívala do očí. Nechtěla bych v nich vidět opovržení. Nechci, aby mě Edward odsoudil.

„Nikdy jsem ji nespatřila. Nemluvila s ní. Nevychovávala mě, protože to já ji zabila,“ zanaříkala jsem stále otočená k oknu. Edwardův palec, který mi na hřbetě ruky kreslil uklidňující kolečka, ztuhl. Celá dlaň jako na povedl ztuhla. Přesně jsem věděla, co si myslí.

„Milovala dítě, které ji zabíjelo, pomalu v jejím lůně. Určitě mě musela milovat. To je jasné. Každá matka miluje své dítě. Nemám pravdu?“ Věděla jsem, že brebentím nesmysly. A také jsem věděla, že toho budu později litovat, ale potřebovala jsem to dostat ven. Byl první komu jsem to kdy řekla, ani Jasperovi jsem se nikdy nesvěřila.

„Určitě tě milovala. Tebe je těžké si držet od těla. Každý tě začne časem milovat. Všechny okouzlíš svou povahou a omotáš kolem prstu.“ Něco se mi na jeho hlase nelíbilo a zároveň mi laskalo srdce.

„Caius byl vždycky vůči mé matce chladný. Nikdy nepocítil lítost. Vždy o ní mluvil nadřazeně, až časem jsem to pochopila. Ona pro něj nebyla nic. Jen pouhý člověk, který zemřel. Pro ně je to normální. Zabíjejí bez slitování. Berou lidi jako svou potravu a případné potěšení. Kořist a šelma. Nechci být jako oni. Bojím se…“

Ani jsem nepostřela, že by zastavil. Ale najednou mě svíral v náručí na sedačce řidiče a Volvo stálo na kraji lesa. Tisknul mě ke svojí hrudi a utěšoval. Dlaní přejížděl po mé paži a šeptal uklidňující slova. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď. Každá buňka v mém těle reagovala na jeho přítomnost, tetelila se štěstím. Vdechla jsem jeho vůni a užívala si pocit opojení.

Mermomocí jsem se snažila zastavit proradné slzy. Povedlo se, ale vzlyky jsem nezastavila. Když jsem je dusila v sobě, nepříjemně jsem sebou škubala.

„Už neplakej,“ šeptal mi prosebně do ucha. Jeho hlas mi zněl jako rajská hudba. Laskal mě na duši. Byl to takový hřejivý balzám. „Ššš, budeš mít opuchlé oči a ostatní se budou vyptávat, co jsem ti provedl,“ zašeptal s úsměvem.

Zvedla jsem hlavu a zadívala se do jeho tváře. Jeho prsty něžně odhrnuly vlasy z mé tváře a kapesníkem otřel má mokrá líčka.

„Děkuju,“ kníkla jsem potichu. Ruku strčil pod mé kolení jamky a druhou otevřel dveře a záhy mi ji položil na záda, kde s ní jezdil mazlivě nahoru a dolů. Postavil se se mnou na nohy a přešel kolem auta. Sníh mu křupal pod podrážkama a mě to uklidňovalo. Nevím, jak se mu to povedlo, ale otevřel dveře u spolujezdce a posadil mě na sedadlo. Natáhl se přese mě a zapnul mi kolem těla pás.

Přiklekl si ke mně a položil dlaň na mou rozpálenou tvář od slz. Jeho kůže krásně chladila. Zavřela jsem oči a vnímala jeho přítomnost. Bylo to velice příjemné, div jsem nepředla jako kočka. Zvedla jsem víčka a naskytl se mi pohled do jeho tváře, která byla blíže než bylo nutné. Rukou jel dál po mé tváří, až prsty zabořil do mých vlasů nad ušním lalůčkem.

Bylo mi jasné, co se stane, a byla jsem ráda, že se to stane. Cítila jsem ledový dech na své tváři, pootevřela jsem rty a užuž se chtěla dotknout těch jeho, taky by se mi to povedlo. Ale to by nesměly existovat mobily. Kousek před tím, než jsem se dotkla jeho rtů těmi svými, Edwardovi zazvonil mobil. S leknutím jsem ucukla a příjemná atmosféra byla tatam.

Zalovil v kapse kabátu a zvedl ten proradný aparát. Slyšela jsem Emmettův vysmátý hlas, jak se ptá, kde se couráme. Edward vyskočil na nohy a začal Emmettovi upíří rychlostí odpovídat. Nepochytila jsem ani polovinu z rozhovoru a už byl hovor po několika vteřinách ukončen. Edward se vrátil zpátky na své místo. Otočil se mým směrem a líbezně se na mě usmál. Poté nastartoval a rozjel se po silnici.

Opřela jsem si čelo o okýnko auta a snažila se pozorovat míhající se krajinu. Moc mi to nešlo – klížila se mi víčka, chtělo se mi spát. Snažila jsem se odolat, ale s přibývající časem bylo stále těžší nechávat oči otevřené.

„Bello.“ Slyšela jsem zaznít své jméno nedaleko. Ucítila jsem dotyk na svém rameni a následné zatřepání mým tělem. Ještě jsem nechtěla vstávat. Protestně jsem zamručela a snažila se znovu usnout. Ale někdo mě neměl rád. Opět zatřepal a já pochopila, že nepřestane, dokud se neprobudím.

Ztěžka jsem otevřela oči a hleděla do šedé zdi. „Co...“ vyšlo mi překvapeně z úst. Nic dalšího jsem neřekla, protože mě zaškrábalo v krku.

„Ahoj,“ ozvalo se líbezně. Otočila jsem se a spatřila Edwarda, jak se na mě směje. Konečně jsem pochopila, kde jsem. Vzpomněla jsem si na předešlé události a začala se shánět po zrcátku. To budu vypadat. Plakala jsem jak želva! Natočila jsem zpětné zrcátko směrem ke mně a zadívala se na svou tvář. Nešťastně jsem zaúpěla. Pod duhovkou mi pláčem prakla žilka a zabarvila bělmo do červena.

„Není to tak zlé,“ utěšoval mě. Natočil zrcátko zpátky do původní polohy, a tak mi zabránil, abych se na sebe dívala. Možná, že je to tak lepší.

„Asi každý to vnímáme jinak. Pro mě je to dost zlé,“ odpověděla jsem. Nahmatala jsem přesku od pasu a stiskla ji. Tím jsem se osvobodila. Bez dalších slov jsem vystoupila z auta. Jen co jsem ušla dva kroky, zvedla jsem pohled. Přes dvě řady aut na mě zběsile mával zbytek Cullenů. Především Emmett a přitom se culil od ucha k uchu.

<< // >>

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená přání - 15. kapitola: