Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená přání - 36. kapitola

18.08.2011 (09:15) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2917×

Zneklidněně jsem otevřela oči, protože jsem blízko sebe necítila chlad Edwardova těla, ale hned jsem se uklidnila. Ležel naproti mně, na levém boku, jednu ruku pod hlavou a pozorně mě sledoval.

„Dobré ráno,“ zašeptala jsem a spokojeně se usmála.

„Dobré,“ odpověděl. Dívala jsem se mu do očí. Byly tak krásné. Vzpomněla jsem si na první den tady ve Forks. Nevšimla jsem si, jak je hezký. Byla jsem posedlá touhou dostat Jaspera zpátky, že jsem přehlídla spoustu věcí. Vzpomněla jsem si, jak mi Edward a celá jeho rodina lezli na nervy. Byla jsem hloupá. Jsem ráda, že jsem je poznala. Jsou to báječná stvoření.

„Na co myslíš?“ zeptal se zvědavě Edward.

„Na první den na forkské střední,“ odpověděla jsem zasněně. Vzpomněla jsem si, jak jsem z něj udělala blázna, když mi řekl, že nejsem upírka a rozesmála jsem se nahlas.

„Jo, ta nová, malá, provokující žížala mě dováděla k nepříčetnosti a k nepředstavitelnému vzteku,“ řekl s šibalským úsměvem.

„Ty sis tak nechal něco líbit, ty chudinko,“ odpověděla jsem drze. Edward se nahlas rozesmál a já jsem musela upřeně sledovat jeho rty. Skousla jsem si spodní ret, abych se uklidnila. Chtěla bych ho znovu políbit. Včera jsem neměla možnost si to náležitě užít. Ale smím?

Edward však vyřešil všechno za mě. Posunul se ke mně a přitiskl své rty na ty mé. Zlehka ochutnával mé rty a čekal na mou odezvu, která ho moc dlouho nenechala čekat. Polibky jsem mu skoro okamžitě začala oplácet. Položila jsem si dlaň na jeho tvář a palcem ho hladila po tváři. Tiskla jsem se k němu, aby mi nemohl utéct. Pootevřela jsem ústa, protože se do nich něžně dobýval jazykem a propletla ten jeho s mým. Vnímala jsem jen jeho a mě. Nic jiného mi nepřišlo důležité a ani mě nezajímalo. Mohla by vypuknout třetí světová válka, vedle hlavy nám bouchnout granát, začít hořet náš dům, vyhasnout slunce a mně by to bylo srdečně jedno, snad bych si toho ani nevšimla. Jeho prsty mě lechtaly na paži, vzedmul se nade mě, přetočila jsem se na záda a chvěla se pod ním. Zimou rozhodně ne.

„Měl bych ti udělat snídani,“ vydechl, když se ode mě oddálil. Udiveně jsem hleděla do jeho černých očí. Proč zrovna teď musí myslet na moje potřeby? Copak nemůže být na malý moment sobec?

„Dobře,“ vydala jsem ze sebe zadýchaně. Musela jsem uznat, že má pravdu – malé má hlad. Zasunula jsem své nevyřčené touhy do zadní části mysli. Co je teď důležitější než miminko? Nic.

…

„Co říkáš na vafle?“ zeptal se mě Edward s úsměvem a položil přede mě talíř celý obklopený těmi dobrůtkami namazanými nutelou.

„Že už teď se mi sbíhají sliny, natož až je ochutnám.“ Mňam. Rychle jsem si jednu vzala do dlaně a ochutnala ji. Spokojeně jsem jedla a  nenechala se rozptylovat ani tím, že na mě Edward upírá zrak. Řekla bych, že už jsem si na to zvykla, dělal to pořád.

„Máš nějaký program na dnešek?“ zeptala jsem se, když jsem si brala do ruky čtvrtou vafli.

„Ne, ale myslím, že tys něco vymyslela.“ Přikývla jsem na souhlas a rychle rozžvýkala sousto, abych se o svůj nápad mohla podělit.

„Myslela jsem - co kdybych zavolala Alici a jeli bychom na nákupy?“ Překvapeně se na mě podíval. „No, musíš uznat, že pro toho drobka toho moc nemáme. Nechci všechno hodit na Alici, i když věřím, že ona by vše zařídila moc ráda. Nechci ji v tom nechat samotnou.“ Ode dveří se ozvalo divoké zvonění. Kdo by to mohl být takhle po ránu? Podívala jsem se po Edwardovi, doufajíc, že mi odpoví, ale už byl ke mně zády a šel otevřít.

Odpověď na mé otázky přišla záhy. Do kuchyně se navalila jako velká voda Alice a nespokojeně na mě shlížela.

„Ty nejsi ještě ani najedená?“ zeptala se nevěřícně. Překvapeně jsem na ni hleděla. Pak mi to došlo – musela vidět, že chci jet na nákupy. „No co, pojď se oblíknout. Dojíš si to později.“ Popadla mě za paži a už mě tahala do ložnice.

Rychle mi rozvázala župan a sundala ho. Vlastně všechno ze mě sundala.

„Kam tak pospícháš?“ zeptala jsem se, když mě soukala do krajkového prádla a popoháněla mě, jak kdyby jí měl ujet spoj.

„Víš, kolik je hodin? Kdybys nebyla těhotná a hlavně, kdyby o tebe Edward přehnaně nepečoval, už bychom byli na cestě.“ Mrkla na hodinky na svém zápěstí. „Ne, už bychom byli v Seattlu.“ Protočila jsem oči. Musí mít všechno pod kontrolou, ona je v tomhle hrozná, ale to jsem jí nehodlala říkat.

Poslušně jsem se oblékla do červených šatů, které byly pod prsy puštěné, takže celkem zakrývaly bříško. Hodila mi ještě přes ramena černý kabát a byla spokojená. S vlasy mi nic nedělala, prý na to rozhodně není čas, jen je lehce překartáčovala.

„Tak pojď,“ pobídla mě a vydala se se mnou a s Edwardem k autu.

…

„Bello, a co tohle? No nejsou úžasné?“ rozplývala se Rosalie. V jedné ruce držela maličké dupačky v růžové barvě a v druhé ruce ty stejné akorát modré. „Tak které?“ zeptala se.

„Ty žluté, které leží támhle.“ Ukázala jsem prstem, kde se nacházely.

„Nechceš se už konečně dozvědět, co to bude?“ zeptala se mě vážně. Odmítavě jsem zakroutila hlavou. Nechci to vědět. Co všichni mají proti překvapení? „Já jen… že by nakupování bylo snadnější.“ Pokrčila rameny a dál to nekomentovala.

„Já jsem neřekla, že nemůžete nakupovat růžové nebo modré věci,“ bránila jsem se.

„Ale víš, jak by to vypadalo? Co kdybys musela malého Edwarda obléknout do růžové?“ zeptala se Alice, která se znenadání objevila za mnou. V náručí měla kopu oblečků v malých velikostech, peřinky, dečky. „Co na to říkáš?“ zeptala se nadšeně.

„Na co? Že bych musela svého syna obléknout do růžové, anebo na tu hromadu co máš v rukou?“ zeptala jsem se, protože mi nebyla jasná otázka.

„Na oboje,“ řekly s Rose současně.

„Za prvé, stávají se i horší věci, než že by muselo malé nosit růžovou a co říkám na tohle?“ Ukázala jsem prstem k Alicině náručí. „Že si můžete vy dvě dělat, co chcete a nakupte mi, co chcete. Nechám vám volnou ruku. Chtěla by vás požádat, abyste nakoupily i něco na mě, protože začínám přibírat a za chvíli na sebe nenavlíknu ani ponožky,“ upozornila jsem je vesele. „Půjdu za Edwardem, kde ho najdu?“

„V elektronice, kde jinde by naši manželé mohli být,“ odpověděla mi Rose.

„Můžeme tě pustit samotnou?“ zeptala se mě pochybovačně Alice. Chtěla jsem namítnout, že samozřejmě ano, ale ona už mě nevnímala – vyvolala vizi. „Jo můžeme,“ odpověděla si sama na otázku a odběhla pryč. Podívala jsem se na Rose a obdarovala ji úsměvem.

„Slib mi, že ji ohlídáš. Ať nekupuje něco bláznivého. Máš mou důvěru,“ prosila jsem. Jen přikývla a vydala se za Alicí a já pryč z tohohle obchodu.

Vmísila jsem se do davu lidí, kteří někam stále pobíhali a unášeli mě dál. Lidi, kam tak pospícháte? Přece není konec světa! Nemáte na práci něco jiného, než se poflakovat po obchodech?

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Myslím, že támhle jsem zahlédla ceduli obchodu s elektronikou... Ano, měla jsem pravdu.

Zamířila jsem tím směrem. Nesnášela jsem tohle proplétání se mezi upocenými těly. Ještěže se mi vyhnulo zvracející období, které má většina těhotných žen, a že nejsem v prvním trimestru, jinak bych tu zcela jistě hodila šavli.

Zastavila jsem se před výlohou obchodu, kde měl být Edward. Nehodlala jsem do tohoto krámu vstoupit, aniž bych věděla jistě, že tam Edward doopravdy je. Hlavně proto, že v elektroniku navštěvuje zejména pánská populace, neměla jsem náladu na oplzlé řečičky a dvojmyslné narážky. Lidští muži si stále myslí, že je to vtipné? Kam ta civilizace spěje…

V zadní části krámu jsem spatřila Emmetta, teda spíš jeho mohutná záda, jak se divoce naklání před velkou obrazovkou. Usoudila jsem, že hrál nějakou střílečku, když jsem chvíli sledovala jeho počínání. Jasper stál opodál a o něčem diskutoval s obsluhou, která se zdála beznadějná. Kmitala jsem pohledem kolem sebe a hledala Edwarda. Našla jsem ho hned, stačilo se podívat více do leva a dívala jsem se přímo na něj. Široce jsem se na něj usmála, už jsem se bála, že bych musela strávit zbytek nákupů s Jasperem a Emmettem, který je momentálně ve svém světě. Pochybuji, že by si mě všiml. Edward dal jasným gestem najevo, abych za ním přišla. Souhlasně jsem přikývla a rozešla se k němu.

Už jsem chtěla vejít do obchodu, když jsem si všimla osoby, která mi byla více než povědomá. Stoprocentně jsem si byla jistá, že je to on. Josh. Okamžitě jsem se rozešla jeho směrem, ani jsem nad tím nepřemýšlela.

„Joshi?“ oslovila jsem ho.

„Bello?“ vydechl překvapeně a okamžitě mě přitáhl k sobě do náruče. Objetí jsem mu oplácela a cítila jsem se šťastná. Opět jsme se shledali. Odtáhl mě od sebe, když si všiml mého bříška.

„Jsi těhotná?“ zeptal se. Překvapeně mi hleděl do tváře a očekával vysvětlení. Skousla jsem si ret. Tady není vhodná příležitost, abych mu všechno vysvětlila.

„Ano,“ přiznala jsem. „Všechno ti vysvětlím, ale tady to nejde,“ vysvětlila jsem a porozhlédla se kolem sebe. Měla jsem pravdu, pár kolemjdoucích se na nás podívalo. Nedivila bych se, kdyby i poslouchali. Chápavě přikývl, když si všiml toho co já. „Tak ráda tě vidím,“ vypískla jsem radostně a vrhla se mu znovu kolem krku. Políbila jsem ho na tvář a užívala jsem si jeho blízkost.

„Bello?“ Ztuhla jsem. Poznala jsem hlas Edwarda, poznala bych ho všude. Vymanila jsem se z objetí, otočila se a své mínění si potvrdila. „Myslel jsem…“ začal mluvit. Sjel pohledem Joshe od hlavy až k patě a upřel zrak zpátky na mě, „že přijdeš za mnou,“ řekl. Přemýšlela jsem, jak bych se z téhle ošemetné situace dostala. Nepochybuji, že viděl, jak jsem Joshe políbila, i když jenom na tvář. Stále jsem si živě vybavila, jak vyváděl kvůli tomu lidskému ptáčátku v kině a za to jsem nemohla.

„Edwarde, tohle je Josh, můj starý známý.“ Zdvořilost nikdy nikomu neuškodila ne? Otočila jsem se na Joshe. „Joshi, tohle je Edward,“ představila jsem je navzájem.

„Těší mě,“ řekl mile Josh a napřáhl k Edwardovi dlaň. Edward si chvíli dlaň nepřátelsky měřil, ale nakonec ji přijal. Ovšem neřekl nic jako: „Rád tě poznávám“ nebo „Taky mě těší“, jak bych od něj očekávala, a jak by většinou řekl. Byl vždy zdvořilý až běda.

„Edward je Jasperův bratr. Jo, našla jsem Jazze,“ odpověděla jsem na Joshův překvapený výraz. „Pojď, zavedu tě za ním,“ nabídla jsem mu ochotně a chytla ho za ruku, aby šel se mnou. Když jsem si všimla Edwardova pohledu, prohlížející si ho naše spojené dlaně, rychle jsem je rozpojila.

Šli jsme všichni mlčky. Já vepředu, Josh vedle mě a Edward šel za námi. Byla jsem překvapena pocity, které kolovaly ve mně. Vždyť jsem nic neprovedla, tak proč cítím vinu vůči Edwardovi?

„Jaspere,“ snažila jsem se upoutat jeho pozornost. Podíval se po mně a okamžitě přesunul svůj zrak na svého starého kamaráda. Hlasitě se zasmál a pak ho objal. Nehodlala jsem jim tady zaclánět. Bude to na dlouho.

Vydala jsem se za Edwardem, propletla jsem naše prsty a hladila ho palcem po hřbetu ruky. Šlehl po mně pohledem, který mě vyděsil.

„Nechci, abys s ním zůstávala sama. Vlastně nechci, aby ses s ním stýkala vůbec,“ řekl ostře. Hleděla jsem do jeho očí a snažila se to pochopit. To mi jako něco zakazuje?! To snad nemyslí vážně. Možná jsem těhotná, ale nejsem tříletý spratek, aby mi něco zakazoval!

„A to jako proč?“ zeptala jsem se zostra.

„Bello, živí se lidskou krví,“ zašeptal mi tlumeně.

„To já taky,“ vykřikla jsem rozzlobeně a rozpletla naše prsty. Chytl mě pevně za paže a podíval se mi do očí. Kypěl v nich vztek.

„Je to obyčejný nomád, který je nevyrovnaný. Bůhví, co by ti udělal, kdyby ztratil jen na malý okamžik kontrolu. Mohl by tě jedním mávnutím ruky zabít,“ naléhal na mě, ale když viděl můj nesouhlas, řekl: „Prostě ti zakazuji se s ním stýkat,“ řekl rázně. Hlasitě jsem si odfrkla a vytrhla se z jeho sevření.

„Ty mi nemáš co zakazovat! Nechápu, proč se tak chováš!“ Rozzlobeně jsem ho obešla a odcházela pryč. Proč tohle dělá? Proč se vždycky musíme pohádat? Setřela jsem si hřbetem ruky slzy. To mi ještě scházelo.

Cestou jsem potkala Alici, asi mě musela vidět plakat. Okamžitě si mě přitáhla do náručí a konejšivě mě hladila po zádech. „Odvez mě, prosím, k vám domů,“ zafňukala jsem do jejího ramene.

<< // >>

Náhle mě osvítilo, nebo mě navštívila múza? To je jedno... Jsem tak ráda, konečně jsem dopsala tuhle kapitolu. Slibuji, že následující bude co nevidět, protože už ji mám napsanou a čeká na schválení. :) Chtěla bych vám poděkovat za komentáře, u minulé kapitoly. Hlavně ty mi dopomohly tuhle kapitolu dopsat. Děkuji. :)

Příště se Bella s Edwardem udobří, proč ty dva zbytečně trápit a vás napínat, když vlastně o nic nešlo. :)

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená přání - 36. kapitola: