Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená přání - 6. kapitola

17.11.2010 (12:30) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3217×

Už jsou to dva týdny, co jsem sem přijela. Nic moc se nezměnilo, stále stejná otrava. Stále prší. Nebylo dne, kdy bylo slunečno. Aspoň bych měla od těch zlatooček pokoj, to mi však není dopřáno. Cullenovi mě nepřestali otravovat, ale vymyslela jsem způsob, jak se jich zbavit – Angela. Byla ráda za moje kamarádství a já ji začínala mít upřímně ráda.

Dneska ráno na mě bude opět čekat Angela u školy a pak odpoledne pojedeme ke mně do hotelu a doučí mě látku, na kterou jsem tady nebyla.

Dneska se budeme na tělocviku učit obranná cvičení v rámci nějaké školní akce. Docela se těším. Ve Volteře mě bojovat vždy bavilo a prý mi to i šlo, na to že jsem napůl člověk. Tak dneska uvidíme, jestli si garda nevymýšlela.

Budu si muset do dvojice vybrat Edwarda a srazit mu jeho velké ego. Šetřit ho rozhodně nebudu, ani si to nezaslouží.

Dnes jsem se rozhodla stávkovat - nemám náladu si na sebe navlékat to strašné školní oblečení. Vzala jsem si na sebe volné šedivé tepláky, tílko a mikinu přes hlavu. Žádné sexy kraťásky, jak jsem měla v plánu. Nebudu učitele moc provokovat. Jeden vroubek u něj už mám.

Vešla jsem do tělocvičny. Všechny přítomné oči spočinuly na mně. Asi se jim moc nestávalo, aby si studenti prosadili svou za každou cenu. Já jsem asi výjimka a Edward. Usoudila jsem, když jsem ho spatřila. Vycítil můj pohled a provokativně se na mě ušklíbl.

Musela jsem uznat, že mu to slušelo, moc mu to slušelo. Měl na sobě tmavě modré kraťasy a volné červené tričko.

„Tak co, princezno, těšíš se na prohru, zase?“ zakřičel na mě přes celou tělocvičnu.

On mě chce naštvat. Pokud ano, je na dobré cestě.

Přistoupila jsem těsně k němu. Musela jsem mírně zaklonit hlavu, abych mu viděla do obličeje.

„Ještě se uvidí, kdo tady bude dnes brečet,“ prskla jsem podrážděně.

To není možný, jak moc mi tenhle "člověk“ leze na nervy.

Utvořili jsme dvojice a rozprostřeli se po celé tělocvičně. My s Edwardem jsme si stoupli do rohu, kam je špatně vidět. Nikdo z nás nechtěl nikomu ukazovat, že má větší sílu než ostatní.

Nepředcvičoval nám učitel, jak jsem si doposud myslela, ale odborníci od policie. Předváděli nám postupně chvaty a vysvětlovali, jak na ně. Což už jsem dávno věděla.

Docela jsem se tuhle hodinu nudila, teda až do té doby, než jsme si to mohli vyzkoušet sami.

„Prosím, ty děsivý upírku, ber na mě ohledy. Nejsem jako ty… z šutru,“ upozornila jsem ho a provokativně do něj drcla.

„Nebojte se, princezno Volterry. Budu na Vás tak milý, do jaké míry si zasloužíte!“ odpověděl mi a jedním ladným pohybem mě složil k zemi.

Nenechala jsem se zahanbit. Teď mě zaskočil nepřipravenou, ale podruhé se mu to nepovede. Vyškrábala jsem se na nohy. Musela jsem přiznat, že mu to šlo lépe, než jsem předpokládala.

„Oh, to by se asi Arovi nelíbilo, jak zacházíš s jeho neteří. Možná by moc rád navštívil tvoji rodinu. Například s Jane?“ vysmála jsem se mu. Stále nevěděli pravý důvod, proč jsem tady a tak to zůstane. Není na škodu, když se mě bojí.

Edwardův pohled ztvrdl. Šel z něj docela strach. Nestačila jsem si všimnout, ani jak jsem se dostala na zem, ale byla jsem tam. Edward seděl na mě, obličej blízko toho mého.

„K mojí rodině se ani nepřiblížíš, je ti to jasný?“ zeptal se mě výhružně.

Stále na mně seděl a drtil mi tělo. Slyšela jsem křupnutí a nohou mi projela ostrá bolest. Rty mi unikl bolestný sten. Zatnula jsem prsty do pěsti, až jsem ucítila, jak mi škrábou do kůže.

„Bello!“ vykřikl vystrašeně Edward a okamžitě ze mě slezl. Jen ať nezačne vyvádět, prosím. Mělo to stejný účinek, jako bych to řekla nahlas.

„Edwarde, sklapni!“ okřikla jsem ho. „Bude to v pořádku,“ uklidňovala jsem ho.

„V pořádku?! Něco jsem ti zlomil!“ vyšiloval dál Edward. Vůbec se nedal uklidnit a co bylo nejhorší, k nám se začali hrnout studenti v čele s učitelem.

„Co se to tu stalo?“ zeptal se učitel.

Než jsem stačila zareagovat, Edward mu vše začal vysvětlovat, samozřejmě upravenou verzi. Cítila jsem, jak mi kosti začaly srůstat dohromady.

„Vezměte ji na ošetřovnu,“ uzavřel to učitel. Ne, to ne. V žádným případě. Jak bych vysvětlila, že ještě před pár minutami jsem měla zlomenou nohu, a teď můžu v pohodě běhat? Na ošetřovnu prostě nemůžu.

„Radši bych ji vzal do nemocnice k mému otci. Bude to asi zlomená noha,“ oponoval mu Edward.

Konečně vymyslel něco rozumného. Rychle jsem přikyvovala jak zběsilá. Učitel si nás chvíli nedůvěřivě měřil, ale nakonec přikývnul k souhlasu.

Chtěla jsem se zvednout, ale Edward mě předběhl. Chytl mě kolem pasu, pomalu vsunul ruku pod nohy a zvedl mě. Udiveně jsem na něj pohlédla. Tak tohle jsem od něj rozhodně nečekala.

Nevěděla jsem co s rukama. Mohla jsem je obmotat kolem jeho krku, ale když jsem spatřila vražedné pohledy, které po mě házeli moje „spolužačky“, rychle jsem si to rozmyslela. Ne, že bych z nich měla strach, ale nechci utrpět další zranění. Proto jsem si ruce založila na prsou.

„Už mě můžeš pustit. K autu to zvládnu sama,“ pověděla jsem Edwardovi, když jsme zmizeli z tělocvičny. Udiveně na mě pohleděl a pak spustil: „Bello, to snad nemyslíš vážně. Máš zlomenou nohu, nepustím tě!“ řekl přísně.

Chtěla jsem protestovat, ale když mě zpražil pohledem, tak někam utekla moje odvaha.

Šli jsme školní chodbou mlčky. Naštěstí nás nikdo nepotkal. Nechci vysvětlovat svou přítomnost s ním a ještě v jeho náručí. Pomalu jsme došli na parkoviště a zamířili k jeho autu.

„Tak to tedy ne!“ zaprotestovala jsem a začala se v jeho náruči vzpírat.

K mé smůle je silnější než já a nehodlal mě pustit. „Nepojedu tvým autem, nemůžu tady to své jen tak nechat.“

„Ale necháš. Bello, slibuji, že ti ho pak přivezu, kam budeš chtít. Jen mě nech tě odvést do nemocnice,“ prosil mě.

Možná si to namlouvám, ale viděla jsem v jeho očích starost? To asi těžko.

„Nepotřebuji do nemocnice. Odvez mě, prosím, do hotelu. Za dva dny mi to sroste, bude to v pořádku,“ přesvědčovala jsem ho.

Opravdu nepotřebuji jezdit do nemocnice. Možná to je divné. Dobře, uznávám, je to divné, ale všechna moje zranění se léčí rychle. Možná je to tím, že jsem poloupír.

„Bells, nepraštila ses do hlavy?“ zeptal se mě. Viděla jsem na něm, jak mu cukají koutky.

„Tím chceš říct co?!“ zeptala jsem se ho naštvaně, když mě pokládal na místo spolujezdce. Nic mi neodpověděl. Připoutal mě a zabouchl dveře. Fajn, tuhle hru můžou hrát dva, taky s ním nebudu mluvit.

Odvrátila jsem svůj pohled od něj a zadívala se z okýnka. Vyjeli jsme z parkoviště pryč. Edward si nedělal starosti s předpisy. Proč taky, reaguje lépe než lidé, kteří jezdí padesátkou, a s vysokou pokutou si starost taky dělat nemusí.

<< // >>

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená přání - 6. kapitola: