Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyslyšené prosby - 3. kapitola

08.08.2011 (13:45) • DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1146×

Pohled Jamese

Bože, to dítě vážně musí pořád křičet?

„Pššt, Nino, neplakej,“ slyšel jsem z horního patra tlumený hlas své přítelkyně. Nechápal jsem ji. Být na jejím místě, dávno bych toho spratka vyhodil z okna. Takhle to šlo již měsíc. To dítě buď křičelo, nebo spalo a Mia se od něj nehla na krok. Měl jsem neskutečnou chuť urvat tomu dítěti hlavu. Nemohl jsem. Rozhodně ne proto, že bych ho začal mít rád, ale kvůli Mie. Ji jsem rád měl. Ne sice jako sobě rovnou, ale jako hračku, která na mě bude doma vždy čekat. Esmé byla navíc docela hezká, teda na člověka. S upírkami by se nikdy rovnat nemohla. Ale to žádná lidská žena.

Nevěděl jsem, jak to s ní bude dál. Možná, že až mě omrzí, skončí jako moje potrava. A ta malá poloupírka taky. Pořád jí v žilách kolovala krev, takže byla mou přirozenou kořistí.

Nina, nebo jak se to dítě vlastně jmenuje, řvala dál. Už to bylo k nevydržení. Zvedl jsem se a vydal se do pokoje, odkud se křik ozýval. Viděl jsem Esmé, jak chová to zvíře v rukou a dívá se na něj jako na poklad. Zbláznila se, prolétlo mi hlavou.

„Mohla by ta holka přestat řvát?“ zavrčel jsem na ni. Hodila po mně nehezkým pohledem a pohladila dítě po vlasech.

„Bolí ji bříško. A když tady budeš takhle řvát, tak se určitě neuklidní,“ šeptala nervózně Mia. Jo, určitě se zbláznila. K tomu dítěti se chovala, jako by to bylo něco posvátného.

„Já že řvu?“ zeptal jsem se, co nejvíce nahlas to šlo. Dítě sebou škublo a začalo křičet ještě více.

„Ty idiote!“ zakřičela hystericky Mia. Ale to trochu přepískla. Mě nikdo idiotem nazývat nebude. A ona už vůbec ne. Přešel jsem místnost, chytl ji za vlasy a táhnul pryč z místnosti…

Pohled Esmé

„Ty idiote!“ zakřičela jsem, nejspíše už s trochou hysterie v hlase. Vždyť z něj ta malá bude mít šok. Brzo mi ale došlo, že to asi nebyl ten nejlepší nápad. Rychlostí blesku přešel místnost a chytl mě za vlasy. Než jsem stihla cokoliv říct, už mě táhl z místnosti. Jen tak tak jsem stihla Ninu položit na postel.

James mě dotáhl za vlasy až na chodbu. Věděla jsem, že je zle. Za jednu ruku mě vytáhl do stoje a potom mě udeřil takovou silou, až se mi zatmělo před očima. Klopýtla jsem, ale nevšimla si, že za mnou je schodiště, které vede do přízemí. Skutálela jsem se až do jeho poloviny, kde jsem narazila o zábradlí. Slyšela jsem jen Jamesův smích a jeho přibližující se kroky. Došel ke mně a já čekala, že mě udeří ještě jednou. Místo toho směrem ke mně utrousil jen pár tichých slov: „Doufám, že si příště rozmyslíš, než se mnou budeš takhle mluvit.“

Ležela jsem, dokud James nepráskl dveřmi a nevydal se na lov, nebo kam to vlastně šel. Poté jsem se pokusila postavit a na potřetí se mi to podařilo. Nina nahoře stále tiše plakala. A když jsem viděla její tvář, celou opuchlou od pláče, došlo mi, že musíme pryč. Musíme utéct a to nejlépe teď hned, dříve, než se James vrátí. Ale kam půjdeme? Vždyť já nemám byt, v dětství jsem žila v dětském domově a poté na vysokoškolské koleji. Sice jsem nějaké peníze měla, ale moc jich nebylo. Stačily by na to, abychom mohly na pár dní do hotelu, ale co by bylo potom? A navíc, James nás stejně dříve, nebo později najde. Kdyby se mu to nepodařilo podle pachu, našel by si jiný způsob. Známé měl všude a i peněz dost na to, aby nás nechal po celém světě hledat třeba soukromým detektivem. Ale možná… Možná nás ani hledat nebude. Možná bude rád, že se nás zbavil. Nina pro něj nic neznamenala. Neměl ji ani malinko rád, vypadalo to spíše, že mu v domě otravuje vzduch. A co já? Mě rád přece taky neměl. Nemiloval mě nejspíše ani tenkrát, když jsme se seznámili. Měl mě nejspíše na zahánění dlouhé chvíle, nebo jako služku, která mu doma vždy uklidí a bude na něj doma poslušně čekat. Tak proč by se zlobil? Proč by nás hledat? Možná se mu dokonce i uleví…

I když jsem věděla, že to moc pravděpodobné není, upnula jsem se na tuto možnost. Ale někde v hloubi duše i mysli jsem věděla, že to tak nebude. Možná, že mě nemiluje, ale jako potrava bych byla jistě dobrá. Při té myšlence jsem se otřásla a donutila se zvednout z postele. Musíme odejít dříve, než se James vrátí. Do malé tašky jsem vzala pouze to nejnutnější, podstatnou většinu věcí jsem v domě nechávala. Nemůžu kromě miminka s sebou táhnout ještě nějak velikou tašku. Sbaleno jsem měla během několika minut, ale stále jsem nevěděla, jestli budu mít opravdu odvahu odejít. Nebála jsem se o sebe. Spíše jsem přemýšlela, co by bylo s Ninou, kdybych tady nebyla. Nechtěla jsem si to přiznat, ale věděla jsem to. S největší pravděpodobností, by ji James zabil taky. On by se o ni určitě nepostaral, bral by ji pouze jako zbytečnou přítěž.

Ale když tady zůstaneme, zabije mě taky. Má dost síly, aby mě mohl jednou rukou rozmačkat, stejně jako švába nebo jiný odporný hmyz. A když odejdu, existuje tu pro mě i pro mou dcerku šance na relativně šťastný život. Musím to zkusit.

Prošla jsem si obsah tašky, abych se ujistila, že s sebou nevláčím nic zbytečného a mám sbaleno vše potřebné k přežití.

Nina na posteli ležela a nervózně kroutila hlavičkou z jedné strany na druhou. Uměla toho mnohem více, než děti v jejím věku. Když chtěla, dokázala se převrátit na bříško a už docela slušně držela hlavičku. Když měla dobrou náladu, rozdávala úsměvy na všechny strany a vydávala přitom na obdiv své zoubky. Byla jsem již smířená s tím, že upíří geny jí nedovolí žít plnohodnotný lidský život, doufala jsem ale, že ji ani nebudou nějak velmi omezovat.

V tuto chvíli jsem ale měla větší problémy, než poloupíří původ své dcery. Do jedné ruky jsem vzala tašku a do druhé Ninu, kterou jsem zabalila hned do dvou dek. Přece jenom je venku chladno a Nina nikde jinde než v domě nikdy nebyla. Nechtěla jsem v tuto - už i tak složitou - situaci zadělávat na další problémy.

Sotva jsem sešla schody, vzpomněla jsem si, že jsem v pokoji nechala všechny doklady. Položila jsem tašku na zem a svou dceru uložila na křeslo v obývacím pokoji. Poté jsem se pro doklady vrátila, nedařilo se mi je ale najít. Nakonec sem je našla pod postelí, společně s nějakou obálkou. Byla neotevřená a nebyl na ní žádný adresát. Rozhodla jsem se, že ji otevřu. Tím přece nic nezkazím, nebo snad ano?

Byl to dopis a již podle druhého slova jsem pochopila, že je adresovaný Jamesovi. I tak jsem se rozhodla ho přečíst.

Můj drahý Jamesi,

je mi líto, že jsme se tak dlouho neviděli. Tvůj dopis mě opravdu velmi znepokojil. Začínat si něco s lidskou holkou opravdu není rozumné. Vůbec nechápu tvé počínání. Když už od začátku víš, že to děvče jednou zabiješ, proč to neuděláš hned? Víš, kolik může být s takovou holkou starostí?

Doufám, že mě brzy přijedeš navštívit.

S.

Zachvátila mě vlna paniky. Takže on měl od samého začátku v úmyslu mě zabít, ale nejdříve si se mnou chtěl pohrát, stejně jako s nějakou hadrovou panenkou. A ta hra ho asi ještě stále baví. Jinak už bych totiž byla mrtvá. Popadla jsem doklady a schody jsem seběhla během pěti sekund. Rozběhla jsem se pro malou do obýváku. Tam mě ale čekalo pořádné překvapení. James stál uprostřed místnosti a v natažených rukou držel Ninu. U nohou se mu povalovala má sbalená taška. Takže už mu to všechno došlo.

„Dej mi Ninu!“ zakřičela jsem na něj. Nevěděla jsem, kde se ve mně bere ta kuráž. A rozhodně nebyl dobrý nápad křičet na něj, když měl v ruce mé dítě.

„Ale no tak, je to přece i mé dítě. To si ho nemůžu pochovat? Za celý ten měsíc jsi mi to ještě ani jednou nedovolila,“ řekl nevinně a usmál se. Bylo mi jasné, že teď bude hrát divadlo tak dlouho, dokud se nepřiznám k tomu, že jsem chtěla utéct.

„Samozřejmě, že si ji můžeš pochovat. Teď už mi ji ale můžeš vrátit,“ řekla jsem co nejklidnějším hlasem a vydala jsem se za ním, abych si od něj mohla vzít Ninu.

„Dám ti ji. Ale nejdříve mi řekni, kam si se chystala, že sis s sebou brala všechny své peníze a Niny oblečení?“ zeptal se a jeho hlas už rozhodně klidný nebyl. Stále se ale usmíval. Věděla jsem, že mu musím říct pravdu. Stejně už to věděl a čím déle budu zatloukat, tím to bude horší.

„Chci odejít. Vidíš, že to nefunguje a nikdy ani fungovat nebude. Jsme každý úplně jiný,“ řekla jsem mu a doufala, že nic neudělá Nině, kterou stále držel v náruči. Z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst. Už otevíral pusu, aby mi odpověděl, ale ozvalo se vrznutí dveří, které ho donutilo pusu znovu zavřít. Ve dveřích stál Carlisle a pohledem přejížděl celou scénu.

„Co se to tu děje?“ zeptal se nechápavě. Poté pohledem zavadil o mou tašku a v očích se mu zablesklo pochopení.

„Co se to tu děje?“ opakoval James jako robot. „To bych také rád věděl. Přijdu domů a zjistím, že moje přítelkyně chce utéct. Ani se mi neobtěžuje oznámit.“

„Jamesi, měli bychom si o tom promluvit,“ řekla jsem co nejklidněji.

„Nemusíme o ničem mluvit. Klidně si jdi. Nina ale zůstane se mnou,“ řekl mi a na obličeji se mu roztáhl vítězoslavný úsměv. To přece nemyslí vážně! Moc dobře ví, že bez Niny nikam neodejdu a on by se o ni nikdy nedokázal postarat!

„Já tady zůstanu,“ řekla jsem odhodlaně a snažila se ignorovat jeho pobavený výraz. Carlisle nás pozoroval ode dveří a jeho výraz už nebyl zmatený. Spíše se mi zdálo, že se na Jamese dívá se stejnou nenávistí jako já. Několik vteřin bylo v místnosti ticho.

„Ale já o to nestojím,“ řekl do ticha a vzal do ruky tašku, která mu ležela u nohou. „Budu vychovávat svou dceru a nepotřebuju k tomu ženu, která se mi bude každou chvíli snažit utéct.“ To přece nemůže myslet vážně! Ale myslel. Dříve, než jsem to stačilo postřehnout, se ocitl u dveří. V rukou stále držel Ninu, která začala natahovat.

„Sbohem,“ řekl s ledovým klidem a otočil se k odchodu. Carlisle ho ale chytil za límec bundy a zabránil mu tím pokračovat v cestě.

„Nemůžeš s Ninou odejít. Musel bys k tomu mít povolení matky a ta asi nemá v úmyslu ti ho dát,“ řekl Carlisle pevným a zároveň rozzlobeným hlasem.

„Myslíš, že se zrovna jí se budu na něco ptát? Měla šanci žít se svou dcerou. Promarnila ji,“ konstatoval James a vytrhl Carlisleovi límec své bundy. Poté se rozeběhl tak rychle, že jsem viděla jen rozmazanou šmouhu. Carlisle se rozeběhl za ním a o chvíli později jsem zaslechla ránu, kterou nejspíše způsobil padající strom. Až ke mně doléhal křik, slovům jsem ale nerozuměla.

Sesunula jsem se na zem. Přece mi nemůže vzít dceru! Je moje, to já sem se o ni starala. To já ji miluji. Vždyť jemu je úplně ukradená. Neumí se o ni postarat, neví, co jí má dát k jídlu a nedokáže ji ani přebalit.

A co bych bez své dcery dělala já? Nedokážu bez ní žít, nic jiného na světě nemám. Ona je to jediné, pro co žiji, jediný důvod proč každé ráno vstávám, proč dýchám, proč přežívám tohle peklo. Nedokázala bych každé ráno vstávat a nevědět, jestli moje dcerka ještě žije. Teď mi zbývá jenom doufat, že Carlisle Jamese zastaví a přinese mi mé dítě zpátky. Protože bez něj už dál žít nebudu, tím jsem si jistá. Jestli ji James opravdu odnese, bude mě mít na svědomí. I když pochybuji, že by mu to vadilo.

Hlasy i rány z venku ustaly a krátce nato už jsem slyšela kroky.

„Tak co? Máš Ninu?“ zavolala jsem do chodby, sotva se otevřely dveře. Hlas se mi třásl a já cítila, že pro mě Carlisle nemá dobré zprávy…

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyslyšené prosby - 3. kapitola: