Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevzdávej to a bojuj! - 1.díl

20.10.2009 (13:30) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1212×

Každá pomoc je dobrá aneb nová dívka v nemocnici

Carlis:

Jako obvykle se vydám ze svého bytu do nemocnice, kde jsem velice potřebný. Rok 1918 je opravdu náročný. Pár desítek let mám za sebou, a tento rok patří k jedněm z horších. Svět uchvátili různé nemoci. Ameriku Španělská chřipka. Bohužel, lék na ni zatím není. V nemocnici už máme plné každé lůžko. Kdyby alespoň nebyla k tomu ještě ta válka. No ale svět je prostě složitý.

   Proč žiji vlastně pořád tak sám? Je smutné každé ráno vstát, a nemoci se s nikým pobavit. Jenže, upíři prostě nesmějí mít závazky.

   Nad tímto přemýšlím, když vstupuji do nemocnice. Nemocní leželi už na chodbách. Nasadím si roušku. Vezmu si své lékařské oblečení a jdu konat svoji doktorskou práci.

„Konečně jste dorazil doktore Cullene. Hned pro vás mám pacienta.“

„Ale jistě Mary. Už jdu.“ A vydal jsem se za ní. Vedla mě chodbou do malé ordinace. Na lehátku tam ležela tak čtyřicetiletá žena. I když stojím u dveří, cítím že má horečku. Stoupnu si k ní a začnu s vyšetřením. Přitom se ptám na různé otázky.

„Jmenuje se Elanor Mansenová. Ročník 1871. Má syna. Přišla s vysokou teplotou a malátností.“hlásila mi sestřička. Prohlédl jsem si ji. Bohužel, dnes mě čeká další špatná zpráva. Tato žena má také chřipku. Bohužel, pokročilejší stádio. Čeká ji jistá smrt.

„Co si myslíte pane doktore?“ jen jsem zavrtěl hlavou. Povzdechla si. „ Za chvíli přijde její syn. Řeknete to?“ zeptal se. Stále si nemohla zvyknout na to, že téměř každý kdo nás navštíví, potká za chvilku smrt. Ba ani já si nikdy nezvyknu. Ale po takové době, se naučíte tu bolest necítit. Přistoupil jsem k Elanor.

„Madam Mansenová? Slyšíte mě?“ kývla „ Bohužel, mám pro vás špatnou zprávu. Musíte tu zůstat.“ Hned to pochopila a dala se do pláče.

„Pane doktore Cullene? Kolik času?“ zeptala se ochraptěle.

„Těžko říct. Moc se omlouvám madam, ale na tuto otázku vám nyní nemohu odpovědět.“ Chtěl jsem jí říct další podrobnosti, když někdo zaklepal na dveře.

„Mary, byla byste tak laskava, vysvětlila jí podrobnosti. Půjdu to vyřídit.“ Vydal jsem se ke dveřím. Když jsem je otevřel, stála drobná dívka. Hnědé vlasy spletené do copu. Na ústech roušku. Nesla nějaký papír.

„A vy jste slečno?“ zeptám se. Mohlo jí být tak sedmnáct.

„Dobrý den pane doktore Cullene. Jmenuji se Isabella Marie Swanová. Přidělili mě k vám z nemocnice o kousek dál. Jsem jedna z dobrovolnic. Studuji na doktorku. Mám být vaše pravá ruka.“vysvětlila mi, když si sundala na okamžik roušku. Ach tak. Konečně. Ne že bych to potřeboval, ale takto budu stíhat více nemocných.

„Vítejte  slečno Swanová. Každá pomoc je dobrá. Máme spoustu práce. Pojťe se mnou. Musíme se postarat o nemocné. A vydám se chodbou k oddělení kde jsou nemocní. Isabella šla za mnou.

„Pane doktore, mohu vás o něco požádat?“zeptala se nesměle. Zastavím se pohlednu na ni.

„Samozřejmě.“

„Říkejte mi prosím jen Isabello.“ Ach tak. Pousměji se.

„Jak si přeješ Isabello. Tak začneme léčit.“ Řeknu a vejdu do pokoje, kde leželo spoustu nemocných. Všiml jsem si jak má druhá ruka zalapala po dechu.Přešel jsem k mladé dívence. Katelyn. Už pokašlávala a horečka s ní cloumala. Holčička se na nás podívala.

„Jé… andělé mě přišli navštívit. Pán bůh mě brzy schová ve své náruči… Už brzy.“zašeptala jsi holčička pro sebe. Toto mě mrzelo nejvíce. Byla tak mladá… V deseti letech ukončit svůj život, to mi přišlo od boha velice nespravedlivé.

„Nemůžeme jí nějak pomoci od blouznění?“zeptala se mě smutně Isabella.

„Bohužel ne. Dejte jí prosím obklad.“

   A tak to pokračovalo celý den. Celý den jsem byl na nohou. Isabella se mnou. Stala se mojí pravou rukou, a ve spoustě věcí mi pomáhala. A ni na sobě nedala znát vyčerpání, ale já si byl jist, že si potřebuje odpočinout.

„Isabello? Dejte si na chvilku přestávku. Musíte vydechnout. Stojíte už od rána na nohou. Ať se vám nepřetíží.“ Jen se na mě podíval.

„Jsem v pořádku. Odnesu ty knihy panu doktoru Helbergovi. Hned se zase vrátím.“

„Ne. Odnesete knihy, a pak si povinně dáte hodinu klidu.“ Nařídil jsem jí. Podívala se na mě, a nakonec se vděčně pousmála. Vzala hromádku knih, a nesla je pryč.

Isabella:

Pracovat s doktorem Cullene bylo něco výjimečného. Po celý den byl tak nad věcí… Vždy si věděl rady. Moc jsem ho obdivovala. Stal se mým vzorem. Stále mě trápila ta malá dívenka, která mě považovala za anděla. Chudinka… Když jsem měla malou chvilku  na jídlo, doběhla jsem domů. Tam jsem vzal svoji nejhezčí panenku z dětství, a šal zase zpět.

„Ahoj… pozdravila jsem ji.“podíval se na mě, a zase se usmála.

„Anděl přišel…“ řekla vesele. Hned na to se rozkašlala.

„Jmenuji se Isabella. Ty jsi Katelyn viď?“ kývla. „byla jsem doma a něco ti nesu. Aby sis mohla s něčím hrát.“ A podala jsem jí tu panenku. Vzala ji do rukou jako ten největší poklad. Úplně ohromená ji pozorovala. Přitiskla si ji na hruď.

„Děkuji anděly svatý.“řekla. pak se jí zase začali klížit oči, tak jsem ji přikryla a odešla.

Za chvilku bude pět hodin. Musel jsem nyní odnést hromádku knih jednomu z doktorů. Doktor Cullen mi přikázal, ať si pak na okamžik odpočinu. Ač to nechci přiznat, velice se to hodí. Vydala jsem se tedy s hromádkou knih. Když jsem si chtěla otevřít, dveře, někdo byl rychlejší. Proklouzli mi v ruce a narazili do mě. Knihy se rozsypaly na zemi.

„Ach ne…“ uniklo mi. Sehla jsem se, že je všechny posbírám.

„oh… Moc se omlouvám. Já neviděl jsem vás slečno. Pomůžu vám.“ Ozval se nade mnou krásný chlapecký hlas. A než jsem se nadála, knihy byli posbírané.

„Děkuji.“ Řeknu jen. Pak jsem uviděla jeho krásnou tvář. Bronzové vlasy mu trčely do všech stran, a jeho zelené oči krásně zářili.

„Mohu znát vaše jméno slečno?“zeptal se mě tím sametovým hlasem. Mále se mi podlomila kolena. Cítila jsem, jak mi srdce buší rychleji, i to, že mi rudnou tváře.

„Pokud mi prozradíte své…“ řekla jsem. Jen se pousmál.

„Ještě jednou se omlouvám. Nevím co se to se mnou stalo že jsem zapomněl na slušné vychováni. Jmenuji se Edward Antony Mansen.“ Řekl a políbil mi volnou ruku. Když jsem se mu chystala říct své, všimla jsem si kolik je hodin. Ach ne. Za chvilku musím být u Carlise…měla bych rychle odnést ty knihy.

„Ach, moc se omlouvám ale už musím jít. Čas mě tlačí. Děkuji za pomoc. Nashledanou.“ Řekla jsem ve spěchu, a rychle se vydala chodbou pryč. Edward se za mnou zmateně otočil. 

„Počkejte slečno, neřekla jste mi své jméno.“houkl za mnou. Já ale pospíchala. A navíc v nemocnici má být klid.

   Předala jsem knihy doktoru a vydala se rychle za doktorem Cullenem. Stihla jsem to jen tak tak. Akorát měl rozdělané šití rány na ruce. Chlapec tam potichu seděl, a během šití ani nepípl. Rána nad okem byla malinká. Pak jsem si uvědomila, že ho znám.

„Rogere. Ty jsi se zase pral s těmi kluky?“zeptala jsem se ho. Zvedl natočil oči mým směrem a pak se usmál. Doktor si uvědomil moji přítomnost.

„Isabello, převezměte to za mne.“řekl a vstal z malé stoličky.Posadím se místo něj a chytnu si nástroje. Pokračuji v šití.

„Oni si začali. A když jsem je složil s Jonym na lopatky, objevil se ten tlouštík, a strčil do mě. Upadl jsem na kámen.“ Opatrně jsem šila ránu, ale neubránila jsem se úsměvu.

„No jo. Celý ty. Ale měl bys dávat větší pozor. Tvoje maminka se bude zlobit.“

„Já vím.“řekl jen. Pak už jsme byli oba mlčky. Carlis plnil nějaké papíry, a já mezitím zavázala ránu.

„Tak Rogere. Máš to hotové. Tohle dej doma mamince ano? A poděkuj strýci, že tě sem dovedl.“řekl mu Carlis. Zamával jsem mu.

„Omlouvám se pane doktore že jsem přišla pozdě. Zdržela mě na chodbě taková malá nehoda.“ Jen se pousmál.

„Neomlouvej se Isabello. Vždyť se nic nestalo. Já za tohle smrtí netrestám.“řekl vesele.

   Potom co jsem se dostala kolem sedmé hodiny domů, jsem stále uvažovala nad tím Edwardem Antony Mansene. Edward je moc hezké jméno. A byl i velmi sympatický… Potkám ještě někdy toho chlapce s tváří anděla? Nad tím jsem uvažovala i u večeře s otcem. (Matka mi zemřela při porodu.)

   Ani při pokusech o spaní, jsem na něj nedokázala zapomenout. Stále jsem měla jeho obličej před očima. Ten jeho krásný úsměv, a jasné oči. Ten chlapec se mi moc líbil…

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevzdávej to a bojuj! - 1.díl: