Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevzdávej to a bojuj! - 2.díl

24.10.2009 (20:30) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1004×

Oboustranné odhalení…

Carlis:

Isabella se mnou pracuje už přes několik týdnů. Zvykl jsem si na její pomocné ruce. Avšak mi nyní přijde jiná, než to první odpoledne. Nemyslím to, že její moudrost i vědomosti jsou rozsáhlejší, ale to jak, se chová. Užívá si každého dne, a přece je stále zamyšlená. Soucítí s nemocnými, a ráda jim o svém volně dělá nějakou radost. Myslím, že tuhle dívku nám seslal sám Bůh. Kdyby bylo takových víc, všechno by bylo mnohem lepší. Ale přece mě něco trápí... Dnes s ní promluvím.

Když se má pomocnice vrátila ze svojí přestávky, tvářila se velice zamyšleně, tak jako každou chvíli, když neměla co dělat. Tak a dost. Už mi to vadí. Tato rozumná mladá dívka mi přirostla k srdci, více než kterýkoliv člověk.

„Dobré odpoledne Isabello.“

„Dobré doktore Cullene.“

„Ehm… neříkal jsem ti ráno, abys mi přestala říkat takto? Pro tebe jsem Carlis.“

„Omlouvám se Carlisi. Nějak si nemůžu zvyknout. Vůči tobě, mi to příjde, nevhodné.“

„Ale prosím tě.… Jinak, nevím jestli jsi si všimla, ale pomalu začíná ubývat těch nemocných. Myslím tedy v tom smyslu, že se jich objevuje o průměrně pět lidí v týdnu méně. Pozoruji pokles delší dobu…“začal jsem v lepším… Vím, že nikdy neukáže, doopravdy cítí. Radši potichu trpí… přesně ona.

„Opravdu? Opravdu si to myslíte do- Carlisi? Nemoc z Ameriky odchází?“ řekla hned plná naděje. Nerad jsem jí zase vzal tolik ale musel, i když ji to bude bolet. Jednou jsem ji slyšel plakat kvůli té dívence Katelyn. Bylo to chvilku potom, co ji odvezli do márnice.

„Isabello… nebuď hned tak hrrr. Netvrdím že nemoc odchází, jen říkám, že, se nákaza šíří mnohem méně. Alespoň tady. Odhadem si typuji, že tak do dvou let? By epidemie mohla zmizet úplně. Ale vzpamatovávat se budeme ještě dlouho.“ Řekl jsem… úsměv pohasl ale naděje ne. Její bojovnost, jsem opravdu obdivoval.

„Samozřejmě… někdy mě překvapují vaše zkušenosti, ba dokonce i vědomosti a moudrost. Kolikrát mi připadá, neuražte se prosím, že vám je mnohem více než vypadáte.“řekla tahle věta měla zaskočila nepřipraveného. Snad si něčeho nezačala všímat? „Ale pak mi dojde, že to jste prostě. Náš mladý a však velice moudrý doktor. Děkuji že jste se mi svěřil s vaším odhadem. Dal mi naději. A já se naděje jen tak nepouštím. Myslíte že jednou bude lék?“

„Nevím děvče… Ale vím že nic netrvá věčně. Tedy až na jedno opravdové kouzlo.“ Isabella pozvedla obočí, a přestala konat svoji práci. Skládaní papírů na správná místa.

„Asi vím které myslíte. Jediné které mi přijde opravdu mocné je láska… Ale jak přesně jste to myslel?“zeptala se. V jejích očích byla zvědavost. Pousmál jsem se, a jednoduše odpověděl.

„Asi nejsem ten pravý který by o tom měl co mluvit… Sestřičky se za mnou otáčí, stejně jako jiné ženy. Avšak já stále hledám tu pravou. Pravá láska… to je totiž velice mocné pouto. Každý má k sobě tu pravou polovinu.  Jde o to, jestli osud dovolí, a vy se setkáte. Věř mi že pokud ano, nikoho jiného už nebudeš tolik milovat. Nechala bys za něj život. Už jen jeho smutný výraz tě trápí. To je pravé pouto lásky. To které zná málokdo. Kdo má to štěstí, a patří k málu, je šťastný až do konce života.“ řekl jsem jí z úsměvem… ano. A to se mě stále vyhýbalo.  Bella na mě hleděla naprosto fascinovaně. Nyní jsem si všiml v jejích očích záblesk ohromení a úlevy. Že by si po tomto něco uvědomila?

„Ale takovýto rozhovor jsem začal pod jiným důvodem. Víš… když si vzpomenu jak jsi vypadal poprvé u těchto dveří, a jak nyní… je to rozdíl. Poslední dobou jsi smutná a zamyšlená. Je to jen tím že tě trápí, co nemoc dělá z ostatními, nebo jsi zamyšlená nad něčím jiným?“řekl jsem. Zase jsem spatřil ohromení v obličeji. Poté se její tváře lehce zčervenaly.

„jestli je to příliš soukromé, nemusíš mi to říci, avšak je smutné vidět stále je tvoji zamyšlenou tvář. Pacientům je příjemnější tvůj úsměv.“zamyslela se…. Pak odpověděla.

„promiň… Asi zůstanu spíše potichu. Ale děkuji za tento rozhovor. Dal mi mnoho, stejně práce s tebou.“řekla Isabella. Usmál jsem se sklonil hlavu. Jak gesto, že mi bylo velkým potěšením. Ona na oplátku udělala purplátko. Přitom zakopla o svoji vlastní nohu, takže málem upadla. Oba se začneme smát. Podíval jsem se na hodiny… Ale už tolik?

„Omluv mě Isabello. Musím zajít za jednou pacientkou. Slíbil jsem to. Až srovnáš ty papíry, odnes prosím toto do márnice. Vím že tam chodíš ze srdce nerada, ale potřebuji aby se tyto doklady dostali k tamnímu doktorovi.“ Jen co kývla odpovím. „Děkuji.“

„Proto jsem přeci tady Carlisi. Abych dělala to, co ty tu nestihneš.“ Řekla. Usměji se a opustím pracovní místnost. Slyším ještě jemným sluchem, jak si povzdechla.

„Pomáhám mu opravdu ráda, a za nic bych to nevyměnila, ale, Márnici opravdu nemám ráda. Ty těla… Pohledy na ně mě opravdu bolí.“ Ach… nevěděl jsem že jí působím tolik bolesti. Měl bych se domluvit s jinými sestrami.

Jak jsem se tak blížil k pokoji Elanor Mansenové, slyšel jsem Edwardův Hlas. Byla tam snad každý den. A mě tento chlapec také přirůstal k srdci. Tentokrát zněl utrápeně. Ano. Výhoda mého upírství. Skvělý sluch.

„Matko už nevím co dělat. Tu dívku prostě nemohu najít. K nám do školy nechodí. Ani nikam blízko. Kdybych tak znal její jméno. Proč mi ho neřekla?“ o kom to mluví? No tohle má být jistě čistě soukromý rozhovor… Chtěl jsem ho začít ignorovat, když jsem pocítil zvláštní pocit od srdce. Hm… Tak tedy budu poslouchat dál.

„Ale Edwarde, nebuď tak ztrápený… Třeba měla jisté důvody proč neříct své jméno… A nebo opravdu neměla čas. Jestli se s ní máš ještě potkat, tak se s ní potkáš.“odpověděla mu Elanor vyčerpaně. Podle příznaků, už jí moč času nezbývalo. Jak to ale říci jemu?

„Snad máš pravdu mami. Nikdy nezapomenu, na ty hnědé studánky stejné vlasy a ten roztomilý ruměnec na tváři. Byla pro mne jako anděl.“ Pod tímto popisem se mi vybavila jediná osoba…. Isabella! Je to však ale skutečně ona?

Zaklepu na dveře.

„Dále.“ozval se Edward. Vstoupil jsem. Eleanor ležela na posteli, velmi vysílená. Viděl jsem, jak s ní cloumá horečka. Edward ji zničeně pozoroval. Nejspíš tušil že brzo zemře.

„Dobrý den madam Mansenová.“oslovená se pousmála.

„Edwarde, běž prosím na chvilku ven. Potřebuji si s panem doktorem promluvit.“

„Dobře mamy. Počkám na chodbě.“ Zvedl se a odešel. Sednu si na volnou židli. Přitom jí znovu změřím tlak. Dívala se na mě, nadechla se a až pak promluvila.

„Doktore kolik dní? Vím že nyní už to poznáte.“ Zaposlouchal jsem se do jejího nepravidelného dechu. Díky tepelným vlnám které z ní vyzařují, určím její teplotu.

„Bohužel. Podle chování nemoci… Až se dostaví blouznění, budete mít jen tři dny života. Jako každý tady. Ale, to ještě nepřišlo. K tomuhle stádiu… pravím osm dní, a jste k tomu bojovnice.“ Povzdechla si. Viděl jsem, jak se jí klíží oči. „Jste vysílená. Edward tu byl nejspíš dlouho. Domluvím sestřičkám, aby vám daly studený obklad a také… domluvím se se svojí pomocnicí. Může jsem přijít za vámi, nebo za Edwardem. Je velice uklidňující, si s ní promluvit. Na jiných odděleních je často volána.“nabídl jsem. Bella se totiž opravdu dobře vždy vcítila do ostatních, a pomohla jim. Kolikrát třeba jen k tolik důležitému úsměvu nebo naději. Eleanor zvažovala moji nabídku už jen napůl.

„Já si s nikým promluvit nemusím. Zcela jsem s tím smířená. Ale Edward možná… v každém případě mu pravdu řekněte prosím vy…“řekla potichu. Poté ji víčka už klesla, a dech se ustálil. Je to opravdu silná žena. Stejně jako Isabella. Vyšel jsem ven za Edwardem. Ihned se postavil. A hleděl mi do očí. Bylo mi jasné, že se mnou chce mluvit.

„Jak je jí nyní?“

„Usnula. Z tvého vyprávění je velice vysílená. Ale moc si váží toho, že sem každý den chodíš. Pojď prosím ke mně do ordinace. Promluvíme si a ještě mi vyplníš nějaké papíry. Také si s tebou promluví má pomocnice.“ Pokynul hlavou. Rozešel jsem se směrem ke kanceláři, s ním v patách. Nezapomněl jsem samozřejmě poprosit sestřičky, aby se postarali o obklad.

V ordinaci jsem mu nabídl šálek čaje nebo kávy. Dal si jen sklenici vody.

„Víš Edwarde…Mohu ti tak říkat?“začal jsem pomalu. On mi ale skočil do řeči.

„Ano. Ale mluvte prosím k věci. Chci slyšet pravdu.“ Zhluboka jsem se nadechla. Cítil jsem jak jeho srdce bylo poplašeně rychleji, a stejně tak jsem si všiml napnutých svalů a klepajících se rukou. Tohle bude bolet oba…

„S tvou matkou to vypadá zle. Podle mých odhadů na základě ostatních, jí zbývá do závěrečného stádia maximálně osm dní.“ Edwardovi oči byli plné bolesti.

„Co je závěrečné stádium?“

„To je poslední usek nemoci. Pak čeká smrt. Pro někoho je to ta nejhorší chvíle, a pro někoho jedna z krásných chvil nemoci. Každý má totiž halucinace, teplotu, a křeče. Jenže u někoho to mohou být krásné halucinace. Třeba jako například vidí anděla nebo si myslí že je velkým motýlem. Ale někomu se projevují jako ty nejhorší sny.“ Edwardovi oči se naplnily hrůzou. Bolelo mě vidět, jak někdo, kdo je mi blízký trpí. Položil jsem mu ruku na rameno.

„Víš Edwarde, já sice umím mluvit s lidmi, ale tobě by nyní pomohla jediná osoba. Tedy z těch které znám. S tvojí matkou jsme se domluvili že si s ní promluvíš. Takže pokud mě teď na minutu dvě… omluvíš, zajdu pro ni.“ Edward se na mě podíval.

„S kým bych o tom měl mluvit?“ zeptal se šokovaně. Také že byl v šoku.

„Chlapče potřebuješ si o tom s někým promluvit. Vím že jsi silný. Ale takováto zpráva, je rána pod pás pro každého. Jsi v šoku. Neboj se. Ona ti pomůže. Není to žádný psychiatr. Je to jen dívka, která je velmi chápavá.“ Edward tedy nakonec pokýval hlavou. Alespoň že tak. Pokud se nemýlím. Pomohu tímto mnoha věcem. Dva lidé, na kterých mi záleží, nebudou tak smutní. Vyšel jsem na chodbu, a zrovna si všiml osoby, kterou hledám.

„Isabello?“zavolal jsem na ni. Ve dveřích do pokoje se otočila na mne.

Isabella:

Zaslechla jsem Carlise, a proto se otočila. Akorát jsem se chystal zajít za Danem. Milým dvacetiletým mužem. Při pohledu na ostatní sestřičky jsem se musela pousmát. Všichni mě probodávali pohledem. Že zrovna mě oslovuje jménem.

„Děje se něco Carlisi? Chtěla jsem zajít za Danem.“ Řekla jsem. Nevšímala jsem si pohledů ostatních. Jen mě zajímalo, co trápí doktora.

„Potřeboval bych, aby sis promluvila s jedním chlapcem. Sedí u mě v ordinaci. A zrovna bys mu vlastně mohla změřit tlak. Jestli náhodou není v nějakém větším šoku.“

„Dobře. Tak mi prosím řekni, přesněji o co jde. Stejně by mě ale zajímalo Proč neřekneš Madam Evancové…“ povzdychl.

„Ty to tohle zvládáš mnohem lépe. Umíš je pořádně pochopit. Je starý jako ty. A jemu právě umírá matka. Jediný koho má. Nikdo jiný mu tolik nepomůže.“pod tímto komplimentem, jsem se ač nerada zčervenala. Avšak mi bylo líto chlapce, který si toto prožívá.

„Už jdu. Ale stejně si myslím, že mě přeceňuješ. Ráda mu pomohu. Udělám všechno co dokáži“ usmál se na mě a stiskl mi rameno. Pak odešel  někam jinam. Zhluboka jsem se nadechla. Musím pomoci dalšímu člověku. No, snad to dokáži.

Otevřela jsem dveře, v rukou několik složek pacientů přeložených k nám. Věděla jsem že chlapec je už Kluk je už v místnosti, ale já nejdřív chtěla položit lejstra. Přece jen se znám…

Jakmile je položím, zaslechnu slabý smích. Cítím jak mi jeho pohled provrtává tvář skrytou za vlasy. Kdo to je? Co je mu k smíchu? Otočím se na něj. V tu chvíli zalapu po dechu.

„Dobrý den.“ Pozdravil nevěřícně. Já tomu nemohla uvěřit… To snad jen sen? Vždyť to je Edward Antony Mansen. Ten chlapec, o kterém se mi tolikrát zdálo, na kterého nemohu zapomenout a ten… který má tvář anděla a úsměv slunce….  Uvědomím si že čeká na odpověď. Co mu mám jen říct?

„Nebude lepší tykání? Přece jen nám je zhruba stejně jak řekl Carlis. Minule jsem se ti nestihla představit. Jmenuji se Isabella Marie Swan.“před stavila jsem se mu. Políbil mi ruku.

„Těší mě. Konečně znám tvé jméno. To jsme se opravdu tak dlouho míjeli?“

„Asi ano. Ale… teď není čas si povídat o tomto. Ty máš nějaký problém. A já ti musím ještě změřit tlak. Takže navrhuji vrátit se k našim povinnostem.“ Když jsem mu to připomněla… Edwardovi se v očích objevila bolest. Hned jsem zapomněla na svoji radost z našeho shledání. Jediné co mě zajímalo bylo, jak to udělat aby se zase usmál.

„Dobře…“řekl polohlasem. Posadím se naproti němu na židli. Přitom na stůl položím věci.

„Carlis mluvil jen o tom, ž by sis potřeboval o něčem promluvit. Nechceš mi říct, co tě trápí?“

„Co mě trápí?“zeptal se sarkasticky. „Ty taky nevypadáš zrovna hej.“ Ušklíbl se. Ale pak se zamračil. „promiň. Neměl jsem být tak hrubý. Ty jsi ten poslední, kdo jsi to zaslouží.“

„Ne to je v pořádku. Máš pravdu. Taky mě něco trápí. Třeba to, že denně v této nemocnici umře několik lidí, a mnohokrát i děti. A já proti tomu nemohu nic dělat. Mohu je jen uklidňovat, rozesmívat je, a nakonec nosit jejich složky do márnice. To mě trápí, a každý další mrtvý mi nese smutek a bolest. Ničí ty pocity bezmoci. A ještě více, oznamovat smrt rodinným příslušníkům. Tohle je moje každodenní práce. A přesto to dělám, protože, jsem rád pokud pomohu.“řekla jsem klidně. Pohlédla jsem mu zpříma do očí, ve snaze zjistit jeho myšlenky. V očích bylo ohromení, a přesto ve tváři bolest.

„Promiň. Taky to nemáš jednoduché… Obdivuji tě že to dokážeš takhle dělat každý den.“

„Jo… tak to mi trvalo najít v sobě sílu dál nést bolest. Jen jedno teď nechápu. Proč jsi mi před chvilkou řekl, „Ty jsi ten poslední, kdo jsi to zaslouží.“. Přeci… neměla by tím posledním být matka? Přece jen mě moc neznáš a ona tě vychovala a přivedla na svět…“

„Máš pravdu. Ale na jednu stranu jsem hrozně zničený protože ona mi brzo odejde. Jak se mám smířit s tím, že už mi nezbude nikdo z rodiny? Je to má matka.“

„Edwarde… Nesmíš nad tím takhle uvažovat. Smrt si přijde pro každého z nás. Jednou ji potkáme všichni. Ji nezáleží na tom, jestli je na to někdo připravený.-“

„Copak to jde?“skočil mi do řeči. Stiskla jsem mu rameno.

„Jde. Pokud se smíříš s tím, že je to součást života, a budeš užívat každého dne, budeš připravený. V tuto dobu si ani nemůžeme dovolit něco odkládat. Kdo ví co s námi bude zítra.“

„Páni… ty máš teda nadhled. Chtěl bych být se vším smířený jako ty. Musíš v sobě mít opravdu klid….“ Řekl obdivně. Naše pohledy se setkali. Bylo to tak příjemné… Nemohla jsem se odtrhnout od jeho očí. Byli tak krásné. Ale… je škoda že se netrefil.

„Divil by ses… Svoji matku jsem ani nepoznala. Zemřela při porodu. Nechodím ven, nemám přátele, stále jsem jen tady, pomáhám panu doktorovi Cullenovi. Při práci zapomínám jak jsem oddělená od světa. A navíc… mohu pomáhat. To je jediná věc, která mi dodává klid.“

„No teď už jednoho kamaráda máš. Moc jsi mi pomohla. Už vím co budu dělat. Pokud bude mamka vzhůru, budu s ní. A když ne, budu pomáhat tady. Teda… I když nestuduji lékařskou… Šlo by to?“ zeptal se nadějně.

„Hm… Možná. Tady je každá pomoc dobrá. Zkusím se zeptat Carlise. A případně bych tě mohla po večer alespoň učit základy. Myslím. Co je co. Případně bys tady asistoval. Ale než budeme plánovat, domluvíme se s Carlislem.“

„Děkuji Isabello. Doktor Cullen měl pravdu. Moc jsi pomohla.“když řekl moje jméno, byla jsem ráda že jsem seděla. Jinak by se mi podlomila kolena. Mé jméno z jeho úst znělo tak pěkně… A vůbec… Carlis měl pravdu. Nevím jestli je to dobře nebo špatně, ale už jsem konečně poznala kouzlo lásky. Jsem si jistá… že Edwarda miluji.

Jak jsem si myslela. Carlis slíbil, že se o vše postará. Já měla zadáno, doučovat ho po večerech základy. Domluvili jsme se také, že první čtyři dny bude u Carlise pomáhat místo mě. Já budu mít pár dní výuky u Doktorky Evancové. Carlis by byl rád, abych měla trochu zkušeností z psychiatrického hlediska.

No a tak začal Edward pracovat u nás v nemocnici. V byla jsem šťastná že mám už dalšího přítele. Přítele, kterého miluji… A já doufám že to neví.

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevzdávej to a bojuj! - 2.díl: