Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevzdávej to a bojuj! - 3.díl

04.11.2009 (14:15) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 884×

Prosba, přiznání, pěst

Isabella:

Doučovala jsem Edwarda po večerech. Vždy když jsem se vrátila z nemocnice, čekal celý šťastný u našeho domu. Nemohla jsem si pomoci. I když jsem byla smutná, stejně jsem mu věnovala ten nejlepší úsměv jakého jsem byla schopna. Prostě jsem ho milovala. Vždy v jeho přítomnosti mi v břiše poletovali motýlci… Prostě krásný pocit. Už jsem poznala jeho matku. Když jsem jí byla vyměnit obklad, Edward u ní akorát seděl, a překvapivě jí vyprávěl zrovna o mě. Nevím jestli cítí to samé a proto jsem radši potichu.

Pro okolí působíme jako dva nejlepší kamarádi. Ale z mé strany to bude vždy něco víc. Vždy v něm uvidím anděla. Charlie si ho oblíbil. Stejně jako nás dva Carlis. Něco mi na něm ale stále přišlo zvláštní….. No třeba to jednou zjistím. Teď mě ale zase čeká dopoledne strávené s madame Evancovou.

Carlis:

Dnes jsem šel zase zkontrolovat Slečnu Mansenovou. Vypadal už velice špatně. Morfium jí nepůsobilo. Nevěděl jsem jak jí pomoci od bolestí a halucinací. Jako obvykle, jsem potkal Edwarda v jejím pokoji. Měl akorát pauzu jako já.

„Ahoj Edwarde. Dobrý den Eleonor.“pozdravím. Edward pokyne hlavou.

„Řekni jí to Edwarde. Jsem si jistá že je to u ní stejné. Ale jdi teď prosím na chodbu.“

„Dobře matko. A děkuji za radu. Ještě dnes, to povím.“

„Bež pomoc prosím do mé ordinace jedné doktorce.“poprosím ho ještě. Usmál se na ni a vyšel z pokoje. Přesto měl v očích tolik bolesti.

„Doktore otevřete prosím zásuvku v tomto stolku. Jsou tam desky s papíry.“ Přistoupil jsem k šuplíku a vzal do ruky desky. V nich byli potřebné dokumenty k adopci. Zalapal jsem po dechu.

„Ano pane Carlisi. Adopční listiny. Potřebuji vaši pomoc. O víc vás nežádám. Potřebuji abyste mi je pomohl vyplnit. Můžete také zajistit, aby se dostal do dobrých rukou? Je mu sice sedmnáct, ale ještě před sebou má rok do plnoletosti, Nedokáži ho tu zanechat úplně samotného. Pomožte mu prosím. Najděte místo kde se bude cítit dobře.“ Zhluboka se nadechnu. Najít mu dobrou rodinu? Co kdybych…. Ano. Už nechci být sám.

„Eleonor, pomohu vám vyplnit všechny dokumenty. Také pro vás mám návrh. Já nemám nikoho. Ani přítelkyni. A nechci už vést život sám. Co kdybych vzal Edwarda pod svoji střechu?“teď ztratila řeč pro změnu ona… Ale brzy ji našla.

„Ale to po vás nemohu žádat Carlisi. To je moc.“

„Eleanor. Vždyť mě už zná. A sama jste řekla že to může být pouze na rok.“řekl jsem jí. Chvíli přemýšlela. Pak mi odpověděla. V očích radost a vděčnost.

„Asi máte pravdu. Vás už zná velice dobře. Často o vás mluví. I o té Isabelle. Nejdřív se ale také zeptejte jeho. Případně to vše zařídíme. Ale Carlisi, nemáme moc času. Každá moje minuta je drahá… věřte mi.“zapřísáhla mě.

„Věřím. Nepromarním jedinou minutu.“zaslechl jsem tiché poděkování, a pak už jí zase klesla víčka. Zaposlouchal jsem se do tlukotu srdce. Opravdu bylo slyšet, že tluče s větší námahou. Jakoby bojovalo o každou další minutu…. A přitom pomyšlení mě bodlo u srdce. Jsem na světě kolem dvou staletí… A přece si nemohu zvyknout na to, že náš svět opouští tolik dobrých lidí rukou nemoci, nebo něčí chyby…

Isabella:

Dostala jsem pro zbytek dne volno. Ale domů jsem jít nechtěla. Místo toho se vydám za Carlislem. Najdu ho v ordinaci.

„Ahoj Carlisi. Jdu se optat po práci. Paní Evancová mi dala pro dnešek volno.“

„Ach děvče… Tak proč se nejdeš bavit? Stále si jen tady. Volno znamená nepracovat víš?“ poškádlil mne trochu. Lehce se zamračím.

„Carlisi… No tak. Já chci být tady.“zaškemrám… Nakonec se zamyslí. Ha! Pokud má takový výraz, je předem vyhráno.

„No tak dobrá. Potřebuji nyní zajít za Eleonor. U ní bude nejspíš teď Edward… No pošlu ho sem. Povedete za mne na chvilku ordinaci. Tedy pokud to budou běžná zranění.“nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Nechá mě v tomhle samotnou?

„Neboj se toho. Věřím, že ty to dokážeš.“řekl při shlédnutí mého šokovaného pohledu. Pak se usmál a odešel. Wow… On to myslel vážně! Vzala jsem si svůj obvyklý plášť a novou roušku přes ústa. Zanedlouho se otevřeli dveře a v nich stál Edward. Když uviděl mě, usmál se.

„Co tady děláš Isabello? Máš být přeci se slečnou Evancovou.“ Ptal se vyjeveně.

„On ti to neřekl?“zavtěl hlavou. „To je fuk. No dostala jsem volno a tak si přišla požádat o práci tady. No a Carlis mi dal na dobu kdy bude pryč na starost ordinaci. Máš mi tu prý pomáhat.“a ušklíbnu se něj. Jeho úsměv se roztáhl do takového, který mám nejradši.

„Bude mi potěšením….“a poklonil se mi. Já na oplátku udělám purplátko. S Edwardem je mi dobře opravdu kdekoliv… Když se naše oči setkali, nemohl si oddělit. Já se v těch jeho úplně ztrácela… tak krásně zelené.

Edward:

Pracovat s Bellou… To je sen! Za nedlouho k nám přivedli ženu s pochroumaným zápěstím. Obvážeme jí to a předepíšeme mast. Když žena odcházela, vděčně nám poděkovala. Zavřu za ní dveře. Najednou se ozval rámus od padajících věcí. Otočil jsem se. Isabella shodila mísu s použitými nástroji. Usměji se a jdu jí pomoci.

„Zase… Sakra já jsem vážně nemehlo.“nadával si a sbírala je.

„S tím nesouhlasím. Nemehla jsou protivná. Ale ty jsi má roztomilá nešika.“řeknu jí. Ani nemusela zvedat hlavu abych viděl jak se červená. Ta touha byla silnější než já.

„Něco bych ti měl říct…“řeknu pomalu. Zvědavě zvedla hlavu. Toho jsem využil a jemně jí stiskl bradu. Přiblížil jsem se k ní… Byla překvapená ale nebránila se. To je dobré znamení.      Políbil jsem ji na ty krásné a jemné rty. Nezažil jsem dosud nic tak krásného, a láskyplného. Nebránila se tomu a mé polibky mi oplácela. Byl jsem v sedmém nebi. Políbil jsem ji! Ale jelikož jsem nechtěl na nic tlačit, odklonil jsem se. Zrychleně jsme dýchaly. A ona se tak překrásně a roztomile červenala. Zvedl jsem jí pod bradou, abych jí mohl pohlédnout do těch krásných očí, hlubokých jako dvě studánky v lese. Bylo v nich tolik lásky, až se i chtělo vískat radostí. Dodalo mi to odvahu.

„Miluji tě. Už od té chvíle, kdy jsme se srazili na chodbě.“ Usmála se.

„taky tě miluji. Nikdy jsem na tebe nepřestala myslet. To naše přátelství pro mě nikdy nebylo je přátelstvím.“řekla. Položila mi ruku na tvář. Lehce mě políbila přes rty. I ten letmý dotyk mě dělal ještě šťastnějším. Takže mě opravdu miluje! Matka měla pravdu. Měl jsem jí to říci už dávno.

Jenže nás teď vyrušilo zaklepání na dveře. Rychle se postavíme. Nakoukla dovnitř sestřička.

Isabella:

Můj žalidek byl plný létajících motýlů, a já se v jeho blízkosti nemohla pořádně soustředit. Přesto jsem dokázala zformulovat slova.

„Ehm… Doktor Cullen tu není?“zeptala se váhavě. Přitom se stále rozhlížela.

„Není. Běžná zranění mám dělat místo něj.“řeknu. Nikola se zamračila. Nakonec otevřela dveře. Dovnitř vešli dva strážníci, kteří od sebe drželi zakrvácené dva menší zakrvácené chlapy. Ti si navzájem vyhrožovali hrozili pěstmi.

„Tak fajn. Tady jsou dva chlapy co se trochu perou. Mají alkohol v krvi. Musím jít. Ještě něco mě čeká.“ Řekla a zmizela. Pohlednu na Edwarda. V očích lítost.

„Máme práci.“ Řeknu. Najednou už se dokáži plně soustředit na ostatní.

„Odtrhli jsme je od sebe na ulici. Musíme je zatknout takže tu budeme s vámi. Jsou celkem nebezpeční.“řekl jeden ze strážníků. Pokynula jsem k lehátku. Jednoho z nich na něj posadili. S druhým postával u dveří. Edward mezitím posbíral nástroje ze země.

„Tak se na to podíváme. Normálně byste tu neměli být takže jdete alespoň prosím ke dveřím. Jen byste se tu pletli.“ Policista se zamračil ale po chvilce váhání se nakonec přesunul. Edward s rukavicemi na rukou a jedněmi pro mne přistoupil k nám. Zraněný opilec se v sedě klimbal na lehátku. Vypadal hrozně. Na hlavě měl tržnou ránu.

„Pěkné…“Edward mi podal desinfekci. Vyčistím ránu. Hm… tak čtyři stehy.

Poté co jsem zašila hlavu jednomu, přišel na řadu druhý. Edward se na něj zamračil, protože způsob jakým se na mě díval, byl i mě nepříjemný…  Jako bych byla…

„Hm… Seš pěkná holka. Nechceš si potom se mnou někam zajít?“zeptal se mě. Při tom mi očima propaloval mé nohy. policista už vstával že mu jednu nabančí když omluvně zvedl ruce.

„Pardon…. Už jsem zticha. Budu jako rybka.“a jako tečku si škytnul. Malátně se posadil na lehátko. Edward mu na klín položil přehoz, a by zraněná ruka byla na čistém podkladu. Měl ji v rychlosti zavázanou kusem hadru. Opatrně jsem ho sundala. Ještě lepší.

„To vás sekl nožem?“zeptám se. Jako zázrakem byli poraněné jen svaly. A že to byla ošklivá a hluboká rána. Přikývl. „Je to vidět. Čistý řez by se dalo říci. Ale že to máte velké štěstí. Minul vám tepnu a šlachy.“řeknu. Všimla jsem si v ráně kousku skla. Pinzetou jsem to chtěla vyndat. Jenže jakmile se toho zlehka dotkla, ucítila jsem tupou bolest na tváři. „Auuu.“ozvalo se ještě. Ani nevím jak se to stalo, ale najednou jsem ležela na zemi.

„Héj!“zakřičel mě známý hlas. Pak se ozvala rána a zaskuhrání.

„Tak to by stačilo!“ Rozkřikl se někdo. Já ale vnímala jen tak polovičně. Bolela mě celá pravá tvář. Na tělo mě studila ledová podlaha. Najednou jsem ucítila jak mě někdo opatrně zvedl.

„Bello? Bello jak ti je?“ptal se vyděšeně Edward. Přitom mi jemně odhrnul vlasy z tváře. Přestala se mi motat hlava. Tak jsem se opatrně snažila posadit. Edward mě podepřel.

„To bude dobrý.“ Řeknu když už se trochu vzpamatuji. Jen se zamračil.

„Ne to nebude. Ublížil ti. Posaď se.“ A pomohl mi na židli. Všimla jsem že opilec leží omráčený na lehátku, a že krvácí z nosu.

„Vy jste ho omráčil?“zeptala jsem se.

„Ano. Ale až poté co mu váš hoch zlomil řádnou pěstí nos.“ Podval jsem se na Edwarda. Ten si mě ale starostlivě prohlížel. Prohlížel si moji lícní kost. Když se jí dotkl, ucítila jsem ostrou bolest. Uniklo mi tiché syknutí. On to ale zaslechl.

„Počkejte tady strážníku. Dojdu pro nějakého doktora aby mu zašil tu špinavou pracku.“ Řekl s nechutí a odešel. Dotkla jsem se své tváře. Na rukou mi zůstala krev. Ale ne…

„Co se vlastně stalo? Já stihla zaregistrovat jen tu ránu.“ Zeptám se.

„No… když se dotkla jeho rány tou pinzetou, zařval bolestí a rozmáchl se rukou. Uhodil vás do tváře až jste upadla na zem. Ten hoch v tu chvíli byl na nohou, a jednu pořádnou mu vrazil přímo mezi oči. Ošklivě to křuplo. Já se na něj rychle vrhl. A Ten… Edward hned přiskočil k vám. Teda… Musím říct že vás obdivuji děvče. Máte asi tuhý kořínek. Taková rána by skolila silného muže.“ Řekl nakonec s respektem. To už se tu ale objevil Edward s Carlislem a ještě jedním doktorem za sebou. No skvěle. Jiný doktor se ujal opilce. A mě si Edward S Carlislem odvedli alespoň na chodbu. Edward Mě podpíral kolem pasu. Trochu se mi při chůze přeci jen motala hlava.

„Edwarde dojdi pro desinfekci a náplast.“ Poručil Carlis a dotyčný ho ihned poslechl.

„Už tě nikdy nenechám takhle samotnou v ordinaci. Je to moje vina. Zbytečně jsem se zdržel.“

„Tohle … neříkej… Mě je dobře.“řekla jsem. Neznělo to ale moc přesvědčivě.

„Mluv pravdu Isabello. Není ti na zvracení? Nemotá se ti hlava? Kde přesně tě bolí?“ ptal se rychle. Věděla jsem že jsem se uhodila i do hlavy. Věděla jsem co by se mohlo stát.

„No…Trochu se mi motá hlava. Pokud se pohybuji. A bolí mě jen tvář.“ Povzdechl si.

„S tebou je to těžké. Dobře…. Dívej se sem. No Nebude to asi nic vážného, ale pro dnešek máš konec jasné? Nevím jak moc velká rána to byla, ale nevypadáš vůbec zdravě.“ To už se objevil ustaraný Edward.

„Odvedeš jí domů Edwarde a dohlídneš na ni. Nebude se nikde courat. Máš volno na mě. Ano?“ jen vděčně pokývl hlavou a já si poraženě povzdechla. „teď mi podej tu desinfekci.“

Nakonec mi vyčistili  a zalepili ránu. Edward mě celou dobu pozoroval s výčitkami. Bylo mi jasné že se trápí že tomu nezabránil. A to mě štvalo.

Edward mě vedl domů. U nás mě posadil na pohovku. Když jsem si chtěl udělat čaj, nepustil mě. Místo toho hned vyskočil a začal ho dělat sám. Jestli není až moc starostlivý. Když byl hotový, podal mi a posadil se ke mně.

„To je hrozný nezvyk nesmět nic dělat a jen tak sedět.“postěžoval jsem si.

„Bello… No tak. Vždyť je to pro tvé dobro. Víš jaký jsem měl strach a vztek když tě ten chlap uhodil? Měl jsem mu dát větší. Ty jsi tam tak bezvládně ležela na zemi… Hrozně jsem se bál. Viděl jsem jak si se uhodila do hlavy.“řek  mi starostlivě. Musela jsem uznat, že být já na jeho místě, udělám to stejné. Za něho bych bojovala  i se smrtí.

Začala mě trochu bolet hlava. Promasírovala jsem si spánky když se otočil k hodinám.

„Já vím. Promiň. Udělal bych to stejné. Já jen prostě nejsem zvyklá být středem pozornosti.“ Řeknu potichu a přitulím se k němu. Toužila jsem ho mít co nejvíce na blízku. Cítila jsem se tak v bezpečí.

„A ještě jednou děkuji.“

„Za co?“ zeptal se mě.

„Za tebe. Za to že mám teď někoho jako si ty. A také za to, že jsi mu vrazil pěstí. Děkuji.“zopakuji a políbím ho na tvář.

„Není za co lásko.“pošeptal mi. Chvíli bylo ticho. Pak jsem se musela na něco zeptat. Na otázku která mě už delší dobu hlodala.

„Budeš muset odejít na vojnu?“zeptal jsem se. Hrdlo se mi jen při pomyšlení na jeho odchod hrůzou stáhlo. Jen se zamračil. A potichu zašeptal.

„Nevím. Ale matka mluvila o tom že nejspíš ne.“

„To je dobře… Jsi pro mě moc důležitý víš? Ale nesmíme to zakřiknout.“ Usmál se a začal si pobrukovat nějakou píseň. Byla moc hezká.

„Ty hraješ na něco?“zeptala jsem se ho unaveně.

„Ano. Na piáno. A složil jsem ti píseň. Jen poslouchej…“řekl. A já poslouchala ty líbezné tóny které mi vázli v paměti. Už si jen pamatuji slabý pohyb, a pak jak přes mě hodil někdo deku…

Další

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevzdávej to a bojuj! - 3.díl: