Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevzpomínám si... - 1. kapitola

Tak je tady konečně první kapitola. Já vím, že je strašně krátká, ale já prostě víc nestíhám. Pořád mám, co dělat. Další se sem budu snažit dát co nejdřív, ale nic neslibuji.
Tak doufám, že se vám to bude alespoň trošičku líbit a budu vděčná za každý komentář… Díky. Banna.

29.08.2010 (10:00) • Banna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1144×

Já dřív nebývala taková, jaká jsem dnes. Ono upírství člověka změní. Dřív pro mě byla hlavní rodina a přátelé, jenže teď byli přesunuti na vedlejší kolej krví. Je to hrozné, já vím, ale už po zbytek mého života bude pro mě to nejdůležitější na světě. Už na pořád mi bude blikat v hlavě červený nápis KREV. Je zvláštní, jak se taková dobroučká, teploučká červená tekutina dokáže stát pro upíra důležitá. Věř  nebo ne, ale já bych pro ni nejspíš zabila i svoji vlastní rodinu. A to myslím vážně. Byl to tak měsíc potom, co se ze mě stal upír. Byla jsem se podívat ve městě. Sem tam jsem si dala někoho k svačince. Taky jsem si chtěla zajít pro pár věcí domů. A tak jsem tam šla. Klíče jsem neměla, tak jsem zaklepala na dveře. Přišla mi otevřít máma, hned jak mě uviděla, tak mě objala a říkala něco ve smyslu, že je strašně ráda, že jsem zase doma, a že jí zůstala alespoň jedna dcera. Krk jsem měla v jednom ohni. Moje zuby byly tak blízko její krční tepně. Stačilo se jen 10 cm nahnout. Neodolala jsem a začala se přibližovat. 9 cm... 7 cm... 5 cm... 3 cm... 2 cm... 1 cm. Moje zuby už se téměř dotýkaly její kůže, a pak do mě z boku něco narazilo. Odletěla jsem alespoň o 10 metrů dozadu. Rychle jsem vyskočila na nohy, postavila se do útočné pozice a začala na toho dotyčného vrčet. O kousek dál stál upír. Byl krásný jako každý upír. Nevrčel na mě, podíval se mi do očí a řekl klidně:

„Pojď se mnou do lesa a uklidni se, prosím.“ Měl u toho takový soustředěný výraz, co to na mě k sakru zkouší!

„Pojď. Nechci, abys udělala něco, čeho potom budeš litovat. Nemusíš se bát, neublížím ti.“ Poslechla jsem ho, proč taky ne. Nejspíš to v mém výrazu poznal, protože se vydal pomalým krokem k lesu. Šla jsem za ním. Něco mi říkalo, že se v tuto chvíli nemám ničeho bát. A taky, že mi to říkalo úplně správně. Já se neměla čeho bát, v ten den jsem totiž poznala jediného mého přítele, co jsem zatím od mojí přeměny měla. Jmenoval se Riley. Naučil mě spoustu věcí, pověděl mi o Volturiovích, naučil mě o upířích pravidlech. Nic jsme před sebou neskrývali. Stali se z nás nejlepší kamarádi. Trénovali jsme spolu naše dary. Já mám psychický štít a on dokázal ovládat lidi, upíry a zvířata. Někdy to byla fakticky sranda. Třeba když jsme spolu spárovali vrabce a sýkorku, vlka a medvěda, člověka a medvěda. Jo to byly časy. Asi ti přijdou divný ty časy. Jenže o něm nemůžu psát v přítomném čase a o sobě zase v minulém, protože já jsem na rozdíl od něj ještě naživu. Jo, je to tak, zabila jsem ho. A hádej kvůli čemu. No samozřejmě, kvůli krvi. Byl večer a my jsme šli spolu na lov do města. V jedné ze zapadlých uliček jsme uviděli tři lidi. Dvě ženy a jednoho muže.

„Tak pojďte vy moje kočičky, pořádně si to doma užijeme,“ smál se ten muž. Takže šlapky a jejich zákazník. V krku už mě docela dost pálilo, tak jsem na nic nečekala a skočila na jednu z těch žen. Jen okrajově jsem vnímala, že se Riley vrhl na tu druhou. I když já začala dřív, Riley dopil dřív a vrhl se na toho tlouštíka. Jenže to se mi nelíbilo, byla to přeci moje kořist. Tak jsem po něm skočila. On to nejspíš vůbec nečekal, protože mi věřil, a tak než by člověk řekl švec, jeho hlava už nepatřila k jeho tělu a zapalovač, který jsem našla na zemi (podle mě vypadl někomu z nich z kapsy) zapálil jeho tělo. Až později jsem si uvědomila, co jsem to vlastně provedla. Zabila jsem jedinou osobu, které na mě nejspíš záleželo. Protože proč by se o mě tak staral, kdybych mu byla volná. A od té doby se toulám sama po světě a utápím se ve vzpomínkách na sebe, mé rodiče a hlavně moji sestřičku.

Zavřela jsem svůj deník a přemýšlela, co bych zase dneska mohla dělat. Tenhle život už mě někdy doopravdy nudil. No, mohli bychom začít tím, že si někoho ulovím. Sice jsem měla jednoho včera, jenže co jiného jsem měla dělat. A tak jsem šla na lov. Běžela jsem blíž k městu, rozhodla jsem se, že si ulovím někoho v nějaké zapadlé uličce. Běžela jsem lesem kolem silnice, po které jen občas jelo auto. Když jsem zahlédla ceduli s nápisem Forks, nasadila jsem si raději brýle. To, aby si nikdo nevšimnul mých zářivě červených očí. Stejně, přemýšlela jsem, jestli by nebylo jednoduší, kdyby o nás lidé věděli. Stejně by nám nic nemohli udělat, tak co. Aspoň bychom si konečně mohli ušetři to divadýlko.

Tak kohopak si dáme dneska. Chtělo by to nějakého svalovce. A v tom jsem ucítila vábivou vůni krve. Ta krev voněla mnohem líp než jiných lidí a přicházela ke mně z lesa. Neváhala jsem a ihned se tam rozběhla. Asi za deset vteřin jsem doběhla na krásnou louku. A nemýlila jsem se, uprostřed ní seděla nějaká dívka a plakala. Vůbec si mě zatím nevšimla. Škoda. Lepší by bylo, kdyby to byl nějaký krásný chlapeček, aspoň bych si s ním, předtím než ho zabiju, mohla pohrát. S holčičkama si nehraju. Nechtěla jsem to už protahovat, tak jsem se k ní rozběhla. Jenže když jsem byla asi metr od ní, něco do mě z boku narazilo. Odletěla jsem až daleko do lesa a narazila tam do jednoho stromu, který se pod tou ránou zlomil. Který debil zase. Byla jsem tak strašně naštvaná. Ihned jsem se rozběhla zpátky za tím upírem. Jenže rozhodně jsem nepočítala s tím, že jich tam bude sedm. Taková přesila. Proti nim jsem neměla šanci. Museli na mě být připravení, protože jakmile jsem vběhla opět na tu louku, ta voňavoučká dívka byla schovaná za pěti z nich. Za dvěma muži a třemi ženami. A další dva, předpokládám, že muži mě chytli ze zadu. Jeden mě chytil za paže a ten druhý za hlavu. Ne, to ne! Vím co to znamená. Já nechci umřít. Křičela jsem v duchu. Už jsem cítila tlak na mé hlavě. Škubala jsem sebou, snažila jsem se jim vykroutit. Jenže o proti nim jsem byla moc slabá.

Těch pět tam jen stálo a nečinně koukalo na nás tři před sebou. S vědomím, že tohle je naposledy, co se dívám na svět jsem se podívala před sebe. A to, co jsem uviděla mi, kdbych dýchala, vyrazilo dech. Stála tam přede mnou v celé své upíří kráse a zlaté oči upírala na mě. To snad není možné.

„Alice? Ty žiješ!“ zašeptala jsem. Konečně jsem ji našla. Ne, teď nemůžu zemřít.

„Alice! To nemůžeš! To nesmíš! Nemůžeš mě nechat zabít teď, když jsem tě našla. To nemůžeš!“ zakřičela jsem na ni a začala sebou cukat ještě víc.

„Přestaňte!“ řekla Alice. V tu chvíli tlak vyvíjený na moji hlavu ustal. Místo toho se ke mně přihnal upír, který stál vedle ní. Měl blonďaté vlasy, které připomínaly lví hřívu. Pevně mě oběma rukama chytil za tváře a zaječel mi přímo do obličeje:

„Odkud ji znáš, ty svině! Dělej mluv!“

„Je to přeci moje sestra. Moje dvojče,“ zašeptala jsem a snažila jsem se přitom kouknout na Alici. Jenže přes toho debila jsem na ni neviděla.

„Lžeš!“ křičel dál.

„Nelžu! No tak, Alice, řekni jim něco, ať toho nechají, to jsem přece já, Bella. Konečně jsem tě našla. Teď o tebe nemůžu přijít!“ To už jsem taky křičela. Proč jim něco neřekne? Proč jim neřekne, aby mě pustili? Copak to už mě nemá ráda?

„Já si nic nepamatuji,“ Slyšela jsem její šepot.

„Cože? Ty si na mě nepamatuješ?“ ptala jsem se.

„Na nic před přeměnou si nevzpomínám,“ šeptala dál a dívala se přitom do země.

„Edwarde?“ promluvil ten blonďák, který mě držel.

„Nevím, neslyším její myšlenky,“ řekl někdo za mnou.

„Mám dar. Psychický štít,“ omlouvala jsem se.

„Lžeš!“ ten blonďák si nedá pokoj.

„Alice, copak ty si nevzpomínáš na to, jak jsme spolu sedávaly v zahradě a probíraly kluky, jak jsme spolu chodívaly nakupovat, byla jsi blázen do nakupování. Nebo jak jsme s našimi rodiči jezdily na výlety. Nebo na trable s tvými vidinami? Na nic z toho?“ snažila jsem se, aby si vzpomněla.

„Já nevím,“ rozvzlykala se. V tu chvíli mě ten blonďák pustil a šel ji obejmout.

„Pomůžu ti si vzpomenout,“ prosila jsem. Já teď prostě nemůžu umřít.

„Já nevím, co mám dělat,“ vzlykala dál.

„Mám návrh. Dáme jí možnost, žít tu s námi, aby Alici pomohla. Ale po celou tu dobu se bude moct živit pouze zvířecí krví. Jen jednou jedinkrát uklouzne a odejde odsud a naši rodinu nechá na pokoji,“ navrhl nejstarší z nich.

„A co když nám lže a není její sestra?“ pochybovala vyfintěná blondýna.

„To právě poznáme podle toho, jestli má Alici ráda tak, že se pro ni bude ochotná vzdát lidské krve.“

Tak tohle je můj konec!

Autor: Banna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevzpomínám si... - 1. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: