Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » New beginning - 1. kapitola

05.04.2012 (15:00) • Jannie • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 2438×

Byl den jako každý jiný. Seděla jsem spolu s Alice a Emmettem u našeho obvyklého jídelního stolu, kam se nikdo neodvážil ani podívat. Na jednu stranu jsem byla ráda, že nejsme středem pozornosti, na druhou stranu mi vadilo, že se nás všichni bojí. Ovšem, někdy se přiopilí hoši na plese odvážili plácnout mě po zadku, ale to bylo buď jen jednou do roka, nebo vůbec za celý ročník.

Alice už plánovala naši další nakupovací jízdu. Ovšem, někdy mě to otravovalo, ale dnes mi to bylo jedno. Cítila jsem se… divně. Jako by mě čekalo něco probouzejícího, výjimečného, nereálného… Ale bylo to tak.

Potichu jsem si povzdechla, ale mým sourozencům to, jak se zdá, neuniklo. Oba se na mě podívali s nechápavým výrazem typu „Co? Ona si musí povzdechnout?“

Jen jsem pokrčila rameny. Alice zase začala klábosit a tentokrát se k ní přidal i Emmett. Plánovali, jaké oblečení si dnes koupí.

„Myslíš, že by mi slušely ty červené lodičky od Chanel?“ ptala se Alice. Emmett přikyvoval a spustil.

„Alice, myslím, že na lodičky je trochu brzo, ale pokud myslíš. Určitě by ti šly k té červeno-černé blůzce, co sis v sobotu koupila. Ovšem pokud chceš být v únoru středem pozornosti, proč ne? Vždyť je normální, že máš na sobě minisukni s tílkem. Jasně, venku je přece tááákové vedro, že se divím, proč jsi ještě neumřela na přehřátí těla, když…“ zarazil se v půlce věty a zahleděl se přes jídelnu na… Na co vlastně? Podívala jsem se jeho směrem a hlasitě vydechla.

Ovšem to udělala polovina školy. Jídelnou kráčel krásný kluk zhruba v mém věku. Čili zhruba sedmnáct, osmnáct. Krátké bronzové vlasy mu trčely všemi směry, ale bylo to neuvěřitelně sexy. Podíval se na mě a já najednou ztuhla. Panebože, vidím, jak mu na krku tepe žíla a že má narůžovělé tváře, ale tenhle dokonalý kluk přece nemůže nebýt upír! Byl krásnější než všichni světoví modelové dohromady plus k tomu upíři.

A ten jeho dokonalý úsměv… Nikdo z jídelny neměl slov. Tedy, dokud nedošel za mnou, Alicí a Emmettem. To už tichou jídelnu vystřídalo dívčí „ááách“ a chlapecké znechucení. Pak se všichni vrhli na kamarády a něco špitali. Ovšem, slyšela jsem je, ale vážně jsem na ně neměla náladu. Proč si tenhle dokonalý kluk chce sednout k nám? Ovšem, protože jsme nádherní – stejně jako on. Jenže u nás pravidlo „svůj k svému“ ohledně krásy neplatí. Tedy aspoň ne mezi lidmi a upíry.

Když viděl, že nikdo z nás není schopen reagovat, pro sebe si pokrčil rameny a odsunul židli vedle mě. Proti své vůli jsem zasyčela, i když jsem byla polichocená.

„Co tu chceš?“ prolomil Emmett tu trapnou chvíli ticha.

„Ano, taky tě rád poznávám. Jsem Edward,“ představil se a ironicky se ušklíbl. „A vy?“ zeptal se, když jsme ho probodávali vražednými pohledy.

„Já jsem Alice a tohle je moje sestra Bella a bratr Emmett,“ představila nás všechny Alice a přitom se přihlouple usmívala. Páni, někdo o nás jeví zájem. Nechtěl by to někdo oslavit? Hmmm, hodila by se menší oslava, kterou by Alice naplánovala. Dvě stě lidí, dál už by asi nešla. I když… Přece jen je to Alice.

Edward přikyvoval a přejížděl nás pohledem, přitom si okusoval spodní ret, jak se snažil zapamatovat si naše jména.

Byl divný. Zvláštně voněl a rozhodně to nebyl lidský pach. Co by to mohlo být? Upír není, vždyť je opálený jak indián a na krku mu pulzuje tepna! Moje myšlenky přerušil další nováček. Vypadal úplně jako Edward, jen měl jiné vlasy – medové, krátké a zvláštně kudrnaté. Voněl taky jako Edward, úplně stejně. A za ním šla blonďatá dívka, opálená trochu míň, ale přesto dost oproti lidem. Byla to zvláštní kombinace – blonďaté vlasy a opálená kůže. Ona i chlapec s kudrnatými vlasy přišli za námi. Teda spíš za Edwardem.

Dívka se k němu nahla a pošeptala mu „Edwarde, mně se to nelíbí. Jsou bledí a divně smrdí,“ okomentovala mě, Alici a Emmetta bloncka. Netušila, že jsme to slyšeli, ale sjížděla nás pohledem, kterým by se dalo vraždit.

„Rosalie, Jaspere, tohle jsou Bella, Alice a Ebbet,“ představil nás Edward, když jsem se s blondýnkou probodávala pohledem. Emmett se uraženě nadechl a taky nasadil výraz zabijáka – na Edwarda. Chtěla jsem situaci zachránit, a tak jsem Edwarda opravila.

„Edwarde, není to Ebbett, ale Emmett,“ vysvětlila jsem mu tónem, kterým jsem mluvila na pětileté děti.

„Promiň, nějak mi to vyklouzlo. Mimochodem, máte zvláštní jména,“ řekl Edward s přimhouřenýma očima. On nás z něčeho podezírá kvůli tomu, jak se jmenujeme? Potichu jsem na něj zavrčela, protože už asi stejně ví, co jsme zač.

Alice a Emmett na mě vrhli výstražný pohled. Oba oči vykulené a dívali se na nováčky, jako by čekali, až nás rozcupují na kousíčky.

„Upírka?“ skoro vyjekl Jasper. Štěstí, že jsme seděli na kraji jídelny. Tady nás nikdo nemohl slyšet.

„Není sama. Jak vůbec víš o upírech?“ zeptal se Emm, hlavu nakloněnou na stranu a nechápavý pohled.

„Nevidím jejich budoucnost,“ řekla Alice, oči upřené do dálky. Snažila se jejich budoucnost vidět, ale syčela u toho, takže jí to asi moc nešlo.

„Nevidíš naši budoucnost? Hmm, to je celkem normální, ne? Řekla bych, že nevidíš ničí budoucnost, ale klidně si hraj na vědmu,“ pronesla ironicky ta blondýna. Štvala mě, a to jsme se skoro neznaly. Vlastně, vůbec jsme se neznaly.

„Alice budoucnost vidí. U všech, kromě vás. Nemám pravdu?“ Naklonila jsem se k Alice, aby má slova potvrdila. Ta přikyvovala a nechápavě na ty opálence hleděla.

„Ještě nikdy se mi nestalo, že bych něčí budoucnost neviděla,“ šeptala zmateně Alice.

„Jejda, to asi nebudeme normální, že? Jaký postřeh!“ Bloncka protočila oči.

„Nech toho, Rose, oni nás neznají,“ snažil se ji uzemnit Jasper.

„Měli bychom vás snad znát?“ zeptala jsem se zmateně.

„No, já nevím. Asi ne. My se s upíry setkáváme poprvé v životě,“ řekl zamyšleně Edward a hleděl na nás jak na polární záři na poušti.

„Ale klidně se vám představíme… Po škole, až tu nebude jediné auto, na parkovišti...?“ přešla do otázky Rosalie.

Podívala jsem se na Alice – přikývla. Emmett přikyvoval nadšeně, jako by se už nemohl dočkat. Odpověď jsem jim dala skoro hned.

„Sejdeme se tam.“

Tak co vy na to? Má cenu pokračovat, nebo se mám rovnou rozloučit s právy přispěvatele? Budu vděčná za chválu i kritiku. Díky moc, Jannie.

Autor: Jannie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek New beginning - 1. kapitola: