Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » New life - 5. Kapitola

03.11.2009 (18:45) • BCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2012×

Ve vaně jsem na chvilku usnula a připadala jsem si naprosto odpočinutě. Vylezla jsem, vypustila vodu a natáhla si na sebe župan. Vešla jsem do svého pokoje a za minutu se ozvalo zdvořilé, ale hlasité zaklepání na dveře.
„Dále.“ Vyzvala jsem neznámého.
„Neruším, Bello? Omlouvám se, jen jsem vám přinesl televizi.“ Řekl John a opatrně vstoupil, já stále v županu lehce zrudla.
„To jste hodný, pane Lorde, ale neměl jste si dělat starost.“ Řekla jsem, ale byla mu vděčná. Zatím jsem neměla moc ponětí, co tady budu po večery dělat, když nebudu hlídat malou Van.
„Prosím, říkej mi Johne.“ Řekl a začal instalovat novou plazmovou televizi na otáčivý stolek, abych se mohla dívat jak z postele, tak i z vysutého křesla. A já šla raději do šatny se převléct.
Když jsem se vrátila, John právě doinstaloval televizi.
„Děkuji vám, Johne.“
„Proboha, klidně mi tykej, přece nejsem zase takový stařík.“ Řekl se širokým úsměvem a odešel. Podívala jsem se z okna, kde bylo krásně teplo a svítilo slunce. Ve Forks bylo pořád zataženo, za to tady krásně svítí slunce a já jsem zavřená doma.

Venku bylo krásně a teplíčko. Pozemky ranče byly obrovské. Na zahradě, o kterou se nejspíš starala Patricia, rostly růže a různé všemožně vonící kytičky.
Já jsem však měla namířené do stáje. Ke koním jsem nikdy neměla žádný vztah, protože jako malou mě mamka ke koním pouštět nechtěla, bála se, aby se mi něco nestalo a tak vlastně ani nevím, jestli mám koně ráda nebo ne. Stáj jsem našla celkem rychle, dalo by se říct, že jsem šla za nosem. Stáj byla dlouhá a odhadem v ní bylo asi třicet koní. Vešla jsem dovnitř a hned mi padl do oka černý kůň. Byl černý jako noc, jen s malou bílou lysinkou na čele. Šla jsem k jeho kóji a přečetla si jméno na destičce, stálo tam Lord, nejspíš hřebec, ale byl nádherný. Pomalinku jsem natáhla ruku směrem k němu, když se z druhého konce stáje ozval štěkot a vrčení nějakého psa. Otočila jsem se a uviděla jsem běžícího dobrmana s vyceněními zuby. Vrčel. A mně se roztřepala kolena. Strachem jsem se nemohla ani pohnout. Nevěděla jsem, jestli křičet nebo jen čekat, až mě ten pes sežere. Rozhodla jsem se křičet, dokud je ještě čas.
„Pomoc, prosím.“ Zařvala jsem. Jenže mě asi nikdo neslyšel. Ten pes se přibližoval smrtící rychlostí. Do očí se mi vehnaly slzy a zkusila jsem zařvat ještě jednou, ale hlas se mi zlomil. Ze psů jsem totiž měla vždycky panickou hrůzu. Co mi ten pes udělá? Bude to bolet?
„Hej, Rone! Mazej na místo! Hned!“ zařval někdo na toho psa a ten stáhl ocas mezi nohy a začal couvat. Celá jsem se třásla. Ani jsem se nemohla otočit na toho neznámého zachránce.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě.
„Já… Já nevím. A-asi jo.“ Vykoktala jsem ze sebe a pomalu se začala sunout k zemi. Když už jsem měla cítit náraz mé zadní části těla na tvrdou betonovou zem chytily mě svalnaté ruce a vzaly mě do náručí.
„Prosím, dej mě dolů.“ Řekla jsem mému zachránci. Svalnatému, opálenému blonďákovi s hnědýma očima.
„A ještě se mi tu složíš, ne?“ řekl trochu se smíchem. Vynesl mě ze stáje k nedalekému stromu, kde byl příjemný stín. Tam mě položil. A já se posadila.
Jeho oči mě celou prozkoumaly aspoň dvakrát, pak se na chvilku zamyslel.
„Tebe neznám. Jsi tu nová?“ zeptal se a sedl si vedle mě.
„Jo, jsem nová chůva.“ Řekla jsem mu.
„Hm, aha. Já jsem Adam.“
„Těší mě, Bella.“
„Těší mě Bello.“ A teď nastalo trapné ticho.
„Líbí se ti tady?“ zeptal se po chvilce.
„Jsem tu teprve den, ale je tu hezky. U nás ve Forks pořád pršelo, tak je to krásná změna.“
„Proč ses přestěhovala?“ zeptal se a mě píchlo u srdce. Podívala jsem se na něj. A do jeho očí, ve kterých jsem se málem utopila. Asi uviděl něco v těch mých, protože řekl: „Nemusíš mi to říkat. Až když budeš chtít.“ Řekl a já vděčně přikývla. Najednou z té stáje vyšel ten pes, co na mě vrčel a chtěl mě sežrat. Začala jsem se neovladatelně třást.
„Neboj se. Nic ti neudělá.“ Řekl Adam uklidňujícím hlasem, mě však neuklidnil ani trochu.
„Neudělá? Vždyť mě chtěl sežrat!“ řekla jsem skoro hystericky a chystala se zvednout a utéct. Ale Adam mě chytil za ruku a nechtěl mě pustit.
„Ale nechtěl. Jen nemá rád cizí lidi. Až si tě očuchá a zvykne si na tebe, tak bude jako mílius, uvidíš. A jmenuje se Ron.“ Nejdřív to vypadalo, že chce jít k nám, ale pak se otočil a zašel zpátky do stáje. A já si úlevně oddychla.
„Víš, když jsem byla malá, utekla jsem mamce přes plot k sousedům. Vždycky jsem chtěla mít nějaké zvířátko, ale vždycky mi zdechlo. Ať to byl křeček nebo králík. Ježíš, proč ti to vykládám. Promiň.“ Nejdřív jsem mu chtěla říct, jak mě pokousal sousedův pes, ale pak jsem si to rozmyslela. Přeci mě nebude poslouchat.
„Mě to nevadí, jen pokračuj.“ Vybídl mě. A já jsem byla ráda, že mu to můžu říct.
„No, tak jsem přelezla plot k sousedům, kteří měli krásného psa. Jenže ten se mě lekl, nebo nevím a běžel proti mně stejně, jako proti mně teď běžel Ron. A protože mě nestihl nikdo zachránit dřív, než mě kousl tak po mě skočil a kousl mi do ruky. Vidíš, ještě tady mám jizvu. A z toho pramení můj strach ze psů.“

Seděli jsme tam až do západu slunce, který z toho místa byl nádherný a ještě dlouho po něm. Povídali jsme si o všem možném a mě s ním bylo neuvěřitelně dobře. Na nic jsem si před ním nemusela hrát. Připadalo mi, jako bychom se znali roky a ne hodiny. Když jsme chvilku mlčeli, opřela jsem si hlavu pohodlně o strom a zvřela oči. Jenže to jsem neměla dělat. Zatmělo se mi před očima a já se propadla do pohodlného spánku. Slyšela jsem jen tlumené Bello od Adama. Pak mě vzal do náruče a nejspíš mě nesl. S někým chvilku mluvil a pak šel dál. Slyšela jsem vrznout schody a pak jen něco měkkého pod sebou. Pak jsem ucítila pusu na čelo. A už jsem se propadla do hlubokého bezesného spánku.

Autor: BCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek New life - 5. Kapitola: