Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » New life - 8. Kapitola

01.12.2009 (07:30) • BCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1617×

Nemoc

Jeho hlas byl pořád stejně dokonalý a sametový. Naprosto úžasný. Málem se mi z něj podlomila kolena. No tak, Bello, vzpamatuj se! okřikla jsem se v duchu.
„Edwarde?“ zeptala jsem se nevěřícně.
„Oh, Bello, jak rád tě slyším.“ Co to plácá? Jak mě může rád slyšet, když mě nemiluje? Když mě nesnáší? Bolestně mě píchlo u srdce.
„Co chceš?“ vyštěkla jsem na něj. Možná moc prudce, možná ne. Chvíli byl zticha a já se začala bát, že už neuslyším jeho překrásný hlas.
„Bello, omlouvám se ti, že tě otravuju, ale Carlisle mě požádal, abych ti zavolal.“ Řekl smutně a ublíženě. Že bych mu ublížila? Ne, to není možné. Ale počkat, proč chtěl Carlisle, aby mi volal? Proč ne Alice? Že by někdo onemocněl? Proboha!
„Co je s Charliem?“ zeptala jsem se a ze strachu o milovaného otce jsem skoro nedýchala. Proč mi nezavolal sám?
„Bello, měla by ses vrátit domů. Aspoň na chvíli. Charlie měl infarkt myokardu.“
„Žije? Ne! To není pravda. Řekni, že mi lžeš!“ vzlyky už jsem nedokázala potlačit. Z jeho hlasu mi běhal mráz po zádech a z toho, co mi řekl mi bylo špatně od žaludku a to hlavně ze strachu o Charlieho. On mi nesmí umřít.
„Zatím žije. Je v nemocnici. Bello, přijeď.“ Řekl a zavěsil.
„Ne, Edwarde, počkej.“ Zašeptala jsem do hluchého telefonu a sesunula se k zemi.
„Bello, jsi v pořádku?“ zavolal na mně Adam. A já si utřela slzy, zvedla jsem se a otočila se na něj.
„Ano, jsem. Promiň, ale musím domů. Charlie mě potřebuje.“ Řekla jsem s pokusila se o úsměv. To se mi ale moc nepovedlo, takže z toho vyšel jen nějaký smutný škleb. Adam se na mě podivně podíval a v tom pohledu bylo něco víc než jen soucit, smutek… Bylo tam i něco… něco víc a já nevěděla, co to je.

„Patricie?“ zaklepala jsem na dveře její pracovny a vsoukala se dovnitř.
„Ano, Bello? Potřebuješ něco?“ zeptala se mě usmívající Pat.
„Ano. Potřebuju. Potřebuju na chvilku domů, Charlie – můj otec – je nemocný, leží v nemocnici. Měl infarkt. Pat, on umírá.“ Řekla jsem a znova se rozvzlykala. Pat vstala od svého pracovního stolu a objala mě kolem ramen.
„Pšššt, Bello, neboj se. Tatínkovi se nic nestane. Vezmi si volno, na jak dlouho budeš potřebovat. Hned ti zabookuju letenku do Seattlu. A ty si běž sbalit, ano?“ podala mi papírový kapesník a já s vděkem přijala a hlučně se vysmrkala.
„Děkuju, Pat. Hrozně moc.“

„Bello! Počkej, prosím.“ Uslyšela jsem, než jsem naskočila do připraveného taxíku. Otočila jsem a viděla jsem Adama.
„Adame, já fakt…“ nestačila jsem doříct, protože mě chytil za ruku a přerušil.
„Bello, já… Jedu s tebou. Vidím, jak se trápíš. Nechci tě nechat odjet. Už nikdy. Bello, já tě miluju.“ Podíval se mi do očí a já… Já nevěděla, co mám dělat. Adama jsem měla ráda… Měla jsem ho až moc ráda, ale nevěděla jsem, jestli ho miluju.
„Slečno, tak co bude?“ ozval se nepříjemný taxikář.
„Jede vám taxametr? Jede. Tak si nestěžujte.“ Řekla jsem mu jako odpověď a on jen zakýval hlavou a dál pozoroval krajinu… Nebo co to dělal.
„Adame, já tě mám hrozně moc ráda. Opravdu, ale nevím, jestli je nejlepší nápad, abys jel se mnou.“ Snažila jsem se z toho nějak vykroutit, co kdybych potkala Edwarda? Bello, počkej, ty bys do Edwarda šla znova? Co blbneš? Vždyť tě NEMILUJE! Ozval se uvnitř mě slabounký hlásek. A já mu dala za pravdu, i když ten silnější, mi dodával odvahy, že jsem pro Edwarda jediná… Ale tomu jsem nevěřila. I když, člověk doufat může, ne?
„Bello, já vím, že se něco stalo. Cítím to. Jsi hrozně smutná. Potřebuješ někoho.“ Asi má pravdu.
„Dobře. Tak pojeď. Snad ti seženeme letenku.“  Řekla jsem, ale že bych skákala radostí, to se říct nedalo, ale snad má pravdu v tom, že mi pomůže… Kdyby náhodou něco…

Naštěstí, nebo na neštěstí? Jsme sehnali ještě jednu letenku v tom samém letadle a tak jsme letěli, každý sice jinak, ale já mohla aspoň sama přemýšlet. Za chvíli jsme přistávali na letišti v Seattlu. Adam na mě čekal u východu z letadla a šli jsme si pro tašky. Měla jsem jenom jednu větší cestovní tašku. Kdybych tu musela zůstat, půjdu si oblečení koupit.
Když jsme vešli do vstupní haly, Adam mě chytil za ruku. Chtěla jsem se mu vysmeknout, ale držel mě nějak pevně a tak jsem to nechala tak. Jenže mi to nebylo příjemné. Nebylo to jako s Edwardem, žádné napětí, jiskření… Prostě nic. A tak jsem ho pustila. Zdál se zklamaný, ale já za to nemohla. City člověk neovlivní. Bohužel. Nebo bohudík? Vyšli jsme před letiště a Adam začal shánět taxík, když v tom kolem nás projelo stříbrné – Edwardovo – Volvo. Šíleně mě píchlo u srdce a myslela jsem, že umřu. On tady na mě čekal? To snad ne. A proč? Ze všech těch otázek se mi udělalo špatně od žaludku, až jsem měla co dělat, abych se nepozvracela.

Edward:

Musel jsem ten hovor ukončit, nebo bych se z jejího hlasu zbláznil. Byl nádherný. To, co jsem si pamatoval, to nebylo vůbec nic. Zněl jinak. Teď byla spokojená, snad možná i šťastná. Neměl jsem jí volat já, měl jsem to nechat na Carlisleovi. Proč já blbec, jsem si prosadil, že ji musím zavolat já? Co jsem to zase provedl?
„Edwarde?“ ozval se mi Alicin hlas uvnitř mé hlavy. Podíval jsem se jí do hlavy, kde mi zrovna přehrávala svou vizi, ve které mi ukázala, kdy Bella přiletí. Tak jemně mi naznačila, že ji mám jít čekat na letiště. Vyzvednu ji. A zase ji uvidím. Ano! Zvedla se ve mně vlna štěstí.
„Alice, děkuj.“ Vyběhl jsem z pokoje a políbil ji na líčko. Já snad skákal a né chodil. Nasedl jsem do svého auta a šílenou rychlostí jsem vyjel směr letiště.

Čekání na přílet „jejího“ letadla byl nesnesitelný, ale když jsem ji dokázal nevidět, přes čtyři roky, těch pár hodin už mě nezabije. Nezabije? :-D.
„Let číslo 4334Sa ze Sacramenta právě přistál.“ Ano! To je Bellin let. Konečně. Ještě jsem rychle vběhl koupit kytku do květinářství a už jenom čekal na svou milovanou. Ale to, co jsem viděl nebylo to, co jsem chtěl vidět. Bella, pořád stejně krásná, teď trochu opálená, měla takovou krásnou zdravou barvu. Vlasy měla krásně střižené. Oči pořád stejně krásné hluboké a hnědé. Jedinou vadu na kráse ji dělala malá vráska na čele. To měla ze strachu o svého otce. Ale s kým to šla? Vedle ní šel vysoký opálený blonďák s hnědýma očima a… Držel ji za ruku. Teď jsem si připadal, jako nakopnutý do slabin. Ne. To je slabé slovo, připadal jsem si, jako by mi někdo vyrval srdce za živa a přede mnou ho pošlapal. Zmačkal jsem kytku a šel ke svému autu. Vyjel jsem, jak nejrychleji to šlo. Bella a ten její zrovna vycházeli před letištní halu. Bella mě uviděla a v jejím obličeji bylo vidět překvapení, smutek a… a láska? Takže ona do něj byla zamilovaná? No jistě. Vždyť jsem ji k tomu sám nabádal, ale nikdy bych nevěřil, že mi lhala, když říkala, že mě miluje. To jen já lhal, že ji nemiluju. Kdybych ji nenechal, kdybych ji neopustil, mohli jsme být teď spolu… Ale ona mě nemilovala a to jsem si myslel, že neumí lhát. Sakra. Měl jsem takovou zlost, že jsem bouchl do volantu, až se mi celý zkroutil. No bezva. Co teď budu dělat? To ani nemohu za Charliem nebo za Carlislem do nemocnice. Ona tam teď bude pořád. A určitě s ním. Proč láska bolí?
„Proč?“ zašeptal jsem a nevěděl, kam přesně jedu. Chtěl jsem jen jediné: odjet od té zničující a spalující bolesti.

Shrnutí >>

Autor: BCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek New life - 8. Kapitola: