Přidávám další kapitolku. Jak asi dopadne setkání hlavních hrdinů? Budou si vůbec mít co říct? Čtěte a dozvíte se... PS: omlouvám se za celý tenhle článek (respektive za jeho pochybnou kvalitu), ale psala jsem to někdy kolem půl jedenácté večer, takže už mi mozkovna moc nesloužila. :/
13.04.2011 (15:15) • Squirl45 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1743×
EDIT: Článek neprošel korekcí.
(Charlie)
Letěl jsem lesem. Vzduchem se táhl pronikavý pach cizích upírů, který mě nutil běžet ještě rychleji. Ovládal mě primitivní pud, který velel chránit si svoje území a nedovolit nikomu, ať na něj vstoupí.
Vyběhl jsem z lesa.
Když v tom jsem ji uviděl. Byla překrásná, jako temná noční hvězda, zářící na půlnočním nebi.
Kolem ní byli v hloučku tři upíři. Dva ji drželi a ten třetí se jí už už pokoušel utrhnout hlavu. Hrozivě jsem zavrčel. Tomu andělovi nikdo ubližovat nebude!
Vyřídit je byla hračka. Nečekali, že je někdo bude rušit, takže byli mrtví dřív, než si to vůbec stihli uvědomit. Za dvě a půl sekundy na mě ta záhadná kráska upírala pohled přes kouřící oheň.
Opětoval jsem jí pohled, ale ona stydlivě sklonila tvář. Teď, když neměla oči zastřené panickou hrůzou, byla ještě hezčí. Její dlouhé černé vlasy vypadaly jako lesklá křídla havrana, tvář měla tak nepopsatelně bledou, že vypadala jako porcelánová panenka, drobností by si v ničem nezadala s Alicí. Ale oči měla vyhaslé. Dokázal jsem si představit, jak vypadá, když se směje, když je šťastná. Jenže to už dlouho nebyla. Jako kdyby ji trápil nějaký démon, nezapomenutelná hrůza nebo strach z budoucnosti.
Vzal jsem ji za ruku. Možná mi to mělo připadat hloupé, nevhodné nebo trapné, ale byla to automatická reakce. Potřeba chránit jí, zažehnout zase v těch studních smutku radostné světlo.
Kupodivu neucukla, jak jsem čekal. Pořád jen stála a dívala se do vyhasínajícího ohně. A já už víc nepotřeboval. Sice jsem nechápal proč, ale bolest z věčnosti se na chvíli zmenšila. O nic jiného jsem nežádal…
(Ismail)
Když jsem vyrazila do lesa přijít na jiné myšlenky, neměla jsem ani tušení, jak mi to změní život. Běžela jsem a užívala si volnost, když v tom na mě zezadu skočil upír. Ve Volteře jsem nebyla součástí gardy, takže jsem nikdy nepotřebovala učit se bojovat. To se mi ale šeredně vymstilo. Ohnala jsem se po útočníkovi, ale z druhé strany se na mě vrhl další. Kopla jsem jeho směrem, on hbitě uhnul, a už mě držel pod krkem.
Jen jsem cítila, jak mě někdo drží a příšerný tah na krk. Pomalu už jsem se loučila se svobodou i s životem, když v tom jsem ho uviděla…
Vypadal podrážděně. Jako člověk mohl mít tak plus minus čtyřicet let, ale sytě rudé duhovky naznačovaly jeho skutečný věk. Novorozený. Mládě.
V mžiku jsem byla svobodná a přede mnou a tím cizím upírem hořela hranice. Rychle jsem si ho prohlédla a v té chvíli zalapala po dechu.
Bylo to, jako kdybych ho znala celý život. Každou mikroskopickou vrásku, která mu zbyla po lidském životě. Zmatený pohled, kterým mě obdařil. A především hluboké rudé oči.
Nikdy jsem neměla odcházet. Nikdy jsem neměla potkat tohohle přenádherného upíra, který si nejspíš právě podepsal ortel smrti. A já nemám na výběr. Musím být s ním. Musím ho mít. A tím ho i zabít. Až se to Alec dozví, zničí ho bez jakéhokoliv soucitu, tím jsem si byla jistá.
Samozřejmě jsem vždycky počítala s tím, že se do Voltery vrátím. Dřív či později by mě stejně donutily buď okolnosti, nebo Aro. Nebo Alec. Nebo Jane. Nebo… Byla jsem smířená s tím, že nejpozději za čtyři desetiletí už budu opět platit za tuhle chvíli svobody.
Ale ne takhle. Ne životem někoho tak mimořádného.
To vše mi proběhlo myslí za setinku vteřiny. Sklopila jsem hlavu a dala si moc záležet, aby to působilo nesměle a stydlivě. V tom jsem byla dobrá.
Prohlížel si mě. Cítila jsem jeho pohled na mé tváři. Určitě byl zamyšlený. Vsadila bych se, že teď se rozhořčeně zašklebil.
Co mě ovšem překvapilo, byla jeho kůže. Chytil mě za ruku, opatrně, jako kdyby se bál, že ho odeženu.
Nic jsme neříkali. V hlavě jsem měla jako vymeteno, něco jsem potlačovala, něco si nechávala na později. Neměla jsem potřebu myslet. Jeho přítomnost mi alespoň z části zakryla bolavou díru v srdci. O nic jiného jsem nežádala…
„Jsem Charlie,“ ozvalo se najednou vedle mě. Charlie, to zní mile.
„Ismail.“
„No, moje rodina má kousek odsud dům. Možná bych tě- pardon, vás mohl pozvat?“
Připadal mi roztomilý. Strašně roztomilý. Ne, Ismail, vzpamatuj se! Ty se tady ještě zamiluješ a Alec ho potom zabije. Takže si dej pohov, nadávalo moje soucitné já.
To druhé, tolik zatlačované do pozadí, se však úporně hlásilo o slovo.
„Jistě, ráda půjdu.“ A je to. Právě jsem toho chudáka odsoudila na smrt.
Rozběhla jsem se a v duchu potichu jásala.
Autor: Squirl45 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek New strange life - 3. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!