Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nezkrotná - 4. kapitola

10.09.2011 (22:00) • IsabellaMarieLilyVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1649×

4. kapitola - Dary

Už jsem se chtěla otočit a konečně odejít ze sálu, kde na mě každý přítomný upír valil oči, jako by mi snad narostla druhá hlava, ale to by na mě nesměl zavolat Aro.

„Bello?“ nesl se jeho hlas místností tak silně, až jsem se divila, jak je to možné. Podívala jsem se na něj na znamení toho, že ho poslouchám.

„Hned zítra začneme s tvou… ehm…“ nevěděl jak to říct, „převýchovou. Aby až se vrátíš ke své rodině do -“ Nemohla jsem ho nechat domluvit. Snad si nemyslí, že bych se k nim někdy vrátila? Převychovat mě můžou a poslat zpátky ke Cullenům taky, ale já tam nezůstanu!

„Co? Ne, já se tam nevrátím! Fuj! Hele, klidně si mě převychovejte, nebo co chcete udělat, ale já nehodlám marnit věčnost tím, že se budu po lese honit se zajíci. Nehodlám se k nim vrátit, nehodlám být Cullenová a nehodlám být vegetarián! Fuj! To bych si teda dala… Nejsem cvok, abych pila nějaký blifty z lesa,“ dokončila jsem svoji řeč. Poslední slova už jsem mumlala spíše pro sebe, ale stejně jsem věděla, že to všichni slyší, protože na mě jejich myšlenky přímo křičely.

Co je ta holka zač?

Je vážně zajímavá…

Jiný zase: Ukradne nám naše dary?

Ona je Cullenová?! Určitě je to nějaký špeh.

Vypadá celkem dobře, ale na mě nemá. Podle hlasu a vzpomínek tahle myšlenka patřila Heidi.

Tak nadaný upír, to se jen tak nevidí.

Další myšlenka: Hmm… S tou bych si dal říct, třeba by nebyla proti malému povyražení. Vypadá tak.

Ukradne mi místo! Nechci ji tady! Arova oblíbenkyně jsem tady já! Nemusela jsem ani moc přemýšlet, abych zjistila, že tenhle hlas patřil Jane.

Zase jsem měla hlavu jako plný včelí úl, ale už to nebylo tak strašné. Když jsem se hodně soustředila, ztlumilo se to na minimum, ale když utichly myšlenky, pro změnu mě rozbolela hlava z té námahy. Takže to vlastně vyšlo nastejno. Podívala jsem se na Ara a jeho výraz byl najednou úplně jiný než předtím. Na tváři mu pohrával ten jeho pološílený úsměv a oči mu svítily jako dvě lucerničky. Co se to s ním děje? Si šňupnul, či co?

S myšlenkami se na mě valily také emoce. Všichni byli zvědaví a také rozrušení. Někdo měl vztek, druhý radost, někdo byl zaujatý a ten vedle zase žárlil. Nejsilnější nával ale přišel od Ara, který před mou schopností od Jaspera nedokázal skrýt svou radost a nadšení.

„Velice mě mrzí tvá… nelibost vůči tvé rodině a jejich způsobu stravování, ale s tím už se zřejmě nedá dělat. A když je to tedy tak… Když nejsi spokojena se svým rodem, nechtěla by ses stát součástí toho našeho?“ ptal se mě až přesládlým hláskem. A bylo vidět, že tu jeho takzvanou lítost a překvapení taky jenom hraje a to přesně mi hrálo do karet. Teď je na čase, abych překvapení předstírala já.

„Jako že bych se přidala k vám? Už nikdy bych nemusela být Cullenová a pít tu… tu… tu břečku? No… já to sice ještě nezkusila, ale dovedu si živě představit, co je to za hnus. Už jenom podle toho pachu,“ poslední části už jsem spíše brblala pro sebe pod vousy, ale byla jsem si jistá, že to stejně všichni slyšeli. Arovi se na tváři roztáhl vítězný úsměv. Ale neví, že to jsem já, kdo z tohoto kola odchází jako vítěz. Ano! Už nikdy nebudu Cullenová!

„Ano, Isabello, přesně tak jsem to myslel,“ mumlal s potutelným úsměvem a vypadal přesně jako kočka, co si olizuje vousky po sežrání domácího kanárka.

„Já… já…“ hrála jsem váhavou, „dobře, ráda se k vám přidám.“ A moje práce byla u konce. Tím to padá. Sbohem, zapadlá deštivá městečka a zavšivená Cullenovic rodinko, vítej, slunná a mocná Volterro, vítej, Isabello Volturi!

„Jsem velice rád, že jsi přijala místo v mé gardě. Tímto ruším své výhružky tvou smrtí, ale přesto tě žádám, abys nikoho nelíbala, protože jak už jsem řekl – nerad bych vyvraždil polovinu gardy, protože jsi jim ukradla dary. Stačí, že máš dary celé Cullenovic rodiny a ty se nám, jen tak mimochodem, budou velmi hodit, takže bys je měla začít cvičit,“ rozhodl pevným a přesvědčeným hlasem. Počkat… ukradla? Jak jako ukradla? Já nekradu! Josh přece říkal…

„Počkejte, ale já dary přece nekradu. Já je jen přenesu i na sebe, ale ten, komu ten dar původně patří, ho má i nadále, jen ho mám i já.“

„A to ti řekl kdo?“ zeptal se jen tak mimochodem, ale já z něj cítila hněv a očividně mi nevěřil. Mohla jsem si to ověřit i pomocí jeho myšlenek, ale raději se mu v hlavě hrabat nebudu. Bůh ví, co bych zjistila.

„No přece Josh. Řekl mi to hned, co jsem se trochu vzpamatovala z toho hučení v hlavě, které mi podle Joshe způsobil Edwardův dar. Stejně tak jako předtím Alicino vidění bolest v očích a Jasperův jako bolest mířená na srdce,“ osvětlila jsem mu v rychlosti. Arův hněv rostl, ale už nebyl směřovaný na mě, nýbrž na Joshe. Co se to tu děje?

„Joshi!“ zahřměl Aro. Jen periferním viděním jsem viděla, jak se jmenovaný přikrčil.

„A-ano pane?“ Soustředila jsem se. Měl z Ara respekt a cítila jsem z něj strach. Ostatní byli zmateni.

„Je to pravda?“ optal se už mírnějším tónem. Bylo ticho.

„Je to pravda?!“ Snaha o mírný tón a zachování klidu se vypařila.

„Já… já…“ koktal Josh stále přikrčený. ¨

„Podej mi ruku!“ nakázal rozzuřený vládce.

„P-p-prosím?“ Měl strach. Cítila jsem ho, narážel do mě ve vlnách a tím pádem jsem ho cítila také. Panika, strach, agrese, provinilost. To vše z Joshe sálalo. Strach i paniku bych pochopila, ale provinilost? Agrese? Co provedl?

„Podej mi tu ruku!“ zahřměl opět Aro a vypadal, že kdyby tu nebylo tolik upírů, tak skočí a zakroutí mu krkem. Josh se k němu doslova připlížil, aby mu byl na blízku co možná nejméně. Jakmile se jejich ruce setkaly, Arovi se rozšířily zorničky, svůj pohled měl upřený do dáli a Joshova ramena se svěsila v provinilém a poraženeckém gestu.

„Víš, že tohle tu nemá co dělat?! Lhaní se tu netoleruje!“

„Omlouvám se, pane, ale -“

„Žádné ale! Máš štěstí, že tě tu potřebujeme k hledání talentů. Ale varuji tě, stane se to ještě jednou a žádný důvod nebo omluva nebudou stačit k tvé záchraně. Radím ti, aby se to vícekrát neopakovalo. Hned, jak se ostatní rozejdou do svých pokojů, promluvíme si spolu v mé pracovně. A také očekávám, že se Belle náležitě omluvíš!“ syčel mu do ucha a zněl téměř jako opravdový had. Nikdo se nezmohl vydat ani hlásku. V sále bylo ticho snad ještě větší než na hřbitově. Nikdo téměř ani nedýchal. Všichni se báli. Jestli Aro něco umí, tak to je udělat si respekt a pořádek. Ještě jsem snad neviděla nikoho, kdo by měl větší autoritu než on.

„Promiň,“ zahuhlal s čirou nenávistí a ze sálu zmizel jako pára nad hrncem. Všichni si viditelně oddechli. I já… Překvapilo mě, že do mě stále narážely vlny nenávisti. Hledala jsem a nakonec… jsem spatřila Felixe, jak vražedným pohledem propaluje Joshe. Byl tak… sexy, když se zlobil. Vypadal jako hrdina, anděl, bůh… říkat bych tomu mohla, jak bych jen chtěla. Prostě vypadal dokonale a vzbuzoval ve mně pocity takového rázu jako ještě nikdy nikdo jiný. Bože, do čeho jsem se to namočila? Mé nestoudné myšlenky mi z hlavy vyhnal Arův hlas.

„Bello,“ začal Aro hned, co se Josh vypařil, “moc se omlouvám za způsobené nepříjemnosti a za mou hrubost. Jsem velice rád, že u sebe mám někoho tak nadaného, jako jsi ty. A jak už jsem říkal, ruším své výhružky a zákazy, ale přece jen bych byl rád, kdyby -“

„Chápu, chápu, nelíbat,“ zasmála jsem se a Aro se mnou. Tohle byl docela náročný den, ještěže už je konec...

A máme tu konec 4. kapitoly. Doufám, že se vám líbila a za naši snahu nám tu necháte pár komentíků. Tuhle kapču bych chtěla věnovat Coře, protože to ona mě vždycky dokope k napsaní další kapitolky a je mi velkou oporou. Takže... Tahle kapitolka je  pro tebe, Coři. :) :*

3. kapitola - arabek - IMLV - 5. kapitola

Autor: IsabellaMarieLilyVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nezkrotná - 4. kapitola: