Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nezkrotná - Prolog

24.05.2011 (21:00) • IsabellaMarieLilyVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 2701×

Prolog - Zrůda

(Edward)

Skláněl jsem se nad Bellou, nad mou jedinou láskou a odhodlával se ke strašnému činu. Jejím přáním bylo, abych jí vzal duši, příčilo se mi to, ale nemohu jinak. Není žádné cesty zpět. Buďto ji přeměním, nebo zemře. Nemohu dopustit, aby umřela, nemohu připravit Renesmé o matku a také přijít o lásku mého věčného života. Nezbývalo mnoho času. Zhluboka jsem se nadechnul, i když jsem kyslík k ničemu nepotřeboval, a zakousnul se do její krční tepny. Ústa se mi začala plnit lahodnou teplou krví a postupně mě pohlcovala neodolatelná chuť její zpívající krve. Nic lepšího, sladšího a dokonalejšího jsem nikdy nepil. Do oběhu jsem vpouštěl upíří jed a snažil se nad sebou neztratit kontrolu.  Bylo téměř nemožné se od ní odtrhnout, ale nakonec s velkým úsilím a sebezapřením jsem se zvířeti ve mně postavil a vyhrál. Bylo to o fous. Kdybych sál o pár vteřin déle, nepřežila by to.

Praly se ve mně dvě strany. Jedna se dmula pýchou, že jsem dokázal přestat a nezabil ji. A druhá, která mi radila, ať na všechno kašlu a vrátím se zpět k té dokonalé tekutině. Rozum naštěstí vyhrál nad touhou a já vystřelil z místnosti. Mé ovládání bylo na hraně, hlavně v místnosti, kde její krev byla nejčerstvější.

(Bella)

Při porodu jsem cítila neskutečnou bodavou bolest. Tisíce nožů, se mi zabodávalo do břicha a řev z mých rtů zněl jako chrapot po náročné pařbě. Chtěla jsem ztratit vědomí, jen aby ta bolest zmizela, nechtěla jsem ji cítit. Bohužel mé přání nebylo vyslyšeno.

Z ničeho nic bolest změnila pole působnosti. Pocítila jsem na krku ostré bodnutí, ze kterého pulzoval oheň. Bohužel nezůstal jen na krku, plameny se začaly rozlézat po celém těle. A jestli jsem si myslela, že porod bolel, tak co bylo tohle? Upalovali mě zaživa, mučili mě? Byla to bezpochyby nejďábelštější bolest a bodající nože, co jsem kdy zažila, možná i tisíckrát horší. Moje hlasivky náhle ožily a já křičela z plných plic. Chtěla jsem umřít. Vše, jen abych se zbavila tohohle ohně. Slyšela jsem tišící slova u mého ucha, ale nevěděla jsem, co říkají, nevnímala jsem je. A ani jsem nechtěla. Nevím, jak dlouho jsem tam tak ležela a vydávala ze sebe bolestné skřeky, výkřiky a prosby o zabití. Nikdo mě nevyslyšel.

Oheň, to jediné se mi honilo hlavou. Prostupoval každou mou myšlenkou. Byla jsem tak zaneprázdněná prosbami, že jsem téměř nepostřehla, že bolest od konečků prstů mizí. Nebyla jsem si tím, stoprocentně jistá, možná už jen uhořely a já v nich nic prostě necítila. Ale bolest ustupovala stále více. Zkusmo jsem pohnula prsty a zaznamenala, jak se mé prsty otřely o mou dlaň. Na omak byla jiná, hebčí, jemnější, ale pevnější. Pomalu se ve mně začala křísit naděje, že s mučením je konec, že už to bude jenom lepší. Ou, jak šeredně jsem se mýlila! Bolest nemizela, jen se stahovala do mého nitra, do srdce.  Srdce mi mohutně tlouklo, jakoby se mi chtělo prodat z hrudi. Slyšela jsem ho naprosto jasně. Vnímala jsem to, jako kdyby těsně vedle mě startoval vrtulník. S bolestí v mém srdci se stupňoval i můj křik.

Pak z ničeho nic, se ozvalo mohutné zadunění. Poslední úder mého srdce a ticho. Naprosté ticho. V duchu jsem se radovala, že bolest konečně úplně zmizela, a necítila jsem vůbec nic. Jen neurčitě jsem tušila, co se se mnou stalo. Byla jsem upír. Nádherná, silná a nesmrtelná bytost.

Poprvé jsem otevřela oči a viděla svět úplně jinak. Jakoby mi někdo sundal šátek z očí. Poloprůhledný závěs, který mi bránil vidět skutečný svět. Ve skutečných tvarech a barvách. To vše jsem měla možnost vidět až teď, když jsem byla upír.

Naprosto dokonale jsem viděla mikroskopická zrnka prachu. Fascinovalo mě to. Vše bylo velmi ostré, tak dokonalé. Barevná spektra byla jiná než za mého lidského života. Všechny barvy byly neskutečně živé, jakoby slabě zářily.

Neodolala jsem a se sípavým zvukem vtáhla vzduch do plic, nepotřebovala jsem ho, ale bylo to příjemné.  Dělat jsem to asi neměla. Ještě než mi vzduch naplnil plíce, se v mém krku rozhořel další oheň, velký žár. Byl stejný, ale přesto tak jiný oproti tomu, co jsem zažívala ještě před několika minutami.

Chtěla jsem vstát. Ještě dříve, než jsem si to stihla domyslet, jsem automaticky prudce vyskočila na nohy. Vše by mi mělo splývat do rozmazané šmouhy, ale já i při tom rychlém a prudkém pohybu viděla vše stále stejně ostře.

Naproti mně stála má… rodina. Ano, byla to má rodina, ale já k nim necítila nic. Nechtěla jsem nic, jen se zbavit toho žáru, který spaluje mé hrdlo. Všichni se měli na pozoru. Ostřížím zrakem sledovali každý můj pohyb. Vepředu stáli Jasper s Emmettem, aby případně mohli chránit ostatní. Tomu jsem se musela zašklebit, jako bych jim někdy něco mohla udělat! Vždyť jsou stejně nerozbitní jako já!

V domě bylo i tak téměř hrobové ticho. Prolínalo ho jen tlukot dvou srdcí. Jedno mohutně bijící a silné a druhé bylo takové slabé třepotání, jako křídla kolibříka.

Vzedmula se ve mně ohromná síla a energie. Bylo mi jedno, co mě to bude stát, ale já tu krev musím mít! Bylo mi jedno, jestli někoho zabiju, nebo ne. Prostě jsem tu krev musela mít! Ovládalo mě zvíře, zrůda a já se ráda nechala. Nechci vzdorovat tomu, co jsem.

Rozběhla jsem se, prudce se odrazila a vyšvihla se nad hlavy ostatních. Ani jsem nepostřela jak, ale už jsem byla venku na chodbě a bezhlavě se hnala za svou kořistí. Ukázalo se, že je jí Jacob. Bylo mi jedno, že smrdí hůř než sto let nemytý pes, já potřebuji krev!

Povalila jsem ho na zem a zakousla se mu do krku. Bolestně řval a kroutil se, jenže proti mé síle neměl sebemenší šanci. S jednou věcí jsem nepočítala – chutnal hůř, než smrděl. Okamžitě jsem se od něj odtrhla a začala ze sebe dávit jeho odpornou krev, pokud se tomu teda tak dá říkat. Fuj!

Slyšela jsem šest párů nohou, jak se za mnou žene. Ne, nesmím se nechat chytit! Okamžitě jsem jako raketa vystřelila do přízemí. Bubnovalo tam jedno srdce. To, které znělo jako třepetání křídel kolibříka. Hledala jsem původce toho dokonalého zvuku a nakonec ho spatřila. Malý uzlíček vrtící se Rosalii v náručí.

Autor: IsabellaMarieLilyVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nezkrotná - Prolog: