Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neznámá - 15. kapitola Závěr

21.11.2009 (17:45) • Lilianet • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2014×

Neznámá

KONEC

15.kapitola

Než jsem se dostala do La Push, zastavila jsem se ve Whitehorse. Tak trochu jsem doufala, že tam potkám mámu s holkama, ale když jsem je nemohla najít na našich oblíbených místech, vzdala jsem to a šla si zařídit, co jsem potřebovala. Po hodině jsem se s úsměvem na rtech konečně vydala přímou cestou za svou životní láskou. Představovala jsem si, jak to bude vypadat, až mě uvidí. Věděla jsem, že je to trochu uspěchané, ale k čemu čekat? Už to byly skoro dva měsíce, co Jake z údolí odešel. Za tu dobu tam byl jen jednou. Jak už jsem říkala, nikdy jsem neměla moc ráda vztahy na dálku. Jednak když jste se svým miláčkem v průměru den za dva týdny, není to zrovna to pravé ořechové. A kdybych byla žárlivá a my dva byli normální lidé, bála bych se, že mi může zahýbat. Ale tohle bylo jiné. Byli jsme vlkodlaci a bylo mezi námi zvláštní pouto. Nebyl to otisk, který by nás k sobě připoutal, ale bylo to silnější než obvyklá láska. Jako by bylo předurčeno, že jsme se měli potkat a sblížit se. Opravdu hodně. Cítila jsem, že mě zaplavuje pocit otupělosti, který se dostavoval vždy, když jsem na Jaka myslela delší dobu. Zavlnila jsem se ve své vlčí podobě a zvýšila rychlost pohybu mých čtyř chlupatých nohou.

Poznala jsem tu louku, kde to všechno začalo. Tenkrát tady na mě zaútočil Seth, ale naštěstí se vše vyřešilo a Sam mě zavedl k němu domů, k Emily. Šla jsem tou stejnou cestou jako před čtvrt rokem. Tenkrát byla polovina léta, v lese to vonělo, a dokonce místy i prosvítalo slunce. Teď uprostřed podzimu tu bylo vlhko, bylo cítit tlející listí, ale já se stejnak cítila dobře. Věděla jsem, že tu každodenně běhá jeden z mých přátel a možná z mé budoucí druhé rodiny. Prodrala jsem se houštím a naskytl se mi pohled na červený domek se sklizenou zahradou a z komína se kouřilo. Přeměnila jsem se a oblékla si jeany a mikinu.

Šťatně jsem vykročila k domku. Už jsem to nemohla déle vydržet a rozběhla jsem se přes zahrádku ke dveřím do kuchyně. „Ahoj.“ zastavila jsem se ve dveřích, něco mě zarazilo. Emily se prudce otočila, až shodila hrnec ze sporáku.

„Noel!“ nevšímaje si hrnce vrhla se ke mně a objala mě. Byla jsem o něco vyšší než ona, proto mě neobjala okolo ramen, ale okolo hrudi, takže jsem měla dobrý výhled na místnost. Emiliina kuchyň se vůbec nezměnila, v pravém rohu měla Emily kuchyňský kout s dřezem, který přetékal neumytým nádobím, o kus dál velký sporák, který se snad ani v noci nezastavil, trouba s otevřenými dvířky, aby vychladla. Blíž ke dveřím velký prostřený stůl s kytkami. Určitě od Sama.

„Kde se tu bereš?“ chvíli na mě koukala, ale pak to překonala a usmála se na mě. „Ještě že jsi tady!“ Úsměv mi zmizel z tváře, když jsem uslyšela tón jejího hlasu. „Co se děje?“ zvedla jsem spadlý hrnec ze země a začala sklízet jeho rozlitý obsah.

„Nech to, já to potom udělám.“ vzala mi z rukou hadr na podlahu. „Radši se posaď a povídej, co je nového!“ to sem si nenechala líbit a začala umývat nádobí. „U nás je to všechno stejné, ale musíte se tam přijet někdy podívat. Mě ale teď víc zajímá co se děje tady.“ znepokojeně jsem se na ni podívala. Emily se zhluboka nadechla.

Po půl hodině jsem věděla všechno. Teda alespoň to co věděla Emily. Prý byly nějaké problémy s Cullenovými a Jacob se Samem se pohádali. Jakovi se nějak podařilo odpoutat od smečky a s ním utekli i Lareth se Sethem. Podle Emily je to hodně vážný, prý by se mohli i poprat, což se mi moc nezamlouvalo. „Ale co se stalo, že se tak rozkmotřili?“ svraštila jsem obočí, jak jsem nad tím uvažovala. „To nevím. Sam se o tom nechce moc bavit, tak mu nechci přidělávat starosti i doma… Ale má to něco společného s tím, že se vrátila Bella s Edwardem…“ její myšlenka vyzněla do ztracena. Zmocnil se mě nepříjemný pocit, že něco není v pořádku, ale to se do pokoje přiřítila Leah.

„Noel! Věděla jsem, že to jsi ty. Měla bys s tím asi něco udělat.“ Leah měla v očích starosti. „Co se to tady, k srakru, děje?“ myslela jsem, že až se tu objevím, bude všechno jednoduché a jasné. Ale místo toho tu jsou jen další problémy! „Počkej, vysvětlím ti to až budeme jinde. Nechci se potkat s…“ omluvně koukla na Emily a pak jsme spolu vyběhly směrem Forks.

„Tak řekneš mi to už konečně?“ zeptala jsem se jí znovu po padesáti metrech od Emiliina domu. „Sednem si jo?“ ukázala na kmen spadlého stromu a já zapochybovala, že se zlomil přírodní cestou. „Edward s Bellou s e vrátili, to už ti Emily asi řekla, že?“ ani nečekala na mou odpověď a mluvila dál. „Jenže Bella… Ona je těhotná.“ sledovala moji reakci. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jak by mohl mít normální, křehký člověk dítě s takovou mramorovou sochou? „No… A Sam se ho chce… zbavit, až se narodí. A to by mělo být už brzo.“ nechápavě se na mě podívala. „No víš… ono to roste strašně rychle…“ bylo vidět, že to chápe asi tak stejně jako já. „Ale každopádně Jake nechce, aby Sam to dítě zabil, proto se oddělil od smečky, že ho bude bránit a Seth šel s ním, protože se přátelí s tou pijavicí…“ zamračila se Leah. „Ale proč jsi šla s nimi i ty? Vždyť ty upíry nesnášíš!“

„Jo, ale radši budu poslouchat Jakovy a Sethovy myšlenky než ty Samovy.“ ušklíbla se. „A kdy se teda mate navzájem povraždit kvůli nějakému upířímu děcku?“ zeptala jsem se na to co mě zajímalo nejvíc. „No… to se ještě neví. Jake je zrovna u Cullenů…“ skočila jsem jí do řeči: „Fajn tak já jdu za ním.“ chtěla jsem vykročit, ale Leah mě zastavila. „Nepleť se do toho. To je náš spor, ne tvůj.“ zmizela a nechala mě stát uprostřed lesa s otevřenou pusou.

Když se Belle převrhl hrnek s tou její novou výživou, byl jsem zrovna u toho. Cecé se to seběhlo tak strašně rychle a než jsem si stačil uvědomit co, ležela Bella v pokoji vybaveném přímo pro tenhle účel. Aby se mohla narodit ta malá zrůdička. Fakt že jsem nechtěl, aby ji Sam se smečkou zabili, ještě neznamenal, že to dítě budu milovat. To určitě ne. Jen jsem nechtěl, aby Bella trpěla. Vždycky, když jsem přišel do té bílé krychle, zdála se ještě křehčí, než když jsem odcházel předešlý večer.

Edward Belle pomáhal, jak jen to šlo, ale to něco jí v těle nadělala pěknou paseku, když se snažilo dostat ven. Ani jsem nevěděl jak a už jsem tu pohromu držel v ruce. Byla to holka. A měla Belliny oči. Vztek mě rázem přešel, ale než jsem stačil udělat cokoli jiného, než ji jen držet, zavyla venku Leah a Rosalie mi ji vzala z rukou. Leah zavyla podruhé a já se omluvně podíval na Carlislea a vyběhl jsem z domu. Čekal jsem, že venku bude nastoupená celá moje bývalá smečka, ale stála tam jen Leah. Když jsem se přeměnil, ihned jsem věděl proč.

Přemýšlela jsem, co udělám. Jestli se mám vrátit k Emily, nebo jít ke Cullenovým, anebo tu zůstat. Když už jsem se konečně rozhodla, že půjdu za Jakem, z křoví vylezla Leah s Jacobem. Usmála jsem se. Jake se chystal přeměnit a Leah odešla hloub do lesa. „Ahoj Jaku.“ objala jsem ho. „Noel. Co tady děláš?“ odtáhl se ode mě, aby se mi mohl podívat do očí. „Přišla jsem za tebou.“ úsměv se mi ještě rozšířil a naklonila jsem se k němu. „Musím ti něco důležitého říct.“ hledala jsem v jeho očích. „Já ti taky musím něco říct.“ o krok postoupil do zadu. Vzpomněla jsem si na romantické filmy, které si pouštěla Daisy. Že by? Zrychlil se mi puls. Asi to uslyšel a začal mluvit. „Noel.“ podívala jsem se mu do očí, ale tu barevnou změť jsem najednou nechápala, ale dál jsem se topila. Jakoby už tak dost potemnělá mýtina ztmavla, stala se nevýraznou. Pleskání vody dopadající na listy stromů a její šumění, jak se setkávaly jednotlivé kapky a pak společně spadly na zem, kde vytvořily potůček nedaleko nich.

„Víš… Já… Miluju tě.“ vypadlo z něj. Poskočilo mi srdce a už jsem otvírala pusu, abych mu řekla, že jsem na tom stejně, ale umlčel mě další větou. „Ale já se… asi jsem se otiskl. Teda né asi, ale určitě. Je to takový pocit, který jsem nikdy nezažil…“ vyprávěl a v očích měl smutně – nadšený výraz.

V tu chvíli se mi zhroutil celý svět. Nevěděla jsem co budu dělat. Ten, kdo mě vytáhl z deprese po jednom vztahu, mě do ní vrátil, ještě s větším pocitem prázdnosti a beznaděje. Ten koho miluji a pro koho chci žít a pro koho žiji. Ten, se kterým jsem měla strávit celý život. Ale je pro mě důležitější jeho štěstí, jeho život, jeho pocity. Pokud to tak má být… Ne! Přece si nenechám otiskem ukrást lásku svého života. Podruhé. Proti otisku se nemá cenu stavět, řekla jednou máma a Emily to vlastně taky řekla. Na té oslavě Jacobova návratu. Dívala jsem se mu celou tu dobu do očí. V očích mu vířila lítost s láskou, u které jsem nedokázala určit, jestli patří mně. Ale ano. Teď na ni přece nemohl myslet. Ne když jsem byla s ním. A z jeho postoje jsem vycítila, že už se rozhodl. Zůstane s ní. Tento objev mi zarazil poslední ránu a já si to naplno uvědomila.

Z očí mi vytryskly slzy a Jake se je nijak nepokusil zastavit. Utrpení z mé bolesti měl vepsané ve tváři. To mi dodalo odvahu, protože to dokazovalo, že mě stále miluje, i když je tu něco silnějšího. „Miluju tě.“ natáhla jsem nohu a překonala vzdálenost, která nás od sebe dělila a zvedla k němu hlavu. „Jaku.“ vzala jsem mu obličej do dlaní. Jen mě pozoroval. „Nezapomeň na mě.“ dívala jsem se mu zpříma do očí a stoupla si na špičky. Pomalu jsem se podívala na jeho rty a pak oči zavřela. Úplně jsem se ponořila do našeho posledního polibku. Prvně jsem cítila z jeho strany zábrany, ale po pár vteřinách mě líbal s intenzitou, úměrnou s city, které právě prožíval, a já věděla, že je to poslední chvíle, kdy na mě upírá pozornost celou svou myslí.

Naše rty hrály tragédii našeho osudu. Z mé strany nekonečná láska, z jeho lítost, nenávist sama sebe a také na jevišti účinkovala část jeho srdce, která v tento moment a v budoucnu bude patřit jenom mně. Nevadilo mi, že ta poctatně větší část patří někomu jinému. Nemyslela jsem na to. Horké slzy mi smáčely obličej v pravidelných intervalech, jak jsem se nutila, tuto krásnou chvíli ukončit. Poslední výpad na jeho srdce a… Konec.

Pomalu, velmi pomalu, jsem od něj ustupovala. V jeho očích jsem viděla to, co už jsem dávno věděla. Usmála jsem se. Nebyl to ten trpký úsměv staré panny, ale láskyplný útvar mých rtů. „Jacobe, nezapomeň na mě!“ vykřikla jsem a rozběhla se pryč. Metr před koncem mýtiny jsem skočila do vzduchu a přeměnila se. Dlaně se mi zvětšily, ruce mi porostly srstí, obličej se protáhl a na černé hlavě zazářily arkticky modré oči. Kolena ztratila schopnost se ohýbat a z konce páteře, který se prodloužil, vznikl huňatý ocas arktického vlka.

Měkce dopadla na zem a v přesné souhře svých čtyř noh, se vydala vstříc novému osudu. Neslyšně, jako prasknutí nitě, se přetrhly pouta, silná jako konopný provaz. Byla jsem sama. Sama ve velkém, špínou prolezlém světě. Ale… tak sama jsem nebyla. Nikdo se nedozví to, co mělo být šťastnou novinkou. Nikdo se nebude radovat, protože to nikdo nebude vědět. V hlavě se jí zrodil plán. Nabrala rychlost a v ladné souhře svalů přeskočila spadlý kmen.

Noel nikdy nenašli. Její smečka zato dává vinu té La Pushské, od té doby ctí hranice svých území a nikdy je nepřekračují. Noelina matka se nezhroutila jen díky tomu, že se Daisy předčasně narodila dvojčátka. Ale stále vzpomíná na svou ztracenou dceru a vyhlíží ji každou noc. Noelin otec se ještě více uzavřel do sebe a trávil většinu času u sebe v pracovně, kam nikoho nepouštěl. Petr ztratil naději, že ji ještě někdy najde, když ji nedokázal vystopovat a jediná myšlenka, která mu po ní zbyla, byla prosycena zvláštní bolestí a odhodláním. Často vyl na měsíc na vrcholcích hor, ohraničující údolí a marně špicuje uši, jestli neuslyší odpověď na svou otázku. Ale po čase pochopil.

Nikdy se nevrátí.

Autor: Lilianet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neznámá - 15. kapitola Závěr: