Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neznámá - I. kapitola

30.05.2009 (13:00) • Lilianet • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2445×

Cizinec

Běžela jsem neznámým lesem, ale nevnímala jsem ho. Už dávno jsem opustila lesy mého kmene a smečky. Teď jsem musela být někde na území Makahů, ale to mi bylo jedno... Měla jsem totiž v hlavě jen jednu myšlenku. Musím pryč. Daleko od smečky, daleko od mého bratra, daleko od všech mých přátel a od těch známých míst. A hlavně od Martina. A Daisy. Bože proč jsem musela snášet jeho myšlenky?! Byli jsme do sebe zamilovaní, že to naši přátelé nemohli vydržet! Byli jsme ten nejzamilovanější pár v Yukonu. Ale to už je minulost, protože přišla Daisy. A ten pitomec se do ní otiskl. Nešťastně jsem zavyla a tvář nebo co jsem to měla ve vlčí podobě, se mi stáhla grimasou bolesti a smutku.

Ale jednou se budu muset vrátit. Bráška a smečka mě potřebují. Jenže to nebude teď. Tak co, Daisy jim uvaří a zašije roztrhané oblečení. To zvládne.

Běžela jsem jako smyslu zbavená. Byla jsem ze smečky nejmenší, ale za to nejrychlejší, bráška byl pro změnu největší a nejsilnější jedinej se mnou udrží krok, když běžím. Byli jsme si vcelku podobní. Oba světle hnědou pokožku, černé vlasy a modré oči. Jen já jsem byla o něco hubenější a on měl mohutnou a svalnatou postavu. Jak se mi po něm stýskalo... Musím se vrátit...

Najednou jsem zaregistrovala změnu. Něco bylo jinak. Ale... Nemohla jsem přijít na to, proč mám ten pocit, pocit deja vú. Ale tady jsem nikdy nebyla. Byla jsem sice v Kalifornii, ale jinak sem do USA moc nejezdila. Stačila mi má rodná Kanada.

Neuvědomila jsem si, že jsem se zastavila. Najednou jsem zaregistrovala nebezpečí. Stačila jsem pouze zachytit pach velmi podobný, jaký mám já sama. Pak už na mě něco skočilo. Něco velkého a pískově žlutého. Byl to vlk. Ale ne obyčejný vlk. Byl nejmíň dvakrát tak velký jak normální zvíře. Byl to vlkodlak. Jako já. Byla jsem jen o pár centimetrů větší, ale on zaútočil ze zálohy a já nedávala pozor. Často jsme se mezi sebou ve smečce prali a byl to vždycky vyrovnaný boj. Pokud jsem nezápasila s bráškou.

Ale tenhle vlk nebyl soupeř, nad kterým bych prohrála, kdybych se snažila. Rychle jsem se otočila a škubla hlavou. Zakousla jsem se mu do přední nohy a překulila jsem se přes něj. Zápaslili jsme na malém paloučku. Zalezla jsem pod stromy do stínu. Věděla jsem, že má určitě dobrý zrak, ale já byla rychlá, takže y si mě nemusel všimnout. Oběhla jsem ve stínu palouček a chystala sem se na toho pískově žlutého vlka skočit.

Ale najednou jsem si uvědomila, že je to dítě. Tak malí vlkodlaci nejsou. Jenom hodně mladí, nebo ženy. Ale vlkodlačích žen není moc. V této generaci jsem byla jediná. Vyšla jsem pomalu ze stínu. Prudce se otočil, když uslyšel, jak se plížím za ním. Pokusila jsem se vydat uklidňující zvuk, ale znělo to spíše jako zavrčení. Nakrčil se, jakoby chtěl zaútočit, ale pak se stáhl. Nevěděla jsem, proč to udělal. Strach ze mě neměl. To jsem poznala. Nechtěla jsem se přeměnit zpátky na člověka, abych zjistila něco víc - tak by na mě mohl snadno zaútočit a já bych byla bezbranná.

Najednou jsem kolem sebe uslyšela jemný dusot velkých tlap na lesní půdě. Jak to že mě to nenapadlo! Na území tohoto kmenu musela být taky smečka, jako jsme byli my v Yukonu. Zmateně jsem se ohlížela kolem sebe a nevědomky couvala doprostřed louky. Otáčela jsem se jako káča, než jsem uviděla ty oči. Oči alfy. Hned jsem poznala, že je to alfa, protože jeho oči měly taky ten nádech autority, podobně jako u mého bratra. Stoupla jsem si do pohotovostní pozice a zírala do těch očí.

Na chvíli ty oči zmizely a místo nich vyšel ze stínu muž. Byl vysoký a bylo vidět, že je silný. Jeho kůže byla tmavě hnědá a dočervena. Pak promluvil autoritativním hlasem, ale slova nezněly jako rozkaz. Byl zvědavý.

„Nic ti neuděláme, když se přeměníš a řekneš nám, kde ses tu vzal." Nepoznal, že jsem holka. Ach jo. No tak nic jiného mi nezbývá. Jsou rozhodně v přesile - sedm na jednu. Lehce jsem vyběhla směrem k němu. To se evidentně ostatním vlkům nelíbilo, protože sborově zavrčeli a semkli se kolem něj. Ustoupila jsem dva kroky zpátky a využila mezeru, která vznikla, když se všichni nahrnuli kolem své alfy. Rychle jsem vyběhla, nikdo mě nepronásledoval. Mohla jsem utéct, nebo se přeměnit.

Už jsem byla vlk skoro dva měsíce. Jen co jsem se proměnila, zjistila jsem, že mé lacláče jsou na mnoha místech roztrhané, ale to podstatné zakryly. Určitě jsem vypadala hrozně, protože jsem si nemohla rukou zajet do vlasů dál jak pět centimetrů od kořínků. Nohy i ruce jsem měla umouněné a bylo vidět, že jsem proběhla nejednou bažinou. Musela jsem se umýt. Ale na to nebyl čas. No tak co, uvidí jednou špinavou holku.

Pomalu jsem se plížila zpátky na louku. Vlci seděli v hloučku a občas zamručeli na podporu svých myšlenek. Uprostřed seděl ten muž v teplákách. Jakmile mě vlci zpozorovali, věnovali se už pouze mně. I v myšlenkách. To jsem jasně cítila.

„Ahoj. Menuju se Sam." Řekl ten přeměněný muž. Bylo vidět, že mé pohlaví ho překvapilo. Bylo to slyšet i v jeho hlase.

„Ahoj." Můj hlas zněl dost cize a ochraptěle. „Omlouvám se, že sem k vám tak... chm... vpadla." Vymáčkla jsem ze sebe nakonec.

„Myslím, že bychom si o tom mohli popovídat někde v lepším prostředí. A asi se budeš chtít umýt, co ty na to?" určitě jsem to brala všema deseti, umýt jsem se potřebovala. Oni jsou určitě stejně zvědaví jako já.

„Děkuju." Řekla jsem jenom.

Autor: Lilianet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neznámá - I. kapitola: