Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neznámá - II. kapitola

02.06.2009 (13:30) • Lilianet • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1974×

Emily a vlčí doupě

„Tak jsme tady." Řekl Sam, jakmile se proměnil. Běželi jsme asi 15 minut lesem a teď jsem se dívala na dům s kytkami na oknech a předzahrádkou plnou kopretin a vlčích máků. Taky jedna co se otiskla. Zašklebila jsem se.

„Nelíbí se ti to?" zeptal se o něco menší kluk než Sam. Tipovala jsem ho na toho šedého. Nijak jsem nezaregistrovala, že se přeměnili. Byla jsem na to zvyklá a neodvykla jsem si na smečku. I když do téhle jsem nepatřila.

„Ale ne. Mám ráda kopretiny. Jen mi to něco připomnělo." Omluvně jsem se usmála. Musela jsem vypadat hrozně, když sem tam tak stála špinavá, jenom v lacláčích a se zacuchanými vlasy. Nedůvěřivě si mě měřili, ale já jsem je moc nevnímala. Bylo to tak podobné. Až to bolelo.

Přitočil se ke mně jeden kluk s širokým obličejem a varoval mě: „Teď půjdeme dovnitř. V tomhle domku žije Emily. Nevejrej na ní, nebo ti ukousnem uši jasný?!" nechápala jsem proč je na mě tak ostrej. Dívky, do kterých se vlci většinou otiskli, byly krásné. Na to jsem byla zvyklá. Daisy i Samantha byly obě dvě až nadlidsky.

„Dobře" řekla jsem zmateně. Stále mi zkoumal emoce, které mi přebíhaly přes obličej.

„Chlapi a kdo má službu? Sethe? Quile?" oslovil vůdce dva kluky. Ten první sotva 15-ti letý se na mě mračil, byl to ten pískový vlk a asi vycítil, že bych ho porazila. Neubránila jsem se mírnému úšklebku. A ten druhý zamlklejší, mě pozoroval ze zálohy. „Padejte to oběhnout nebo budete mít dvojitou směnu!" to znám... brácha taky takhle dicky vyhrožoval. Problém byl, že on to i udělal. Bráška...

„Tak jakže se to menuješ?" zeptal se mě, když jsme pomalu šli k domku, ten samý kluk co mě upozorňoval na Emily.

„Och... Noel. A vy?" zeptala jsem se ostatních.

„Já jsem Embry" řekl asi neukecanější z nich, který se se mnou nebál mluvit „tohle je Paul" ukázal na trošku vzteklejšího menšího kluka, „tady to je Jared a ti dva co odešli, byli Seth s Quilem, ten menší je Seth" při tom se na mě vyčítavě podíval „a ten vyšší a mohutnější to byl Quil... Jo a možná sis na louce všimla Leah..." pozorně se na mě zadíval, ale když u mě neviděl žadnou zvláštní reakci pokračoval: „No a Sama už znáš." Skončil představování, zrovna když jsme vcházeli dovnitř. Pocítila jsem z vlků napětí. Stále jsem nechápala, proč se o Emily tak bojí. Myslí si, že je tak krásná, že bych jí žárlivostí podrápala obličej nebo...

„Ahoj, kluci! Oběd bude za chvilku!" ta dívka má příjemný hlas...

„Och!" vyrazila ze sebe, když mě uviděla - nemohla jsem se divit, skoro jsem si dokázala představit, jak asi vypadám. Ale Sam s Embrym a Jaredem čekali na mou reakci. Už sem věděla, jak to mysleli. Emily měla na tváři čtyři hluboké škrábance, které se jí táhly od oka ke koutku úst. Sam nebo někdo, ale myslím si, že Sam se přeměnil moc blízko a zranil ji. Ale tohle zranění jsem neviděla poprvé. Bohužel. Stejné měla matka.

Zkoušela jsem zamluvit své překvapení: „Omlouvám se, já to pak uklidím." když jsem si všimla větviček, které mi padaly z vlasů, jak sem si je pokoušela trochu rozčesat.

„V pohodě. Ani nevíš, kolik toho dotáhnou kluci." Láskyplně se na ně usmála.

„Vím." Zašeptala jsem. Tohle mi připomínalo domov až moc.

„Emily tohle je Noel. Ona je taky..." aha... tak tady se vlkodlak neříká. To si zapamatuju. Sam se ujal představování, zatím co Embry mě popoháněl do koupelny: „ Sam ti slíbil, že se budeš moct umýt. Po pravdě takhle nikdo z nás zřízený ještě nebyl, kudys prosím tě lezla?" překvapilo mě, jak přátelsky se ke mně choval. Přece jenom sem byla někdo cizí a neznámý.

„No... nepřeměnila jsem se něco měsíc..." řekla jsem opatrně.

„Koupelna je nahoře v patře, druhé dveře." Mrkla na mě Emily.

„Děkuju." Usmála jsem se a pádila se vykoupat.

***

Když jsem slezla dolů, Emily zrovna podávala oběd. Nevšimli si mě, byli příliš zaměstnaní jídlem a já chodila potichu. I v poměru na vlka. Usmála jsem se.Takhle to vypadalo u nás v doupěti. Samantha vždycky uvařila něco tak dobrého, že jsme si o tu pochoutku vždy popálili jazyky, jak jsme byli jsme nedočkaví a sledovala nás, jako teď Emily sledovala svou rodinu.

Embry si mě všiml a zahvízdal. Zasmála jsem se. Občas na mě kluci pískali, ale já měla oči jen pro Martina... Ne. Jednou pro vždy jsem si na to zakázala myslet. Už je to pryč. Uzavřená kapitola.

Přisedla jsem si k nim ke stolu a Emily mi nabídla jídlo. Vonělo to krásně. Nandala jsem si plátek masa - musím říct, že pořádnej, a opečené brambory. Bylo to moje první lidské jídlo po tolika týdnech. A bylo vážně vynikající. Myslím, že jsem musela vypadat jako... no jako hladovej vlk.

Sam a ostatní čekali, až se najím. Asi bych zvládla ještě jednu porci, ale bylo zvláštní se cpát samotná, když všichni okolo na vás zírají. Vstala jsem, sledována pohledy lidí sedících u stolu a začal sbírat špinavé nádobí. Takhle jsem pomáhala doma, když jsem měla dopoledne službu nebo jsem se musela učit.

„Nech to, já to pak udělám!" stoupala si Emily.

„Jen si zase hezky sedni zpátky." Přikázala jsem jí. „Pokousala jsem vašeho bratra, zadarmo se najedla a že ne málo, mám na sobě tvoje oblečení, které může přijít k úrazu." Emily mi přinesla nějaké její oblečení, abych nemusela být ve špinavém. „Tak alespoň umeju to nádobí." usmála jsem se na ni, abych zmírnila ostrost svých slov.

Napustila jsem si do dřezu horkou vodu a hledala jsem saponát. Podala mi ho tmavá ruka. Neviděla jsem, komu patří tak jsem se otočila a uviděla za sebou Embryho. Díval se na mě s rostoucím zájmem. A jéje. Co je zase tohle? Všichni vlci mají pomatené hormony a jen jim někdo přeběhne přes cestu... Ale já na vztah teď nemám náladu. Navíc nevím, co bude...

„Děkuju."

„Dicky. Kdybys ještě něco potřebovala..."

„Vystačím si sama." Skočila jsem mu zostra do řeči. Zarazil se. Takhle ho asi ještě žádná neodpálkovala. Jeho výraz mě o tom přesvědčil. Radši jsem se otočila a dala se do umývání nádobí. Bylo tu ticho. Možná zvědavé, ale z mé strany hlavně napjaté. Teď jsem si mohla promyslet, co jsem udělala. Vkročila jsem na území neznámé smečky, kousla jejich člena, snědla jsem jim oběd - dobře jenom část, protože toho Emily navařila jak pro armádu. I když vlastně... tak se to dá taky říct. A teď jsem urazila Embryho. Ale bylo to pro něj lepší. Stejně jsem se chtěla vrátit tak by tu zůstal. Nevím, jestli by šel se mnou... A jestli by mu to Sam dovolil. Ale byla bych schopná mu opětovat ten cit? Když je mé srdce tak zmatené a neschopné žít jako před tím...

Doumývala jsem nádobí a šla jsem si sednout zpátky ke stolu. Až teď jsem si všimla, že sedím v čele, rovnou naproti Samovi. Kdoví čí je to místo...

„Tak... Teď si můžeme v klidu popovídat, co říkáš?" přerušil mé úvahy Sam.

„Jo... Taky mám pár otázek." Někdo se uchechtl, asi mému výrazu. Najednou jsem hořela zvědavostí, jestli naše smečky mají společného předka a jak jsme svou existenci mezi sebou mohli utajit...

„No... tak já začnu. Kde ses tu vzala?" zeptal se Sam.

„Jsem ze severní Kanady, z Yukonu." Nechtěla jsem prozradit odkud přesně. Připadalo mi to jako moc informací člověku, kterého neznám.

„Aha. Takže proto si tak... bílá?" skočil mi do řeči Jared. Embry teď seděl opřený o opěrku židle a se zamyšleným výrazem mě pozoroval.

„No... my se měníme na arktické vlky. V Yukonských legendách se vypráví, že pocházíme z Aljašky. A já nejsem ta nejsvětlejší ze smečky. Mám přecejenom černé vlasy. Takže jsem šedo-černá, ale třeba Dean je úplně bílý. Občas je to nevýhoda." Ušklíbla jsem se, když jsem si vzpomněla, jak Dean nadává, že se v lese nemůže skrýt. Ale on je na tom stejně jako my ostatní. Ještěže jsou v Yukonu balvany. Šedé.

„ Tak teď já, můžu?"

„Prosím."

„Jak dlouho už jste vlky?"

„No... Já jsem už asi tak rok a půl. Ostatní něco kolem roku. Měnili jsme se postupně."

„Kolik vás v Kanadě je?"

„Pět." Měli větší smečku než my to ano. Nevím jestli sem mu tuhle informaci měla říkat. Mohli by v nás vidět konkurenci, ikdyž nevím jakou a kam by to pak vedlo, kdyby si mysleli, že jsme pro ně až příliš velký risk. Někdy mi to moc mluví. Ale zase se mi ještě nepokusili nijak ublížit...

„Kolik z vás se otisklo? Omlouvám se, vím, že se to teď nehodí, ale příběhy tvrdí, že je to vzácné."

„ U nás to jsou 3. Jared, Quil a já. U vás se nikdo neotiskl?" aha. Jared vypadá občas myšlenkami jinde a Sam hladí Emily po ruce. Quil se bude chovat stejně.

„Ale jo... Dean a Martin. A taky pokud se počítá... můj táta." Zadívala jsem se na Emily. Byla podobná mamce, ale né jen tou jizvou. Tak celkově. Máma byla taky indiánka. Proto jsme s bratrem tmavší než většina obyvatel Mush Lake. Můj táta Sama a ostatní evidentně zaujal.

„Same, neměli byste zavolat Billiho, Quila a Sue a počkat na večer?" vložila se do toho Emily. Ale zapůsobilo to zázračně. Sam se hned zvedl a šel k telefonu vedle lednice a ostatní se začali pomalu zvedat od stolu.

„Billi Black, Quil Altera a Sue Clearwaterová jsou něco jako starší tohoto kmene. Kdyby nebylo jich, nevím, jestli by tato smečka kdy vznikla." Vysvětlila mi Emily a odešla do kuchyně. Rozhlédla jsem se po najednou prázdném a docela prostorném pokoji. Teď mě tu nikdo nemohl zadržet, mohla bych v klidu utéct. Rychlá jsem na to dost. Ale přemohla mě zvědavost a uvědomila jsem si, že kdyby mi chtěli něco udělat, už by se stalo.

Šla jsem tedy za Emily do kuchyně. „Leah je jediná vlčice, kterou kdy váš kmen měl?" zeptala jsem se potichu.

Každý normální člověk by v tu chvíli nadskočil, ale ona byla asi zvyklá na tiché příchody. „V příbězích se o vlčicích nikdo nezmiňuje." Zavrtěla hlavou. „Chudák Leah. Je to pro ni těžké." Zavrtěla hlavou. „Víš... Než jsem se do mě Sam otiskl, chodili spolu. Sam a Leah. Oba se hrozně milovali. Pořád nemůžu pochopit, jak se do mě mohl otisknout, když Leah tolik miloval. Ale bylo to silnější než on. Já jsem se tomu taky zprvu bránila. Leah je moje sestřenice." Emiliina nezjizvená část obličeje se stáhla do smutné grimasy.

Och... Tak to je trochu rána pod pás, mrmlala jsem si v duchu. Takže Leah je na tom stejně jako já. A vydržela to. Nikam neutekla. Já jsem taky měkota. Než se Martin do Daisy otiskl, byly jsme nejlepší kamarádky. Myslím, že jí to taky mrzí. Ale když to je tak hrozné, poslouchat jak na ní myslí a potom ostatní, jak mě litují. Já o to nestojím. Ale tak už to jsou dva měsíce. Už by na ní nemusel tolik myslet.

„Kdy se do tebe Sam otiskl?"

„Už to bude něco přes rok." Takže plán padá. Sam s Emily se k sobě chovali, jako kdyby spolu nechodili ani týden. Jak se na ni Sam dívá. U jídla i teď když telefonoval. A Emiliin nadšený výraz, když Sam přišel.

Proč jim tu lásku nemůžu přát? Přeskočila jsem od Emily a Sama k Martinovi a Daisy. Mám je oba dva ráda, a že to nevyšlo mně tak kvůli tomu nemusí přece trpět ostatní.

„...jo, budeme tam. Dobře. Hm... myslím, že to bude v pohodě. Ne. Ne o tom jsem ještě nemluvili. Večer." Sam domluvil a podíval se na mě zkoumavým pohledem. „Tak. Večer se sejdeme na obvyklém místě a popovídáme si o smečce." oznámil mi.

„Fajn." neměla jsem potuchy kde je "na obvyklém místě" ale to se asi dozvím později.

„Teď si musím něco zařídit, Emily se o tebe postará." a odešel.

„Nechceš pomoct?" zeptala jsem se Emily. Nechtěla jsem ještě přemýšlet o tom, co bude. A navíc od Emily bych se mohla něco dozvědět.

„No... Teď asi začnu zašívat Paulovy kalhoty. Tentokrát to není tak hrozné, daly by se spravit. A ty si můžeš zašít své lacláče. Co ty na to?" Starostlivá Emily. Ale ne, myslí to dobře. Určitě jí za chvíli budu zbožňovat. Za chvíli? Jak to uvažuju! Já se v první řadě musím vrátit domů. Teda prvně se musím o zdejších vlcích něco dozvědět, protože jsem až nepřirozeně zvědavá. Jsem přece jenom ženská.

„Pokud máš jehlu a nit navíc..." vděčně jsem se na ni usmála.

***

S lacláči jsem se mořila nejméně dvě hodiny. Ale zato vypadaly zase celkem slušně. Ale nedalo se říct, že byly jako nové. Emily nenašla víc jednobarevné látky jak na dvě záplaty, takže když jsem se natáhla, byla vidět žlutá, červená, oranžová i zelená.

Chvíli jsem se na ně nemohla vynadívat. Líbily se mi. Měli něco, co mi posledních pár měsíců unikalo. Život. Ty barvy mé jeanové lacláče oživily. Možná se to povede i se mnou. Pomyslela jsem si.

„Noel pomůžeš mi s večeří?" obrátila se na mě Emily. Během zašívání a vyspravování oblečení pro vlkodlaky, jsme si dobře popovídaly. Možná Emily mluvila o trochu víc, ale to nevadilo.

„Jasně, co to bude?" zeptala jsem se se zájmem.

„No... Večer bude porada, takže zajedeme do obchodu pro pár kilo buřtů a ty potom připravíme na opíkání. Jsi pro?"

Nic jiného mi nezbylo než souhlasit: „Jasně, už se těším!" zasmála jsem se. Jak dlouho už jsem se vlastně nesmála? Měsíc? Dva? Ten smích zněl tak nějak cize, ne jako ten můj. Ale to chce praxi a bude to jako dřív.

Emily se na mě radostně usmála a vyjely jsme vstříc uzenářství.

Autor: Lilianet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neznámá - II. kapitola: