Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neznámá - IX. kapitola

15.09.2009 (07:30) • Lilianet • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1469×

Neznámá - 9. kapitola

Rozhodnutí

(oba pohledy)

ON:

Vážně tam cheš jít?“ ptala se mě už snad po páté Emily. Noel v tichosti u ní neobvyklé seděla v křesle a pozorovala náš rozhovor. „Emily, už jsem ti to říkal... A navíc, kdy jindy se může Noel seznámit s místní smetánkou?“ ušklíbl jsem se na ni. Emily se zatvářila stylem „tak si dělej co chceš, blázne“ a začetla se zpátky do časopisu. Ale u Noel jsem nezpozoroval žádnou rekaci. Co se s ní, proboha, děje? ptal jsem se sám sebe v duchu. Seděla si na nohách, prsty jedné ruky si nepřítomně hnětla dlaň té druhé a v očích se jí usadil nepřítomný smutný výraz.

„Noel?“ řekl jsem mělce a položil jí ruku na rameno.

„Mhm-hm?“ prudce se odtáhla, ale z očí jí zmizel nepřítomný výraz. „Promiň, říkals něco?“ pokusila se o napodobeninu jejího kouzelného úsměvu. „Nic zvláštního. Noel, poslouchej, co se to s tebou děje?“ za celou dobu co ji znám… No jo, musím přiznat, že ji znám jen týden, ale připadá mi to jako věčnost… se nikdy podobně nechovala. Vždycky usměvavá. Vždycky milá. Vlastně něco podobného jsem u ní už viděl. Před pár dny jsem ji našel za Emiliiným domkem jak jen tak sedí a kouká do blba. Ale… nevzpomínám si, že by měla takovejhle pohled…

„Se mnou? Nic… Co by se mělo dít?“ další neupřímný úsměv.

„Nevím třeba to, že jsem se bláznivě zamiloval…“ konec věty jsem jí zamumlal do její hebké kůže na krku. „Jaku! Nech toho, Emily nás vyhodí!“ už jsem zase slyšel ty zvonky v jejím hlase. Asi se jí jen stýskalo po domově… „Noel… Co budeme dělat pak?“ ptal jsem se. Nedokázal jsem si představit, že by odešla… „No přece tě vezmu k nám na Aljašku a pak se musíme ukázat v Kanadě.“ smála se nějakému vtipu, který pro mě měl být ještě nějakou dobu neznámý. „Však on tě ten smích přejde.“ zavrčel jsem na ni a tvářil uraženě.

„Mhm…“ zase se zahleděla někam do blba. „Noel! Nespi! Copak se ti u Emily nespí dobře? Kdyžtak řekni můj ‚pelech‘ ti je k dispozici.“ čtverácky jsem se na ni usmál. Ovšem ten úsměv mi zamrzl na rtech, když se z kuchyně vyřítila Emily a vyhodila mě, že melu kraviny a navíc si potřebuje s Noel pokecat… O samotě… Babský kecy… To sou taky móresy toto… Takhle se chovat k členům rodiny…! Ani jsem si nevšiml, že jsem se přeměnil a uslyšel všetečné hlasy mé ‚vlčí rodiny.‘

Emily tě vyšoupla co? v Sethově hlase bylo jasně znát pobavení. Úplně jsem zapomněl, že ten náš skrček drží s Paulem hlídku…

Že by si vzpomněl i na něco jineho, než na tu svou seveřanku? to promluvil kousavý hlas, vyhrazený jenom pro Paula. Před očima se mi objevila přihrbená postava, která si seděla na nohách a koukala smutnýma očima. Proč se trápí?

To je snad jasné ne? zasvištěl mi v hlavě další hlas.

Leah já vám do hlavy nevidím… Teda alespoň jí… dodal jsem potom, když Leah směrem k mé mysli vyslala jednu jasnou a nepříjemnou představu.

Možná, že když vy dva… no…

Sethe! okřikla ho Leah.

Co? No Sethe dopověz to! smál se Paul. Nevím jak to poznáme, ale asi vycítíme náladu z myšlenek. Vzpomněl jsem si na včerejšek. Tak ted budeme mít od Paulovi mrzuté nálady chvíli pokoj. Vlastně bývá takový jenom ve středu nebo ve čtvrtek…

Laskavě si svoje domněnky nech pro sebe a mně s nima dej pokoj! Od Paula mi taky přišla změť naštvaných myšlenek… Co to s těma lidima dneska je?

Hádej můžeš dvakrát. Leah teď běžela vedle mě. Až teď jsem si plně uvědomil okolí. Běžím na severozápad, takže k pobřeží. Leahinu kousavou otázku jsem přešel a zamyslel se, co bude odpoledne. Už jsem na to myslel tolikrát, ale… nikdy jsem nedošel tak daleko než, že tam přidu a…

A co? Co tam vůbec chceš dělat? Není snad jasné, že si už vybrala? A ty navíc máš Noel! A ještě ji tam chceš tahat! Víš jak to vypadá? rozčilovala se Leah, která si sedla vedle mě a dívala se na mě svýma vlčíma očima, v kterých to jen vřelo.

Já… nevím… přehrával jsem si v hlavě všechny ty telefony, co za mě vyřizoval Seth, když jsem tu nebyl a vlastně i teď, protože mě stále zapírá…

A už mě to vážně štve. zabručel Seth a v hmé hlavě se vyrojila jeho vzpomínka na jeden z mnoha hovorů.

„Halo, tady Seth.“

„Ahoj Sethe, to sem já, Bella.“

„Nevrátil se.“

„Aha… a kdyby se vrátil, řekneš mu, že ho chci vidět?“

„Hm… Dobře.“

„A že za mnou má přijít?“

„Mno, řeknu, ale on nepřijde.“

„Já vím.“

„Ahoj.“

„Ahoj“

A takhle to je furt! Leah jen ať za ní jde!

Ale co Noel? Co si mysllíte, jak se asi cítí ona? Vždyť ty ji tam chceš brát skoro jako nějakou trofej! To tím chceš ukázat, hele Bello, podívej už jsem si za tebe našel náhradu, já tě nepotřebuju?! To je dost ubohý, po tom co prožila, stejně jako já nebo i ty! Leah tlumeně vrčela.

Máš pravdu Leah… Asi by sem tam neměl chodit… teď už jsem vážně nevěděl co chci a co nechci. Už to, že jsem je pustil do své hlavy a nechal je ať mi ještě víc zamotají myšlenky, jsem se odchýlil od svého normálního jednaní.

Ale to ne, ty tam musíš a k Noel přece něco cítíš, ne? utnul mi moje myšlenky Seth. Noel… co vlastně k ní cítím? Když se na ni podívám, když se směje, když se jí dívám do očí, když se líbáme… Ehm, Ehm… dál už chodit nemusíš… To co k ní cítím nemohu porovnávat s tím co sem cítil k Belle. Je to něco jiného. Ale… co?

Otisk to není… Pokud si teda něco neshováváš v té své makovici… ujistil mě Paul.

Proč to nemůžeš srovnat s tím co cítíš k Belle? to byl zase zmatený Seth.

Miluju ji. už to vím… Ale… miluji taky Bellu… Jenže jinak. Já nevím proboha!

Tak je nesrovnávej! Každá je jiná. A navíc Noel je našeho druu, a navíc je volná. Nikoho si dneska nebere! Leah se mnou ztrácela trpělivost.

Tak už ksakru něco dělej a neseď tu na svým chundelatým vocase a di si s ní o tom promluvit, proboha! Z lesa vyběhl  velký šedý vlk a vycenil na mě zuby. Trvalo to jen pár vteřin, než zase odběhl, ale to já už jsem letěl k Emilinu domku.

ONA:

Seděla jsem u Emily v obýváku a přemýšlela. Přemýšlela jsem o tom, proč jsem vlastně neodešla se svým bráškou a proč se stalo to, co se stalo. Vždyť Jacob stále ještě miluje Bellu. Ovšem mně Martin taky ještě není ukradený. Ale… chce mě tam jako podporu, aby mohl uzavřít jednou pro vždy vztah s Bellou, nebo proto, aby Bella viděla, že on si bez ní poradí? A nebo je v tom ještě něco jineho? Já se z toho zblázním…

„Noel?“

„Mhm-hm?“ trhla jsem sebou, když se mě dotkl.

„Promiň, říkals něco?“ mrkala jsem, abych zahnala ty nepříjemné myšlenky.

„Nic zvláštního. Noel, poslouchej, co se to s tebou děje?“ že by si něčeho všiml? Ale… přece jsem neměla takový průhledný výraz, že by mě prokoukl.

„Se mnou? Nic… Co by se mělo dít?“ pokusila jsem se o bezstarostný výraz.

„Nevím třeba to, že jsem se bláznivě zamiloval…“ a začal si třít tvář o můj krk. „Jaku! Nech toho, Emily nás vyhodí!“ celej Jake… ten se kvůli tomu určitě netrápí… Ne, to bych mu křivdila on už si protrpěl dost. Ale… musí mi to takhle ztěžovat? Zrovna když se rozhoduju…

„Noel… Co budeme dělat pak?“ zeptal se mě už zase vážným hlasem. Tím pak, myslí asi po svatbě ne? Člověk to nemá lehké… a natožpak vlkodlak. „No přece tě vezmu k nám na Aljašku a pak se musíme ukázat v Kanadě.“ vypadlo ze mě. Musím doma ukázat toho, kdo jim vrátí dceru, sestru a součást smečky. Představila jsem si, jak bude probíhat seznamování s mým otcem… Musela jsem se smát.

„Však on tě ten smích přejde.“ hrál uraženého.

„Mhm…“ ani nevíš jak brzo, Jacobe. „Noel! Nespi! Copak se ti u Emily nespí dobře? Kdyžtak řekni můj ‚pelech‘ ti je k dispozici.“ zase jsem se musela smát. A když jsem viděla jeho výraz, jak zpozoroval Emily válela jsem se v křesle.

Jakmile Jake odešel, sedla si Emily na opěrku křesla. „A co ty? Ty tam chceš jít?“ Emily mě propalovala očima, jak hledala nějaký náznak v mém obličeji nebo chování. „Och, Emily…“ zabručela jsem. „Takže ne?“

„Ale to jsem neřekla! Víš… jsem strašně zvědavá jaká Bella bude… Ale zároveň se bojím. A…“ zadívala jsem se z okna na Emiliinu zahradu. Pár záhonků se zeleninou a dvě jabloně. Za zahradou les. „A ještě nevím, co chci.“ obrátila jsem pozornost zpátky na Emily. „Tak to je potom těžké. Mohu ti nějak pomoct?“ Emily se mnou očividně soucítila, ale já lítost nesnášela. Hlavně tu, která se týká mě. A navíc v tomhle mi pomoct nedokáže. To si musím promyslet sama. „Promiň, ale v tomhle mi asi nepomůžeš.“ pokusila jsem se o úsměv, abych svým slovům ubrala na ostrosti.

„Chápu. Kdyby něco jsem v kuchyni.“ usmála se a stiskla mi předloktí než se vypařila. Dívala jsem se za ní a napadlo mě, co Emily musí mít za život. Vařit pro smečku, čekat jestli se vrátí, jestli se jim něco nestane. Být na okraji toho všeho… Ne, ale tak to přece není. Zvedla jsem se a potichu došla ke dveřím do její svatyně – kuchyně. Nakoukla jsem tam a viděla drobnou mladou ženu, která lítala od jednoho ke druhému. Pak se, ale zastavila a podívala se na mě. Netušila jsem jak si mě všimla, byla jsem jak myška. Jen se usmála a dál se věnovala vaření. Vycítila, že nechci nic říct.

Ona byla ten střed, ta jistota co se nemění. Právě tohle potřebuje člověk – vlk jako jsme my. Nestálí, výbušní vlci. Toužící po jediném – zbavit naše území upírů a ochránit ty, na kterých nám záleží. Je příjemné přijít do ‚hlavního stanu‘ a najít to tam takové jaké to bylo. Beze změny, když se vše okolo hroutí.

Už jsem se rozhodla. Chci být s Jakem. Budeme jeden pro druhého taková neměnící základna, jako je Emily pro tuhle smečku. A dokud on bude chtít být se mnou, tak nás nic nerozdělí. Vyběhla jsem z domu na zahradu.

ON:

Leah měla pravdu. Bella od dneška bude minulost. Musí být. Noel je budoucnost. Dost dobrá budoucnost. V hlavě mi bušila dvě slova. Miluju ji. To už jsem měl Emiliin domek na dohled. Přeměnil jsem se a uviděl jak z domku vyběhla postava. Dívka. Byla menší postavy s dlouhými havraními vlasy. Hubenýma, světle hnědýma rukama si právě stahovala tričko. Běžel jsem za ní.

ONA:

Začala jsem si svlékat oblečení, když jsem ho uviděla. Běžel ke mně lesem. Rozběhla jsem se mu naproti. „Miluju tě.“ zašeptal mi do ucha, když mě objel. „Miluju tě, Jacobe.“ odpověděla jsem mu. postavil mě na zem a podíval se mi do očí.

ON:

Všimla si mě a rozběhla se mi naproti. Ještě jsem přidal. Objal jsem ji a zvedl ze země. „Miluju tě.“ zašeptal jsem jí. „Miluju tě, Jacobe.“ znělo to jako rajská hudba. Její zvonky ve hlase, i zvuky lesa. Postavil jsem ji na zem a podíval jsem se jí do těch polárně modrých očí. Sklonil jsem se k ní ještě víc a dotkli jsme se nosy. Usmála se a pomalu zavřela oči. Udělal jsem to samé a bez problémů našel její rty.

Autor: Lilianet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neznámá - IX. kapitola: