Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neznámá - VI. kapitola

28.07.2009 (18:30) • Lilianet • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1603×

6. kapitola

Myšlenky

z pohledu Noel

„Á Noel jdeš jako nazavolanou!“ usmála se na mě menší ukoptěná, krásná indiánka, která se skláněla k čistě vydrhnuté troubě. „Můžeš zamíchat omáčkou? Díky.“

***

Koukala jsem na staré hodiny nad dveřmi do kuchyně. Starožitné ručičky pokryté měděnkou zrovna ukazovaly osm pět. Většina lidí (při té myšlence jsem se ušklíbla) tu už byla. Scházela už jen Leah a Jacob. Rozhlédla jsem se kolem. Na zahradě Emiliina domku se tísnila většina Jacobových blízkých. Stále jsem nemohla pochopit, jak se na takovém malém kousku země může sejít takové množství lidí. A tak velkých lidí.

„Ahoj, lidi!“ ozval se za mnou hlas člověka, kterého jakobych znala od jakživa, ale prakticky jsem ho znala teprve od dnešního rána. Přimáčkla jsem se na stěnu, aby mohl projít dveřmi. Ne že by byly nějak úzké – pro jeho postavou akorát (když shrbil ramena) – jenže to nezahrnovalo moji maličkost. Když se kolem mě procházel, věnoval mi zářivý úsměv, jako z reklamy na colgate. Na to jsem se jen chabě usmála, ale to už Jakob neviděl. Vítal se zrovna s Billym a Sue a příslušníci jeho smečky se tísnili v kroužku, jehož středem byl právě Jake a zahrnovali ho otázkami, novinkami a drby. „Pak že ženské jsou největší drbny…“ řekla jsem si v duchu a zakroutila hlavou, až se mi pár pramenů hustých černých vlasů mihlo před obličejem.

Když jsem pomáhala Emily a Sue v kuchyni, přemýšlela jsem. Přemýšlela jsem o tom, jak rychle se ztratila má touha jít domů. Nebo se alespoň potlačila. Přemítala jsem, co za tím může být. Něco mě napadlo, ale bylo to tak absurdní, že jsem se nad tím musela ještě zamyslet. Mezi těmi ostatními blbostmi, byla tahle ta největší a nejpraštěnější a… no prostě nereálná, takže... „Mohla jsem se do Jacoba otisknout?“ ptala jsem se sama sebe. „Ne, vím jak otisk probíhá i co u toho otisklý cití. Jasně jsem si to vybavovala. Když se otiskl Dean, naráz se mu změnil středobod vesmíru. Když Dean Samanthu uviděl poprvé, paprsky slunce se odrážely od její světlé pokožky pod úhlem, který mu oslňoval výhled. Zrzavé vlasy žhnuly energií a zdravím. Ale to co cítil, jsem dokázala pochopit jen zčásti, pokud vůbec. Nekonečný obdiv, úcta a nejvíce v jeho pocitech byla zastoupena láska. Láska, v které nebyl ani náznak sobeckosti, jenom čistá nesmrtelná láska. Jak jsem si vybavovala Deanovy vzpomínky, zamrazilo mě. Ne tohle jsem necítila. Tak co to tedy bylo? Obyčejná lidská přitažlivost? Chemie?  Přece jsem si řekla, že teď do svého života lásku míchat nebudu. Navíc bych mohla Jakovi ublížit až bych odešla. Ale nešlo by najít nějaký kompromis? A navíc Jacob byl stále zamilovaný do Belly. Jak ráda bych ji viděla… V tom mi na povrch mé zmatené mysli vyplula věta: „Někdy až moc přemýšlíš!“ skoro jsem slyšela Daisin hlas.

„Máš pravdu…“ zašeptala jsem do větru. „Cos to říkala?“ obrátila se na mě Emily. „Ale nic.“

Dál jsem pozorovala tu sešlost na Emiliině malé zahrádce. Většina hostů se usadila do kruhu, který ožíval hovorem několika lidí naráz. Probírali všecko možné, ale vyhýbali se tématu ‚Cullenovi‘ a ‚Bella‘. Jake se zrovna nakláněl k Embrymu, určitě si říkali něco ‚tajného‘ podle toho jak se k sobě nakláněli. Sam se zvedl a zamířil ke kuchyni. „Jdeš za Emily?“ zeptala jsem se ho, když obcházel okolo mě. Omluvně se na mě usmál. „Je v prvním patře… tipuju to na ložnici.“ věnovala jsem se zase Jakově rodině. Odlepila jsem se od zdi a zamířila pomalým krokem k Jakovi.

„Ahoj.“ usmál se na mě. „Tak co, neudřela tě Emily?“ naoko starostlivě si mě prohlížel. „Emily? Kde?“ předstírala jsem zděšení a schovala se za Jakoba. Všichni kdo nás slyšeli, se dali do  hlasitého smíchu. „Co jste dělali vy když jsem odešla?“ mrkla jsem na Embryho. „Nic zvláštního.“ zamumlal. „Chlapský kecy.“ pokrčil Jake rameny.

Zašustění větví stromů za zahradou upoutalo pozornost všech přítomných. Zpoza stromů se vynořila Leah. Seth na ni mávl a i Sam se plaše usmál, který se zrovna vyšel z domu. Ale Leah se opřela o plot a vypadalo to, že tam zůstane do konce večera. Docela mě to zamrzelo. Vzala jsem tedy dvě sklenky s colou a namířila si to k ní. Když jsem přicházela, ani se na mě nepodívala. „Ahoj nemáš žízeň?“ zeptala jsem se a doufala že to vyznělo nezaujatě a lhostejně. „Ne.“ našpulila rty. Chvilku jsem tam jen stála a přemýšlela. Nakonec jsem usoudila, že ji nebudu nutit do hovoru, když nemá zájem. Opožděně jsem pokrčila rameny a pomalu odcházela.

„Počkej.“ zamumlala. „Možná bych si dala.“ kývla směrem ke skleničce. Podala jsem ji tu co jsem měla v pravé ruce. „Díky.“ pokusila se o něco, co vzdáleně a s velkou dávkou představivosti vypadalo jako úsměv. „Jsem Noel.“ usmála jsem se. „Jo… to tady ví asi všichni“ uchechtla se. „Leah.“ dodala a ťukly jsem si skleničkami plnýma colou. „Takže ty si z Aljašky? Nevypadáš jako pravej seveřan.“ prohlížela si mě. „No… jsem jen napůl. Máma je indiánka… Narodila se někde poblíž.“ neurčitě jsem mávla rukou do prostoru.

„Víš, že se Jakovi asi líbíš?“ koukla na mě přes okraj skleničky. „Já…“ pokoušela jsem se něco říct, ale Leah mě umlčela. „Já jen doufám, že si s ním jenom nehraješ. Má toho dost za sebou.“ dlouze jsem se po ní podívala. Ty první tři minuty naše rozhovoru mi Leah přišla celkem v pohodě. Ale tahle poslední věta ten dojem úplně zkazila. Cítila jsem, jak to ve mně začíná vřít. Vždyť já se celé odpoledne mučila svými myšlenkovými pochody, jak jsem se snažila přijít na to, co vlastně cítím, co dělám a jestli… ublížím. A to nejen sobě, ale i někomu dalšímu. Po tomhle na hraní vážně nemáte ani pomyšlení. „Neboj se. Z hraní už jsem vyrostla.“ usadila jsem ji ledově, otočila se na podpatku a vykročila směr kuchyň.

‚Uufff… Co to mělo znamenat?!‘ ptala jsem se sama sebe. Stihla jsem se jen opřít o linku než jsem za sebou uslyšela kroky. „Noel…“ tmavá silná dlaň mě stiskla rameno. „Mhm…?“ otočila jsem se směrem k Jakobovi. „Mrzí mě to. Leah je už prostě taková.“ podíval se na mě těma svýma očima. Uklidnily mě. „Tak co se dá dělat.“ pokrčila jsem rameny a setřásla tak Jakovu ruku. „Myslím, že jde Leah. Mám tu zůstat a…?“ nedokončil větu, ale domyslela jsem si, co chtěl říct. „Ne. To je dobrý.“ věnovala jsem mu úsměv a on zmizel vchodovými dveřmi.

„Noel?“ zazněl za mnou váhavý hlas. „Ano?“ otočila jsem se a nasadila neutrální masku. „No… víš… já… Promiň.“ přede mnou tu stála devatenáctiletá dívka, které se v obličeji rýsovala nedůvěra, pochyby, ale i lítost. „To je v pohodě. Jste přece z jedné smečky, je jasné, že k sobě máte blízko…“ vynutila jsem na sobě malý úsměv, té větě jsem věřila. Znám to z vlastní zkušenosti. „Můžem… no… můžem začít odznova?“ Leahin nejistej hlas mě přesvědčil, že v usmiřování moc velké zkušenosti nemá. Nebo na ně jenom zapoměla.

„Myslím, že ne.“ řekla jsem pevně. Leah se na mě podívala dočista překvapeně neschopná mluvit. „Myslím, že tohle byl dobrý začátek. Jestliže k sobě dokážem být upřímný a pochopit se už teď, tak nám to v budoucnu nebude dělat potíže.“

P.S. Kdy se ze mě stal psycholog?!

Autor: Lilianet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neznámá - VI. kapitola: