Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neznámá VII. kapitola

12.08.2009 (19:30) • Lilianet • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2011×

Neznámá - 7.kapitola

Má krev

z pohledu Noel

„Musím říct, že ve mně hrklo, když jsem tě slyšel říkat to ‚Ne.‘“ řekl Jake, když jsme se prodírali lesem směr Billiho dům. „No… Já z toho byla taky dost vykolejená. Prostě to ze mě vypadlo…“ zvedla jsem hlavu, abych se mohla podívat na Jacobův obličej. Ozařovalo ho bledé světlo měsíce. Byl v úplňku. Zastavili jsme. Úšklebek, který mu pohrával s rysy obličeje po celou cestu zmizel. Tvář se mu vyhladila a dostala nový výraz. Trošku napjatý, tajemný. Nepředvídatelný. Oběť nevěděla, jestli ji připraví o život nebo řekne jeden ze svých poťouchlých vtípků.

Jacob mírně pohnul hlavou směrem dolů. Já, nevědomá oběť, dychtící po rozuzlení záhady jeho obličeje, stoupla na špičky. Zacukal mu levý koutek úst. Oběť to ani nepostřehla. Cítila mravenčení jak se přibližovala ke své zkáze a topila se v očích její zhouby. Její rty se mírně pootevřely a…

„Hele, Jaku, světluška!“ ukázala jsem prstem na malého broučka se světélkující prdelkou, která mi zrovna přelétávala před obličejem. Jake zavrčel něco ve smyslu: „Další podělanej hmyz…“ Nechápala jsem jak to myslí. Teda pokud jsem dobře rozuměla… Najednou jsem si uvědomila, co se málem stalo. Né, že by to určitě nebylo nepříjemné, ale…  A pokud si Jake nedá pozor tak tuhle příhodu bude znát do nejmenších detailů celá smečka…

„Těch tu lítá mraky.“ snažil se o vlídnej tón Jake. Myslím, že světlušky od teď nebude mít moc v lásce. Dusila jsem v sobě smích a dlouho jsem to nevydržela a vyprskla jsem nahlas. Jacob se na mě zprvu jen díval jako na blázna, ale po pár vteřinách se přidal k mému záchvatu smíchu.

***

„Noel! Vstávej!“ cloumala se mnou malá ručka. Mrkla jsem jedním okem a spatřila hlubokou jizvu po drápech obřího vlka. „Mami, nech-me spat! Sem u-utahanaaaa… Zííív“ zamumlala jsem nezřetelně a zavrtěla se pod přikrývkou. „Mami?“ ozval se zdálky ten samý hlas. „Neboj! Nevypadáš na to, že bys měla 16-ti letou dceru!“ zasmál se velice známý hlas. „Je jen rozespalá a ty máš… hm… podobnou… jizvu, jako naše matka.“ můj mozek právě vyrušený ze spánku, horko těžko zpracovával informace. Tomu co ten hlas říkal nevěnoval pozornost. Snažil se analizovat tón hlasu, intonaci… To je přece brácha! Ale co dělá u mě v pokoji?!

„Brácha vypadni, já chci spát!“ zabručela jsem do polštáře a překulila se na druhý bok – zády k těm protivným hlasům. Následoval smích. „No tohle! Ženská já se za tebou trmácím přes 200 kiláků, málem podělanej co se s tebou stalo a milejdy si tady vychrupuje… To je svět tohleto…“

Tyhle řeči mi nedávaly smysl. Otevřela jsem jedno oko a zaostřila na barevný potah pohovky. Ne. Takhle nevypadá moje postel v Mush Lake, ani Deisyna pohovka a už vůbec ne pohovka u Martina v obýváku. Ale… Kde teda jsem? Prudce jsem se posadila. Smích po výroku mého staršího bratříčka utichl. Pomalu jsem otočila hlavu a uviděla neznámé tváře. Mezi nimi i jednu vysokého snědého kluka s tmavýma očima… Ne! Já ty tváře znám… Sice jen pár dní, ale… Kde se tu vzal Petr?!

„Brácha?“ vylítlo ze mě dřív, než jsem se stačila zastavit. Koukala jsem na tu podivnou směsici lidí okolo gauče, kde jsem si ještě před 5-ti minutama dávala dvacet, jako úplnej idiot.

„Žeby sme se někam dostali?“ na ten pohrdavej úšklebek jsem si moc dobře pamatovala. Mrskla jsem po něm polštář a nečekajíc na výsledek, následovala jsem ho vzdušnou čarou. Petrovi se podařilo uhnout hlavou před letícím polštářem a napřáhnout ruce, aby mě mohl chytit, v poslední chvilce. Teď už jsem si vzpomínala na všecko. I na světlušku. Úkosem jsem se koukla po Jakovi, který mi pohled oplatil zářivým zazubením. Zareagovala jsem tak, že jsem zrudla a zkoušela se zase plně soustředit na Petra. „Co tady děláš?“ přišlo mi na jazyk když se můj pokus povalit ho na zem nevydařil a který jsem zamaskovala objetím.

„No… Mělas poslední dobou dost divný nálady. Už ses nesoustředila jen na své packy, abychom nemohli poznat, kde právě jsi – pachovou stopu jsi dobře zakryla – mínil sem si nafackovat, že sem tě to vůbec naučil – “

„Naučila bych se to stejně –“ dal mi dlaň přes pusu takovým způsobem, že jsem mohla jen naštvaně supět. „No prostě po tak dlouhý éře tvejch čím dál víc špinavějších končetin, se tam najednou objevila představa –“ kopla jsem ho do lýtka. Moc dobře jsem věděla jakou představu myslí. Stydlivě jsem koukla po Jacobovi – zato Petr na něho civěl dost zaujatě. Asi ho porovnával s mým výplodem mysli a skutečností. Znova jsem zrudla jak rajče a snažila se to zamluvit. „Jak se doma všichni maj? Co máma, táta, Dean,…?“

„Všichni sou na větvi z tvý nový představy…“ zaúpěla jsem. „Já tě nesnáším.“ mračila jsem se na něj. Vážně jsem nestála o to, aby táta vytáhl Starýho Donnyho (to je puška jeho pradědy, když jsem začala chodit s nějakým klukem, zabavil mámě plechovky s fazolema a ananasem a procvičoval střelbu na cíl… fazole jsme měli po celé zahradě). „Co táta? Je… no… Starej Donny venku?“  mručela jsem naštvaně, ale tím jsem jenom skrývala obavy a nervozitu. „Ne… A to se divím.“ poškrábal se Petr na bradě. Začínalo mu tam růst strniště.

Nadzvedla jsem pravé obočí a čekala na vysvětlení. „No… řeknu to takhle… má dobrou náladu.“ šibalsky se na mě usmál. Vykulila jsem oči. Cože? Táta a dobrá nálada, když jde o můj milostnej život? Né, že by se o něčem dalo zmínit… Potutelně jsem koukla po Jakovi, který spolu s Emily a Samem sledovali tu slovní přestřelku, které zrovna dvakrát nerozuměli. „Komu VŠEMU jsi ukázal moje myšlenky?!“ z očí mi létaly blesky, kdybych mohla, propálila bych Petrovi v obličeji dvě doutnající dírky.

„No… popsal sem je Marlene, Samantě, mámě a tátovi – neboj tam sem nezabíhal do podrobností  a jinak viděly je  naživo Dean se Sebem, samozřejmě já“ ušklíbl se na mě, „ a pak Martin, kterej o tom řekl Daisy.“ sledoval mé emoce při vypočítávání seznamu osob, který měly možnost prohlédnout si mé… možná trošku „zvrhlé“ představy o Jakově zevnějšku…

„Mhm… takže to neví jen Dori a pár medvědů co se potlouká kolem, co?“ Dori je můj papoušek, kterýho mám moc ráda. Byl taky jedím z důvodů proč se chci vrátit. „Můžeš k tomu připočítat Denalinský…“ zmínka o našich ‘osobních‘ upírech mě vrátila do reality. „Je to doma všechno v pořádku?“ vyslala jsem k němu úzkostnej pohled.

„A na to myslíš až teď?!“ řekl trošku ostřeji. Skousla jsem si rty nad tím, jak sem mohla utéct od smečky, která by potřebovala každého člena, kdyby se něco stalo… I na osamoceného upíra je lepší celá smečka než jeden. Nejde jen o poměr vlků a upírů, ale i o spojení myslí při útoku a koordinaci a správné strategii, která upíra úplně odrovná, takže by si na něm nevylámalo zuby ani vlkodlačí děcko. „Promiň… Všechno je v pohodě. A bude ještě líp až se vrátíme.“ mrkl na mě a doširoka se usmál.

„A teď… nejsem sice stejně zvědavý jako moje málá sestřička“ při spojení slov ‘malá sestřička‘ jsem mu dala herdu do žeber, „dobře tak středně velká malá sestřička…“ to se opakovalo, dokud mě nechytil za ruce a nezačal od znovu. „Nejsem sice tak zvědavej, jako Noel, ale stejně bych se chtěl na něco zeptat…“ koukal při tom na Sama a nepřestával mi tisknout zápěstí daleko od svého těla.

„Jasně, poď půjdem se projít a já ti všechno řeknu.“ kývnutím hlav směrem ke dveřím. Když Petr odcházel měřil si Jaka dost dlouhým pohledem, až sem na něho musela syknout. Mezi tím Emily zmizela do kuchyně a pro trénované uši bylo slyšet přes lomoz nádobí slabé pobrukování. „Tak…“ začal Jake.

„Tak.“

„Takže… ty docházíš?“ díval se beze stopy emocí na svém snědém obličeji.

„J-jo… musím.“ pokrčila jsem rameny.

„Nemohl bych tě o něco poprosit?“

„Určitě.“ usmála jsem se.

„Pojď.“

Po slabé čtvrt hodince běhu jsme byli na místě. Na vrcholku Reade Hill. Vzal mě sem, při našem prvním setkání. Byla jsem zvědavá o co mě chce poprosit. Nic mě nenapadalo. Teda… možná se mě chtěl zeptat, jestli si to ještě nechci rozmyslet a nechci se přidat k jejich smečce. Což bych musela odmítnout. Vždyť i s napolo šílenou myslí, jsem zkoumala myšlenky mé kanadské smečky. Stále je slyším. Už jsem si na to tak zvykla,že nevím co by se mnou udělalo, kdybych je najednou přestala slyšet. Možná bych mohla slyšet La Pushskou smečku, ale pochybuju, že by mě to… uspokojilo. A navíc ty výčitky svědomí, které by mě pronásledovaly všude a kdykoli. A teď bych se nemohal vymluvit na zhrzenou lásku, jak tomu říká Leah.

„Víš… mohla bys tu ještě pár dní zůstat? Nejlíp do soboty…“ věnoval mi krátký, vážný pohled a pak se věnoval kamenům pod nohama.

„Do soboty?“ nemohla jsem přijít na to, proč zrovna do soboty. Kdyby do neděle nebo do pátku, ale proč sobota?

„Bella má svatbu.“ zkřivily se mu rysy v obličeji. Nepochybně žalem. Přiskočila jsem a pokusila se ho obejmout, ale přes jeho rozložitá ramena se mi to moc nedařilo. Měla jsem příliš krátké ruce. Položila jsem mu dlaně na hrudník a probilo mnou pár voltů, ale neodtáhla jsem se. „To víš, že zůstanu.“ usmála jsem se na něj. Tohle jsem pro něj musela udělat.

Sklonil hlavu a něžně mě políbil na čelo. Zachvěla jsem se, zvedla hlavu a zadívala se mu do očí. Pak jsem se jako ve zpomaleném filmu našponovala, abych měla obličej jakžtak ve stejné úrovni s ním a jemně se ho dotkla rty na bradě a mířila si to k jeho rtům. To už mě pevně objal a já jsem mu vtiskla něžný polibek na rty. Chtěla jsem se odtáhnout, ale nepustil a mě a začal mě líbat s větší intenzitou a já se k jeho tempu ochotně přidala.

***

Orli, kteří měli svá hnízda na skalnatých svazích Reade Hill, mohli vidět dvojici zvláštních lidí, stojících na vrcholku jejich panství, v objetí, tak pevném, že vyprostit se z něj jim trvalo hodiny. Při západu slunce ruku v ruce zašli za skalní převis, kousek níž od vrcholku. Pár minut na to vyběhli zpoza kamenné skály dva obrovští vlci. Jeden hnědo-červený o pár odstínů tmavší než skály v Arizoně daleko na jihu, a druhý, bílo-šedý jako sníh a balvany v Aljašce s černámi pásy srsti za hlavou. Vyběhli rychlostí, že je skoro ani vytrénované orlí oči nepostřehly a stratili se v lese, který Reade Hill obklopoval.

Autor: Lilianet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neznámá VII. kapitola: