Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neznámá - XI. kapitola

20.09.2009 (11:45) • Lilianet • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1502×

Neznámá - 11. kapitola
Konečně doma
pohled Noel

V jasné aljašské noci byly vidět obrysy skal a vysokých statných smrků. Země byla tuhá zimou, i  když byl podzim teprve v začátcích. Na stéblech trávy se třpytily miniaturní kapky rosy. Kolem půl noci, kdy byla noc nejchladnější mrholilo a kapky tu zůstaly jako její ledové připomínky. V dálce se rýsovaly ostré vrcholky zasněžených hor, kde sníh neroztaje po celý rok. Kousek níž pableskuje v měsíčním svitu holá skála, ale jak jdete pohledem níž a níž, objevujete menší trávu, pak větší, keře, nižší a odolnější jehličnany a najednou nevidíte nic než les. Nejhustší je na úpatí nejvyšší hory a řídne směrem k jezeru. Nebylo nijak hluboké, jen asi tři, čtyři metry uprostřed. Co ale ztrácelo hloubkou, nahrazovalo velikostí. Bylo skoro stejně dlouhé jako pohoří, pod kterým leželo. Na západní straně, tam kde ležely hory, stála chalupa. Nebyla to malá chatka, jakou byste čekali daleko od civilizace, ale velká třípatrová dřevěná budova s verandou. Kdysi dávno, když tu žili všichni příslušníci rodiny, chata skoro praskala ve švech. Dnes není ani zpola zaplněná. Ale přesto tu stále vládne kouzlo domova. O to se starají ženy synů jedné z nejobávanějších ras. Vlkodlaků.

Domov. Sladký domov. Proč já jsem odtud jen odešla? V mysli mi vytanuli vzpomínky na Martina a Daisy. Dobře to byla špatná otázka… Ale hlavní je, že se vracím domů! Už cítím známé pachy naší smečky, když jsem ještě daleko od začátku území. Kdoví kdo je dnes na hlídce? Nikoho neslyším… To mě trochu znepokojovalo. Bráchu jsem slyšela i na hranicích Střední Ameriky, i když jen vzdáleně, jako šepot. Nevytvořila jsem si nějakou blokádu mysli? Proti vlastní smečce? To je přece blbost...

Mno to teda je.

Deane! Jsi to ty? zrychlila jsem, ale Jacob se mi bez problémů držel v patách.

A kdo jinej? Ta červená vobluda vedle tebe je ten… hm… jak že se to menuje? George?

Jacob. jeho urážky jsem přešla bez povšimnutí, strašně jsem se na něj těšila.

Tak uprchlice! Hádám, že si za Whitehorse? Tobys doma mohla být tak v deset ráno?

Možná… asi si dáme přestávku, až překročíme hranice…

To si ze mě děláš srandu ne? To ten tvůj nic neuběhne?

On jo, ale já jsem úplně grogy! smála jsem se.

V poledne jsem uviděla to místo kde jsem vyrůstala a které jsem si ve vzpomínkách přehrávala stále dokola. Zpomalila jsem do kroku a pak úplně zastavila. Nasávala jsem známé vůně domova. Nic se tu nezměnilo. Spíš jsem cítila než viděla, že Jake stojí vedle mě. Podívala jsem se na jeho vlčí tělo. Byly mu vidět jeho pevné velké svaly i přes huňatý mahagonový kožich.  V očích se mu leskl odraz Vlčího údolí. vycítila jsem, že se mu tu líbí tak jako mně. Přeměnila jsem se a oblékla za velkým smrkem. Stále jsem se před Jakem trochu styděla. Uslyšela jsem hluboké vytí – tak vítá naše smečka zatoulané členy. S úsměvem jsem vystřelila zpoza stromu. Na mýtině už stál Jacob, Petr a Dean. Vrhla jsem se na Deana a skočila mu okolo krku. Ani se nezapotácel a zatočil se se mnou. Slyšela jsem Petra, jak vítá Jacoba a jak si vyměňují novinky. Nevěděla jsem, co se stalo, že spolu najednou nějak podezřele vycházejí, ale nechala jsem to plavat. Byla jsem ráda, že jsem doma.

Cestou k domu jsem zpovídala brášku a Deana. Vyhýbali se tématu ‚Martin a Daisy‘ jak jen to šlo, ale mě neoblafli, když si vyměňovali zpola nadějné, zpola pochybující pohledy. Ale nechtěla jsem na to myslet. Tím se budu zabývat až příjde čas. Šli jsme po břehu jezera a já chytla Jacoba za ruku.

„Je krásné, že?“ zeptala jsem se ho zasněně.

„Všechno je tu krásné,“ usmál se na mě a do vlasů mi zašeptal: „ale tobě se to nevyrovná.“

Došli jsme k domu. Zdál se ještě větší než v mých vzpomínkách. Dřevěná veranda, velké dřevěné vstupní dveře květináče vedle nich, krmítko pro ptáky. Lavička s polštáři nasměrované na východ k jezeru. Vzpomínala jsem si, že když jsem byla malá, vstávala jsem brzo a chodívala si sem sednout, abych uviděla východ slunce. Dny tady začínaly i končily brzy. Slunce vycházelo nad hladinu o půl páté a zapadalo za hory v sedm. Naštěstí chata nestála za polárním kruhem, takže tu neplatil polární den ani noc. Lidé, normální běžní lidé, se sem nenastěhovali kvůli silným sněhovým bouřím přicházejícím z hor. Ale nám to nevadilo. Naše smečka byla zvyklá a byli jsme na to geneticky vybaveni a připraveni. Zrak mi zabloudil k malířskému stojanu. Máma u něj trávívala celé hodiny. Má úžasný talent a dokáže namalovat od detailního plánku přes krajinu až po obličeje a postavy. Ani jsem si nevšimla tichého vrznutí při otevírání dveří. Ze snění mě až vytrhl hlas:

„Noel!“ máma mi rozhodila rukama a sevřela mě v objetí, než jaké byste od drobnější a štíhlé ženy čekali. „Mami.“ jemně jsem se vyprostila z jejího objetí. „Tak ráda tě zase vidím. Tohle už víckrát nedělej!“ její rozradostněný, jizvou znetvořený obličej se stáhl do bolestné grimasy a já si teprve teď uvědomila, že jsem jim mohla způsobit až tak velkou bolest. „Taky se mi stýskalo.“ usmála jsem se na ni. „Slib mi to!“ mířila na mě svým kostnatým prstem. Teprve teď jsem si ji pořádně prohlédla. V obličeji jí přibylo několik vrásek, vlasy měla nedbale sepnuté dlouhou sponou, na sobě šaty, které jsem jí dala k čtyřicátým narozeninám, jí plandaly. Musela jsem jí to slíbit a musela jsem to myslet vážně. Nevím proč jsem zaváhala a dělala s tím takové cavyky, ale musela jsem prvně sama sebe přesvědčit, že to dodržím. „Slibuju.“ řekla jsem vážně. „Slibuješ, že už nikdy neutečeš na tři měsíce?!“ furt na mě mířila prstem a z očí jí skoro šlehaly blesky. „Slibuju, že ž nikdy neuteču na necelé tři měsíce, aniž bych o tom dala předem vědět.“ máma se prvně zamračila, pak se usmála a znovu mě objala. „Jsi celá po tátovi.“ smála se.

„No to bych řekl. Pojď sem holčičko.“ ve dveřích stál vysoký světlooký muž. „Tati!“ vykřikla jsem a vymanila se z mámina objetí. Na to mě obejmuly silné světlé ruce. Pustil mě a obrátil se k Jakovi, který tu scénu pozoroval zpovzdálí. Až teď jsem si znovu uvědomila jeho přítomnost. „Díky, žes mi ji doved zpátky.“ a podal mu ruku. Zírala jsem na to jak na zázrak. Táta nikdy neměl v oblibě kuky, se kterými jsem chodila. Máma, jakoby si až teď uvědomila jeho přítomnost, se široce usmála a přidala svoje díky, poctatně delší než otcovy. Ale teď jsem to vlastně chápala. Přivedl jim jejich ztracenou poblázněnou dceru zpátky domů.

„Och Noel! Jak ráda tě vidím!“ z domu vyběhla další postava s dlouhými tmavě blonďatými vlasy a šedýma očima. Byla toMarisol, dívka do které se otiskl Petr a v závěsu za ní se řídila další, Samantha, otisk Deana, jen za ní létaly její dlouhé zrzavé vlasy. Obě dvě mě objaly naráz. „Nedovedeš si představit jaké to tu bez tebe bylo!“ „Chybělas nám.“ mluvily jedna přes druhou.

„Och… a kdo je tohle?“ prohlížela Marisol Jacoba zvědavým pohledem. „Kluci, vy máte mizernou schopnost popisu.“ zavrtěla hlavou Samantha a přidala se k Marisol. „Děkujem ti. Někdo ji musel přivést zpátky k rozumu, když…“ hlas Marisol vyzněl do ztracena , ale to už ji přerušila Samantha, aby to zamluvila: „Mno… Noel vybrala sis dobře. Má všechny předpoklady.“ zasmály jsme se naráz našemu soukromému vtípku, který sme vymyslely už na škole.

„Tak jdeme dovnitř, ne? Nebudeme stát venku, začíná foukat.“ máma, uklidněná, že jsem nevykazovala známky lítosti, rozmrzelosti nebo pokusy o útěk, vzala do rukou svou roli hostitelky. Vešli jsme do haly s bytelným dřevěným schodištěm s kamennou podlahou a dřevěným stropem. Na jemně tónovaných stěnách viselo několik obrazů. Většina byla máminy tvorby. Máma poslala Samanthu a Marisol přichystat nám pokoje. Táta šel do pracovny a Dean šel s ním. Zůstali jsme jen já, Jacob a máma.  Zamířila do jídelny, která byla pultem oddělena od prostorné kuchyně. Ještě před pár lety tu byly velké kamna, ale s příchodem holek se kuchyň přestavěla a vybavila novým nábytkem. Teď se na novém elektrickém sporáku vařil hrnec omáčky a zvlášť dusilo maso. U sporáku stála nižší dívka v zástěře a kořenila lákavě vonící jídlo.

„Daisy?“ promluvila jsem na ni váhavě. Prudce se otočila. „Noel? Noel!“ vykřikla a chtěla se ke mně vrhnout ale na poslední chvíli se zastavila. Zírala jsem na ni. Ovšem ne na její milý obličej a světlé vlasy, ani na její zelenkavé oči. Zírala jsem na něco jiného. Ta drobná dívka, kterou jsem znala od školky, měla najednou dříve ploché břicho kulaté, jako menší volleybalový balón. Daisy byla těhotná? Zůstala jsem stát jak přimrzlá. Do kuchyně přiběhl vysoký svalnatý světlovlasý kluk. „Noel!“ hlas se mu třásl nervozitou, ale i radostí a úlevou. Ale já se na Martina ani nepodívala. „Noel…“ řekl o poznání míň nadšeně, když si všiml mého pohledu. „Já… my…“ zakoktal se. „Zmlkni.“ sykla na něj máma. Ucítila jsem, jak za mnou stojí Jake a zvedá ruku. V té chvíli ze mě vypadlo: „Já budu teta?“, popošla k Daisy a váhavě natáhla ruku směrem k Daisyinu bříšku. Všichni v místnosti překvapeně ztuhli. Počítali s tím, že jakmile Daisy uvidím, zase uteču. Proto po mě máma chtěla, abych jí dala ten slib. Daisy mě chytla za ruku svou malou rukou a položila ji na své břicho.

„Jak to… jakto, že je tak… velké?“ zajíkla jsem se. Skoro jsem nevnímala, že v kuchyni jsou všichni členové rodiny. Teda až na Seba, který je na hlídce. „Budou to dvojčata. Tak proto.“ usmála se šťastně Daisy a objala mě. Byla jsem nevýslovně šťastná. Kvůli tomu, že moje nejlepší kamarádka je šťastná s klukem, kterého znám a vím, že s ním bude šťastná, že budou mít rodinu. Ale taky kvůli sobě. Že jsem po dlouhé době konečně našla tu svoji a navíc Jacoba.

Autor: Lilianet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neznámá - XI. kapitola: