Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neznámá - XII.kapitola

27.09.2009 (12:45) • Lilianet • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1791×

Neznámá - 12.kapitola

z pohledu Noel

Pomalu jsem otevřela dveře do svého pokoje. Byla to středně velká místnost se smetanovým kobercem a karmínovými závěsy. U dveří byla skříň z tmavého dřeva, ze stejného jako byl nábytek v celém pokoji. Naproti skříni byl psací stůl s obyčejným kolečkovým křeslem a třemi zásuvkami, které ukrývaly nespočet pokladů z mého dětství.  V rohu dál od okna stála masivní dřevěná postel a vedle ní malý noční stolek. Celá roztřesená vzpomínkami jsem padla na postel a zavrtala hlavu do polštářů. Vdechovala jsem tu známou vůni stále znovu. Cítila jsem ji po celém domě, ale tady byla nejsilnější. Jak jsem tam tak ležela, najednou se ozvalo klepání. Byl to známý zvuk, ale stejnak jsem se lekla.

„Dále.“ zabručela jsem, trochu rozladěná z vyrušení mého soukromého vítání se svým pokojem. „Neruším?“ ozval se Jake. Rozladěnost zmizela, jako když zafoukáte do kouře. „Ne, to víš že ne.“ sedla jsem si a usmála se na něj. „Co říkáš na tu sebranku co si říká moje rodina?“ zasmála jsem se a ukázala na postel vedle sebe. Blýskl po mně pohledem a nadlidskou rychlostí seděl u mě. „Tvá rodina“ odmlčel se. Vpíjel se do mě pohledem. Měla jsem sto chutí se utopit a ztratit v jeho nádherných tmavých očích. Představovala jsem si, že ty světlejší skvrnky jsou ostrůvky a tmavé časti jsou prudká řeka, která mě unáší do neznáma. „tě má hrozně ráda. Budu si muset dávat pozor jak se k tobě chovám, jinak před nima budu utíkat s ocasem mezi nahoma.“ dokončil větu a já se vysvobodila z jeho očí smíchem. Naposled když jsem byla ve svém pokoji, brečela jsem. Napadl mě způsob, jak přepsat špatné vzpomínky.

„Počítá se mezi prohřešky i políbení?“ mrkl na mě. „Určitě!“ nahnula jsem se a dotkla se rty těch jeho. Projelo mnou zachvění a naše rty se začaly pohybovat ve stejném rytmu. Zajela jsem mu rukou do silných černých vlasů a druhou jsem mu nechala na hrudi. Zdálo se mi, že mě jeho dotek pálí, přitom jsme měli stejnou tělesnou teplotu. Zachvěla jsem se podruhé, když si mě jednou rukou přitáhl a druhou mi hladil tvář.

Na košili, kterou mu našla máma, jsem nahmatala knoflíček. Hladce jsem ho rozepla a pod prsty ucítila jeho horkou a překvapivě jemnou kůži. Ale Jake mě přestal líbat a chytil mě za zápěstí a podíval se mi do očí. Zrovna otevíral pusu, jak chtěl něco říct, když se ozvalo letmé zaklepání a hned na to do dveří vpadly Samantha a Marisol. „Ahoj! Ty jo ten tvůj…“ zmlkla Sam uprostřed věty. Pak jsem si všimla našeho odrazu ve velkém zrcadle. Seděli jsme na mé posteli se zmačkaným přehozem blízko sebe, až jsme se dotýkali koleny. Jake měl zcuchané vlasy a polorozeplou košili. Pak jsem se podívala na sebe. Mírně opálená středně vysoká s tmavými dlouhými vlasy, modrýma očima a opuchlými rty. Přejela jsem si po nich jazykem a ucítila Jakovu chuť. Zachvěla jsem se, ale připomněla si, že v pokoji stojí mé dvě kamarádky. Pohled mi klouzal níž na Jacobovu ruku svírající mé zápěstí. Rychle jsem sebou cukla a zajela si rukou do vlasů. „Ahoj holky, já… my… zrovna…“ zakoktala jsem se. „Měl jsem přepnutej knoflík, tak mi Noel pomohla.“ podal své chabé vysvětlení Jake, i když nemělo o nic větší účinek než moje koktání. Pak jsem viděla Marisol jak si prohlíží Jakovu hruď. Rozhodně jsem se k němu přišoupla a zapnula mu knoflíčky, které jsem tak pracně rozepínala.

„Tak a  jeto…“ vytvořila jsem na tváři škleb podobný úsměvu a ještě mu poupravila rozcuchané vlasy. „Tak já půjdu.“ nerozhodně se zvedl a pomale vykročil ke dveřím. „Jo, uvidíme se tak za deset minut?“ vrhla jsem na něj zmučené oči a on potlačoval smích. „Ne, ne to by asi nešlo… Petr s Deanem si s tebou chtějí… mno zaběhat.“ přidala se s úšklebkem Marisol. Za posměch se schovávala, vždycky když měl být Petr někde venku ve své vlčí podobě, se tak chovala. Bála se, že o něj přijde. Jednou ho poranil upír, se kterým naše smečka bojovala a on se v bitvě někam ztratil. Našli jsme ho druhý den ležet na druhé straně hor. Byl zdivočelý a nešlo se spojit s jeho myslí. Museli jsme tam zůstat a postarat se o něj tam, než se uklidnil. Tenkrát se Marisol mínila zbláznit, ale Petr její starost nebere navědomí, sám říká, že si nic nepamatuje.

„Och… proč?“ zamračila jsem se. Přece mi Jaka teď neodvedou na nějakou bláznivou cestu. „Nevím… ale bejt tebou Jaku nevěřila bych jim. Mají náladu.“ zakroutila hlavou Sam. Dokázala vycítit náladu jako nikdo. A uměla se taky do lidí vcítit. Pracovala v nemocnici, ale musela toho nechat nebo ji spíš přinutil Dean. Často se vracela pozdě a zdeptaná osudy jiných. „To nemyslíš vážně? Ne, oni to nemyslí vážně, jen počkejte!“ chtěla jsem vyletět z pokoje nadzvukovou rychlostí, ale stačilo, aby se Jake mírně pohnul a chytil mě za paži a byla jsem v pasti. Odfrkla jsem si. To to hezky začíná… Kluka mi odvedou na nějakou bláznivou výpravu, jak je znám a ještě nás vyruší holky…  Jestli se nevrátí do večeře, tak ať si mě nepřejí. Jake vycítil, že se vzdávám a uvolnil sevření. Vykroutila jsem se a běžela po schodech dolů, rovnou k Petrovi. Otevírala jsem už pusu a řekla: „Půjdu taky.“ sladce jsem se na brášku usmála a založila si ruce na prsou.

Ten sledoval celý můj dramatický příchod a po mém rozhodnutí se rozesmál. „Klidně tě vezmu, ale máma by tě pak roztrhala na cucky.“ vychytrale se na mě usmíval. „Ne, mě ne. Tebe.“ oplatila jsem mu to dalším andělským úsměvem. Koutkem oka jsem uviděla Jaka, jak se opírá o zábradlí vedle Deana  a slyšela ho jak se ptá: „To se děje často, co?“ „Jo to si piš. Už je zase zpátky a celej tenhle barák je vyhozenej z rovnováhy.“ odpověděl mu se smíchem Dean.

„Ne, mě ne. Já…“ nedokončil větu protože mu do řeči skočila mamka: „Přetrhnu vás oba! Jestli hned nezmizíte“ ukázala prstem na Petra, Deana a Jaka, „a vy,“ teď zase propichovala pohledem mě, Sam a Marisol, „nepůjdete pomoct Daisy do kuchyně. Nevím kam jste se vy dvě vypařily a Noel chápu, že chceš chvilku pro sebe, ale až po večeři, protože přijedou vaši rodiče.“

Zbytek dne jsem strávila v kuchyni a v jídelně přípravou večeře. Úplně jsem zapomněla na Velkou večeři, kdy rodiče všech členů smečky přijedou k nám na večeři s výmluvou, že chtějí vidět naši mámu s tátou. Teď už se z toho stala tradice, ale před třemi lety, kdy naše smečka začala, to bylo hlavně kontrolování. Pamatuju si, jak Sebova máma, paní Ryanová kontrolovala celou chatu a hledala chyby. Bylo těžké vymýšlet důvody, proč žijeme tady a ne ve městě, jak se dostáváme každé ráno do školy, když je tak daleko a hlavně, proč bydlíme tak daleko od civilizace. Minulý rok se sem nastěhovala ještě Samantha s Marisol a to byl pro některé lidi z města další nepochopitelný oříšek. Ale nikdy se nás neodvažovali zeptat. Buď se k nám chovali opatrně, nebo nás přehlíželi, anebo v tom nejhorším případě báli. Nedivila jsem se jim, ale bylo to tak trochu zvláštní, když víte, že třeba tahle prodavačka tu už nemusela být, kdybychom neodrovnali nějakého toho upíra a ona se bojí vás. Je to tak trochu paradox.

Vyndala jsem z trouby druhý koláč a opřela se o linku. Sam chystala velký stůl a urovnávala talíře a příbory. Vzpomněla jsem si na svého prapradědečka a první smečku v tomhle údolí. Muselo jich být opravdu hodně, protože chata měla něco okolo devíti ložnic a jídelna se taky nedala označit za malou. „Křach!!!“ nadskočila jsem a vrátila se do přítomnosti. Daisy upustila sklenku a stála nad ní se zmateným výrazem v obličeji. Přiskočila jsem k ní s lopatkou, kterou jsem popadla v letu a dala se do uklízení. „Noel… já jsem taková nešika!“ skoro vzlykala Daisy. „Ale to víš, že ne.“ usmála jsem se na ni a dál pokračovala ve sbírání střepů. „Pokaždé když mají přijet je to stejné. Chvátá se a pokaždé se něco rozbije. Pamatuješ minulý rok? Když jsem upustila tác s polívkou? Rozstříkla se po celé podlaze a navíc jsem rozbila máminu oblíbenou mísu.“ ušklíbla jsem se. Už jsem dostala školení od Sam, že s Daisy mlátí hormony a bude náladová, že ji nemám zbytečně stresovat a... zbytek její přednášky jsem si už nepamatovala, ale rozhodla jsem se, že budu dělat všechno co budu moct, aby se cítila šťastná. „Jo pamatuju. Muselas pak dva týdny uklízet kuchyň.“ zasmála se a otřela si nos.

„Noel pojď mi pomoct na zahradu. Nevím, který koření se bude hodit a ty víš, že jsem na to levá!“ vběhla do kuchyně Marisol. „Vždyť už jdu.“ kývla jsem na Daisy a vydala se s Marisol na zahradu. „Mhm… tak co se děje?“ zastavila jsem se u kamene, kde jsme často sedávali. Prokoukla jsem ji hned, jak se objevila v kuchyni. „Tváříš se, že jsi v pohodě, přitom všichni víme, jak tě sebralo otisknutí Martina a Daisy. Než jsme se vzpamatovali, vzalas roha a kluci tě nemohli za boha vystopovat. A pak se po třech měsících vrátíš domů s krasavcem v zádech, taky vlkodlakem, jako by nestačil jeho vzhled a tváříš se, že ti Daisy ani Martin nikdy nijak neublížili. Vysvětli mi to, nebo si začnu myslet, že před náma něco tajíš.“ vybuchla najednou Marisol a provrtávala mě pohledem.

„Ale já jsem v pohodě! Pochopila jsem, že se nesmím chovat jako malé děcko, když mu něco nejde. Vztah Martina a Daisy nepřehlížím, vždyť to ani nejde. Prostě jsem si uvědomila, že s tímhle nic nenadělám. Daisy je jedna z mých nej kámošek a já o ni nechci přijít, proto jsem se vrátila. Chci být s lidmi, které mám ráda a kterým na mně záleží.“ pomalu mi začínala docházet trpělivost se vším tím vysvětlováním, proč jsem najednou tak změnila pohled na věc.

„Dejme tomu, že mluvíš pravdu.“ otevírala jsem pusu, abych jí odsekla, ale předběhla mě. „Ale kdes našla Jacoba?“ trvalo mi nějakou tu chvíli, než jsem pochopila, že už je to zase ta stará uštěpačná Marisol a jen si ze mě utahuje. „Ty…!“ vyjekla jsem a vrhla se na ni.

„Holky, to nemáte dost práce a musíte se mi válet v kytkách?!“ zpoza stromu se vynořila máma.

Sotva jsme všechno připravily, vrátili se kluci se zprávou, že už přijíždí. Zapadla jsem se převlíct a ani jsem Jakovi neřekla ahoj. Vzala jsem si světlounce zelené šaty na ramínka a neřešila jsem, že normálnímu člověku by byla zima. Vyšla jsem z pokoje ve stejnou chvíli jako Jake. Nic neříkal jen se na mě díval, to už jsem nevydržela a plácla jsem co mě první napadlo: „Tak co sluší mi to?“ otočila jsem se kolem dokola a pokusila se koketně zamrkat. Celé jsem to myslela v žertu, ale on se na mě jen díval a řekl: „Jsi nádherná.“ a políbil mě do vlasů. Sešli jsme do kuchyně spolu a odbyli si vítání a představování. To první se hlavně týkalo mě a představování připadlo Jakovi. Nechala jsem Jacoba ať si sedne ke stolu a šla pro jídlo do kuchyně.

V čele stolu seděl táta, po jeho pravici máma, po levici Anna Ryanová a naproti němu seděl Petr. Vedle své matky, Anny Ryanové seděl Seb, pak rodiče Sam a Daisy George a Lisa  Marshlovi. Po levici jim seděla jejich mladší dcera Daisy s Martinem a Marisol. Naproti Sebovi seděl vedle mé mámy Jake, pak já, John Velley otec Deana s Vitou Bonnyovou, matkou Marisol, pak Dean a Sam. Martinovi rodiče byli na dovolené, takže dneska nepřijeli. Večeře proběhla tak jako dicky. Rodiče kontrolovali své děti, ale měla jsem pocit, že George s Lisou mají strach nechávat svou těhotnou dceru tady v horách. Máma je stále přesvědčovala, že ona sama tady odrodila nás dva bez problému a navíc, Daisy nebude rodit ani tady, ale normálně v nemocnici ve Whitehorse. Po všech těch společných večeřích se dospělí už nebáli nechávat u nás své drahé ratolesti a zvykli si, že tu tráví většinu roku. Nechápala jsem, jak je máma dokázala přesvědčit, aby tu nechali své pubertální děti, daleko od nich. A popravdě jsem to radši ani nechtěla vědět.

Po večeři šli dospělí do obyváku a já a Marisol jsme uklidily nádobí a Sam s Martinem šla pomoct Daisy. Kluci si mezi tím zašli zahrát stolní fotbal, který byl v pokoji v přízemí. Šly jsme tam s Marisol za nimi a pozorovali jejich snahu se trumfnout. Až je to přestalo bavit a máma na ně houkla, že už celý dům spí a že by mohli taky jsem si odchytila Jaka a dala mu lísteček, který jsme žmoulala celej večer v ruce a dala mu pusu na dobrou noc.

Později, když už všichni spali, jsem se potichu vykradla z pokoje a poslepu došátrala ke třetím dveřím vpravo od těch mých. Ani jsem neklepala a potichu otevřela. No, snažila jsem se potichu otevřít. Dveře zavrzaly a určitě vzbudily nejednoho spáče s ostrým sluchem. Ustala jsem v pohybu a čekala. Po dvou vteřinách jsem ucítila dotek dlaně na mém rameni a usmála se. Pomalu jsme vyšli z domu a já zamířila k jezeru. V měsíčním světle jemně zářilo. Nahmatala jsem Jakovu ruku a pokusila se ji uzamknout do pevného sevření. To se mi ovšem nepodařilo. Jaka zjevně bavily mé pokusy, ale slitoval se a pomohl mi. Vedla jsem ho po pobřeží jezera až do malé zátoky, kam nebylo z chaty vidět.

Zastavila jsem a podívala se na jeho ozářený obličej, kde se skvěl ten nejkrásnější úsměv, jaký znám. Konečky prstů volné ruky jsem mu přejela po tváři. Mučivě pomalu se ke mně sklonil a políbil mě. Jednou. Podruhé. Potřetí. Objala jsem ho kolem krku a stoupla si na špičky v marném gestu. Zasmál se a postavil mě na kámen na pláži. Teď jsem byla ve stejné úrovni jako on a hned jsem toho využila. Políbila jsem ho a začala se věnovat jeho košili. Když jsem měla rozepnuté všechny knoflíky, vzal mě za ruce a sundal mi tílko. Trochu jsem se styděla před ním stát svlečená do půl těla, protože pod tílkem jsem už nic neměla. Nesměle jsem se na něj usmála a on mě políbil. „Miluju tě.“ zašeptal mi do vlasů.

„Miluju tě.“ zašeptala jsem mu do ucha v odpověď.

Autor: Lilianet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neznámá - XII.kapitola: