Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neznámá - XIII. kapitola

12.10.2009 (12:30) • Lilianet • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1827×

Neznámá - 13. kapitola

oba pohledy

Otevřela jsem oči, ale musela jsem hned zamrkat, protože mi do nich udeřilo jasné světlo. Pod rukama jsem cítila písek a došlo mi, že jsem na pláži. Když si mu mé oči přivykly, pokusila jsem se rozhlédnout kolem. Uviděla jsem snědou ruku, která mě objímala. Chvíli jsem byla fascinovaná kapkami rosy na svalnaté paži. Pak se vedle mě něco pohnulo a než jsem stačila nějak zareagovat uslyšela jsem: „Dobré ráno, lásko.“ a najednou jsem si na všecko vzpomněla. Trochu jsem se začervenala a začala šátrat po oblečení. Jake mi ho pohotově podal. Pak jsem si uvědomila co dělám a konečně se otočila k Jacobovi. Seděl vedle mě a pozoroval mě zvláštním pohledem. „Krásné, lásko.“ a políbila jsem ho.

Přejel mi rukou po bocích, ale jemně jsem ho odstrčila. „Musíme se vrátit. Budou mít strach, kde jsme.“ Podívala jsem se na slunce a zkoušela odhadnout kolik tak může být hodin. „Neboj se. Všechno se stíhá.“ usmál se na mě. Řekla jsem si, že si tu chvilu užiju až dokonce a přitulila se k Jakovu boku. „Jsi skvělá, víš to? Jsi úplně jiná než holky, který znám.“ při jeho slovech jsem se šťastně usmívala a hladila ho konečky prstů po ruce. „Jsi taky jiný… A víš proč?“ zvedla jsem k němu oči, ale ani jsem nečekala na odpověď a pokračovala: „Protože jsi můj a já tě m-i-l-u-j-u!“ skočila jsem mu okolo krku a povalila do rákosí, odkud jsme vyhnali párek kachen. „To tady byli celou noc?“ znepokojeně jsem se dívala za divokými kachnami, které si to plavali daleko od těch bláznů na břehu.

„Připlavali před necelou hodinkou.“ dotýkal se mých tváří a krku. „Tos byl celou noc vzhůru?“ zvedla jsem překvapeně obočí. „Ne, celou ne.“ nepřítomně se usmál směrem k vodě. Podezřívavě jsem si ho prohlížela. Všiml si mého pohledu a zvedl obočí. „To budeš odpovídat vždycky takhle?“ zamručela jsem na něj a odvrátila se od něj. „Ne, ještě hůř.“ a chtěl mě obejmout. Uhnula jsem před ním a vyskočila na nohy. To už jsem se smála taky a oběhla Jaka zezadu. Snažil se mě chytit, ale marně. Dicky jsem mu včas uhla. „Nechytíš mě, nechytíš!“ vyplazovala jsem na něj jazyk. Jemu se jen zablýsklo v očích a už ani nevím ,jak a válela jsem se v písku. Jake padl šikovně vedle mě tak jsem se na něj jen převalila a sedla si mu na prsa. „Vyhrála jsem!“ smála jsem se. „Tak to ani omylem!“ převalil se na mě Jake. Ani jsem si nevšimla, že jsme se nějakým záhadným způsobem dostali ze zátoky, dokud se nad námi neozval hlas.

„Bavíte se dobře?“ zabručel na nás Petr. „Jasně, ale zato ty se mračíš jak kaktus!“ stoupla jsem si. Před bratrem se mi na zemi ležet nechtělo. „Kdes byla celou noc?“ zamračil se na nás místo odpovědi. „Jak celou noc? Brzo ráno jsme se šli projít.“ chytla jsem Jaka za ruku a doufala, že mou výmluvu podpoří, ale brácha jen zamumlal: „Fajn, ale radši děte oknem, ať vás máma nevidí.“ houkl na nás a zmizel v lese na ranní hlídce. „Nechceš se ještě projít?“ mrkla jsem na Jaka. Domů se mi ještě nechtělo. „Tak pojď.“

První odjela Vita s Johnem, museli na radnici kvůli jejich chystané svatbě a o hodinu odjeli Marshlovi s Annou. Máma si hrála na hotel Hilton a tak jsme měly s holkama plné ruce práce úklidem pokojů, kde spali hosti. Venku zatím kluci štípali dříví. Bylo slyšet až do domu, jak se hádají kdo toho udělal víc. Můj život pomalu zapadal do normálních kolejí… Ale neušla jsem výslechu, kde jsem v noci byla. Naštěstí né od mámy a díky bohu ani od táty, ale od holek. Celý den jsem čelila otázkám, které se hodně podobaly, když už nebyly stejné. Navečer jsem se vzdala a houkla jsem na ně: „Tak co chcete slyšet?“ rezignovaně jsem se posadila na postel u mě v pokoji, která byla od včerejška ustlaná.

„Všechno!“ smála se Sam a Marisol jen nedočkavě poposedávala na židli. Daisy, která se ke mně chovala opatrněji, protože si ještě nezvykla na tu „hodnou“ Noel, seděla na posteli vedle mě a ruku měla položenou na jejím objemném břichu. Vážně jsem jí asi křivdila, tu dobu kdy jsem měla po rozchodu s Martinem kvůli ní, jsem jí to taky pěkně dávala sežrat. Ale teď to bylo pryč a ona to ne a ne pochopit…

„Mno… procházeli jsme se při měsíčku…“ schválně jsem je napínala a jen zpola hrála zasněný výraz. „A?“ Marisol se ke mně nakláněla a Sam se popošoupla na zemi blíž ke mně. „…pak jsem ho zavedla do té písčité zátoky…“  záměrně pomalu jsem vychutnávala každé slovo. „Do toho s tou jeskyní?“ Daisy na mě koukala zkoumavým pohledem. „Jo… ale my zůstali venku…“ trochu jsem se začervenala tou vzpomínkou. Včera večer jsem si uvědomila, že Jake je ta hlavní věc v mém životě a že o něj nechci přijít za žádnou cenu. Pochichtávání kamarádek mě vytrhlo z úvah z Jakovy důležitosti v mém životě a zase jsem se vrátila do pokoje.

„Takže ste…?“ vykulila na mě oči Sam, „Co myslíš ty hloupá?“ ale Marisol jí setřela dřív než jsem stačila něco říct s rozjařeným úsměvem. „No povídej… diť víš, že se tady nic neděje… Tak sme hold dychtivé po informacích!“ smála se Daisy. Mluvily jsme až do té chvíle, než se měla dělat večeře. Zůstaly jsme v pokoji jen já s Daisy, protože holky měly jít do kuchyně. „Už víš, co to bude?“ nemohla jsem uvěřit, že Daisy už bude máma. Byly jsme od sebe dva měsíce, přičemž já byla starší. „Holka a kluk.“ usmála se láskyplně na své rostoucí břicho a položila na něj ruku. „A jména?“ byla jsem šťastna za ni a vlastně i za Martina, ale něco, nějaký neurčitý pocit mi hlodal v duši. Teprve až u večeře jsem si uvědomila, že je to závist. Rychle jsem tohle zjištění potlačila a dál se smála Sebovým vtipům a Deanovým praštěným kouskům.

Takhle v klidu uběhlo několik dnů a nedělo se nic zvláštního, pokud jste nepočítali moje a Jacobovy večerní procházky,o kterých nevědělo už jenom dva lidé. Moji rodiče. Ikdyž myslím, že neoficialně o tom vědí už od začátku… Ale přece se nebudu zabývat takovýmihle nepříjemnými myšlenkami. Veřejně jsem se vrátila až o týden později, když jsme s Jakem a Marisol a Deanem byli nakupovat potraviny. Nevěděla jsem kolika lidem jsem scházela až v obchodě – v jednom menším supermarketu, který u nás byly dva – kde se kolem mě seběhlo ale deset lidí. Dean s Marisol a samozřejmě i Jake z toho měli ohromnou zábavu… A vlastně mi to ani tolik nevadilo, přece, komu by vadilo, že vás mají lidi rádi? Pokud vás teda neobletuje párek duchodců, žeo… Ale tak nebudem jim zase tolik křivdit… Léto pomale končilo a mě to nasadilo do hlavy brouka.

Jacob:

Byli jsme tu už něco přes týden a v hlavě se mi ozývaly stále nervóznější a nevrlejší hlasy. Člověk by řekl, že si už mohli zvyknout, že nejsem doma. Sice jsem v jejich myšlenkách sledoval život v La Push a částečně i Forks a nezapomněl jsem se ke všemu vyjádřit, ale pomalu jsem měl takový pocit, že bych tam měl být. Přehrával jsem si v paměti události posledních dnů. Jak byla Noel šťastná, když se vrátila domů. Její rodiče vypadali opravdu ustaraně a přátelé zrovna tak. Tenkrát po přivítání na verandě mi ukázali celou jejich chatu. Dala by se nazvat dřevěná vila, protože velikostí jí určitě odpovídala a počet ložnic s koupelnou tu byl jak pro menší hotel. Když jsme se vrátili do přízemí, vzala nás Marge do kuchyně, prý jsme vypadali hladově. Tehdy jsem myslel, že se Noel zase sebere a uteče, tentokrát asi za oceán. U sporáku tam stála menší holka, její bývalá kamarádka Daisy s pupkem jako balon. Noel vyvalila oči a chvíli nevěděla co říct. Do očí jsem jí neviděl, ale Daisin výraz mluvil za vše. Chtěl jsem ji zadržet, kdyby se pokusila o útěk, ale to co řekla mě úplně odzbrojilo. Věta „Já budu teta?“ se chvíli vznášela místností než všichni pochopili, že útěk se konat nebude. Hromadná úleva zalila kuchyň a nervozita vyšuměla otevřeným oknem.

Vzápětí přijeli rodiče smečky a strhl se kolotoč představování a vítání a kdo ví čeho ještě. Jejich zvyky byly tak jiné než u nás v La Push. Stačilo se podívat na to jak se vítají, jak spolu mluví anebo i z toho jak se mračí. A co víc, když jste byli někde venku se smečkou, se všemi, ale v lidské podobě, dokázali se v jednom okamžiku rozesmát naráz nebo se doplňovali, aniž by to mělo rušivé dopady na plynulost příběhu. Věděl jsem, že Noel sem patří a že by nebylo správné ji odtud vytrhnout, ale také jsme se jí nemohl vzdát, byla teď pro mě všechno. Do mysli mi přišla vzpomínka na naši první noc. Nemohl jsem to dostat z hlavy a stále se mi to vracelo. Vytráceli jsme se každou noc a Noel mi ukazovala ty nejkrásnější místa v okolí. Vzala mě na hory, odkud byl krásný výhled do krajiny pod námi zalité měsíčním světlem.

Ze vzpomínek mě vytrhl až příchod Noel a Petra s jejich otcem. Noel si automaticky sedla vedle mě a já ji chytil za ruku. Byl jsem zvědavý, jak to bude probíhat. John všechny pozdravil kývnutím hlavy a sedl si k poslednímu volnému místu mezi svými dětmi. „Slyšel jsem, že se na západním konci Mushlake poflakoval upír?“ nadhodil a složil si ruce do klína. Na rozdíl od nás seděl na pařezu. „Jo… ale jen tudy procházel, jakmile nás ucítil, zmizel směrem k Denali.“ takhle to pokračovalo asi ještě půl hodiny. John poslouchal zprávy s obhlídek a k mému překvapení se mě zeptal, co říkám na jejich zabezpečení a tak celkově na můj názor. Nevěděl jsem chvíli co říct. „Myslím, že tady na severu máte víc práce než my a taky jste se k tomu přizpůsobili a hlídáte si ‚svoje‘ lidi před pijavicemi.“ John se na mě zadíval a pak kývl a obrátil se zpátky, čelem ke kruhu. „Směny vám zítra rozdělí Petr.“ odmlčel se a přejížděl pohledem kruh a zastavil se na Noel.

„Včera jsem si vzpomněl na jednu starou legendu, na kterou se už zapomnělo. Poslouchejte:

Příběh se odehrál v době, kdy vlků bylo hodně a místa málo. Vlčí smečky bojovaly mezi sebou o území, místo toho, aby se spojily a čelily vážnějšímu problému, než bylo malé území. Tři upíři, kteří si zamanuli ovládnout svět, začali cvičit jedince svého druhu v boji s vlkodlaky a vybírali ty nejnadanější, aby vedli jednotlivé kohorty. Využívali vlčích nepokojů a zabíjeli celé smečky, které v té době čítaly okolo dvaceti jedinců, minimálně. Došlo to tak daleko, že z několika tisíc nás řádově zbyly jen stovky. Ale dva nesmiřitelní nepřátelé, Samuel a Amadeus, alfy dvou největších smeček to nevnímali a dál mezi sebou bojovali o území. Neexistovalo, aby někdo jen pomyslel na smír, to ho radši vypudili ze smečky nebo ho přesvědčili jinak. Válka mezi nimi trvala už dvaadvacet let. Během ní padlo mnoho vlků a jejich žen i dětí. V té době bylo normální mít více dětí, smečka se musela zvětšovat. Kdyby ne, druhá by je svým počtem rozdrtila.

I Samuel s Amadeusem měli rodiny. Touha po potomstvu a početnosti smečky je dohnala až k polygamii, jako u normálních vlků, kteří nikdy nebyli lidmi. Samuel měl hned tři manželky. První mu dala čtyři děti, mezi nimi i Vittora. Byl pro Samuela dobrým synem a on mu svěřoval stále důležitější úkoly. Jak šel čas, byly bitvy stále vyrovnané a stále se přeměňovali mladší a mladší chlapci. Už to neprobíhalo bez nepříjemností s obyčejnými smrtelníky, bylo těžké v zápalu boje a s pálivou myšlenkou vyhýbat se samotám v horách, ale i zapadlým zemědělským vesničkám, kterých v naší pravlasti bylo dost. Proto se Samuel rozhodl přejít ke lsti. Měla na tom zásluhu i Vittorova matka, Samuelova první žena, která již byla stará a unavená z věčných bojů. Alfa s ní již nemohl mít další děti, ale nedokázal jí poslat zpátky do vesnice, kde se narodila. Ponechal si ji v táboře, který pravidelně měnil polohu a večer co večer jí vyprávěl a probíral s ní budoucí postup. Jednu noc mu navrhla, aby unesl Amadeusovu nejmilejší dceru a nezapomněla dodat, kdo by se na to nejlépe hodil.

Vittor se ještě tentýž den vydal do vesnice, kde se podle zvědů jeho otce skrývaly Amadeusovy děti s matkami. Jakmile na vesnici padla chladná noc, proplížil se do ní pružný stín. Podle slabého náznaku v pachu, který má každý kdo se někdy déle zdržoval s vlkodlaky, natožpak když měli společnou krev, se vydal na západní konec vesnice, k roubenému domku. Ze střechy vycházela matná záře, takže všichni ještě nespali. Vittor chvíli čekal, dokud i toto světlo nezhaslo. Podle instrukcí vyšplhal po zadní stěně domu k vršku střechy. Neslyšně se protáhl pod slámovými došky a dopadl do místnosti s nízkým stropem. Musel ohýbat hlavu i ramena, aby nezavadil o střechu. Až teď se pořádně rozhlédl. Pokoj byl plný madrací ze sena a v jednom koutu se hromadila kupa hraček. Procházel kolem spících dětí, kterým bylo pět nebo šest let. Jak procházel místností a vzdaloval se od kupy vyřezávaných postav a zvířat, děti byly čím dál tím starší. Pokusil se rozeznat obrys posledního lůžka, ale nedařilo se mu to, proto popošel ještě blíž a zastavil se.

Uslyšel z toho rohu pohyb. Přihrbil se a připravoval se ke skoku. Něco ho ovšem praštilo mezi lopatky. Byl to silný úder, ale Vittor ho ani nevnímal a otočil se, aby mohl čelit nepříteli. Před ním s klackem v ruce stála dívka. Mohlo jí být něco okolo sedmnácti a její černé vlnité vlasy jí splývaly po zádech. Na první pohled vypadala celkem neškodně, dokud jste se jí nepodívali do očí. Zračila se v nich síla a odhodlání, ale i strach a překvapení. Přesto držela svou primitivní zbraň pevně a dívala se Vittorovi do očí, který ji bezpečně poznal. Právě ona byla cílem jeho cesty. Pomalu k ní napřáhl pravou ruku, aby ji odzbrojil, ale ona hned pochopila a ohnala se znovu, praštila ho do napřažené ruky. Ozvalo se slabé křupnutí. Vittor zatnul zuby a srovnal si kosti na předloktí, věděl, že mu za pár hodin zase srostou.

Marianu vzbudily tiché kroky. Zprvu si myslela, že je to jedna z Amadeusových manželek, ale když se zaposlouchala, došlo jí, že rytmus kroků není sebejistý, jako její matky nebo do rytmu písní, jako chodila Diana. Ne byl to rozvážný vyčkávající rytmus plížícího se bojovníka. Bez sebemenšího zašustění madrace se odkulila z postele a splynula se stíny u zdí. Našmátrala kus dřeva a přikradla se za shrbenou postavu. Byl to vysoký muž s tetováním na rameni, podle kterého poznala, že je členem Samuelova vojska a navíc měl vytetovaný složitý ornament, takže měl vysoké postavení. Určitě měl za úkol povraždit všechny Amadeusovy potomky. Mariana se napřáhla a vší silou ho udeřila mezi lopatky. Čekala, že se na jeho těle úder nějak projeví, ale místo toho se rychle otočil. Měl vysoké lícní kosti a pronikavé inteligentní oči. Naposlední chvíli si všimla, že jí chce vzít klacek. Reflexivně se po něm ohnala a pak už jen viděla, jak si srovnává kosti na předloktí.

Pochopila, že kdyby ji chtěl zabít, už by to udělal, dokonce pochopila i Samuelovu lest a dala se na útěk. Její bratři a sestry by jí nijak nepomohli v souboji s vlkodlakem. Vyskočila mezi uvolněné otýpky a pak neslyšně hupla ze střechy na zem. Nemusela se ohlížet, věděla, že její pronásledovatel je těsně za ní.

Vittor se ve vteřině vzpamatoval a běžel za ní. Mohl ji chytit už u domu, ale křičela by. Běžel za ní na pole za vesnicí, kde se nečekaně zastavila a prudce se otočila čelem k němu. Její silueta se zachvěla a místo dívky stál před Vittorem středně velký černý vlk. Než se vzpamatoval z její přeměny už po něm skočila a zakousla se mu do boku. Cítil jak mu ztéká krev po kůži. Nohama ji odkopl, aby měl dost místa na přeměnu. Jakmile cítil všechny čtyři nohy, získal nad ní převahu a snadno ji omráčil.

Vzbudila se u ohně, zabalená do dek, už ve své lidské podobě. Nepamatovala si jak se sem dostala, dokud mezi stíny nerozeznala Vittora. Strávili spolu několik dní na cestě do otcova tábora. Vittor Marianu svázal konopěným provazem, aby se nemohla přeměnit. Když poznala, že je marné vysvobodit se silou, začala na Vittora mluvit. Prvně o cestě, počasí a pak přešla k vážnějším tématům. Postupně Vittora přesvědčila, že válka mezi jejich smečkami je zbytečná, a že by proto měli něco udělat. Vittor se jejím slovům bránil, ale nedokázal jí dát roubík, její hlas ho uklidňoval a naplňoval zvláštním pocitem. Aniž by si to uvědomil, zvolil delší cestu a pomalu se nechával přesvědčit Marianinými námitkami.

Pocítil k ní takovou důvěru, že ji jednoho dne rozvázal. Čekal že se promění a uteče, ale ona zůstala a místo toho opekla králíka, kterého Vittor chytil k večeři.  Ještě ten večer si Mariana sedla vedle Vittora a podívala se mu zpříma do očí. Řekla mu, že jen oni dva mohou zachránit vlkodlaky jak před sebou samými, tak před Arem Marcusem a Caiusem. Tu noc počali vyjmečného syna. Vittor se vrátil k Samuelovi a Mariana se ukryla v lesích.

Vittor rozvracel Samuelovu smečku ze vnitř. Vyvolával drobné potyčky a narušoval morálku, stejně jako Marianin bratr v Amadeusově smečce. Když Nick dospěl byly smečky tak oslabené, že jejich bitvy byly spíš už jen předstírané. Vittor a Marionin bratr přesvědčovali čím dál tím víc vlkodlaků, aby se spojili proti větší hrozbě a čím dál víc mužů dezertovalo a připojili se k Nickovi, který vše plánoval se svou matkou v zázemí lesa. Nakonec Nick s uprchlíky zaútočili nejprve na Samuelovův a pak i Amadeův tábor. Oba jeho dědečci se ale nenechali přesvědčit a bojovali mezi sebou. Z vypětí a nenávisti se ale ani jeden nedokázal pohnout. Legenda říká, že zkameněli někde v horách, připraveni k útoku.

Nick shromáždil armádu vlkodlaků a zaútočil na upíří sídlo. Uniklo jen málo upírů mezi nimi i Aro s Marcusem a Caiem a vlků nepřežila ani polovina. Mezi padlými byl i Vittor. A nešťastná Mariana si vzala život a šla za ním na onen svět. Nick vedl spoustu válek, aby vydobyl zpátky naši pravlast a upíři se museli stáhnout do jejich města, do Voltery. Vlci po těch strašných válkách byli vysílení, ale udrželi si své původní území. Vše se po čase uklidnilo a lidé začali uklízet po válce a sít obilí. Druhý upíří útok už nikdo nečekal a upíři zmasakrovali zbylé vlky, kteří vytvořili novou smečku. Nick neměl sílu bojovat, stejně jako jeho muži a proto jednou přepluli oceán a usadili se tady, v Americe. Než upíři pochopili, že naši předkové odpluli po moři, ti co zbyli z Nickovi smečky se usadili po celé Severní Americe. Volteřané nás nechali na pokoji, mysleli si, že v této nehostiné krajině, jaká byla tehdejší Amerika nemůžeme přežít. Mýlili se, my jsme přežili a bráníme úpírům vysávat nevinné lidi. A to budeme dělat ještě dalších tisíc let.“

John skončil a já jsem na něj zůstal jen zírat. Jeho příběh mě okouzlil a styl kterým vyprávěl mi vlil adrenalin do žil. Měl jsem chuť doplavat do Itálie a pomstít naše předky, ale mé myšlenky přerušil Seb. „Johne to je hodně stará historka, co? Je tolik teorií jak jsme se z Asie dostali do Ameriky. A navíc má to několik nesrovnalostí, třeba…“ přetočil jsem hlavu k Noel, která ho přerušila. „Sebe nepitvej to, teď už nezjistíš, které legendy jsou pravdivé a které ne…“ z Noelina tónu jsem poznal, že tahle diskuze probíhá často. Všichni se pomalu zvedli a většina posluchačů zmizela v lese. Zdálky bylo slyšet startovat Johnovo auto. Muselo být kolem jedné, ale podle zvuků jsem poznal, že nikdo nikam nespěchá. „Noel.“

„Ano? Och nedívej se tak, táta prostě jen umí vyprávět staré příběhy.“ smála se na mě. „Víš, budu se muset vrátit.“ její úsměv se z tváře vytratil, ale já si to během příběhu tak nějak podvědomě uvědomil. „Chtěl bych, aby ses vrátila se mnou, ale to po tobě nemůžu chtít, máš tu rodinu, přátele a jsi s nimi šťastná a…“ skočila mi do řeči. „Co tím chceš říct?“ zamračila se na mě. „Ne! Tohle ne! Noel, blázínku, já bych přece bez tebe nemohl být!“ její rozladěnost mi vehnala úsměv do tváře. „Tak jak to teda myslíš?“ mračila se čím dál víc. „Myslel jsem, že bychom to mohli střídat. Měsíc tady měsíc v La Push, co ty na to?“ výraz tváře se jí změnil na neutrální jak o tom přemýšlela. „Musím tu ještě chvíli zůstat Jaku, ale pak se vrátím k tobě do La Push… Ale musíme se sem vracet ano?“ provrtala mě dětským pohledem. „Určitě, lásko.“ a políbil jsem ji.

Autor: Lilianet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neznámá - XIII. kapitola: