Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neznámá - XIV. kapitola

20.11.2009 (21:45) • Lilianet • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1455×

Neznámá - 14. kapitola

oba pohledy

„Neboj se, je to jen vyšetření.“ uklidňovala jsem Daisy. Byla celá vystresovaná z výsledků plodové vody. „Podívej, ty výsledky musí být trochu jiné, vždyť otec je vlkodlak!“ konečně se trochu usmála. O to jsem se pokoušela celé dopoledne. „Ale… co když i tak, nebude zdravé?“ Daisy zase upadala do stavu, kdy jen brečela. Máma říká, že je to pro těhotné ženy normální, že jsou přecitlivělé, ale Daisy je i normálně citlivá. Doktor Martinovi řekl, že je abnormálně přecitlivělá, tak ať se ji snaží podpořit a zaměstnat, aby nemyslela na nic nepříjemného. Jenže Martin musel s klukama něco zařídit na severu a máma s holkama jely nakupovat do Whitehorses a o téhle jejich akci neměly ani tušení, takže jsem tu s Daisy zůstala sama. „Prosím tě, to už jsme probíraly snad stokrát ne? Prostě zdravé bude a hotovo. Nemá být po kom nemocné. Tečka. A teď jdu uvařit oběd, tak si odpočni.“ přehodila jsem přes ni deku a pádila do kuchyně, kde jsem si oddechla.

Ale jen na chvíli. I přes mé vlčí schopnosti jsem až teď ucítila spáleninu. Očima jsem přelétla přes velký elektrický sporák. Vařila jsem kuřecí maso se špenátem (abych se klukům odvděčila, že mě vzali s sebou) a bramborami. Vrhla jsem se k poslednímu největšímu hrnci a snažila se zachránit, co se dá. Někdo by řekl, že člověka jako já, s vynikajícím sluchem, čichem a schopností vidět ve tmě se jen tak nespálí. Omyl. Jen co jsem chytla nerezový hrnec za uši, sem se zajíkla. Rychlým pohybem jsem se ho zbavila do dřezu. Plošky prstů jsem měla nepěkně červené. Už už jsem si na ně chtěla napustit studenou vodu, když mě Daisy zastavila. „Takhle tě to bude bolet ještě víc. Namažu ti to.“ Chytla mě za zápěstí a dovlekla mě do koupelny k lékárničce. Chvílku se v ní hrabala, než vytáhla mast v oranžové tubě. „Ukaž prsty.“ poslušně jsem natáhla ruce před sebe. Pokud se jednalo o léčení a ošetřování, byla Daisy nejlepší. „Úúa…“ zavyla jsem.

„Tak jseš vlk, nebo žížala?“ okřikla mě. „Samozřejmě že vlk!“ bojovně jsem zvedla hlavu a obě jsme se zasmály. „Tak co už je to lepší?“ ptala se mě po pěti minutách. Daisy loupala další brambory a já s obvázanými prsty míchala špenát a dochucovala maso. Přikývla jsem. „Tak fajn. Ale nemyslíš, že je to trochu nevděčné, vařit pěti vlkům jen špenát?“ ptala se starostlivě. „No a co, měli mě vzít s sebou. A s tebou by tu mohl zůstat třeba Martin.“ odbyla jsem ji. „To jsem ti tak neobtíž?“ pohlédla jsem jí do obličeje a viděla jak se jí po tváři kutálí velká slza. „Ale prosím tě.“ setřela jsem ji do obvazu na pravém ukazováčku. „To víš, že ne. Jen jsem radši v akci. Teď když tu Jake není, musím na něj pořád myslet.“ smutně jsem se usmála. „Promiň. Jsem asi moc vstahovačná, co?“

„Ale vůbec. A přestaň se tak hloupě ptát.“ vzala jsem jí nůž, kterým loupala brambory a pustila jsem se do toho sama. „Aby ses zbytečně nepřepínala.“ mrkla jsem na ni, než stačila vypustit z pusy další otázku. „Tak jo. Půjdu na zahradu pro majoránku. Hned jsem zpátky.“ než jsem se otočila, už byla pryč. Jako malé dítě, zavrtěla jsem hlavou. Ještěže máme majoránku v truhlíku na okně a nemusí se pro ni ohýbat. Stejně mi máma zase vynadá, že si Martin stěžoval, že je Daisy moc utahaná. Tak to je snad normální, že je těhotná ženská večer unavená, nebo ne? Zvlášť když má dvojčata. Krom toho mě na téhle věci taky štvalo to, že Martin si stěžoval mámě. Nechápu proč to nemohl říct přímo mně. Já bych ho nekousla. Možná.

Myšlenky mi zabloudily k Jacobovi. Co asi dělá? Nestalo se mu nic? Kdybych tyhle otázky řekla nahlas, nejspíš bych dostala odpověď typu: „Byl tu před dvěma týdny, tak nevyváděj jak malá holka!“ (brácha), „Holčičko, Jake se o sebe umí postarat.“ (máma), kluci ze smečky se pro jistotu nevyjadřovali a před tátou jsem o tom radši ani necekla. Ale stejnak. Už to jsou dva měsíce, co se Jake vrátil. Běháme za sebou každý víkend, ale už jsem cítila, že je to málo. Vztahy na dálku se mi nikdy moc nezamlouvaly. Ale zase tu chtěla být, až se Daisy narodí dva malý vlkodláčci. Bude to úžasné a určitě bude potřebovat pomoc. Jak s dětima tak s psychikou…

Z myšlenek mě až vytrhl třeskot keramiky, která dopadá na podlahu. Trhla jsem sebou, jak jsem se lekla. Přišlo to z chodby, že by Daisy? Vykoukla jsem z kuchyně na chodbu a tam stál táta. „Tati! Myslela jsem, že jsi ve městě u známých?“ teď jsem si to s tím špenátem zavařila. „Jo, jo holčičko, pomůžeš mi? Jestli tohle uvidí tvá matka tak mě na místě zabije.“ Donesla jsem smeták a lopatku a uklidila barevné střepy. „Co je k obědu?“ když se zeptal, zmohla jsem se jen na omluvný úsměv.

Táta se na oběd radši vrátil do města a kluci byli taky zklamaní. „Proboha, za co?“ Seb. „To snad né. Ty si horší jak Daisy se svými náladami! Nic ve zlým Martine.“  pan bratr, „Nesnažte se mi namluvit, že je to pro daisyiný děti. Tohle rozhodně nemůže být zdravý!“ Dean se díval na zelenou pastu s odporem. „Takže nemáte hlad? Fajn aspoň zbyde víc pro Daisy.“ vykouzlila jsem andělský úsměv a odkráčela z kuchyně. „Nešijou s tou tvou sestrou taky hormony? Takhle se nechovala ani v pubertě, pokud si pamatuju.“ utahoval si z Petra Seb.

„Tak co?“ usmála se na mě Daisy, rozvalená na velké pohovce před vyhaslým krbem. „Jak se dalo očekávat.“ smála jsem se a začala rovnat hraničku dřeva v ohništi. „Nepřeháníš to už trochu?“ ptala se už zase Daisy. Ukaž namažu ti ty nohy, máš je celé oteklé…“ kriticky jsem si prohlížela Daisyiny, jindy jak tyčka hubené, nohy, které dnes vypadaly spíše, že si je půjčila od slona. „Modrá tuba v tašce napravo. Díky, jsi zlatá.“ Cestou do koupelny jsem procházela kolem kuchyně. Nedalo mi to a nakoukla jsem. Kluci seděli kolem stolu a už překonali prvotní odpor k jednomu z mých kuchařských veledílů a šla pro cíl mé cesty – modré tubě s mastí na otoky.

Večer jsem si unavená lehla na postel a pozorovala oknem hvězdy. Z mého pokoje bylo vidět na jezero, které se v měsíčním svitu jasně třpytilo. Podívala jsem se na oblohu na hvězdy a zrak mi zabloudil k Měsíci. Byl zrovna v úplňku. Vždy, když byl v této fázi cyklu, jsem se cítila nesvá. Né že bych se za přeměňovala na krvežíznivou bestii, které po nocích zabíjí nevinné oběti, ale prostě nesvá. Jak jsem tak ležela na posteli a koukala ven z okna, vzpomněla jsem si na Jaka. Odvrátila jsem se od okna a svůj pohled zavrtala do dřevem obložené  stěny pokoje. Už jsem se rozhodla. Zítra odejdu do La Push. Definitivně.

S touto myšlenkou jsem usnula.

Nazítří ráno mě ještě neopustil zápal pro věc. Sbalila jsem si nejnutnější věci, ve spěchu se rozloučila s Daisy, že jí zavolám až dorazím. Kluci mě nechtěli pustit, ale nakonec jsem je přemluvila. Táta se mě jen zeptal, jestli nechci počkat na mámu a na holky, abych se s nimi mohla taky rozloučit, ale já už tak chtěla vidět Jaka, že jsem nemyslela na to, jak bude máma zklamaná. Vždyť se přeci vrátím. Brzo.

Vyběhla jsem stejnou cestou jako před několika měsíci, ale tentokrát s úplně jinými pocity.

Autor: Lilianet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neznámá - XIV. kapitola: