Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neznámé město - 3. kapitola

07.05.2012 (21:00) • KikiCallen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1156×

3. kapitola

Probudila jsem se asi v pět hodin ráno. Na střechu nade mnou dopadaly dešťové kapky v krátkým intervalech. Jen z toho jsem poznala, že je venku pořádný slejvák, protože byla ještě tma. Podívala jsem se na mobil a zasténala. Dneska jdu poprvé do zdejší střední školy.

Naprosto jsem netušila, jak na mě zdejší lidi budou reagovat. Ve Phoenixu jsem byla vždycky oblíbená, ale tady, v malinkém městě, kde se nedalo jít ani pořádně nakupovat, chodit venku a hrát volejbal, jsem netušila, jestli jim budu připadat vtipná anebo trapná. A také nevím, jak moc jsem se po smrti mamky vzpamatovala a jak mě to ovlivní...

Asi tak po hodině rozvalování v posteli jsem se šla vysprchovat. Naneštěstí jsem se s Charliem potkala u dveří do koupelny a nastala taková trapná chvíle, kdo tam půjde dřív. Nakonec jsem prohlásila, že já mám ještě spoustu času, a sešla jsem do kuchyně, abych se znovu porozhlídla. Tentokrát jsem se dívala i do skříněk. Charlieho vybavení kuchyně bylo tragický. Měl jen pár příborů, jednu pánvičku, jeden hrnec a několik skleniček a hrnků. Ale jelikož stejně neumím nic moc uvařit, nějak extra mě to netrápilo.

Jakmile Charlie sešel do kuchyně, rychle jsem vyběhla do koupelny. Rychle jsem se vysprchovala, vyčistila si zuby, namalovala se a učesala. Celý ten proces mi trval jen dvacet minut. Mnohem delší dobu jsem stála v pokoji zabalená v osušce a přemýšlela, co si mám dneska vzít do školy. Na moje oblíbená trička bez rukávů bylo moc chladno. A navíc stále ještě pršelo. V duchu jsem znovu, a tentokrát upřímně, poděkovala Charliemu za dodávku.

Nakonec jsem si na sebe oblíkla moje nejoblíbenější tričko bez rukávů, na něj jsem si dala mikinu a připravila jsem si svou jedinou bundu, kterou tady nejspíš budu nosit každý den. Pak jsem opět seběhla do kuchyně, tentokrát s úmyslem podívat se po nějaké snídani.

Charlie na mě čekal pod schodami a nervózně se klepal.

„Ahoj Bello. Já jen... Přeju ti dneska hodně štěstí, k snídani si vem samozřejmě, co chceš, a... byl bych rád, kdybys do osmi hodin byla doma,“ vyrazil ze sebe Charlie. „Většinou jezdím do práce dřív, ale... chtěl jsem na tebe počkat a...“

„To jsi nemusel, Charlie.“

„To je v pohodě. Policie se nezblázní, když tam přijdu jednou o hodinu později,“ zabručel.

Dožvýkala jsem poslední kousek housky a vzala si bundu. Dlouho jsem jen stála před verandou a připravovala se na to, že přeběhnu přes ten příšerný déšť vzdálenost ke svému autu. Charlie naštěstí zapomněl na to, že mi náklaďáček „nezastavuje“.

Zhluboka jsem se nadechla a vyrazila jsem k autu. Vzala jsem to sprintem, takže jsem si ani nevšimla deseticentimetrové louže a jednou nohou do ní skočila. Nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost až do té doby, co jsem seděla ve svém náklaďáčku. Z mokrý tenisky mi doslova tekla voda. Ale rozhodla jsem se, že radši přežiju den v mokré tenisce, než abych to zase brala sprintem k domu a zase nazpátek. To mi ten den začal skvěle.

V tomto malém městečku se střední škola dala najít velmi snadno a navíc mi ji Charlie včera ukazoval. Zaparkovala jsem na poloprázdném parkovišti a v náklaďáčku jsem se začala rozhlížet. Na jedné budově jsem viděla nápis Kancelář zástupce ředitele a vydala jsem se tam.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem s úsměvem starší paní, která seděla za stolkem.

„Vy jste?

„Isabella Swanová.“

„Aha,“ překvapeně vytáhla obočí. „Váš otec vás sem už zapsal, takže... Tady máte rozvrh a hodně štěstí.“

„Děkuju,“ zamumlala jsem.

Až venku jsem zjistila, že budova, ve které mám mít další hodinu, je od té kanceláře vzdálená asi osm set metrů. Byla nejdál ze všech budov. Na parkovišti sice bylo už více lidí, ale já se přesto rozhodla, že se radši ztrapním, než abych zmokla. A tak jsem se dala do běhu. Cestou jsem nešťastnou náhodou šlápla do pár louží, ale žádná z nich nebyla tak hluboká, jako ta před Charlieho domem. Před mým domem. Do jedné louže jsem skočila tak, že se mi povedlo postříkat nějaký pár. Ta holka se po mně zhnuseně podívala. To je tedy den!

Když jsem se konečně dostala do třídy, byla skoro prázdná. A já si zoufala. Moje první hodina bude matematika. Věda, která je můj nejslabší článek. Posadila jsem se do zadní lavice a přemýšlela, co se bude dít dál. Nikdy jsem na jinou školu nepřestupovala. Když jsem šla ze základky na střední, všichni v ročníku jsme tam byli noví. Ale to tady ne. Tady budu nová jenom já. Je načase se začít seznamovat.

„Ahoj, já jsem Bella,“ představila jsem se sympaticky vypadající holce, která byla v lavici sama. Rozhodla jsem se, že příjmení jí radši říkat nebudu. Charlie je policista. „Jsem tu nová. A... Můžu si k tobě sednout?“

„Jsem Jessica. Ne, nemůžeš si ke mně sednout,“ začala ta holka nepříjemě, „sedím s někým jiným.“

„Jasně,“ usmála jsem se. „A kde je volno?“

„V první lavici,“ odpálkovala mě.

Rozhodla jsem se jí nevěnovat pozornost a posadila jsem se do poslední řady k oknu. Alespoň se o matice budu mít na co dívat.

„Ehm?“ nárokoval si nějaký kluk mou pozornost.

„Jsem Karoline,“ usmála jsem se.

„Fakt? To těžko. Jsi Isabella. Nikdo jiný tady není nový.“

„Bella,“ zasmála jsem se.

„Oh, jistě. Dcera přelétavé manželky policejního ředitele, která přijela poprvé do Forks, aby žila se svým otcem, kterého v životě neviděla. Kdyby jí neumřela matka, vůbec by sem nepřijela.

„A ty seš kdo?“ zeptala jsem se dotčeně.

„Mike Newton,“ povytáhl obočí.

„Jistě máš taky zajímavou rodinnou historii.“

„Ne. Děda s babičkou se vzali, měli mou mámu, moje máma s mým tátou se vzali, měli mě,“ povídal hrdě. Jako by mě pohoršovalo to, že se Charlie s maminkou rozvedli.

„A teď vážně,“ začal Mike. „Sedíš mi na místě.“

„Promiň,“ zvedla jsem se. „Kde je volno?“

Do třídy mezitím přišel učitel. Všechna místa byla obsazená kromě toho vedle Mika.

„Koho to tady máme?“ zeptal se učitel.

„Jsem Isabella Swano-“

„Já vím, já vím... Tak se nám pojď představit!“

Stoupla jsem si před třídu a s úsměvem odříkala takový ty věci, jako: „Jmenuji se Isabella Swanová, jsem z Phoenixu, mám ráda slunce, sporty a knihy." Nezmínila jsem se o tom, že nesnáším matiku a to, když musím před celou třídou odříkat takový kraviny, když všichni znají můj příběh.

Učitel mě posadil k Mikovi, který se tvářil dost otráveně. A matika mu šla. Na rozdíl ode mě. Já měla štěstí pouze v tom, že tuhle látku už jsme brali ve Phoenixu, takže jsem nebyla úplně vedle.

A takhle probíhaly všechny hodiny, až nakonec byl čas oběda. Měla jsem pět hodin, pak přestávku na oběd a pak další dvě. Poslední hodinu byl tělocvik – jediná hodina, na kterou jsem se těšila. Kdykoliv jsem se snažila být milá a přátelská, setkalo se to s neúspěchem. Kdykoliv jsem se s někým začala bavit, zhnuseně se na mě podíval. A tak se stalo, že jsem stála s tácem v ruce a neměla si kam sednout. Bylo tady asi deset dlouhých stolů a pak čtyři menší. Skoro u každého dlouhého stolu seděl někdo, s kým jsem se snažila si povídat a kteří mě zhnuseně odkopli. Menší stolky byly všechny kompletně obsazené. Až na jeden. Úplně vzadu v místnosti seděla u stolu sama jedna holka. Jak jsem se k ní přibližovala, zjistila jsem, že je velmi hezká. Měla krátké černé vlasy, které byly sice rozcuchané, ale působily uměleckým dojmem. Byla drobná a měla světlou, skoro až průhlednou pokožku. Jako by nikdy nevyšla na slunce.

„Jsem Bella,“ usmála jsem se. „Nemohla bych si k tobě na oběd sednout?“

Ta holka vzhlédla. Snažila jsem se, aby mi na tváři nebyl vidět údiv. Byla nádherná. Její obličej neměl jedinou chybičku, její oči byly perfektně zvýrazněné a měla srdcovitý tvar obličeje. Působila překvapeně, ale byla milá a nezdálo se, že bych se jí nějak hnusila. Jen jsem doufala, že nedrží místo nějakému klukovi.

„Alice Cullenová. Klidně si sem sedni,“ usmála se. 

Děkuji za každý komentář, který tu zanecháte, a hlavně doufám, že se vám to alespoň trošku líbilo. :D 

Autor: KikiCallen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neznámé město - 3. kapitola: