Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neznámé město - 4. kapitola

03.06.2012 (10:45) • KikiCallen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1114×

Posadila jsem se k Alici a znovu si ji prohlédla. Byla opravdu krásná. Krátký, černý vlasy, medově zlatý oči a obličej bez jediné vady. Bylo mi divné, že sedí u stolu sama.

„Jak dlouho žiješ ve Forks?“ zeptala jsem se.

„Přestěhovala jsem se sem před dvěma lety. I se svojí rodinou.“

„Rodinou?“

„Mám dva bratry. Edwarda a Emmetta. Edward chodí do školy v Port Angeles a Emmett chodí na vysokou. S Emmettem chodí Rosalie. A já chodím s Jasperem. Pak samozřejmě moji rodiče, Carlisle a Esmé,“ odpověděla mi opatrně, ale při zmínce o svojí rodině se usmívala.

„A... Všichni žijete spolu?“ zeptala jsem se opatrně. Byla jsem zoufalá, když jsem se dozvěděla, že je tady nová. Bylo jasně poznat, že ostatní ji mezi sebe nevzali. Byla outsider téhle střední školy. I přesto, jak byla milá, a jak byla hezká.

„Jo. Všichni jsme v podstatě sourozenci. A co ty?“

„Jsi asi jediná na škole, kdo to neví,“ usmála jsem se smutně a řekla jsem jí svoji nezajímavou a smutnou historii.

Pak jsme chvíli jedly mlčky. Tedy já jedla. Ona před sebou měla nedotčený talř s jídlem. Zkoumavě jsem se na ni podívala, ale ona dělala, že si mého pohledu nevšimla.

„Takže ten... Emmett chod na střední v Port Angeles? Proč ty taky ne?“

„Edward tam chodí. Emmett je na vysoké. A já? Bydlíme tady ve Forks. Připadá mi zbytečné jezdit autem každý den do školy a ze školy, když můžu chodit do školy tady.“

„Jasně,“ usmála jsem se. „Nemáme nějakou společnou hodinu?“

„Teďka budu mít děják a tělocvik,“ povzdychla si.

„Vážně!?“ vypískla jsem nadšeně. „Poslední hodinu mám taky tělocvik. Jediná hodina, na kterou se těším. Snad budeme hrát nějakou míčovou hru...“

„Dneska se hraje turnaj ve volejbale. Proti Port Angeles.“

„Proti tvému bratrovi?“

„Jo,“ zasmála se.

Ve volejbale jsem dobrá. Vždycky jsme ho hráli ve Phoenixu. Doufám, že mi trenér dovolí hrát. Najednou jsem se nemohla dočkat poslední hodiny. Už jsem si tak dlouho nezahrála!

Naházela jsem do sebe zbytek oběda, rozloučila jsem se s Alicí a šla hledat učebnu, ve které měla proběhnout biologie. To nebyl problém. Učebna byla ještě prázdná, a tak jsem si vybrala místo v poslední řadě. Podívala jsem se na hodinky – do začátku hodiny mi zbývalo pět minut. Začala jsem netrpělivě klapat prsty o lavici, když mi na ni někdo položil ruku, aby mě zarazil.

Podívala jsem se té osobě do tváře. Byl to Mike Newton. Nejspíš jsem mu opět zasedla místo. Neřekl však jediné slovo. Jen se zašklebil a posadil se vedle mě. Židli si natočil tak, aby byl ke mně zády.

Hodina se vlekla. Mike všem okázale dával najevo, že se mnou nemá nic společného. Snažila jsem se soustředit na profesora, ale látku, kterou vykládal, jsme brali už ve Phoenixu. Nic nového, jen nuda.

Když zazvonilo, vylítla jsem ze třídy. Nemohla jsem se dočkat, až si zahraju – jestli si zahraju. Najít trenéra bylo stejně snadné, jako najít tělocvičnu. Prostě jsem vešla do správné budovy a řídila se podle šipek.

„Vy jste nová?“ zeptal se mě trenér. Měla jsem radost z toho, že nezná mou rodinnou historii.

„Ano. Jsem Isabella Swanová,“ odpověděla jsem s úsměvem.

„No... Dneska hrajeme zápas, tak se budete dívat a od zítra můžete začít cvičit,“ obrátil se. 

„Jsem ve volejbale dobrá!“ hájila jsem se. „Oblečení do tělocvičny tady mám. Můžu začít hrát už dneska,“ prosila jsem ho očima.

„Tak se převlečte a budete náhradník,“ odseknul a já usoudila, že nic lepšího z něho už nedostanu. Alespoň budu převlečená a nebudu, jako naprostý idiot, sedět na lavičce v džínech. Alespoň jsem to zkusila.

Rychle jsem zamířila k tělocvičně. V šatně jsem potkala Alici. Vyrozuměla jsem, že ona hrát nebude, protože je po nemoci. Tak docela jsem jí nevěřila, ale byla jsem ráda, že bude sedět se mnou na lavičce.

Když jsem vešla do tělocvičny, byla jsem nadšená. Nebyla sice tak velká ani tak vybavená, jako ta ve Phoenixu, ale po Charlieho domě a malé škole mi připadalo úžasné vejít do něčeho známého. Všechny tělocvičny byly stejné.

Hra byla neobyčejně nudná. Tým z Port Angeles byl mnohem silnější a rychlejší. První set skončil 7:15. Nuda.

A na začátku druhého setu se jedna naše hráčka zranila. Nejspíš si zvrtla kotník. Trenér se s povzdechem podíval na mě. Bylo jasné, že to poslední, co chce, je poslat mě hrát. Ale neměl na výběr. A já s širokým úsměvem vběhla na hřiště.

Hra mě totálně pohltila. V našem týmu jsem byla jasně nejlepší a ostatní si to rychle uvědomili. Začali mi víc nahrávat a nechali mě smečovat. A tím to všechno začalo. Nejlepší hráč z protějšího týmu byl jasně vysoký kluk s bronzovými vlasy. Vybíral mi ty nejprudší smeče a vracel mi je ještě prudčeji. Od přírody jsem soutěživý typ – a ten kluk pro mě představoval výzvu. Neúnavně jsem se snažila vybrat i ty nejtěžší míče a on vybíral i ty míče, které mířily na někoho jiného. Rychle jsem však objevila jeho slabinu. Musela jsem dát prudkou ránu úplně dozadu pole, a pak dá prudkou co nejvíce k síti. Vždy doběhnul míč, který letěl až úplně dozadu, a pak ten u sítě většinu nestihl. Ale i on vymýšlel různé taktiky, jak mě přelstít. Kdykoliv pinknul míč na někoho jiného než na mě, hra se zpomalila a začala být nudná. A proto se to nestávalo často. Stále jsem vymýšlela nové triky a hra mě tak pohltila, že jsem si skoro ani nevšimla, že už je konec.

Vyhrálo druhé družstvo. Ale my jsme vyhráli jeden set ze tří. Alespoň něco.

Svalila jsem se na lavičku a vypila celou svoji láhev vody. Byla jsem na konci s dechem. Neměla jsem ani tušení, jak dlouho jsem tam po tom hřišti běhala.

Všichni se pomalu začali rozcházet do tříd a já začala hledat Alici. Našla jsem ji na konci tělocvičny a bavila se s tím klukem s bronzovými vlasy, proti kterému jsem hrála. Jak stál vedle droboučké Alice, byla teprve vidět jeho výška. Nebyl nějak extra vysoký, ale byl o hlavu větší než já a pod tričkem se mu rýsovaly svaly, které jsem předtím neviděla. Odhodlaně jsem zamířila k němu.

„Ahoj, jsem Bella. A hraješ volejbal fakt skvěle,“ přiznala jsem.

„Já jsem Edward Cullen. A ty jsi ta nejlepší hráčka volejbalu ve Forks,“ usmál se.    

Doufám, že se Vám to líbilo, a že zanecháte komentář. :D 

Autor: KikiCallen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neznámé město - 4. kapitola: