Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neznámý směr - 1. kapitola

07.11.2010 (13:15) • Ranya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1263×

Den se chýlil ke konci a já pořád nevěděla, čím se zabavím tentokrát. Ale na něco ještě přijdu, ujišťovala jsem se. Přece se nebudu celou noc nudit! Rychle jsem si vyjmenovala varianty.

Předně to byla... k-(že vás napadla krev?)-avárna na jednom pěkném rohu. Moje oblíbená. Chodila jsem tam minimálně jednou do týdne, ale obvykle mnohem častěji. Milovala jsem sedět na svém oblíbeném místě u dveří, popíjet kafe a poslouchat šumění deště za oknem. V Londýně prší hodně často, a za deštivých dnů jsem do té útulné kavárničky chodila nejraději. Ale Londýn byl zrovna vcelku daleko... a dneska stejně nepršelo. Nemělo to cenu.

Další se nabízel nějaký noční klub, kde se dá hrát bowling. Milovala jsem bowling... ale v Liverpoolu jsem se bohužel zatím příliš nevyznala, a tak to nepřipadalo v úvahu. Leda bych se vyptala pocestných, nebo ve svém iPhonu zkusila najít nějakou volnou internetovou síť, přestože takovéhle podniky nemusí být nikde kloudně zaznamenané. A to se mi zase nechtělo, dát si s hledáním tolik práce.

Anebo...

Došly mi nápady, nechtělo se mi přemýšlet. Vydala jsem se tedy na neurčité bloumání městem bez předem stanoveného cíle. To by taky mohla být zábava.

Prošla jsem kolem obchodu, jehož výloha byla plná hodin. Starodávných i moderních, každopádně všechny fungovaly. Jedny ale ukazovaly 8:10, druhé 8:04, třetí 8:17 a tak podobně. Zastavila jsem se a s přihlouplým výrazem zjišťovala časové rozmezí všech těch stroječků. Z neznámého důvodu mě to bavilo. Asi jsem začínala ztrácet rozum.

Nakonec jsem šikovně vykoumala, že nejmenší čas byl okolo 7:52 a největší přibližně 8:25. To se samozřejmě stihlo změnit, takže nejmenší teď bylo 7:57, ale to už jsem neřešila.

Pokračovala jsem ve své nenasměrované chůzi, až jsem došla k cihlové zdi. Šla jsem tedy podél ní, a o kus dál se objevilo parkoviště. Nechápavě jsem zírala na hromadu aut. Sem jsem mířila? Nedalo mi to a řekla jsem si, že budu dál pokračovat.

Šla jsem dál, a dál, a dál... až se přede mnou objevil park. Cedule tvrdila, že se jmenuje „Hatton Hill Park“. Jelikož jsem se opět prvotřídně nudila, přeskočila jsem nízký plůtek a posadila se na dětskou houpačku, jež zářila nechutně kýčovitými barvami; jasně oranžovou, červenou, modrou a částečně i zelenou.

„Tyhle barvy se mi nelíbí,“ oznámila jsem svému okolí protest.

A odpověď? Ticho.

Zamračila jsem se: „Říkám, že tyhle barvy se mi nelíbí!“ Nasadila jsem výraz uražené holčičky. „Udělejte s tím někdo něco!“

Nic.

Ještě víc jsem se zamračila, ale pak jsem to shledala za marné. Povzdechla jsem si a upřela pronikaný pohled na sedátko vedle mě.

Okamžitě se po něm začaly přelévat jiné barvy – modrá, fialová, černá. Čekaly, jak je umístím, a mezitím se pomalu hemžily. Naklonila jsem hlavu ke straně a vyzkoušela pár kombinací. Pro efekt jsem se rozhodla přidat i kapku bílé a rudé.

Nakonec jsem se svým dílem byla spokojená. Spojovací kusy byly modré, sedátko fialové se sadistickými, černě vyvedenými motivy (jen krev a planoucí oči jsem zvýraznila jasně rudou), a řetěz, na kterém to viselo, byl střídavě černobílý.

Vesele jsem se usmála. „Takhle to má být. Ale příště byste se mohli snažit i vy, nemusím přece všechno dělat sama.“ Slezla jsem z houpačky a aplikovala barvy i na druhou půlku. Potom jsem poodešla stranou a ještě jednou si ten výtvor prohlédla.

„Zbožňuju svoji schopnost,“ zasmála jsem se, a aby to bylo kompletní, trávu v okruhu pěti metrů okolo té černo-fialovo-modro-bílé šílenosti jsem nechala zmizet pod černočernou barvou, co už na pohled připomínala vše pohlcující ropu.

Určitě se to dětem bude líbit, ironicky jsem si pomyslela.

Opustila jsem park a vyšla vstříc nočnímu životu města, které rychle mizelo v přicházejícím soumraku. Na tváři mi hrál rozverný úsměv, sama má chůze vyzařovala nezničitelnou pohodu a já se neuvěřitelně těšila do nějaké hospody, abych si konečně pročistila hlavu trochou chlastu.

• • •

Druhý den ráno mě bolela hlava. Je nefér, že i upíra může trápit kocovina, což?

Jediná výhoda toho, že jsem byla upír, spočívala v tom, že jsem si to všechno pamatovala. Tedy... možná to zas tak moc výhoda nebyla. Na takovéhle večery jsem nevzpomínala s nadšením, nýbrž se znechucením ze sebe samé. Byla jsem jen pouliční odpad.

A v takovéhle dny jsem obvykle propadala hlubokým depresím. Kdyby mě tak nežraly výčitky. Možná nebylo správné se s tím chlapem opít, vyspat, a pak ho zakousnout, ale já si prostě nemohla pomoct! ... Ale bylo to špatné, moc špatné, a já se za to prostě musela stydět. Já hříšník.

„Určitě jsem už spáchala všech sedm smrtelných hříchů,“ zamumlala jsem si. Často jsem mluvila sama se sebou – ale teď zrovna jsem to spíš oznamovala tomu mrtvému chlápkovi, co byl se mnou na pokoji v hotelu. Romantické místo na smrt. Díky němu jsem se necítila osaměle, ale spíš jako alkoholik, co se zpovídá knězi...

„Tak, vezmeme to postupně, jo?“ zahuhlala jsem směrem k týpkovi. „První byla pýcha... jo, pyšná pávice, to jsem celá já,“ ochable jsem se zasmála. „A já se pořád nad někoho povyšuju a tak, to jó, viď? Pak teda... no... jo, lakota. Nahrabat majetek? To taky, to mě baví, chci mít všechno, chci ovládnout svět!“ Se smíchem jsem se posadila na poněkud nepohodlné posteli a nazula jsem si své milé botičky na vysokých podpatcích. Vstát mi ještě nešlo. Třeštila mi hlava.

„Tak... závist. Závidím? Jo, skoro všem. Někdo má hezčí boty, ale já si je můžu pořídit pouhou silou vůle,“ povytáhla jsem obočí, „takže nevím. Jsem závistivá? Asi jo, řekněme. Dál byl... hněv. No, to nevím... ale jo, mě pořád někdo štve. Takže jsem furt naštvaná. Teda, nahněvaná.“ Opatrně jsem nabrala rovnováhu a pokusila se vstát. Můj podpatek připomínající jehlu se zabořil přímo do týpkova oka. Fuj.

„Pak tu máme smilstvo. O tom víš své, viď?“ pověděla jsem k jednookému mrtvému. „Jo, schvaluje se. Další na scénu přichází-“ zamávala jsem rukama v záchvěvu nerovnováhy ve snaze nespadnout, „-nestřídmost. A ano, to sedí, já furt chlastám. Buď víno a vodku, nebo krev, to vyjde nastejno. A lenost... tak to nevím.“

Domotala jsem se ke dveřím, pozvolna si srovnala pohyby, zaostřila pohled a uvědomila jsem si, že bych se měla maskovat, kdyby přišla do našeho pokoje uklízečka...

„Lenost má být lenost využívat svých schopností, nebo aspoň tak to říkal ten týpek v kostele. Já si jich užívám, jak jen to jde,“ uvažovala jsem, „takže... jsem líná nebo ne?“ Pomaličku jsem změnila své vlasy na kudrnaté a blonďaté. (Jak ošklivá barva! Jen nerada jsem se, byť dočasně, vzdala své tmavě červené.)

„Asi se mě týká jen šest ze sedmi hříchů. Škoda.“

Než  jsem potkala prvního človíčka či kameru, trochu jsem přeházela proporce ve svém obličeji, takže jsem teď měla kratší a výraznější nos, menší rty i oči, vyšší čelo a tenčí obočí. Tohle mě vždycky bavilo. Užívala jsem si to, i když mi fyzicky stále nebylo dobře. Ještě jsem změnila barvu očí z tmavě hnědočerné na světle modré, přidala jsem si pár centimetrů výšky a předělala jsem své oblečení na jakousi ležérní eleganci v odstínech pastelově zelené, modré a bílé.

Pán, kterého jsem na chodbě potkala, si mě s úžasem prohlédl od hlavy až k patě a ještě se za mnou otočil. No co, já za to nemohla, že jsem vždycky namíchala tak sexy podobu. To byl ten můj cit pro umění.

Umění...

„Ta výstava!“ Plácla jsem se do čela. V jedné z mých obvyklých podob jsem si zařídila výstavu svých obrazů a fotografií v jednom z nejlepších výstavišť v Manchesteru. To nebylo daleko, měla jsem velkou šanci se tam dostat včas. Vychutnávala jsem si, když jsem viděla ty nadšené pohledy lidí na vlastní oči.

Při cestě jsem si koupila půllitr Coca Coly, abych se trochu osvěžila, a zopakovala jsem si v hlavě detaily oné umělecké postavy. Nesměla jsem opomenout žádnou maličkost a s mojí koncentrovaností se snadno mohlo stát, že bych něco vynechala. To by bylo příšerné!

Takže, postupně: dlouhé černé vlasy s modrými a fialovými pramínky, černě zvýrazněné oči a stříbřitě fialové oční stíny, oči jako takové šedé, pleť světlá, nehty buď černé nebo fialové nebo modré... vlastně by šly i červené, ale to se mi nechtělo míchat, nějaký ten korzet, černá sukénka, proužkované černofialové nadkolenky, krásné bíločerné botičky na vysokých platformách a ještě s podpatkem, sem tam nějaká mašle, pod korzet možná volnější tričko a k němu černé síťované rukavičky...

Ano, to bylo všechno. Tuhle podobu jsem milovala pro mistrně sladěné detaily. (Nu což. Člověk se musí umět pochválit. Natož upír.)

Když jsem vystoupila z taxiku, zašla jsem do prázdné uličky hned naproti silnici, kde mě pan řidič vysadil, a přeměnila se. Ještě jednou jsem to všechno zkontrolovala – bylo to perfektní. Jen jsem si honem dovytvořila krásnou černou kabelku s fialovomodrými mašlemi a bílou krajkou.

Pro jistotu jsem si připomněla poněkud rozevlátější, méně kontrolované a hlavně umělecké pohyby, jež byly pro tento charakter podmínkou. Meggie, jak jsem této dívčině říkala, musela být umělecká.

Na výstavu jsem, přirozeně, dorazila včas. Jinak jsem to ani neuměla.

„Oh, slečno Meggie,“ volal na mě už z dálky nějaký muž. Tohle oslovení jsem si u organizátorů výstavy vydupala, ale... s ním jsem nikdy nemluvila. Kdo to jen mohl být?

„Ahoj,“ oplatila jsem pozdrav a naklonila hlavu ke straně, „známe se?“

„Obávám se, že jsem zatím neměl tu čest,“ pán se zatvářil smutně, „ale teď vás konečně poznávám! Netušíte, co to pro mě znamená!“ Jeho tvář plná vrásek zazářila.

„Uhm... smím vědět, proč jsi tak nadšený?“ zatvářila jsem se nechápavě. Roztomile nechápavě, samozřejmě.

„Obdivuji vaše výtvory, slečno Meggie,“ usmíval se (pomoc, teď je z toho ještě oficiálnější oslovení než ‚paní Wonderflyová‘!), „obzvlášť vaše fotografie. Měla jste štěstí, že jste navštívila tolik úžasných míst! Tibet, Čínská zeď, Niagárské vodopády, Sfinga, dokonce i tolik památek z tolika slavných, historických měst,“ zubil se, „a ještě jste to tak nádherně vyfotila, s tak úžasnou atmosférou, že má člověk pocit, jako by tam sám byl,“ slastně se rozplýval.

„To je od tebe moc milé,“ pousmála jsem se a naznačila lehkou poklonu, „mockrát děkuji.“

„Já děkuji, že jste na mě vůbec promluvila, slečno Meggie,“ zablekotal pán a s ještě šťastnějším výrazem odpochodoval dál bezduše zírat na ty fotky. Bože, blázen.

Ale pravda je, že lichotky bych mohla poslouchat od rána do večera, mým uším to bylo příjemné jako mému hrdlu krev mladých mužů. Meggie se v tomto ohledu neměla zrovna špatně.

Na pár kurzech jsem se naučila fotit, na pár malovat, a pak jsem to často procvičovala. Zrovna v té své oblíbené romantické kavárničce jsem načrtla desítky studií, od lidí přes šálky kávy až po výjevy z ulice za oknem. A když jsem měla extra tvořivá období, malovala jsem obrazy, občas olejovými barvami, občas školními vodovkami, sem-tam dokonce něco digitálně s tabletem, který jsem měla vždy u svého notebooku. A ten jsem, broučka malého, měla vždy v kabelce.

Co se fotek týče – fotila jsem většinu míst, která jsem navštívila a popravdě jsem už projela většinu kontinentů a většinu něčím zajímavých států. Sedm divů světa jsem si dala už na začátku jako rychlou injekci tvořivosti, protože na mě působila poměrně inspirativně, a pak jsem vždycky o něčem slyšela, zahlédla fotku... a už to bylo, no.

S upravováním fotek (zas tak dobrý foťák jsem neměla, musel to zachraňovat Photoshop) to bylo náročnější, protože na to se našla nálada jen občas. A pak z toho lezla díla hodná takovéhle výstavy. Mohla jsem na sebe, tedy,na Meggie, být pyšná.

Spokojeně jsem se procházela výstavním prostorem a pozorovala reakce lidí. Nějaké mrně se u fotek soch a krajiny hrozně nudilo a mamča se jej snažila uklidnit, aby tak nevyvádělo, jiní staříci jen zkušeně pokyvovali hlavami. Lidé dokázali být tak zábavní.

Potom jsem ale ztuhla hrůzou.

________________________

[v článku je to jen zmíněno, takže to tu zopakuji: Meggie vypadá pro představu takto /kreslila jsem to já, neobšlohla jsem někomu charakter/]

« [mé shrnutí] »

Autor: Ranya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neznámý směr - 1. kapitola: