Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neznámý směr - 2. kapitola

10.11.2010 (09:30) • Ranya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1100×

Potom jsem ale ztuhla hrůzou.

To ne!!!

Podívala jsem se ještě jednou, rychle zamrkala a promnula si oči.

Pořád tam stál.

Na výstavu právě přišel... Josh. Byl vcelku snadno poznatelný, protože mezi místními pobledlinami už na pohled bil do očí. Měl tmavší pleť, lehce zvlněné temně hnědé vlasy a nádherné šedomodré oči... nebyl to klasický Ital, ale přesto byste ho odhadovali na nějaké teplejší končiny než do chladné a deštivé Anglie.

Ve skutečnosti jsem ani nestihla předstírat, že jsem si ho nevšimla, jelikož jsem byla v šoku. Josh. A zrovna Josh! Mohl se objevit kdokoliv z Cullenů a já bych to nějak ustála, ale že zrovna...

Josh.

Chtělo se mi brečet a utéct, ale zároveň se k němu rozběhnout, obejmout ho a prosit o to, abych s ním mohla jít. Kamkoliv by chtěl, i kdybych se kvůli němu vrátila k Cullenům, ustála bych to, hlavně, že bych mohla být s ním -

Ne. Nesmím za ním jít. Nesmí zjistit, že jsem to já. Což nebyl problém – ani pořádně nevěděl o mé schopnosti, alespoň co já vím, a jak by zjistil, že mezi těmi davy lidí je jeden, co si na člověka jen hraje? Protože já si na člověka hrála se vším všudy, počítaje lidský tep a lidské reakce.

Ne. Nepřicházelo v úvahu, že bych mu dala najevo, že jsem to já. Nevím, co dělal zrovna v Anglii, ale proč ne, Culíci rádi cestovali. To já taky. Jednou se to prostě mohlo stát, náhodné setkání, neviděla jsem se s nimi skoro deset let... musela to být náhoda, hrozná náhoda, a já tu náhodu musela nezaujatě přejít. No co, stalo se. Tak holt přišel na moji výstavu. Nezáleží na tom, on neví, kdo já jsem.

Musím ho ignorovat. Kdo ví, už na mě určitě zapomněl, třeba si stihli do té své sekty přibrat někoho nového, nebo začal chodit s Rose, na tom taky nezáleží, určitě mě už pustil z hlavy, přece není já, aby si v paměti někoho tak dlouho konzervoval, a hlavně, vždyť se o mě nikdy nezajímal, tak proč by s tím měl začínat po mém odchodu...

Zhluboka jsem se nadechla. Jo, nezáleží na tom. Pro mě už Josh neexistuje a já neexistuju pro něj. Je to minulost, za tlustou černou čárou, netřeba ji vytahovat, netřeba se k ní vracet.

„Paní Wonderflyová?“ uslyšela jsem vedle sebe mladičký hlas. Otočila jsem se k neznámé slečně. Při tom oslovení mi přeběhl mráz po zádech. Příjmení jsem si měla změnit, sakra! Sice se nikde moc nezvýrazňovalo, ale někde v brožuře bylo zmíněno. A jestli si tu -

Mrkla jsem na Joshe. Před chvílí si u vstupního stánku vzal brožuru. A teď v ní zaujatě listoval, vypadalo to, že ji pročítá celou.

A do hajzlu.

„No?“ otočila jsem se zpátky na děvče a snažila se tvářit mile.

„Víte... jen mě tak zajímalo... vám se líbí ten chlapec?“ usmála se a nenápadně poukázala k... Joshovi. Přirozeně. Zírala jsem na něj asi moc nápadně.

„Proč?“ povytáhla jsem obočí. Fakt se mi nechtělo odpovídat.

„Víte, vypadá to, že se ho bojíte oslovit. Ale vaše tvorba se mu očividně líbí, takže byste se neměla stydět. Nechcete za ním jít?“ culila se. Bože, to má být jako co? Ta holka se mi snaží dohodit kluka? A proč se do toho sakra míchá? Nic jí do toho není, ježiši! Měla jsem sto chutí jí říct, že jí do toho zatraceně nic není. Ale chtěla jsem být slušná... Meggie se musí udržet slušná.

„Promiň, ale proč tě to vůbec zajímá?“ zareagovala jsem. Ještě vcelku přátelsky.

„Slyšela jsem, že největší umělci bývají nesmělí, a vaše obrazy obdivuju, tak jsem si řekla, že když já nemám problémy se seznamováním, mohla bych vám s tím trochu pomoct,“ pokrčila nevinně rameny. Omylem jsem protočila panenky. Ta holka mě právě definitivně naštvala.

Já sakra nikdy neměla problémy se seznamováním. Tedy, s tím nezávazným. Co o tom mohla vědět tahle pochybná existence, která se mi hned cpala do soukromí?! Ani neuměla sladit barvy oblečení, a i když jí podle obličeje bylo víc, díky svým hadrům vypadala na třináct. Hrůza, kam ten svět spěje!

Díky těmhle úvahám jsem na chvíli Joshe pustila z hlavy...

„Jde sem!“ nadšeně mi oznámila holka. Měla jsem sto chutí jí urvat hlavu, ale nedalo mi to a otočila jsem se tím směrem, kde předtím Josh byl. Opět jsem ztuhla hrůzou. Skutečně sem šel... skutečně mířil ke mně.

Otočila jsem se jiným směrem a vyšla od něj pryč. Tvářila jsem se, že jsem si ho nevšimla, a tváře mi hořely. Styděla jsem se před ním? I to bylo možné. Chtěla jsem někam zmizet. Hned.

„Nikam nechoďte!“ okřikla mě holka a – ó můj bože! – přichomítla se k Joshovi. Díky upířím uším jsem slyšela, co mu šeptala.

„Pane, ať jí chcete cokoliv, chtěla bych vám říct, že se jí velice líbíte. Celou dobu se po vás koukala, od chvíle, co jste sem přišel. Pokud se vám taky líbí, troufám si říct, že u ní máte vcelku velkou šanci,“ zachihotala se. Vycenila jsem zuby a měla jsem milion chutí ji na místě roztrhat. Nebo jí alespoň pořádně vynadat, že by se i dlaždič styděl.

„Uhm..., je od vás... milé, že jste mi to řekla,“ odvětil vcelku nezaujatě, přesto zdvořile Josh. Jeho překrásný hlas... tak dlouho jsem jej neslyšela. Při té hedvábné melodii se mi okamžitě rychle rozbušilo srdce. Zbožňovala jsem ten hlas, určený snad pro bohy. Jako by jim utekl z nebe.

„Slečno Meggie...?“ promluvil na mě. Promluvil na mě. Na mě! Byla jsem tak vyděšená a šťastná, že mě zachvátila panika. Nervózně jsem se otočila a bála se, co spatřím.

Má očekávání byla daleko za realitou. Spatřila jsem nejdokonalejšího muže, jaký kdy chodil po této planetě. Pak mi to ale... došlo. Neměla jsem právo se s ním nadále vídat. Byla jsem jen lehká holka, i když bez těch peněz, co se vyžívala v zabíjení lidí. Byla jsem tak... nečistá. Nezasloužila jsem si ho.

„Rád bych se vás na něco zeptal,“ mile se usmál. Zněl tak sladce a upřímně! Jeho něžná vůně ke mně pronikla a já měla problém ostře vnímat. Jako by se se mnou točil svět. Ale...

Nezasloužila jsem si ho.

„Ano?“ pousmála jsem se. Pospěš si, chlapče, nechci se rozbrečet před tolika lidmi.

„Zaujalo mě vaše příjmení... Wonderfly... neznám moc lidí s tímhle jménem,“ tvářil se tak zaujatě, skoro jako by hořel zvědavostí, „a jedna má dobrá kamarádka, co se tak jmenovala, se bohužel odstěhovala a já nevím, kde bych ji mohl najít. Nemáte někde v rodině děvče se jménem Elena?“

Upíral na mě své překrásné oči a já si pozvolna připouštěla, že mi právě řekl... že... on mě hledá? Zajímá ho, kde jsem? Nebo se mi to všechno jen zdá... třeba ho to napadlo jen tak, příležitostně, určitě mě už dávno pustil z hlavy. Jen mu mě připomenulo to příjmení.

„No..., je mi líto, ale bohužel nevím, nikoho s takovým jménem neznám,“ sklopila jsem hlavu, „promiňte, že jsem zklamala.“ Musela jsem zůstat... ve své roli.

„To nevadí, netvařte se tak smutně,“ odpověděl, „jste si naprosto jistá?“ Jeho pohled vyžadoval pravdivou odpověď.

„Jsem si naprosto jistá...“ Že v rodině se tak nikdo nejmenuje.

„Aha,“ hlesl a -

Odešel?

Zdálo se mi to, nebo se mu v očích mihlo... ano, zklamání? Možná smutek. Vztek? Něco takového to muselo být, protože... Josh byl velice slušný kluk, vždycky by se rozloučil. Tak proč...

On odešel i z celé výstavy.

„Zklamala jsem ho? Co když mu na mně vážně záleží?“ zašeptala jsem. Do očí se mi nahrnuly slzy. „Nebuď naivka, holka, byla to jen náhoda,“ odsekla jsem si ještě tišším hlasem a pak jsem rychle vyběhla ven.

Zastavila jsem se u dveří a nahlédla na ulici. Dala jsem si pozor, kdyby byl ještě někde poblíž, aby si mě nevšiml. Přes clonu slz jsem ho hledala. Kam asi šel?

Potom jsem zjistila, kde je. Seděl na schodech ob - vedlejšího domu, kolena měl rukama přitažená k tělu a hlavu schovanou. Kdyby byl holka, znamenalo by to, že je zoufalý a chce se mu brečet. U kluka jsem neměla ponětí, co to má znamenat, třeba to byl jen způsob odpočinku?

Pak jsem ale postřehla, že hned vedle něj klečí Tessa a utěšuje ho. Jeho mladší sestřička byla pořád stejně roztomilá a dětská, ale tenhle výraz v obličeji jsem u ní ještě neviděla. Tak... strhaný... jako by musela Joshe utěšovat každý den.

Co se to děje? Proč tu jsou? Proč se chová tak zklamaně? Proč to vypadá, že se trápí? Přepadla mě hysterie, nebo maximální forma paniky. Josh se trápil. Trápil se! Jestli to bylo kvůli mně... ale to asi ne. Asi měl nějaké jiné problémy. Určitě!

Chudák, a já mu nemohla pomoci. Kvůli svojí nechutné sobeckosti, protože jsem odmítala Cullenovic pravidla, jsem ho opustila a změnila svůj život ze života slušňáka na život rebelky. Už by o mě nestál, i když jsme si dřív, kamarádsky, rozumněli. Už jsem pro něj musela být vzduch. Nemohli bychom si ani normálně povídat, protože... stydím se za sebe, když je v mojí blízkosti.

Už nikdy Wonderfly, pomyslela jsem si a rychle zacouvala do výstaviště. Přeběhla jsem k druhému východu a hned po vyjití na ulici jsem se změnila do podoby Tracy. Tracy Stoneové. Světle hnědé vlasy, světle šedomodré oči, tmavá pleť, lehce exotický vzhled, ale nijak zvlášť hezký obličej, o dvacet centimetrů menší než já, trochu oplácanější. Oblečení to nejnudnější, co se dá mezi lidmi potkat... podoba tak obyčejná, že nezaujme vůbec nikoho.

Na hotelu, kam jsem se dostala během dvou minut, jsem si sbalila věci a zamluvila nejbližší let do New Yorku. Měla jsem plnou hlavu chaosu. Chtělo se mi co nejdřív vypadnout, tak daleko od něj, jak jen to bylo možné. Musela jsem pryč, zmizet, zamést za sebou stopy... A už ho nikdy neuvidím.

Zalapala jsem po dechu. Nikdy... ho nevidět? Nikdy víc? Nikdy!?

To přece nepřicházelo v úvahu! Zabilo by mě, kdybych ho už nikdy neviděla. Těch deset let jsem přežívala z toho, že jsem měla dostatečně zajímavé koníčky, pořád jsem něco dělala, bavila se, nemyslela na něj, nevzpomínala. Sice se mi vždycky nacpal do hlavy, když jsem lovila a zabíjela lidi, ale krev dokázala moji mysl přehlušit, ovládly mě instinkty a byl klid. Jenže teď... toužila jsem, šíleně jsem toužila ho znovu spatřit. Musela jsem ho znovu vidět. Hned.

[mé shrnutí]

Autor: Ranya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neznámý směr - 2. kapitola: