Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neznámý směr - 3. kapitola

24.11.2010 (14:00) • Ranya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1148×

Let do New Yorku jsem ihned telefonicky zrušila a už jsem utíkala zpátky na výstavu. Během těch několika minut se tam nic moc nezměnilo – jen jeho vůně byla mnohem slabší. Ale stále jsem ji cítila, což mě pohánělo kupředu. Snažila jsem se následovat jeho stopu.

Nebyla jsem si jistá, zda běžím správně, zbývalo mi jen doufat. Pach zatím ani neslábl, ani nesílil, takže jsem stále neměla jistotu, zda jsem nezvolila špatnou cestu.

Vedlo mě to někam ven z města. Kam až mohl jít? Co když se chystal zmizet někam k moři a pak odplout? To bych ho už neměla šanci najít. To se nemohlo stát! Přepnula jsem se na svoji pravou, červenovlasou podobu, která byla opravdu já, a mohla jsem jí říkat Elena. Ta měla totiž nejrozvinutější upíří vlastnosti. Potřebovala jsem běžet rychle.

O kus dál jsem pocítila i Tessu. Tu jsem nacházela komplikovaněji, jelikož jsem na její vůni nebyla zrovna vysazená. Zdaleka pro mě nebyla tak… zajímavá. Ne že by mi byla něčím nepříjemná, to jsem říct nemohla, a dokonce voněla trochu jako jahodový zmrzlinový pohár s čokoládovou polevou (tj. kombinace jistě velmi příjemná), ale prostě to byla holka a já ji nemilovala.

Intenzita jejich stopy sílila a to mi dodávalo naději. Někde na konci totiž musí oba být. Vůbec jsem si nevšímala cedulí, které by mi řekly, že jsem už někde u Bradfordu. Ne že by mě to mohlo zastavit.

Nakonec jsem skončila v Leeds. Věděla jsem, že jsou hodně blízko. Když už jsem se nemohla zabývat cestou, byla jsem nervózní – zvládnu to? Dokážu se s ním potkat a nesesypat se z toho? A... co mám asi tak říct? ‚Ahoj všichni, tak jdu náhodou kolem a říkám si, že vás pozdravím…? Dokážu pak… odejít? A dokážu vůbec přijít a tvářit se nezaujatě, jak od sebe očekávám?

Zatřepala jsem hlavou. Hlavně na to přestat myslet. Musím jednat s menším promýšlením dopředu, prostě je najít, přijít k nim a čekat, co se stane. Nějak to dopadne, předem to neovlivním. Improvizace!

[Joshův pohled]

Vrátil jsem se s Tessou z té příšerné výstavy. Je pravda, že jsem se původně chtěl pokochat uměním, ale to zatracené příjmení mi všechno zkazilo. Já se snažil na Elenu nemyslet, ne si ji připomínat na každém kroku. A ta prchlivá, planá naděje… zanechala tolik škod.

Vešli jsme do našeho nového domu. Se zbytkem rodiny jsme se sem před pár dny nastěhovali a plánovali jsme tu nějaký čas pobýt. Zbaběle jsem zalezl do svého pokoje a nechal sestřičku napospas Edwardovým dotazům; ještě že respektoval soukromí, snad ke mně neplánoval vtrhnout a začít s výslechem.

Cítil jsem se mizerně. Stále jsem si vyčítal, že jsem jí tenkrát nedokázal projevit své city. Choval jsem se moc… zdrženlivě, určitě by ji ani nenapadlo, co pro mě znamenala. A svým odchodem mě utvrdila v tom, že to oboustranné rozhodně nebylo a já byl jen naivní snílek.

Byli jsme přátelé, ale já se na ni nedokázal dívat jen jako na kamarádku. Zbožňoval jsem její úsměv, vlídná slova útěchy, když se něco pokazilo, a pro její vůni bych zabíjel. Točil se kolem ní můj svět, jenže jsem nebyl schopen překonat své zábrany. To jsem se tolik bál odmítnutí?

Nikdo mě v mém pokoji nerušil a v celém domě bylo nepříjemné ticho. Měl jsem pocit, že tiše projevují soustrast nad mým smutkem. Byli mi tak laskavou rodinou.

Pak se ale ozvaly kroky. Někdo přišel k našemu domu. Trochu jsem se oprostil od své bolesti a zaostřil na přítomnost. Kdo to byl? Uslyšel jsem i nejisté zaklepání na dveře. Nedokázal jsem vnímat vůně, ostatně, na tuto vzdálenost by to stejně nebylo možné, a nešlo se mi soustředit na nic, co by mi prozradilo, kdo nás to přišel navštívit.

„Bráško… pojď dolů,” zavolala na mě Tessa. Má mladší sestřička, jíž bylo reálného věku 31 let, zněla překvapeně. Skoro až vyděšeně. Stalo se něco? Nedělala by si ze mě legraci, když viděla, jak na tom jsem.

Rozhodl jsem se, že mě zajímá, o co jde. Vyšel jsem ze svého pokoje a podíval se skrz otevřené křídlo skleněných dveří. Za nimi stál onen návštěvník. Měl rudé vlasy a byla to žena. Mozku trvalo, než si to spojil, a já už sešel ze schodů. Ještě pár kroků-

Uviděl jsem ji.

„Elena,” zašeptal jsem. Zmocnil se mě šok. Mám halucinace? Tohle přece… není možné…

„Ahoj,” zamumlala. Nevšímal jsem si ostatních, kteří stáli kolem a tvářili se skoro tak zaskočeně jako já. Celý můj svět se vymezil na její rozpačitou tvář a nejisté pohledy, jak nevěděla, kam před našima očima uhnout.

Nebyl jsem schopen ze sebe vypravit jediného slova.

„Kde… se tu bereš?” vypadlo z Tessy. Jako první se odhodlala promluvit.

„Já… Já… Na tom nesejde,“ procedila Elena skrz zuby a sklopila hlavu. Co se děje? Proč to nechce říct? Nedokázal jsem se soustředit na formulování podstatných otázek. Nedokázal jsem nic. Byl jsem v šoku. Byl jsem zmatený a šťastný, protože jsem ji konečně viděl, ale netušil jsem, co mám dělat.

„No, pojď dál,“ vyzval ji Edward, „už to tu máme zařízené, tak si můžeme sednout do obýváku, co říkáte?“ Ostatní mlčky přikývli. Rosalie se začínala lehce usmívat, měla radost z nečekaného setkání, a Tessa byla kapku roztržitá.

Přesunuli se tedy na gauč do sousední místnosti, Edward vedle Rose, na okraji Tessa, Elena se nejistě usadila na židli naproti nim a já zabral poslední volné místo poblíž, tedy křeslo asi metr a půl od Eleny. Viděl jsem do její krásné, červenající se tváře a můj tep šílel. Jindy bych se za to asi styděl, ale ani to jsem teď nevnímal.

„Tak… jak se… máte? Nějakou tu dobu jsme se neviděli, tak si říkám, něco nového?“ nervózně se dívka z mých snů pousmála. Byla rozpačitá skoro jako já.

Tessa, úplně nenápadně a zlehka, ťukla nohou o moji nohu. Něčeho jsem si měl všimnout. Otočil jsem se – jak neochotně, když jsem se musel dívat jinam než na ni – a Tessin pronikavý pohled mě dostatečně výrazně upozornil. Bylo to, i když mlčky, jako by mi říkala: „Přestaň na ni zírat, prosím, nehodí se to.“

Neochotně jsem přikývl. Nechtěl jsem, ale… díval jsem se tedy na Rose, která se jala odpovídat na Elenin dotaz.

„No, vlastně se nestalo skoro nic. Trochu jsme cestovali, ale ne moc, tady jsme pár dní, a protože se nám tu líbí, asi tu i zůstaneme, Emmett nás neopustil, jen si našel práci a tam právě je, ale měl by se do dvou hodin vrátit… snad tu ještě budeš, určitě by se s tebou taky rád viděl,“ vychrlila a pak se, téměř mateřsky, usmála, „my tě totiž vidíme moc rádi, Eleno. Chyběla jsi nám, víš?“

„Pardón,“ odvětila Elena tiše, jako by bez emocí. Zdálo se, že to nechce řešit. „Jakou má Emmett práci? A co ostatní, studujete, nebo se jen tak flákáte?“ zazubila se. Nebylo to upřímné. Zase jsem se rychle otočil na Rose a ostatní. Hlavně nezírat na Elenu.

„Já se chystám na filozofickou fakultu, ale jinak nás moc studovat nebaví… Rose si občas bere různé menší brigády, Tessa někdy taky, a já Emmettovi jednou za čas asistuju při jeho práci. Pracuje v půjčovně aut,“ zareagoval tentokrát Edward.

„Wow, divím se, že je schopen jakékoliv auto půjčit někomu cizímu. Spíš bych věřila, že půjčovnu aut vykradl a vy teď máte obrovskou podzemní garáž,“ zasmála se. Rose pokývla hlavou. „To by se k němu hodilo víc, pravda.“

„A co ty, Eleno? Jak ses… celou tu dobu měla?“ obrátila Tessa otázku na ni.

[Elenin pohled]

Já vím… ta otázka jednou musela přijít, zoufale jsem si pomyslela. Už tak jsem šílela z toho, že Josh celou dobu mlčel a jen si mě prohlížel. Když toho konečně nechal, mohla jsem si, nenápadně, prohlížet já jeho. Proč byl tak neklidný? Proč mu srdce bušilo jako o závod?

„Já… jsem se měla docela… fajn,“ odtušila jsem. Jak jsem to asi měla rozvést? Nedokázala jsem kontrolovat, zda neplácnu nějakou blbost! Josh… když on… byl se mnou v jedné místnosti. Má touha ho spatřit, být s ním, políbit ho… potlačovala jsem ji skoro deset let! A předtím? Byli jsme jen kamarádi, sakra! Tohle bylo… psychické týrání.

„A kdes byla? Cos dělala?“ vyzvídal dál Edward. Proklínala jsem ho za to. Něco plácnu, vykecám se z toho, jinak to nejde.

„No… všude možně. Hodně jsem cestovala,“ vypadla ze mě poloviční pravda. A teď druhá otázka. Co… jsem dělala. No, to víte, zabíjela jsem lidi, hrála bowling, kreslila a spala s každým druhým chlapem, co se mi líbil. Ale nebojte, mám náročnej vkus, zas tak moc jich nebylo. Taky vás ráda vidím.

„A... z-začalo mě bavit hrát bowling,“ vykoktala jsem, „a fotbal. Baví mě… fotbal.“

Zmlkla jsem. Ne, tohle mi nemohli sežrat. Já se naprosto nedokázala uklidnit a přetvařovat. Nemohla jsem jim lhát. Nemohla jsem… mu lhát. Ale… snad jim dojde, že tu otázku dál zodpovídat nebudu. Snad, snad. A spojí si mě s Meggie? Nepřála jsem si to. Lhala jsem Joshovi, že sama sebe neznám! Nechtěla jsem, aby věděl, že jsem mu lhala.

A ještě ke všemu jsem nemohla dopustit, aby se dozvěděli o mé schopnosti. Zažili ji jenom v začátcích, změny barev malých předmětů. To, co jsem dokázala nyní, se s tím opravdu nemohlo srovnávat.

Všichni mlčeli. Věděli, že lžu. Já věděla, že vědí, že lžu. Ale co já s tím? Pravdu nechtěli slyšet. Nevěděli to, ale opravdu nechtěli.

„To je… hezké,“ špitla Tessa. Vydechla jsem. Hovor se mohl vrátit do starých kolejí s tím, že se tomuhle tématu pro příště vyhnou.

„Dík,“ zamumlala jsem.

Ale hovor se nevrátil. Horečně jsem přemýšlela, na co se zeptat, jak narušit ticho, ve kterém doznívala má podivná odpověď. Bowling a fotbal. Hm. Ale mě to opravdu bavilo, občas…

„Nemáš hlad?“ otočil se ke mně Edward. Proč Josh nemluví?

„Ani ne,“ zavrtěla jsem hlavou. Před pár hodinami jsem zabila svého posledního společníka, v hotelu, a vypila jsem všechnu jeho krev. To mi stačilo. A teď jsem stejně měla natolik stažený žaludek, že by jídlo, natož lidské, asi nepozřel. Vzpomínka na čerstvou krev, protékající mým hrdlem a sytící několikadenní hlad, způsobila, že se mi v hlavě rozestřela určitá forma klidu.

„Nechceš ani ochutnat koláč, co jsem dneska ráno upekla?“ usmála se na mě Rosalie.

„To jste mi zatajili,“ zasmála jsem se, „ty máš nový koníček, Rose?“ Můj smích upřímný nebyl, natož zájem o nějaké pitomé vaření, ale už jsem se mohla přetvařovat a hrát hodnou Elenu.

„Žena v domácnosti, to víš,“ taky se zasmála blondýna, jejímž údělem v rodině bylo něco jako kamarádka-máma/starší sestra všech. Ne že by ji kazily mateřské instinkty a podobné hovadiny, ale pečovala o všechny jako… o mladší sourozence. To se očividně od mého odchodu nezměnilo. Proto měla z mé přítomnosti takovou radost…? Ztracená sestřička nebo ještě lépe, dcerka. Bože. Kam jsem to dopracovala?

Vstala a zmizela za rohem. Asi v kuchyni; vteřinku poté se objevila s talířem a na něm bylo pár kousků onoho slibovaného koláče. Vážně jsem na něj neměla chuť, ovšem chtěla jsem být zdvořilá. Nabídla mi, tak jsem si vzala.

„Mmm, chutná to výtečně,“ rozplývala jsem se. Ve skutečnosti jsem vůbec nevnímala chuť a celý trojúhelníček jsem do sebe narvala jen s naprostým sebezapřením, ale má tvář zářila nadšením. A ano – už mi to na 100% věřili i Edward s Tessou. Jen Josh se tvářil stále tak… nepřítomně. Zneklidňovalo mě to. Co se mu asi honí v hlavě…?

„To jsem ráda, děkuju,“ řekla Rose, a pak se z venku ozval zvuk parkujícího auta.

„Konečně, Emme se vrátil,“ usmál se Edward a hned vstal z gauče. Potkal se s tou horou svalů zvanou Emmett ve dveřích. I bez přehnané empatie jsem poznala, jak byl najednou Eddie nadšený. Pousmála jsem se, tentokrát upřímně. Ach, ta láska. Měli ale čas jen na lehký uvítací polibek, zbytek musel počkat na později. Emmett se se mnou totiž chtěl přivítat. A... taky měl mnoho otázek. Pomoc! Copak ty lži nikdy neskončí?

[mé shrnutí]

Autor: Ranya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neznámý směr - 3. kapitola: