Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Niebla siniestra 1. kapitola

04.08.2013 (07:00) • KatherinaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 3000×

„Okamžitě se běž schovat, Bello! Přicházejí další,“ zašeptal, ale přišlo mi, jako by na mě zakřičel. Ta poslední slova se mi vryla hluboko do mysli. Opět mě zachvátila vlna strachu, avšak mnohem silnější než ta první. Bylo mi na zvracení, třásla jsem se a srdce mi mělo každým okamžikem vyskočit z hrudi. Musela jsem si zkousnout spodní ret, abych nezačala brečet. Ale nedokázala jsem se zbavit svého strachu, hlavně proto, že jsem slyšela další šustění. A hned z několika směrů. Z obou konců ulice se přibližovaly nejméně dvě osoby v kápi, ale jejich počet neodpovídal hlasitosti šustění. Když jsem na malý okamžik zvedla hlavu k nebi, zahlédla jsem další osoby. Snášely se dolů na obláčcích mlhy jako dávní bohové, ale mnohem nebezpečnější. Nevěřila jsem, že to je možné, ale můj strach se ještě zdvojnásobil.

                Vyděšeně jsem se podívala na mého otce, který ke mně již stál zády a v ruce měl připravený svůj luk. Stál stejně odhodlaně, jako vždy, ale jeho prudší nadechování prozrazovalo, že tentokrát i on pociťuje obavy. Sevřel levou ruku v pěst a pak ji pomalu rozevřel. Sotva se jeho prsty propnuly, vytáhl z toulce šíp a vystřelil po nejbližší osobě v kápi. Naštěstí neminul a dotyčný se skácel k zemi. Potom vystřelil další dva šípy a oba našli své místo uprostřed hrudí maskovaných osob. Ale přes otcovu veškerou snahu, jich bylo příliš. Stále se k němu přibližovali. Obklíčili ho, že nevěděl, kterým směrem dříve zamířit. Nebylo už pro něj naděje, ale já stále doufala, že se nějak zachrání. Vždy mi přišel neporazitelný, tak schopný, nemohl takhle skončit. Ale čím blíž mu byli, tím méně jsem slyšela svištění šípů, až zcela ustalo. V ten okamžik mi srdce vynechalo úder a pak se splašeně rozběhlo. Chtěla jsem mu jít na pomoc, ale nohy mě neposlouchaly a já pouze dokázala sedět s otevřenou pusou.

                Stále jsem čekala, kdy rozrazí shluk kolem sebe a uteče se mnou. Ale nic se nedělo. Panovalo kolem hrobové ticho, že i šustění jejich plášťů ustalo. Celý tenhle okamžik mohl trvat pár minut, ale i klidně hodin. Čas pro mě přestal existovat. Jen jsem hypnotizovala jejich hlouček a čekala, co se bude dít. Konečně se začali rozestupovat a já viděla ten nejhorší pohled ze všech. Nejvyšší z nich držel mého otce pod krkem a zvedal ho ze země. I přes kápi jsem zahlédla jeho obličej a rty, jak se otvírají beze slov. Pomalu přibližoval svůj obličej k mému otci, až je dělilo jen pár centimetrů. Doufala jsem, že se bude nějak bránit, ale jen tak tam stál a nic nedělal. V duchu jsem ho prosila, ať bojuje kvůli mně. Potřebovala jsem ho. Byl mou jedinou rodinou. Bohužel mé prosby k němu nedolehly.

                Muž v kápi už byl jen pouhý centimetr od jeho obličeje, když začal nasávat okolní vzduch, jako by větřil. Takhle pokrčil nos ještě několikrát a pak se kolem mého otce začala objevovat stříbrná mlha. Muž ji začal vdechovat a přitom stále otvíral pusu. Otec se snažil jeho ruku odtáhnout od svého krku, ale nic se nedělo. Postupně začaly být jeho pokusy slabší a mlha kolem něj začínala mizet, jak ji skoro všechnu muž pozřel. Když vdechl poslední chomáček mlhy, znechuceně mého otce odhodil na zeď domu, až něco nebezpečně zapraskalo. Chvilku ležel nehybně na zemi. Pak se přetočil na bok vykašlávaje krev.

                „Tenhle lovec má výdrž. Škoda, že jsem ho už zabil,“ zachroptěl muž v kápi. Pak pokynul ostatním a než jsem se stačila nadát, zašustily pláště a hlouček maskovaných mužů zmizel stejně rychle, jako se objevil. Zůstala jsem ještě chvíli schovaná za kontejnerem, dokud jsem si nebyla stoprocentně jistá, že se nevrátí. Namáhavě jsem se postavila na nohy a rozběhla se za otcem. Ležel bez pohnutí na zemi, a kdybych neviděla, že se mu trochu zvedá hrudník, myslela bych, že je mrtvý. Klekla jsem si vedle něj a odhrnula mu vlasy z tváře. Šokovaně jsem zalapala po vzduchu a odklopýtala o kus dál. To nebylo možné… Co se s ním stalo?

                Velice opatrně jsem si opět klekla k tělu, které leželo na zemi. Mělo patřit mému otci, ale nevypadal tak, jak jsem si ho pamatovala. Jeho vlasy nyní byly šedé, tvář pokrytá vrásky a bílý kalný pohled. Krčil se na zemi a sípal, jak se snažil nabrat vzduch do plic.

                „Bello, kde jsi?“ zašeptal. Jen jediná věta mu ubrala na síle. Rukou šmátral kolem sebe a snažil se nahmatat mou ruku. Až nyní mi došlo, že nevidí. Okamžitě jsem mu ruku pevně stiskla a položila si jeho hlavu k sobě do klína.

                „Musím ti říct, jak…“

                „Tatínku, nemluv. Ubírá ti to na síle,“ přerušila jsem ho v půlce věty. Hladila jsem ho po vlasech a snažila jsem se neplakat. Věděla jsem, co přichází.

                „Bello. Přečti si ten dopis a vezmi… Vezmi si ten luk s šípy… Musíš… Musíš ochraňovat lidi, tak jak jsem to dělal já.“ Cítila jsem, jak mě jeho ruka naposledy stiskla a pak jeho sevření povolilo. Nakonec mi jeho ruka zůstala ležet bezvládně v dlani. Chvíli jsem se dívala do jeho prázdných očí a snažila se smířit s faktem, co se právě stalo. Nemohl zemřít! Prostě nemohl! Začala jsem s jeho tělem třást. Prosila jsem ho, aby otevřel oči. Brečela jsem, ale nic nezměnilo krutou realitu. Byl nadobro pryč.

                Nevěděla jsem, jak dlouho jsem zůstala sedět vedle něj, dokud se na nebe nevyšplhalo slunce a z okolních ulic se nezačal ozývat každodenní rozruch. Nechtěla jsem odejít, ale věděla jsem, že brzy někdo do téhle zapadlé uličky vejde a bude chtít vysvětlení, co se tu stalo. V ten okamžik musím být už daleko. Naposledy jsem otce políbila na čelo a pak jsem si šla pro zbraň, která stále ležela na zemi, kde ji předtím upustili. Když jsem uchopila luk, projelo mnou příjemné mravenčení, které mi až zelektrizovalo vlasy. Věděla jsem, že je pro mě jak dělaný a já s ním budu nepřemožitelná. Dovolila jsem si poslední pohled na svého otce a rozběhla jsem se pryč z téhle uličky. Daleko od všeho, co jsem znala. Jen jediná myšlenka mě doprovázela: pomstím tě, otče, to ti slibuji.

*** 

                Zprudka jsem se posadila na posteli a hřbetem ruky si setřela pot z čela. Začala jsem zhluboka dýchat, abych se uklidnila. Po pár minutách mé snažení začalo fungovat. Zatřepala jsem hlavou, abych z mysli vytěsnila dávnou vzpomínku, která mě každý večer pronásledovala. Uběhlo deset let od smrti mého otce a já se za tu dobu ani jeden den pořádně nevyspala. Zpočátku jsem myslela, že je to kvůli traumatu, ale nyní jsem už věděla, že jde o pocit viny.

                Nedokázala jsem svého otce pomstít a kvůli mně umírali další lidé. Byla jsem špatným lovcem. Nebyla jsem vycvičená. Neuměla jsem stopovat. Prostě nic. Je pravdou, že za ta léta lovení jsme se velice zlepšila. Nedělala jsem stejné chyby jako dříve a zabila jsem jich více jak několik stovek, ale stále jsem nebyla spokojená. Nevypátrala jsem vraha mého otce a nikdo z jejich rodu nebyl ochoten mi říct, kde bych ho našla. Pár z nich začalo mluvit, ale vždy zemřeli dříve, než mi mohli říci něco uspokojivého. Jediné, co jsem zjistila, bylo, že je něco jako jejich králem. Do ulic vyráží jedině tehdy, když je to nezbytně nutné a jejich druh je ohrožen. Ale ať jsem dělala cokoliv. Zabíjela jich, kolik jsem chtěla. Nedokázala jsem ho vylákat ven a tím více jsem byla na sebe naštvaná.

                Rozsvítila jsem světla přesunujíc se na druhý konec továrny, kde jsem měla uloženy všechny své věci. Bydlela jsem v ní od otcovy smrti. Postupně jsem si ji zařídila tak, že se v ní dalo normálně bydlet. I když jsem tehdy velice riskovala, donesla jsem si sem věci i z našeho starého domu, abych měla nějakou památku na svůj minulý život. Když jsem náš dům tehdy navštívila, našla jsem pod podlahou tajnou skrýš, kde byly ukryté další zbraně. Nože, kuše, luky a pistole. Všechno vyrobeno ze zlata a dokázalo by ozbrojit celou armádu. Vzala jsem zbraní, kolik jsem dokázala, a několikrát jsem se ještě pro ně vrátila, aby nepadly do špatných rukou, až jsem je konečně měla všechny u sebe v továrně.

                Konečně jsem došla na její konec a ucítila jsem v břiše motýlí křídla. Pocit očekávání, který nastal, byl opojný. Pokaždé, když jsem se jen letmo dotkla některé ze zbraní, projelo mnou příjemné mravenčení z blížícího se lovu. Každý lov mi přišel jiný, jako bych lovila poprvé v životě. Čím dál více jsem byla se zbraněmi spojena a o to více se ze mě stávala lovkyně. Věděla jsem, že nejsem jediným lovcem ve městě. Párkrát jsem narazila i na ostatní, ale nedokázala jsem je poznat. Báli se o své rodiny a domov, tak pro jistotu nosili masky, ale jedno jsem věděla s jistotou. Všichni byli muži, až na mě. Byla jsem jediná žena lovkyně. Pohrdali mnou a dávali mi to jasně najevo. Mohla jsem být v nesnázích. Mohli mě chtít zabít. Ale nikdy mi žádný lovec nepřišel na pomoc. Když jsem já pomohla jim, ještě mě seřvali jako malého spratka. Někteří z nich se mě dokonce pokusili zabít, ale naštěstí jsem se jim vždy ubránila. Po čase se mi začali vyhýbat a přesunuli se jinam. Mysleli si, že jsem blázen, protože nenosím masku. Ale já neměla co ztratit. Byla jsem sirotek bez domova a chtěla jsem, aby každý z jejich rodu před smrtí viděl mou tvář a umíral s pocitem potupy, že ho zabila žena.

                Stále jsem se usmívala, když jsem si vybavila šok, který se objevuje v očích každé z mých objetí. Oblékla jsem se do upnutých černých legínů s kapsami pro nože, černého trika a přes sebe jsem hodila ještě plášť s kapucí, který jsem si vzala jako válečnou trofej při zabití mého prvního lykana. Pod plášť jsem schovala luk a toulec šípů, za pásek jsem si zastrčila dvě pistole. Podívala jsem se do zrcadla, abych zkontrolovala, jestli mi zbraně nevyčuhují, aby mě při svitu měsíce neprozradily. Po pečlivém prohlédnutí můj zrak dopadl na dopis, který byl přilepený vedle zrcadla. Byl to dopis, který mi onu noc dal otec. Ještě nyní na ní byly zaschnuty kapky krve. Přistoupila jsem k němu a rukou přejela po jeho krasopisném písmě.

                Má Bello,

                jestli čteš tenhle dopis, jsem pravděpodobně mrtvý a Ty jsi zůstala na všechno úplně sama. Nemusíš být smutná. Má smrt nebyla zbytečná, pokud stále žiješ. Až budeš větší a budeš mít vlastní rodinu, jsem si jist, že mé rozhodnutí pochopíš. Navíc rodiče jsou zde od toho, aby ochraňovali své děti. Vychovali je, jak nejlépe dovedou, a připravili je na život, který je čeká. Tuhle svou roli jsem plnil do posledního dechu. Snad jsem nebyl špatným otcem, i když jsi to se mnou měla mnohdy těžké.

                Jen když píšu tenhle dopis, tak mi moc chybíš. Jsi má statečná holčička, která zvládne všechny překážky, které jí osud postaví do cesty. Proto věřím, že se dokážeš o sebe postarat. Vždy jsem na tebe dával pozor. Chránil Tě, stejně jako Tvou maminku, ale bohužel u ní se mi to nepovedlo. Přál bych si, aby ses pravdu dozvěděla jinak, ale nemám jinou možnost, než Ti to říci tímhle dopisem.

                Tvá maminka zemřela, když Ti byly teprve tři roky. Byla nejkrásnější a nejstatečnější ženou, jakou jsem kdy poznal. Stejně jako já, i ona byla lovkyní lykanů. Bude to znít asi bláznivě, ale věř, že Ti říkám pouze pravdu. Spolu s námi zde žije jeden rod, který je mnohem starší než my a mnohem nebezpečnější. Říkají si Lykani. Jedná se o bytosti, které sebou šíří jen smrt a zkázu. Nejsou jako my, i když zdání klame. Od normálního člověka bys je nerozpoznala, dokud bys neviděla, jak se živí. Berou lidem jejich duše a díky nim dokáži přežít i několik stovek let. Pro člověka se jedná o nepředstavitelná muka. Když mu lykan bere jeho duši, bere si zároveň i jeho vzpomínky a životní energii. Silní lidé dokáží po odebrání duše žít ještě několik hodin, ale to bych nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli. Protože i když stále žijí, stáří a smrt je pomalu dohání a oni si jen přejí, aby mohli v klidu spočinout v nebi.

                Další důležitou věcí je, že lykany doprovází mlha a zima. Pokud ucítíš tuhle změnu, věz, že jsou Ti na blízku. A když budeš pozorná, uslyšíš šustění jejich plášťů, které jsi asi slyšela i dnes večer. Každý nedokáže vnímat tak tichý zvuk, ale Ty jsi má dcera. Proto věřím, že je dokážeš uslyšet kdykoliv a kdekoliv.

                My jsme tu proto, abychom lidi chránili. Lovíme lykany a jsme k tomuto úkolu od mala vychováváni. Proto jsme Tě nutili chodit na hodiny sebeobrany a střílení z luku. Jediná věc, která je dokáže zranit a v nejlepším případě zabít, je zlato. Proti němu jsou slabí. Vezmi si můj luk a šípy, které se u nás dědily po generace, a chraň lidi, stejně jako jsme já a tvá matka chránili Tebe.

                Ano, i ona bohužel zemřela, když tě ochraňovala. Byla jsi ještě malá a ona s Tebou zůstala doma, zatímco já se vydal na lov. Nebyl jsem dlouho pryč, ale když jsem se vrátil, byla doma hotová spoušť a Tvá matka ležela stará na zemi a pěvně si Tě tiskla k hrudi. Litoval jsem, že jsem odešel a nedokázal ji ochránit. Přišel jsem alespoň v čas, abych se s ní stihl naposledy rozloučit. Předtím, než umřela, poprosila mě, abych na Tebe dával pozor a snažil se Tě ochránit před životem lovce. Chtěla, abys měla normální dětství, proto jsem Ti o naší rodině nikdy neřekl pravdu. Doufal jsem, že čím míň toho budeš vědět, tím menší ti bude hrozit nebezpečí. Bohužel jsem neuspěl. Nedokázal jsem Ti nahradit matku a ani jsem Tě nedokázal ochránit před bolestí a ztrátou. Nakonec jsem byl nucen říct Ti pravdu. Nemohl bych odejít a nechat Tě žít dál bez vědomí, co se ve skutečnosti stalo. Takže jak se zdá, selhal jsem ve všech požadavcích tvé matky.

                Bohužel nevíš ještě všechno. Bude lepší, když se posadíš. To, co teď hodlám napsat, není vůbec jednoduché. Ten večer, kdy zemřela Tvá matka a napadli vás lykani, jeden z nich se pokusil zabít i Tebe. Mně z neznámých důvodů se mu jeho pokus nezdařil. Sice Tě okradl o trochu elánu, že jsi několik dní pak v kuse spala a vzpamatovávala se z jeho útoku, ale nezestárla jsi ani o jeden den. A pak, když ses konečně probudila, pokusila ses vysát mou duši. Byla jsi jak smyslů zbavená. Nic jsi nevnímala, jen jsi chtěla ukojit svůj hlad. Na poslední chvíli ses však zastavila a mně došlo, co se stalo. Je z Tebe poloviční lykan. Ale díky tomu, že jsi byla stále z větší částí člověk, dokázala jsi svůj hlad ovládat. Když ses najedla normálního jídla, hlad zmizel zcela. Proto jsem Tě vždy tolik krmil. Nechtěl jsem, aby nastala stejná situace jako tehdy a neublížilas omylem svým blízkým.

                Máš velké a dobré srdce. Jednou svou částí jsi lykanem, ale tou druhou na vždy zůstaneš člověkem. Pamatuj na to, že jsi především lidská bytost a s nimi nemáš nic společného. Teď je rozhodnutí na tobě. Chceš pokračovat v rodinném prokletí a být lovcem, anebo se pokusíš žít normálním životem? Vím, že se rozhodneš dobře a nikomu neublížíš.

                Vždy jsme tě s Tvou maminkou milovali a nic na tom nezměnil fakt, že jsi byla z části lykanem. Vychoval jsem Tě, jak nejlépe jsem uměl. Dal jsem Ti pocit domova a bezpečí a chránil Tě do posledního dechu. Jsem na Tebe moc pyšný, ať už se rozhodneš jakkoliv, budu na Tebe i nadále hrdý.

                Nezapomeň, ty nejsi zrůda. Jsi člověk s laskavým srdcem.

                S láskou táta

                Do očí se mi nahrnuly slzy. Musela jsem několikrát zamrkat, abych nezačala brečet. Stále ve mně ten dopis probouzel silné emoci. Od noci, kdy zemřel, nepocítila jsem žádnou lásku. Pohrdala jsem sama sebou kvůli tomu, čím jsem se stala. Nebyla jsem jednou z nich, ale cítila jsem odpovědnost, za ty odpornosti, které lykani prováděli. Nebyla jsem ani člověkem. Byla jsem nikdo. Podivná směska někde uprostřed, která nikam nezapadala. Stranila jsem se lidem a lykany jsem pohrdala. Proto jsem se také rozhodla, že se stanu lovkyní jako mí rodiče a pokusím se aspoň nějak odčinit zločiny těch vrahů. Už se nejednalo jen o pomstu za mého otce, ale také za mě. Nedokázala jsem to vysvětlit, ale věděla jsem, že ten, kdo se mě pokusil zabít jako malou, je stejný lykan, který zabil mého otce. Naposledy jsem přejela po otcově dopise a vyrazila jsem do ztemnělých ulic velkoměsta. Vydala jsem se na lov.

Doufám, že se vám kapitola líbila a necháte mi nějaké komentáře, abych věděla, zda má cenu pokračovat. Nevím, kdy přidám další díl, teď tu 2 týdny nebudu, ale pokud se mi podaří dostat se na internet, přidám další kapitolu. :)

Autor: KatherinaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Niebla siniestra 1. kapitola: