Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Niebla siniestra epilog

05.09.2013 (07:00) • KatherinaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3086×

Netušila jsem, kolik času jsem strávila v téhle temnotě, dokud jsem na tváři neucítila studené prsty, stírající mi slzy. Polekaně jsem sebou trhla a pohledem pročesávala tmu. Ale opět jsem nikoho neviděla. Myslela jsem, že blouzním. Začínám být už paranoidní. Jsem tu sama a to se nezmění. Jen já a tma. Slzy mi vytvářely na tváři nové cestičky, když jsem dotek ucítila znovu. Letmý jak máchnutí motýlích křídel, ale přesto mi z něj naskočila husí kůže. Byla jsem zmatená a rozrušená ještě více.

„Nemusíš se bát, má milá.“ Vítr ke mně nesl ozvěnu chraplavého hlasu. Nepoznala jsem, odkud přichází ani jak daleko může být. Ale při těch slovech mnou projelo uspokojivé teplo. Znala jsem ten hlas, nedokázala jsem si vzpomenout odkud, avšak přinesl mi vytouženu jiskřičku naděje. Slzy ihned zmizely a nahradil je úsměv.

„Jsi velice statečná. Nikdy bych nevěřil, že dojdeš tak daleko bez mé pomoci. Přijde mi to jako včera, když jsem tě viděl plakat nad mým stařičkým tělem. Avšak dnes je z tebe krásná dívka s odvahou a dobrým srdcem. Neumíš si představit, jak mě i tvou matku mrzí, že jsme tě neviděli vyrůstat, Bello.“ Na posledním slově se mu zlomil hlas a já konečně poznala svého otce. Jak bylo možné, že jsem ho nepoznala hned? Jsem snad mrtvá, že je tady se mnou? Podvedl mě ten lykan?

„Otče, co se děje?“ zakřičela jsem. Byla jsem ráda, že se mi vrátil hlas, ale nezněl mi povědomě. Sice jsem já otvírala ústa, ale přišlo mi, jako by za mne mluvil někdo jiný. Znepokojeně jsem zatřepala hlavou a čekala v odpověď.

„Co by se mělo dít? Sice jsem mrtev, ale proč by tohle nemohlo být skutečné? Nemusíš se bát. Stále žiješ a ještě dlouho budeš. Ale tohle byla jediná možnost, jak si s tebou promluvit,“ mluvil hrozně rychle. Slyšela jsem, jak ztěžka oddechuje, ale stále jsem ho neviděla a to mě velice frustrovalo.

„Prober se, lovkyně!“ volal na mě další hlas. Mnohem hlubší a mladší, než hlas mého otce. Otočila jsem se daným směrem a v dálce konečně uviděla světlo. Rychle se ke mně přibližovalo a já si musela rukou zastínit tvář.

„Už musíš jít, má milá. Ale pamatuj si jedno, všechno má vždy svůj rub a líc. Ani pravda není nikdy úplná. Je jen na nás, jestli uvěříme jen faktům nebo se pokusíme vypátrat, co se schovává potají za nimi.“ Otcův hlas se pomalu vytrácel, zatímco světlo se ke mně stále přibližovalo. Chtěla jsem vysvětlení. Nechápala jsem, co se mi tím snažil naznačit. Připadala jsem si ještě zmatenější jak doposud. Vztáhla jsem ruku směrem, kde jsem si myslela, že se nachází, ale opět jsem jen prohrábla okolní vzduch. V ten okamžik mě celou obalilo světlo. Zabodlo se do mě jak milion jehliček a vpalovalo se mi do každé buňky mého těla. Myslela jsem, že ucítím bolest, ale světlo mi vracelo do těla sílu a život. Dokázala jsem se pohnout a pořádně nadechnout. Začínala se mi vracet sluch, čich a především zrak.

Konečně záře kolem mě zmizela a já otevřela oči dokořán. Dívala jsem se na strop, který byl vysoko několik metrů. Až po chvíli jsem si vzpomněla, že jsem v továrně. Nepamatovala jsem si, jak jsem se do ní dostala. Neskutečně mě bolela hlava a bylo mi na zvracení. Pokusila jsem se posadit, ale něčí silné paže mě přitlačily nazpátek do postele. Chtěla jsem s dotyčným bojovat, ale byla jsem stále příliš zesláblá. Nakonec jsem se podvolila a ulehla do polštářů. Zavřela jsem oči a ztěžka oddychovala, když jsem uslyšela tiché žuchnutí. Překvapeně jsem se otočila. Na posteli vedle mě ležel lykan a tvářil se, jako by to bylo normální. Konečně mi všechno do sebe zapadlo. Jak jsem ho pozvala k sobě domů, uzavřela s ním dohodu a pak ho málem zabila, když mi ujely nervy. Také jsem si vybavila, jak jsem vyvolala mlhu a to málem zabilo mě. Opravdu skvělé, málem jsem zabila sama sebe, jen proto, že jsem nechtěla zabít lykana. Co se to se mnou děje?

Když si všiml, že na něj zírám, obrátil svůj pohled na mě. Měl na čele ustaranou vrásku a pečlivě si mě měřil pohledem. Připadala jsem si jak kus masa. Těsněji jsem si přitáhla ke krku deku a snažila se nevnímat jeho pohled. Po chvilce i on odvrátil svůj zrak. Leželi jsme vedle sebe a dívali se na strop továrny. Byla jsem stále zesláblá, víčka mi začínala těžknout, když náhle promluvil: „Málem jsi mě zabila.“ Jeho hlas zněl vyrovnaně, jako by mluvil o tom, co měl k večeři. Ztěžka jsem polkla a promnula si čelo.

„Vytočil jsi mě. A jestli sis nevšiml, tak snaha o tvou pozdější záchranu málem zabila mě.“ Snažila jsem se o stejně nepřítomný tón, který měl on, ale nezdařilo se.

„Samozřejmě jsem ti vděčný, že jsi mě, jak říkáš, zachránila. Ale kdyby ses mě nepokusila zabít, tak pak nemusíš svou chybu napravovat,“ posmíval se mi. Až nyní mi došlo, že chce, abych se mu omluvila a tím přiznala, jak neschopná jsem. Ale to neudělám. Neurčitě jsem pokrčila rameny a tím dala jasně najevo, že odmítám v tomhle rozhovoru pokračovat. Nastalo chvilkové ticho, které opět přerušil lykan. Opravdu mi začínal lézt na nervy. Je horší jak ženská, a já nejsem zvyklá s někým mluvit.

„Co jsi zač?“ byl zvědav. Přetočil se na bok, aby na mě lépe viděl. Rukou si podpíral hlavu a na tváři měl milý úsměv. Ulehla jsem do stejné pozice jako on, aby mi neunikla jeho reakce.

„Možná sis nevšiml. Vím, není to moc vidět, ale jsem lovkyně,“ provokovala jsme ho. Moc dobře jsem věděla, na co naráží, ale nechtěla jsem, aby věděl pravdu. Byla jsem na sebe naštvaná, když jsem si vzpomněla, že jsem používala před ním mlhu. Mohl by si myslet, že lovci ji také umí používat. Hlavně jsem se modlila, aby nezjistil, kdo ve skutečnosti jsem.

„Vím, že jsi lovkyně, ale já se ptal, co jsi zač?“ zněl už trochu naštvaně, ale stále se ovládal.

„Nevím, na co narážíš.“ Hrála jsem si na hloupoučkou. Musela jsem si skousnout spodní ret, abych se nerozesmála, když se tvářil už opravdu hodně podrážděně.

„Myslím, že víš, a moc dobře,“ zavrčel. Hodil mi do rukou dopis od mého otce, který se donedávna nacházel vedle mé skříně. Opatrně jsem ho položila na noční stolek, abych ho nepotrhala, a pak jsem obrátila zrak zpátky na lykana. Viděla jsem rudě. Já na chvíli ztratím vědomí a on mi za tu dobu prošacuje celý byt? Kdo si myslí, že je? Neměl právo takhle se chovat!

Mozek a mé instinkty mi říkaly, abych ho zabila, ale srdce bylo zásadně proti. Sváděla jsem vnitřní boj. Když ho zabiju, uleví se mi a je opravdu velice nebezpečný. Jak můžu vědět, že se najednou nerozhodne mě zabít? Mohl tě zabít předtím, ale neudělal to. Musíš mu věřit, pomůže ti najít vraha tvého otce. Prohledal mi mé soukromé věci a ví, že jsem poloviční lykan. Může mé tajemství prozradit ostatním lykanům a lovcům a všichni se mě pak pokusí zabít, protože zjistí, že jsem pro ně až moc nebezpečná a nepatřím mezi ně. A co když se řídí heslem: Drž si přátele u těla a nepřátele ještě blíž?  Ale pokud budeš takhle přemýšlet nad vším, tak bys nemohla věřit ani sama sobě. Myslíš, že by se tě ostatní opravdu pokusili zabít? Spíš by z tebe měli ještě větší strach a chovali by k tobě respekt. Prohledal ti věci jen proto, že chtěl o tobě zjistit pravdu. Přiznej si to. Jsi ráda, že se o tebe tak zajímá a ví, kým jsi. Nemusíš před ním nic skrývat. Můžeš mluvit otevřeně. A to, že je lykan, ještě neznamená, že musí být zlý nebo snad ano? Odsoudíš ho, i když o něm nic nevíš? Nechceš ho radši poznat? V hloubi svého srdce víš, že je dobrý. Něco k němu cítíš. Něco co jsi ještě nikdy nepoznala a je to krásný pocit. Otevři mu své srdce a řiď se jím. Získáš si ho na svou stranu, pomůže ti najít vraha tvého otce. Možná z toho bude nakonec něco víc. Přece v to sama doufáš. Chceš konečně poznat, co je to láska, tak proč se tomu bráníš?

Rukama jsem si chytila hlavu. Chtěla jsem, aby ty hlasy ve mně přestaly mluvit. Připadala jsem si jako blázen. Už nedokážu ani racionálně myslet. Dřív bych ho zabila bez mrknutí oka a teď ani nevím, jestli někdy budu chtít, aby odešel. Musím se vzpamatovat, než se stane něco zlého. Chvilku ještě trvalo, než jsem se dokázala zcela uklidnit a zbavila se těch otravných hlásků. Konečně se mi to podařilo. Podívala jsem se na lykana. Tvářil se zvědavě a čekal, jaká bude má reakce. A já se při pohledu na něj rozhodla. Povím mu pravdu.

„Povím ti svůj příběh, i kým jsem. Ale na oplátku budu chtít informace, které mi můžeš poskytnout. Platí?“ Natáhla jsem k němu ruku a čekala, jestli ji příjme. Vůbec nezaváhal a podal mi svoji a tím jsme ztvrdili naši dohodu. Nepotřebovali jsme žádnou písemnost. Oba jsme věděli, že dostojíme svým slovům. Sice je lykan, ale je férový a já jsem lovkyně. Je mým nepřítelem, ale budu se k němu chovat čestně, jinak bych nebyla hodna jí být.

Neochotně jsem jeho ruku po chvilce pustila. Měl pevný stisk, ale i přesto velice jemnou dlaň. Ještě okamžik jsem v břiše cítila motýlky a ruka mě příjemně mravenčila. Ve vzduchu bylo cítit příjemné napětí a jeho zkoumavý pohled mi vháněl krev do tváří. Musela jsem sklopit zrak, abych se dokázala soustředit. Přitáhla jsem si nohy k hrudníku a opřela jsem si bradu. Bude to dlouhý příběh. Pouze jsem doufala, že ho zvládnu říct bez vzlyků.

Začala jsem mu vyprávět celý svůj příběh. O tom, jak jsem vyrůstala. O své matce, jak ji zabili lykani a já o tom neměla ani tušení. Jak mě vychovával otec úplně sám, i když nikdy nedal najevo, jak je to pro něj těžké. Když jsem se konečně dostala k osudné noci, kdy zemřel, musela jsem si dát pauzu. Hlas mě zradil a já neodkázala dále pokračovat. Nechtěla jsem, aby mě lykan viděl takhle slabou, ale už se stalo. Chvilku na mě vyplašeně hleděl. Nevěděl, co by měl dělat, ale nakonec si ke mně přisedl blíže a přitáhl si mě do náruče. Snažil se mě uklidnit a mně se líbilo být mu na blízku. Ani jednomu z nás nepřipadala tahle situace absurdní. Lykan utěšuje lovkyni. Pro tenhle okamžik jsme byli dvě obyčejné osoby, které si užívaly vzájemné blízkosti.

Po chvíli jsem se v jeho náruči uklidnila a mohla pokračovat dále ve svém vyprávění. Zůstala jsem u něj ležet a on nic nenamítal. Ještě pevněji si mě k sobě přivinul a hladil mě po vlasech. Slastně jsem přivřela oči a pokračovala. Popsala jsem mu, jak jsem viděla umírat svého otce. Jak mi dal dopis na rozloučenou a já potom utekla a potloukala se, až jsem našla tuhle továrnu. Zřídila ji, donesla si sem věci z mého starého domu a trénovala. Každý den jsem chodila na lov, abych našla otcova vraha, ale marně, a kvůli informacím a pomstě jsem zabíjela ostatní jeho druhu. Při tomhle úseku mého života se lykan napjal a z hrudi se mu ozvalo slabé zavrčení. Nedivila jsem se mu. Také bych byla naštvaná, kdyby mi vyprávěl, jak zabíjel ostatní lidi. Ale pokračovala jsem ve svém vyprávění dále, až jsem se dostala k tomu, jak mě ostatní lovci odvrhli. Stala jsem se lovkyní celým svým životem. Neznala jsem nic jiného a nevěděla jsem, co znamená normální život, ale nevadilo mi to. Byla jsem spokojená se svým životem. Své vyprávění jsem zakončila včerejší nocí, kdy jsem ho málem zabila. Při té vzpomínce jsem se pousmála. Odehrálo se to teprve včera a mně už se zdálo, jako by uběhlo několik let.

Lykan se také usmál a políbil mě do vlasů. Jednalo se o tak lidské gesto, ale mě vyděsilo. Nikdy mě ještě nikdo nepolíbil, ani na vlasy ne. Líbilo se mi to, ale on byl přece jen lykan a já nevěděla, co mám teď udělat. Když si všiml, jak jsem ztuhla, trochu se odtáhl. Až nyní mu došlo, že je pro mě takové gesto úplně něco nového. Chytil mě za bradu a tím mě donutil podívat se mu do očí. Nevím, co mi ve tváři vyčetl, ale ihned se usmál a opět si mě k sobě přitáhl. Já se také uvolnila. Přece jen to byla jen malá pusa do vlasů, nic závažného a určitě se nebude opakovat. Nastalo chvilkové ticho, kdy jsme oba byli zaběhnutí ve svých myšlenkách.

„Děkuji. Netušil jsem, že jsi měla až tak těžký život. Vždy jsem si myslel, že lovci si žijí jako v bavlnce a jejich největší starostí je nás zabíjet. Ale ty jsi to zvládla úplně sama. Obdivuji tě, lovkyně…“ zarazil se v půlce věty. „Nebudeme si tykat? Přece jen, jsme teď na jedné lodi,“ nabídl mi. Nemusela jsem nad tím vůbec přemýšlet. Zajímalo mě, jak se asi jmenuje a také mi nebylo příjemné mu stále říkat lykane.

„Bella,“ představila jsme se. Přišlo mi to trošku hloupé, když mé jméno znal už z otcova dopisu, ale za zopakování nic nedám. Aspoň si ho lépe zapamatuje.

„Lucas.“ Při vyslovení jeho jména se mu v očích potutelně zablesklo. Byl na své jméno hrdý. Opravdu se k němu hodilo. Jednoduché a přitom říkalo tolik o jeho osobě. Abych řekla pravdu, čekala jsem nějaké příšerně zastaralé jméno, které budu mít problém vyslovit. Pro mé potěšení jsem si ho v duchu několikrát zopakovala. Opravdu krásně znělo. Nikdy ho nezapomenu.

„Dobře, Bello,“ při vyslovení mého jména na mě potěšeně mrknul, ale ihned zvážněl. „Pověděla jsi mi svůj příběh a teď jsem na řadě já. Dozvíš se všechno co chceš vědět. Ale myslím, že nebudeš nadšená z toho, co zjistíš.“ Na čele se mu objevila vráska, stejně jako kdysi mému otci. Úsměv mu zmizel z tváře. To, co se mi chystal povědět, opravdu nebude nic hezkého. Pouze jsem se modlila, abych konečně zjistila, co potřebuji.

„Na naše poměry jsem ještě mladým lykanem. Je mi teprve něco kolem dvě stě let, proto se nepotřebuji krmit tak často. Ale v tu noc, kdy zemřel tvůj otec, jsem byl přítomen. Většina z nás silnějších byla povolána, aby ochraňovala našeho krále a pomohla mu zabít jednoho z nejnebezpečnějších lovců vůbec. Tvého otce. Naštěstí nás nebylo potřeba a král ho zabil bez naší pomoci. Je velmi neobvyklé, že vychází ze své skrýše. Nechává si nosit oběti až pod nos, jen aby nemusel hnout ani prstem. Na druhou stranu, pokud je náš rod ohrožen, změní se v krvelačné monstrum. Vyleze ze svého doupěte a hledá zdroj naší zkázy. Během posledního půl století se objevil pouze dvakrát a pokaždé to bylo kvůli tvé rodině. Poprvé, když zabil tvou matku a doufal, že tím zastaví tvého otce. Ale nastal úplný opak a on se začal mstít, stejně jako ty nyní. Podruhé se objevil při lovu na tvého otce a tehdy jsi ho zahlédla. A nyní se mezi lykany začíná šeptat, že se chystá opět objevit kvůli mladé lovkyni, která nás vyhlazuje víc než je zdrávo. Byl jsem zvědav, jestli jsou zvěsti o tobě pravdivé. Přišlo mi nesmyslné, aby nějaká lovkyně byla tak výborná. Děvče, a dokáže zabít někoho z nás. Na vlastní oči jsem se mohl přesvědčit o pravdivosti daných zvěstí a je pravda, že jsi dostála své pověsti. A na závažnosti celé situace přidává zjištění o tvém původu. Pokud se král doslechne, čím jsi. Přijde tě ihned zabít a povolá celou svou družinu, jako tehdy v noci. Bello, hrozí ti velké nebezpečí. Měla by ses držet zpátky,“ strachoval se o mne. Ale já ho vnímala už jen na půl ucha. Byl u smrti mého otce a nic s tím neudělal? Nemusela jsem se ani ptát a věděla jsem proč. Kdyby se mu pokusil pomoct, zemřel by a navíc je lykan. Ti nepomáhají lovcům, ale já jsem zřejmě výjimkou. Byla jsem tak v šoku z celého jeho vyprávění, že jsem pár minut na něj hleděla s otevřenými ústy jako smyslů zbavená. Lucas přestal mluvit a dával mi čas, abych mohla vše vstřebat a smířit se s tím.

„Ví lykani o mé přítomnosti při vraždě mého otce?“ zajímalo mě. Stále mi nedávalo smysl, že by mě nechávali naživu, když pro ně byli mí rodiče tak nebezpeční.

„Ne. Nikdo z nás si tě tehdy v noci nevšiml. Většinou vycítíme přítomnost člověka, ale tvůj pach je smíšen s naším. To je důvod, proč jsi stále naživu. Jinak bys zemřela se svým otcem.“ Byla jsem ráda, že se mnou mluví upřímně. Chvilkami mi naběhla husí kůže při pomyšlení, kolikrát jsem již mohla být mrtvá. Ale nestalo se tak a nemám v plánu ještě zemřít, dokud neuskutečním svou pomstu. Byla jsem překvapená kolik toho ví. Nečekala jsem, že od něj zjistím tolik podstatných informací. Konečně mi věci zapadaly do sebe a díra ve mně se začala zaplňovat. Měla jsem cíl nadosah. Mířila jsem k němu rychlostí světla, ale stále jsem toho věděla příliš málo.

„Kdo se mě pokusil zabít stejně jako mou matku?“ vyzvídala jsem dále. Potřebovala jsem vědět, proč zrovna já jsem přežila, a navíc jedna má část chtěla pomstít i ji.

„Bello, moc mě to mrzí, ale nevím. Nikdy dřív jsem o někom jako ty neslyšel a nikdo nevěděl, že jsi dítě dvou nejnebezpečnějších lovců, se kterými jsme se za několik stovek let potkali. Tvůj rod měl zaniknout smrtí tvého otce.“ Při pomyšlení, že má rodina byla vyhlazena kvůli ochraně lidí, se mi udělalo nevolno. Dělali, co jim přišlo správné a kvůli svému přesvědčení museli být zabiti, jako nějaký otravný hmyz. Můj vztek ke králi lykanů byl čím dál tím větší. Pouze jsem si přála, abych mu konečně proklála srdce dýkou a pomstila své rodiče.

„Ale mám představu, o koho se mohlo jednat,“ přerušil Lucas mé myšlenky. „Buď se o tvou vraždu mohla pokusit stejná osoba, která zabila tvou matku. Což by znamenalo krále. Tahle má domněnka se mi zdá málo pravděpodobná. On by netutlal tvou přítomnost před ostatními a pokusil by se tě už několikrát zabít znovu. Proto mi přijde realističtější, že po smrti tvé matky se k vám domů dostal ještě jeden lykan, který se pokusil zabít tebe. Než stihl dokončit svůj plán, vyrušil ho příchod tvého otce a z tebe se stal poloviční lykan. Máme přísná pravidla, která se musí dodržovat. Proto si myslím, že se lykan snažil pravdu o tobě skrýt. Jak se zdá, podařilo se mu to. Nikdo neví, čí jsi ve skutečnosti dcera, ani čím jsi. Což je pro tebe dobré, jinak by ses stala lovnou kořistí.“ Zdálo se mi to nebo jsem v jeho hlase zaslechla obavy? Že by měl o mě strach? Při pouhém pomyšlení se mi do tváří nahrnula krev a srdce mi bilo na poplach. Zažívala jsem podobné pocity poprvé, ale moc dobře jsem věděla, co znamenají. Zamilovala jsem se do Lucase. Byla jsem ztracená. Jak může lykan milovat lovkyni? Bohužel, to se asi nikdy nestane. Smutně jsem si povzdechla a nešťastně sklopila zrak.

„Promiň. Myslel jsem, že bude lepší, když ti vše povím narovinu,“ omlouval se. Vyložil si mé chování úplně špatně. Myslel si, že jsem nesvá s přicházejícího nebezpečí. Bylo jen dobře, že nevěděl, co k němu začínám cítit. Nemohl mi věřit, ani já jemu ne. Začarovaný kruh bez konce. V našem světě neexistují dobré konce. Musím své city potlačit. Jsem lovkyně, zvládala jsem to do teď, zvládnu to i nadále.

„Nemáš se proč omlouvat. Jsem ráda, že znám pravdu,“ mluvila jsem pevným hlasem a dokonce jsem se přinutila k úsměvu. Aspoň jsem dobrá herečka, když nic jiného. „Ale nejdůležitější ze všech informací jsi mi stále neřekl,“ obvinila jsem ho. Vyprostila jsem se z jeho objetí a posadila se vedle něj. Chtěla jsem mu vidět do obličeje, abych si byla jistá, jestli mi poví pravdu.

„Kde najdu krále?“

„Cože?“ Překvapením mu hlas stoupl o oktávu výš. Prudce se posadil na posteli a hleděl na mě jak na šílence.

„Přece sis nemyslel, že všechno vzdám a stáhnu se do ústraní jen proto, že mi hrozí nebezpečí? Pomstím svého otce i matku, i kdybych musela sama zemřít. Jsem silnější, než si myslíš. Navíc mám výhodu, pokud ani král neví, čí jsem dcera, a čeho všeho jsem schopná. Ptám se tě podruhé a naposledy. Kde se ukrývá?“ Propalovala jsem ho pohledem a čekala na odpověď. Uběhlo již několik minut a stále nic nepověděl. Začínala mi docházet trpělivost, ale nedala jsem na sobě nic znát. Pohodlně jsem si lehla do polštářů, přikryla se dekou a pobrukovala jsem si svou oblíbenou písničku. Lucas zatím seděl na posteli jak socha a hleděl na mě prázdným pohledem.

„Nevím,“ promluvil nečekaně a uhnul pohledem.

„Prosím?“ nechápala jsem, jak to myslí.

„Král mění stále svůj úkryt, aby ho nemohl nikdo nevítaný objevit. Jen jeho nejbližší ví, kde se nachází a mezi ně já nepatřím. Mrzí mě to, ale víc ti pomoct nemůžu, Bello.“ Díval se na mě odhodlaným výrazem. Za celou dobu ani nemrkl, ale něco ve mně mi říkalo, abych mu nevěřila. Neříkal mi celou pravdu. Pamatovala jsem si, co mi řekl otec, když jsem ztratila vědomí a byla jsem si jistá, že myslel tuhle situaci. Nevěděla jsem, co mám dělat. Mám ho přinutit, aby mi řekl pravdu, anebo mám dělat, že mu věřím? Chvilku jsem se rozmýšlela. Zvažovala obě situace a nakonec se rozhodla. Budu dělat, že mu věřím a pravdu z něj zjistím později.

„Dobře. Ani ty nemůžeš vědět všechno,“ povzdechla jsem si. Musela jsem dělat zklamanou. V duchu jsem se usmívala nad tím, jak skvělou herečkou jsem. Nejvíc mě potěšilo, když mi Lucas uvěřil.

„Takže ho přestaneš hledat?“ zajímal se.

„Ano. Na určitou dobu se stáhnu do ústraní. Měl jsi pravdu, hrozí mi nebezpečí a pomstít se můžu kdykoliv, ne?“ Opět jsem ho obdařila jedním ze svých úsměvů a doufala, že už se nebude dále vyptávat. Přetočila jsem se na druhý bok a tím mu dala jasně najevo mé stanovisko.

„Ehm, máš tu někde koupelnu? Rád bych se vysprchoval,“ přerušil opět ticho. Protočila jsem nad ním oči. Došla jsem ke své skříni, vytáhla z ní ručník a otráveně jím po Lucasovi hodila. Ukázala jsem mu nakonec továrny, kde jsem měla zařízenou malou koupelnu. Během okamžiku už vedle mě nestál a slyšela jsem téct vodu. Mezitím jsem se dobelhala zpátky do postele. Přepadla mě hrozná únava. Nevěděla jsem proč, ale od použití mlhy jsem byla nějaká zesláblá. Neměla jsem náladu se tím zabývat, tak jsem si pouze lehla do postele a chtěla jsem spát. Ale k mé smůle se spánek odmítal dostavit. Měla jsem plnou hlavu pomsty. Chtěla jsem zabít jejich krále, ale jak můžu Lucase přinutit, aby mi řekl, kde ho najdu? Bylo na něm vidět, že ví, kde se skrývá, ale nechce mi to prozradit. A já se sama sebe ptala proč? Co mu na mě tak záleží? Byl to sice jejich vůdce, ale když o něm mluvil, slyšela jsem z jeho hlasu pohrdání a vztek. Neměl ho v lásce, ale přesto ho chránil. Zakroutila jsem nad tím beznadějně hlavou. Nikdy nepochopím, jak to mezi lykany funguje.

Snažila jsem se vymyslet nějaký plán, ale nedařilo se mi. Naštvaně jsem hodila prvním polštářem, který mi přišel pod ruku. Nedívala jsem se, kam jsem jím mrštila, dokud se neozvalo naštvané zavrčení. Otočila jsem se a viděla Lucase držícího v ruce polštář, který ho málem zasáhl do obličeje. Jeho výraz byl hodně naštvaný, ale já jsem se rozesmála. Tvářil se jak malé dítě, kterému někdo odmítl půjčit hračku. Ještě víc zavrčel a hodil mi polštář nazpátek. Bohužel jsem to nečekala a schytala jsem přímou ránu do tváře.

„Hej!“ ohradila jsem se okamžitě a pokoušela si upravit účes. Na oplátku se rozesmál on a složil si ruce na hrudi, spokojen sám se sebou. Až nyní jsem si ho pořádně prohlédla. Stál přede mnou úplně nahý, jen kolem pasu měl obmotán ručník. Na těle se mu ještě třpytily kapičky vody, vlasy rozcuchané na všechny strany a na zem z nich odkapávala voda. Přejela jsem pohledem jeho obličej. Spokojeně se usmíval, když viděl, jak si ho prohlížím. Jela jsem pohledem čím dál níž. Nejvíc času jsem strávila u jeho břišních svalů. Byl opravdu nádherný. Skousla jsem si spodní ret a odvrátila jsem svůj zrak. Moc dobře jsem cítila, jak se červenám. Nemohla jsem si pomoct a po chvilce jsem se na něj opět podívala. Ale Lucas tam již nestál. Pro jistotu jsem si protřela oči, jestli jen špatně nevidím. Bohužel opravdu zmizel. Smutně jsem si povzdechla. Opravdu už blouzním, je stále ve sprše a já si představuju věci, které se nikdy nestanou. Chtěla jsem se opět položit do polštářů, ale za zády jsem ucítila pevné mužské tělo. Nemusela jsem se otáčet, abych věděla, že se jedná o něj. Potěšeně jsem se usmála, přeci jen jsem při smyslech.

„Jsi nádherná,“ zašeptal něžně a přitom mě políbil za ucho. Na krku mi ihned naskočila husí kůže a slastně jsem přivřela oči. Lucas kolem mě omotal své vypracované paže a přitáhl si mě co nejtěsněji k sobě. Zrychlil se mi tep a v podbřišku jsem ucítila motýlky. Užívala jsem si tyhle pocity, které pro mě byly úplně neznámé. Líbal mě na krku a hladil po vlasech. Když se svými rty otřel o můj ušní lalůček, neovladatelně jsem se zachvěla slastí. Potichu jsem vydechla a to ho ještě více vyburcovalo. Opatrně mě položil do polštářů a přetočil se na mě. Opět svými rty putoval po mém krku a pomalu se přesouval na bradu, až se dostal ke koutku mých úst. Trochu jsem je pootevřela a toho okamžitě využil. Lačně mě políbil a čekal, jak zareaguji. Jednalo se o můj první polibek. Trochu jsem se styděla, ale polibek jsem mu okamžitě opětovala. Ruce jsem mu vpletla do vlasů a přitáhla si ho ještě blíž. Mezi polibky šeptal mé jméno a občas přidal i nějakou lichotku. Po chvilce naše rty rozpojil. Stále ležel nade mnou a lehce se opíral na loktech. V očích měl jiskřičky a rychleji oddechoval. Usmíval se a já v ten okamžik byla nejšťastnější na světě.

Brzy naše rty začaly hrát další smyslnou hru. Ztěžka jsem oddechovala a těsněji jsem se přivinula k jeho tělu. Rukama jsem jezdila po jeho napjatých svalech na zádech. Najednou se náš polibek změnil. Byl dravější, vášnivější a vzduch byl cítit napětím, které mezi námi panovalo. Nedokázala jsem se soustředit na nic jiného než na jeho tělo tlačící se na mé. Když mi dal prostor na nadechnutí, zašeptala jsem jeho jméno a to v něm probudilo ještě větší vlnu vášně. A to se stát nemělo. Když mě chtěl znovu políbit, objevila se kolem nás stříbrná mlha a on začal sát mou duši. Jednalo se o nehodu. Neudělal to naschvál. Ale už se stalo a on nemohl přestat. Cítila jsem, jak opět ztrácím na síle. Pokoušela jsem se ho odtlačit, ale on si mé chování vyložil jinak. Ještě víc mě začal líbat a já byla o poznání slabší. Nemohl mě zabít úplně, ale mohl mi ublížit. Začínala mi klesat víčka. Každým okamžikem omdlím a on už vůbec nepřestane. Na mysli mi vytanul šílený nápad, ale neměla jsem co ztratit. Kousla jsem ho do spodního rtu, až jsem mu ho prokousla a do úst mi začala padat stříbrná mlha, která ale patřila Lucasovi. Stačilo tak málo kapek jeho duše a hned jsem se cítila silnější. Začala jsem ho pomalu od sebe odstrkovat. Konečně se vzpamatoval. Překulil se vedle mě a zůstal ležet na zádech. Zakryl si rukama tvář a přerývaně dýchal.

„Omlouvám se. Nevím, co to mělo znamenat… Neublížil jsem ti?“ strachoval se. Pouze jsem zakroutila hlavou. Nevěděla jsem, co mu mám říci. Bylo na něm vidět, jak ho tahle situace mrzí. Jenže jsem ho teď uklidňovat nemohla. Stále jsem v ústech cítila mlhu z prokousnutého rtu. Neochotně jsem ji spolkla a tím se mi vrátila skoro všechna má ztracená síla. Ale to nebylo jediné, co se dostavilo. V hlavě se mi objevily obrazy, které rozhodně nepatřily mně. Zcela mi zaplavily mysl a já se na ně dívala jako nestranný pozorovatel. Jednalo se o malé útržky z jeho života, ale mě velice zaujaly. Některé jsem zapomněla hned, jak jsem je uviděla, ale pár z nich se mi vrylo nevratně do paměti. Byl v nich Lucas a lykan, který zabil mého otce. Povídali si spolu, smáli se. On vlastně Lucase od mala vychovával. Až po chvíli mi došlo, že oním vrahem je Lucasův otec. Konečně mi všechny dílky skládačky zapadly do sebe. Vzpomínky se vytratily z mé mysli a já byla opět schopná normálně myslet. Pozorovala jsem strop továrny a snažila jsem se pochopit všechno, co jsem právě viděla. On je princ lykanů? Ten, koho se snažím zabít, je jeho otec? A on po celou dobu věděl, že se jedná o něj a nic mi neřekl. Hrál si celou dobu se mnou, jak kočka s myší a myslel, že pravdu nezjistím? Aspoň nelhal ohledně toho, kde se král nachází. Opravdu nevěděl, kde je jeho otec.

„Bello?“ přerušil mé myšlenky. Nepatrně jsem sebou trhla a posunula se od něj co nejdál to na posteli šlo.

„Jo, jsem v pořádku,“ odsekla jsem mu. „Jen jsem trochu unavená. Dobrou.“ Ani jsem nepočkala, jak zareaguje. Otočila jsem se na druhý bok a zavřela oči. Cítila jsem, jak se ke mně zezadu přitulil a chtěl mě políbit. Okamžitě jsem se odtáhla. Nešťastně si povzdechl, ale netlačil na mě. Zůstal ležet co nejblíže mohl, ale zároveň tak daleko, aby mi to nebylo nepříjemné. Po celou dobu jsem měla zavřené oči, ale nemohla jsem spát. Potřebovala jsem přemýšlet. Čekala jsem, až Lucas usne. Když jsem konečně uslyšela jeho pravidelné oddechování, opatrně jsem vylezla z postele. Přehodila jsem si přes sebe župan, abych neumrzla. Chodila jsem z jednoho konce továrny na druhý. Držela jsem se za vlasy a přemýšlela. Nedokázala jsem racionálně myslet. Přišla jsem si jako zvěř zahnaná do kouta. Chtěla jsem řvát. Potřebovala jsem něco rozbít, ale musela jsem být potichu, abych Lucase neprobudila.          

Lhal mi. Celou dobu mě tahal za nos. Moc dobře věděl, že jde o jeho otce. Nyní jsem si byla jistá, kdo se mě pokusil zabít. Určitě to byl také on, jen se ho teď pokusil Lucas chránit. Jak jsem mohla být tak hloupá a věřit mu? Mohlo mi být jasné hned od začátku, že mi nepomůže! Je lykan! Oni lovce nesnáší. A mě určitě nenávidí. Zabíjím jeho lid a chci zabít jeho otce. Proč jsem mu jen věřila? Jsem tak hloupá. Určitě už všem řekl, kde se schovávám a teď sem míří jeho otec s celou svou družinou, aby mě zabili. I kdyby jim o mně nic neřekl, brzy to udělá. Nedovolí mi zabít jeho otce. Na jednu stranu jsem ho chápala, zachovala bych se stejně. Ale já nejsem on. Chci se pomstít. Zabil mi otce a matku. Pokusil se zabít i mě. To mu nemůžu nikdy odpustit. Jenže jak ho najdu? Ani jeho syn neví, kde se ukrývá. Jsem ztracená. Psychicky jsem se zhroutila. Sedla jsem si na zem, objala se pažemi a brečela. Slzy mi máčely tváře. Opět jsem si připadala sama a k ničemu. Celé ty roky mého snažení byli k ničemu, protože stejně neuspěju. I kdyby se laskavě král objevil, bude v jeho blízkosti tolik lykanů, že ani nebudu mít šanci ho zabít. Jedině…

Z druhého konce továrny se ozvalo zachrápání, až jsem leknutím nadskočila. Držela jsem se za srdce a snažila jsem se uklidnit. Byla jsem tak zabraná do sebe, že mě i Lucasovo chrápání vyděsilo. Ležel rozvalený přes celou postel a na tváři měl nevinný úsměv. Nevinný? Mohl se tak tvářit, ale rozhodně takový nebyl. Naštvaně jsem si odfrkla. Ještě chvíli jsem se na něj dívala a pak můj pohled sjel na sbírku mých zbraní. Kmitala jsem mezi nimi a Lucasem a tehdy jsem dostala nápad. Pomalými kroky jsem se vydala ke svým zbraním, abych ho nevzbudila. Přejela jsem po nich prsty a spokojeně se usmála. Chvilku jsem zvažovala své možnosti a nakonec jsem si vybrala mou nejoblíbenější zbraň. Luk a šíp po otci. Pro jistotu jsem se ujistila, že jsou v dobrém stavu, než jsem se vydala k posteli. Když jsem byla s kontrolou hotová, připlížila jsem se k Lucasovi. Dívala jsem se na jeho dokonalý obličej. Měla jsem skvělý výhled na jeho zjizvenou levou tvář, kde měl ode mě vyryté mé iniciály. Spokojeně jsem se usmála nad svým dílem. Ale čím déle jsem se na něj dívala, tím hůř jsem se cítila. Bolelo mě na srdci a do očí se mi hrnuly slzy. Znala jsem ho pouze dva dny, ale chovala jsem k němu hluboké city. Věděla jsem, že nic podobného nikdy nezažiji, ale nemohla jsem se tím nyní zabývat. Opatrně jsem se sehnula. Letmo jsem se otřela o jeho rty a dovolila si naposledy vyslovit jeho jméno.

Odstoupila jsem kousek od postele. Zhluboka jsem se nadechla a zasadila šíp do tětivy. Ruce jsem měla zpocené a třepaly se mi. Musela jsem dlouho mířit, než jsem si byla jistá, že neminu. Už jsem chtěla vystřelit, ale spustila jsem luk opět vedle těla. Naštvaně jsem zavrčela nad svou slabostí. Stále jsem si opakovala, proč to dělám. Pro otce a matku. Přísahala jsem, že je pomstím a svému slovu dostojím. Opět jsem zamířila na Lucase. Ruce se mi již netřásly a já se hned cítila jistější. Hrot šípu směřoval přímo na místo, kde měl srdce. Pevně jsem zavřela oči a vystřelila. Slyšela jsem svištění vzduchu a pak hlasité zalapání po dechu. Okamžitě jsem otevřela oči. Lucas ležel na posteli a z hrudi mu trčel šíp. Z rány mu okamžitě začala vycházet mlha a on bolestně zaskučel. Vyhledal mě pohledem a nechápavě na mě koukal.

„Proč?“ Byla jeho poslední otázka, než se zcela proměnil v mlhu. Počkala jsem, až se rozptýlí, a pak se vydala k posteli. S brekem jsem na ni usedla a vzala do ruky šíp, který zůstal na místě, kde před chvílí ležel. Chvilku jsem si s ním hrála a pak ho odhodila na druhou stranu továrny. Vydala jsem ze sebe nelidský řev a chytila jsem se za hruď. Cítila jsem hrozný tlak a bolest. Připadala jsem si ztracená, opuštěná, mrtvá… Bolest na srdci stále rostla, až jsem ji nemohla vydržet. Chtěla jsem si ho vyříznout, abych nic necítila. Ale jako by někdo mávl kouzelným proutkem, něco se ve mně změnilo. Přestala jsem cítit úplně. Necítila jsem bolest, vinu ani radost. Stala se ze mne chodící mrtvola. Robot bez citů a svědomí. Naposledy jsem prsty přejela po důlku v posteli, který zůstal po Lucasově těle.

„Oko za oko, zub za zub. Lucasi, synu vraha mého otce.“

Ahoj. Původně jsem chtěla uveřejnit i pokračování této povídky, ale nakonec jsem se rozhodla, že ho neuveřejním. O povídku není zájem a docela hodně mě mrzelo, že u minulé kapitoly byl jen jeden komentář. Tímto rovnou také pozastavuji své psaní na dobu neurčitou. Jednou se určitě k psaní vrátím, ale v nejbližší době to nebude.

Snad se Vám teda aspoň líbila tato kapitola, i když ten konec mohl být pro některé z Vás velmi šokující. 

Autor: KatherinaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Niebla siniestra epilog: