Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Niebla siniestra II. - 1. kapitola

27.10.2013 (22:15) • KatherinaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1402×

„Je zajímavé, co se stane lovci, který se zamiluje do lykana,“ řekl posměšně. Natočila jsem hlavu na bok a nechápavě na něj zírala. Neměla jsem ani sebemenší tušení, na co naráží. Když si všiml, jak na něj zírám, pouze se rozesmál. Pomalu mě začal obcházet. Pozoroval mě jak nějaký výstavní kousek a stále si pro sebe něco mručel. Ani s mým dokonalým sluchem jsem nedokázala nic zaslechnout. Naštvaně jsem na něj zavrčela. Muž jen zvedl ruce v uklidňujícím gestu, ale prohlídku mé osoby nepřerušil. Najednou si nespokojeně odplivl a zamířil k pohovce. Ani se nezeptal a rovnou usedl. Opravdu mě velice vytáčel. Dívala jsem se, jak spokojeně se rozvalil a v ten okamžik mi došly nervy. Opět jsem použila mlhu a během sekundy jsem se skláněla nad ním.

„Dovolil ti někdo posadit se? Natož vstoupit?“ zakřičela jsem na něj. Muž jen nad mým chováním protočil oči a nijak to nekomentoval. Počkala jsem pár minut, jestli mi tedy laskavě odpoví, ale stále se k ničemu neměl. V ten okamžik jsem reagovala zcela impulzivně. Chytila jsem muže pod krkem, což je pro lykany typické. Pro lykany? Nad touhle myšlenkou jsem se na chvilku pozastavila. Nevěděla jsem, kdy ve mně převládla má horší stránka. Ale líbilo se mi být zlá a především mocná. Spokojeně jsem se usmála nad tímhle faktem a ještě zvětšila svůj stisk kolem mužova hrdla. Nemusela jsem čekat dlouho a objevila se kolem něj stříbrná mlha. Ve vzduchu se objevila nasládlá vůně jeho duše. Nedočkavostí se mi až rozšířily zorničky. Mlsně jsem si olízla rty a blíž se k němu naklonila. Opatrně jsem začichala. Chystala jsem se ho neprodleně vysát a zažít ten pocit slasti, který mě naplní. Ale dřív, než jsem mohla jen ochutnat kousek jeho duše, ucítila jsem bolest na hrudi. Sklonila jsem svůj zrak a uviděla mužovu roku držící zlatou dýku mířící mi na srdce. Nemusela jsem dlouho přemýšlet nad tím, jak se zachovám. Pustila jsem muže a odstoupila jsem od něj. Naštvaně jsem vrčela, zatímco on si mnul krk a kontroloval, jestli jsem mu neublížila. Dýku stále držel v ruce a její hrot mířil na mě. Teď jsem nemohla nic udělat, ale jakmile bude jen chvíli nepozorný, zabiju ho.

„Nechci ti ublížit, lovkyně.“ Věděla jsem, že mluví pravdu, ale stejně jsem mu nevěřila. Vytáhl na mě zbraň.

„Bohužel nemůžu říci to stejné. Já ti velice ráda vysaji duši, pokud dovolíš.“ Udělala jsem k němu jeden nepatrný krok a muž okamžitě vytáhl z opasku další dýku. Oba hroty nyní namířily na mě. Raději jsem ustoupila zpátky a posadila se do křesla. Pokynula jsem mu, aby mne napodobil. Možná zase nebude tak otravné vyslechnout si, co mi chce. Přeci jen mám ráda svůj život. Navíc bych nerada zemřela, protože jsem se unáhlila při lovení oběda. Jen při samotném pomyšlení se mi opět začaly sbíhat sliny a musela jsem se hodně držet, abych na něj nevyjela.

„Takže o čem jsme to předtím mluvili?“ zeptala jsem se. Snažila jsem se chovat, jako by se nic nedělo, ale v hlavě se mi honily miliony myšlenek.

„Myslíš, než jsi mě napadla?“ ujišťoval se. Bylo na něm vidět, jak si celou situaci užívá. Smůla byla, že nevěděl, s kým má čest.

„Záleží na úhlu pohledu. Já bych mohla tvrdit, že jsem tě chtěla přátelsky přivítat a ty jsi na mne zaútočil,“ vrátila jsem mu. Pokud si chce hrát, tak se velice ráda připojím.

„Máš pravdu, ale myslím, že opět odbíháme od tématu.“ Mrknul na mě a na tváři se mu objevil spokojený úsměv. Opětovala jsem mu ho, ale v duchu jsem na jeho adresu použila mnoho nadávek. Nelíbilo se mi, jakým tónem se mnou mluvil. Navíc si v ruce stále pohrával s jednou z dýk. Normálně by mi to nevadilo, sama jsem se tím uklidňovala. Jenže on byl připraven každým okamžikem ji po mně hodit, pokud se o něco pokusím. A tahle představa se mi moc nelíbila.

„Před pár dny jsem byl na lovu. Bohužel jsem měl vcelku smůlu. Nenarazil jsem na žádného lykana, tak jsem se už hodlal vrátit domů. Najednou jsem však uviděl něco zajímavého. Nějaká mladá, nezodpovědná lovkyně si klábosila s jedním z nejnebezpečnějších lykanů. Vrcholem všeho bylo, když ho nezabila a pozvala ho do svého doupěte! Myslel jsem, že mne šálí zrak. Něco tak nenormálního nemůže udělat zkušený lovec. Což přece jsi, nebo ne?“ zeptal se.

„Chodíš kolem horké kaše,“ upozornila jsem ho. Neměla jsem v plánu mu odpovídat. Jestli je tak chytrý, jak se tváří. Určitě se dokáže dovtípit správné odpovědi i bez mé pomoci.

„Nebyl pro mě problém vás sledovat. Oba jste byli tak zahledění do sebe, že jste si mě ani nevšimli. Doufal jsem, že předstíráš svou náklonost a v půlce cesty na něj zaútočíš, ale nestalo se tak. Došli jste až k továrně a zavřeli se zde na několik dní. Stále jsem čekal, kdy dojde mezi vámi k boji a jeden z vás vyjde ven, ale nestalo se tak. A mně stále vrtalo hlavou, co se zde tak může dít?“ Zastavil se v půlce svého vysvětlování a pohlédl na mě se zvednutým obočím. Asi čekal, že mu dopodrobna vylíčím, co se zde odehrálo. Pouze jsem pokrčila rameny, více se rozvalila do křesla a nasadila nejznuděnější výraz, jaký jsem dokázala. Byl opravdu tak naivní? Myslel si snad, že mu řeknu, co se zde dělo, když jsem mu předtím ani neodpověděla? V duchu jsem se zasmála nad tím, jak je bláhový. Chtěla jsem se i nadále zabývat jeho hloupostí, když jsem si všimla, že opět o něčem mluví. Ztěžka jsem si oddechla a pokusila jsem se alespoň trochu vnímat, o čem mluví.

„Jsou dvě situace, které se zde mohly odehrát. První, která mě napadla, bylo, že tě lykan zabil. Ale kdyby tak učinil, již by dávno odešel. Proto je druhá podle mě pravděpodobnější. Ty jsi zabila lykana. Jenže to by stále nevysvětlovalo fakt, že jsi také už několik dní nevyšla na denní světlo. Proto jsem se rozhodl přesvědčit se na vlastní oči, co se zde odehrálo.“

„A na co jsi přišel?“ zeptala jsem se ho už opravdu znuděně, ani jsem nic nemusela předstírat. Jen jsem si přála, aby konečně zmlknul a nechal mě o samotě.

„Jak jsem předpokládal. Lykan je po smrti. Což mě přivádí zpět k tobě. On je tím důvodem, proč ses tak změnila,“ pronesl znepokojeně.

„Změnila? Nechápu, na co narážíš.“ Protentokrát jsem mluvila pravdu. Opravdu mi jeho slova nedávala smysl.

„Mluvím o tom, že jsi zabila lykana. A navíc lykana, ke kterému jsi chovala silné city. Víš, co se stane lovcům, kteří se zamilují do někoho z nich?“ zeptal se. Ani nepočkal na mou odpověď a pokračoval dál: „Zešílí. My nejsme schopni snést takový nápor citů. Především, když směřují k našemu nepříteli. Náš úkol je velice prostý, pouze je máme zabíjet. Máme to takhle zakódováno v krvi. Jenže co se stane, když se postavíme proti své přirozenosti? Moc dobře víš, o čem mluvím, že? Přesvědčila ses o tom na vlastní kůži.“

Chci moc poděkovat za komentáře k předešlé kapitole. Udělaly mi moc radost a především to, že jste rádi, že pokračuji. :) Doufám, že Vás nezklamu a budete s povídkou Niebla siniestra i nadále. Opět chci poprosit o komentáře, hrozně mě poteší a pak mám hned víc chutí psát. Nechci dávat žádné limity ohledně komentářů, ale pokud nebude skoro žádný, jak tomu bývalo ke konci první povídky, nezaručím, jak rychle budou kapitolky přibývat. :)

Autor: KatherinaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Niebla siniestra II. - 1. kapitola: