Jestli si ještě někdo pamatuje povídku Niebla siniestra, tak ho určitě potěší, že jsem se rozhodla napsat pokračování. Uběhlo již několik dní od Lucasovy smrti a Bella se z toho zhroutila. Je psychicky labilní a v takovém stavu je nebezpečná nejen sobě, ale i svému okolí. Co se může stát, když lovec lykanů a poloviční lykan zešílí?
13.10.2013 (11:00) • KatherinaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2377×
Uběhlo již několik dní a já za celou dobu neopustila továrnu. Stále jsem jen ležela v posteli schoulená do klubíčka a tiskla si na hruď šíp, kterým jsem mu proklála srdce. Lucasovo srdce. Zatřepala jsem hlavou, abych vyhnala jeho jméno z hlavy. Zakázala jsem si na něj myslet nebo cítit pocit viny. Zasloužil si zemřít. Byl jeho synem. Lhal mi. Hned od prvního okamžiku mi mělo být jasné, že něco není v pořádku. A pak začal předstírat, že ke mně chová nějaké city. Jak mohl být tak bezohledný? Jak se mi mohl dívat do očí a strachovat se o mě? Líbat mě?
Chtěla jsem být na něj naštvaná. Měla jsem na to právo! Ale ať jsem říkala cokoliv, nezbavila jsem se nepříjemného pocitu, který mě stravoval. Někde hluboko v srdci jsem věděla, že jsem ho neměla zabít. Milovala jsem ho, a přesto jsem se nad ním neslitovala. Jsem vůbec ještě člověk? Ne, nejsem. Kdybych byla, ušetřila bych ho. Ale teď jsem jen krvelačné monstrum bez srdce. Bez duše. Které si zaslouží, aby jím bylo opovrhováno. Bohužel, to se nikdy nestane. Nikdo se nedozví, že jsem ho zabila. Bude noční můrou, která mě bude pronásledovat až nadosmrti. Musela jsem se nad touhle myšlenkou pousmát. Před pár dny mou největší starostí bylo, že jsem stále nepomstila svého otce. Jenže jeho smrt mě už v noci nepronásledovala. Nahradilo ji něco mnohem horšího, než jsem si dokázala představit. Pokaždé, když jsem jen na okamžik zavřela oči, viděla jsem Lucase. Jeho nechápavý výraz, když jsem mu proklála srdce. Mlhu, která se vznesla k nebi, když se rozplynul. A především jsem cítila v sobě prázdno, které už nic nedokáže zaplnit. Byla ze mě troska. Navíc ji ze mě udělal lykan. Jak komické. Hůř jsem snad dopadnout nemohla.
Nevěděla jsem proč, ale začala jsem se hystericky smát. Kolíbala jsem se na posteli a smála se. Ze všech koutů se můj hlas nesl ozvěnou nazpátek a tím se celá situace zdála ještě děsivější. Po chvíli smích nahradil pláč. Stále jsem držela v ruce onen šíp a nechala jsem na něj dopadat své slzy. Viděla jsem v něm i svůj odraz, ale nechtěla jsem se na sebe dívat. Nechtěla jsem vidět tu zrůdu ve mně. Sevřela jsem šíp pevněji a pak jsem s ním mrštila do prázdna továrny. Slyšela jsem, jak se do něčeho zabodl, ale bylo mi to jedno. Nechtěla jsem se k němu už znovu přiblížit. Už nikdy jsem se nechtěla prožívat stejné pocity, jako nyní. Opět jsem se dala do breku, který zmítal celým mým tělem.
„Otče! Čím jsem si zasloužila takhle trpět?“ zakřičela jsem do prázdna továrny. Věděla jsem, že mi nikdo neodpoví. Rozhodně ne můj otec, ale potřebovala jsem vědět odpověď.
„Proč? Proč? Proč!“ křičela jsem stále do kola. Zvedla jsem se z postele a pomalu se vydala ke skříni. Třásly se mi nohy, jak jsem byla zesláblá, ale stále jsem postupovala dál. Pouze jsem potřebovala dojít k té skříni a k dopisu, který jsem do něj uložila potom, co ho Lucas objevil. Nebylo to daleko, ale posledních pár kroků jsem se musela nutit, abych se k ní dobelhala.
Nemusela jsem hledat dlouho, abych dopis našla. Znovu a znovu jsem si ho četla. Otáčela ho z několika stran, jestli mi nějaká informace neunikla. Třeba tohle všechno byl jen zlý sen a otec se mě tímhle způsobem snažil připravit na můj budoucí život. Ať jsem hledala sebe víc, nic jsem nenašla.
Vydala jsem ze sebe nelidský řev, který jsem znala jen u lykanů. Viděla jsem rudě. Byla jsem naštvaná na celý svět a především na mého otce. Opět jsem se podívala na jeho krasopisný podpis a udělalo se mi z něj zle. Z celého dopisu mi bylo na nic. Jednalo se jen o snůšku žvástů starého dědka, který nedokázal ochránit vlastní manželku a všechno se pokusil hodit na svou dceru. Nevěděla jsem, kde se to ve mně bere. Nelíbily se mi tyhle pocity, ale nedokázala jsem proti nim bojovat. Úplně mě pohltily a já ke svému otci naráz pocítila vlnu odporu a opovržení. Styděla jsem se, že jsem jeho dcera a především za to, že někdo tak slabý a neschopný mi mohl dát život.
Ještě chvíli jsem v ruce držela jeho dopis, než jsem se definitivně rozhodla. Velice pomalu jsem ho začala trhat na malé kousíčky. S každým uškubnutým kouskem jsem se cítila mnohem lépe. Nevěděla jsem kdy, ale na tváři se mi objevil spokojený úsměv. Po několika minutách byl celý konečně zcela roztrhán. Podvědomě jsem šáhla opět do skříně a vytáhla z ní zapalovač, který jsem si donesla z našeho bývalého domu. Uchopila jsem jeden z útržků a zapálila ho. Dívala jsem se, jak ho uchvacují plameny a zároveň spalují část mé minulosti. Stejně jsem postupovala se všemi kousky. Celou dobu jsem se smála, jak šílenec. Když bylo konečně dokonáno, nacházela se na zemi snůška popela. Čekala jsem, že začnu svého činu litovat, ale nastal úplný opak. Byla jsem spokojená sama se sebou a hrdá na to, co jsem udělala. Avšak mé počínání stále nebylo dokonalé. Moc dobře jsem věděla, jak musím své dílo dovršit. Jen při samotné myšlence, jsem se tetelila blahem. Zavřela jsem oči. Dvakrát jsem se zhluboka nadechla a pak jsem do popela vstoupila. Začala jsem v něm tančit a roznášela jsem ho po celé továrně. Celou dobu jsem si prozpěvovala a užívala si ten fakt, že brzy zmizne i on. A to bude znamenat jen jediné. Zmizne i jedna z posledních vzpomínek na mého otce.
Když jsem byla spokojená se svým dílem, vrátila jsem se zpátky do postele a užívala si slastný pocit, který naplnil každou buňku mého těla. „Doufám, že se díváš, otče. Snad jsi na mě náležitě hrdý,“ pronesla jsem sarkasticky.
„Myslím, že kdyby tě teď viděl, tak by radši znovu zemřel. Než se díval na zrůdu, která se z tebe stala,“ zakřičel mužský hlas. Leknutím jsem až nadskočila. Nevšimla jsem si, že by někdo přišel. Všichni si mysleli, že je tahle továrna opuštěná, tak co zde dělá? Podívala jsem se ke vchodu do továrny, ale oslepila mě denní zář. Neviděla jsem slunce od Lucasovy smrti a už jsem věděla proč. Nesnáším ho. Naštěstí dotyčný poznal, co mi dělá zle. Zavřel vrata, až zde nebyl ani jeden sluneční paprsek. Konečně jsem mohla normálně otevřít oči, což pro něj znamenalo problém. Nečekala jsem, než mi vysvětlí, co zde pohledává. Ihned jsem vyvolala mlhu a rychleji, než si něčeho stačil všimnout, jsem se dostala až k němu. Stála jsem naproti němu, dívala se mu odhodlaně do obličeje a jen se stále usmívala. Muž mi pohled oplácel a na tváři se mu usadil pohrdavý úšklebek.
„Je zajímavé, co se stane lovci, který se zamiluje do lykana,“ řekl posměšně.
I když jsem řekla, že přestanu psát, moc dlouho mi to nevydrželo. :) Psaní mi velice chybělo a přišlo mi, že povídku jsem nechala do určité míry nedokončenou, tak jsem se rozhodla, že ji dopíšu. Bohužel už je školní rok a letos maturuji, tak toho mám hodně, ale pokusím se kapitoly přidávat častěji. Doufám, že jsem Vás nezklamala, když jsem se rozhodla napsat pokračování k Niebla sinistera. Tímto Vás také prosím o komentáře, stačí klidně smajlík, ale ráda bych věděla, jak se Vám kapitola líbila. :)
Autor: KatherinaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Niebla siniestra II. - prolog:
Krása :-) už se těším na pokračování
Paráda, buť je to Lucas nebo jeho táta.
jsem ráda, že jsi se rozhodla napsat pokračování Každopádně jsem zvědavá, kdo je ten muž v továrně s Bellou. Moc se těším na další díl
Ju no páni, už jsem se bála, že ten epilog byl konec, tak nakonec to dobře dopadlo. Kapila byla skvělá, už se nemohu dočka na pokračovááánííí! Ahhh tak strašně mě zajímá kdo to bude! Kéž by nějakým způsobem Lucas ožil, ale to nejspíše nepůjde.
sem tak ráda, že si neskončila. Jen mi je líto, že tam nebude Lucas. Bude mi tam chybět :D Jinak moc hezký začátek, moc se ti povedl
Krása, už se moc těším na další :) Tak snad bude brzy :)
Je vážně super že pokračuješ. Hlavně pokračuj, jde ti to vážně dobře. Čte se jedním dechem.
Doufá, že bude brzy pokráčko.
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!