Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nightfall (Setmění) - 1. Kapitola

06.10.2010 (20:45) • KattieCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1527×

„Ne,“ odsekl jsem a mířil si to šouravými kroky k pokoji. Už jsem viděl tu melu, když jsem uslyšel macechu, jak hystericky volá otce.

„René! Tvůj syn mě opět odmítá poslouchat! Já po něm chci, aby mi jen pomohl, a to se o něho starám já, peru mu, vařím, dohlížím na něj! A tohle je jeho vděk!“ naříkala afektovaně Emma.

Protočil jsem oči vsloup a dál si to mířil k pokoji.

„Edwarde, okamžitě se vrať zpátky a omluv se,“ zahřměl otec zrovna, když jsem položil ruku na kliku. „Zlato, nic si z toho nedělej, je to jen takové vzdorovité období, samozřejmě, že si tě váží..“

Obrátil jsem se a melancholicky si to mířil zpátky. V duchu jsem proklínal Emmu i tátu.

S velmi drzým pohledem jsem se vrátil do kuchyně, ležérně se opřel o stěnu a zvedl otráveně obočí.

Naskytl se mi příšerně strojený pohled na scénu v místnosti – macecha seděla zhroucená na židli, pod utírajíc si rukama neexistující slzy a vrhala na mě nenávistné pohledy, samozřejmě když se otec nedíval, otec se nad ní skláněl, hladil ji po zádech a zlobně se na mě zahlížel. Musel jsem se držet, abych se hlasitě nezasmál.

„Edwarde, já už opravdu nevím co s Tebou! Neustále jsi drzý, ignoruješ nás, absolutně nic neděláš, jen pořád sedíš zavřený ve svém pokoji. Emma se ti snaží nahradit matku a ty se k ní takhle chováš! To je opravdu k zbláznění!“ rozhazoval rukama otec. Macecha opět hystericky zakvílela.

„Když on je na mě celou dobu vysazený, nemá mě rád! Co jsem mu jenom udělala?“

„Klid, miláčku, to se vyřeší. Pojď do obýváku, lehni si, já ti uvařím kafe a budu u tebe, neboj.“

Táta mě opět sjel nepřátelským pohledem a doprovodil Emmu do obývacího pokoje.

Já jsem se vrátil do svého pokoje a lehl si na postel. Když jsem zkoumal bílou zeď nademnou, rozhodl jsem se. Tohle už dlouho nevydržím. Odstěhuju se do Forks, za matkou, kde to nenávidím, ale nebudu pod jednou střechou s takovou ženskou. Co na ní vůbec táta vidí? Uječená, ublížená hysterka, otravná, vnucuje se.. Už nesnesu jí pořád dělat otroka.

*

„Proč ne? Mohli byste mít víc času pro sebe a aspoň už nebudu na obtíž...“ přemlouval jsem s těžkým srdcem otce a prosebně se na něho díval.

„Ten kluk má pravdu, René. Budeme mít čas pro sebe. Aspoň ho nebudeme mít na krku...“ Macecha se ani nesnažila přede mnou zakrýt svoji nenávist vůči mně. Ale v tomhle případě mi to ani za mák nevadilo. Čekal jsem jen na otcův verdikt. Tázavě jsem se na něj koukl.

Otec se tvářil nejistě.

„Emmo, když já nevím. Přece jenom je to můj syn,“ vykrucoval se z toho otec.

„Tati, nebuď sentimentální! Já se o sebe postarám a postarám se i o matku,“ přemlouval jsem ho.

„Tak dobře, kdy to chceš provést? “ zeptal se otec, ale pořád starostlivým hlasem.

„V sobotu? Prosím!“ navrhl jsem. Nechtěl už jsem dále odkládat to stěhování. Už jsem nechtěl být s macechou pod jednou střechou.

Otec se zamračil. „Proč tak spěcháš? Copak se u mě nemáš dobře? Víš, jak špatně si budeš žít u Charlotte? Tady máš svůj pokoj, obývák a koupelnu dohromady. Jezdíme na výlety, podíváš se, kam se ti zachce. Cožpak ti to je málo?“ ptal se s ustaraným výrazem, ale já se nenechal.

„Ano, tatínku, to všechno tady mám. Ale nejsi tu pro mě vždycky, když potřebuju, nestojíš při mně a Emma má neustále hysterické záchvaty kvůli tomu, jak jsem nevychovaný a jak mě rozmazluješ,“ vysypal jsem to všechno naráz. Macecha zbledla a chystal se opět další hysterický záchvat.

„Tak o tohle ti teda jde, Edwarde? Nemáš rád Emmu, po tom všem, co pro tebe udělala, že? Je ti to málo? Tak abys věděl, budu rád, až vypadneš a odstěhuješ se, ty nevděčníku!“ vztekal se otec.

Podíval jsem se na něj nenávistným pohledem a on se toho pohledu tak lekl, až ucukl. Vytřeštil na mě oči. Ale já už měl tohohle divadýlka dost. Otočil jsem se na podpatku a mířil do svého pokoje. Nesouhlasně jsem práskl dveřmi a posadil se ke svému počítači. Našel jsem si sobotní odlety z Phoneixu do Seattlu – trvá to čtyři hodiny. Pak budu muset letět další hodinu do Port Angeles, odtam pro mě bude muset přijet matka. Miloval jsem Phoneix, slunečné počasí a horko. Forks bylo deštivé městečko na Olympijském poloostrově na severozápadě státu Washington. U táty jsem bydlel, protože vyhrál soud s matkou. Soudili se o mě. Otec ho tehdy vyhrál, protože měl manželku a já byl lépe zabezpečený. Neměl jsem zrovna velkou radost z toho, že se budu stěhovat za Charlotte do Forks, ale neměl jsem jinou možnost, pokud jsem nechtěl poslouchat neustálé Emminy záchvaty vzteku a lítosti. Se smutkem jsem vytáhl zpod postele zaprášený kufr, s povzdechem ho otevřel a začal si vyklízet skříň. Byl jsem kluk se smyslem pro dobré oblékání, rád jsem flirtoval s holkama a užíval si s partou. Teď se budu muset se svými kamarády rozloučit.

Do Forks za matkou jsem dříve jezdil každé léto. Do svých třinácti let jsem tam trávil jeden letní měsíc, dokud jsem se do toho nevložil a matka nezačala jezdit za mnou. Už jsem ji ale dva roky neviděl, protože přestala jezdit. Emma se k ní chovala vyloženě hrozným způsobem a tak jsme se domluvili, že si budeme jen volat. Volat. To mě taky čeká, musím to ohlásit matce. Věděl jsem dopředu, že z toho bude mít velkou radost, kterou ale nebude dávat tolik najevo. Chvíli jsem odešel od balení a vzal telefon. Vytočil jsem číslo a s malou trémou jsem poslouchal pípání. Když jsem už chtěl zavěsit, Charlotte to vzala.

„Swanová, prosím?“ ozval se matčin bodrý hlas ve sluchátku.

„Ahoj mami,“ řekl jsem prostě.

„Edwarde, zlato, jsi to ty? Jak se máš? Co škola? A co táta? Vykládej,“ rozpovídala se Charlotte vesele.

„No, mami, víš... Já vlastně volám, protože se chci na něco zeptat.“

„Ano, miláčku?“

„Chci se přestěhovat. Do Forks, za tebou. Myslím tím napořád.“

Vnímal jsem tři vteřiny užaslého ticha, které šlo ze sluchátka.

„Drahoušku, jsi si jistý? Nevím, jestli se tady budeš mít tak dobře jako u táty, zlato,“ starala se Charlotte.

„Ano, mami, jsem si jistý. S Emmou se to nedá vydržet. Domluvil jsem se s tátou, že můžu odletět hned v sobotu.“

„Už v sobotu?! Drahoušku, já opravdu nevím -“

„Mami, prosím. Potřebuju odsud vypadnout,“ zaprosil jsem tiše.

„Tak dobře. V sobotu? Budu ti muset nachystat tvůj pokoj. Edwarde, opravdu nevíš, jak moc se na tebe těším.“ Matka zjihla.

„Taky se těším, mami. Ahoj.“ Zavěsil jsem.

Vrátil jsem se k balení kufru a poslouchal ne moc tichou hádku otce s macechou. Tohle už jsem nechtěl dál poslouchat. Ve Forks budu mít konečně klid.

*

Otec mě vezl autem na letiště. V autě vládlo ticho, Emma zůstala doma. Na rozloučenou mi dala pusu na tvář a řekla, že jí budu moc chybět. Před otcem. Díval jsem se ven z okna a pozoroval míhající se krajinu Phoneixu. Užíval jsem si poslední minuty tady. V rukou jsem tiskl malý kaktus, který jsem si vzal, aby mi Phoneix připomínal.

V letadle jsem se začetl do velmi nudné a zdlouhavé knihy, byla první, na kterou jsem šáhl. Měla být zábavou do letadla, ale po čtvrt hodině čtení-nečtení jsem ji rázně zaklapl. Zapl jsem svého walkmana a dal sluchátka do uší. Zavřel jsem oči a nechával se unést spánkem.

Když jsem vystoupil z letadla v Port Angeles, netrvalo mi dlouho, než jsem spatřil policejní auto. Pro obyvatele Forks byla Charlotte policejní ředitelka paní Swanová. Hustě pršelo, takže jsem neváhal ani minutu a hned se rozběhl k autu, což s velkou krosnou na zádech, dvěma obřími taškami a velkým kufrem nebylo nic lehkého. Vlastně jsem to zvládl na dvakrát. Matka mi pomohla zavazadla naložit do kufru a potom mi vlepila pusu na tvář a objala mě.

„Moc ráda tě vidím, Eddie,“ řekla a otevřela mi dveře od auta. Usmál jsem se.

„Taky tě rád vidím, mami.“

Nasedl jsem do auta a před námi byla ještě hodinová cesta do Forks. Matka zaplnila každou chvíli ticha. Byla velmi řečná, však I já jsem byl takový, takže v naší diskusi nebyl žádný problém. Když jsme zastavili před domkem, vybavil jsem si moje dětství strávené tady. Vystoupil jsem a zjistil jsem, že tu prší ještě víc než v Port Angeles. Charlotte mi pomohla s věcmi. Vevnitř to vonělo stejně jako tehdy. Vlastně se tady nic nezměnilo. Fotografie mě jako prcka a mámy s tátou tam visely pořád, jen byly o něco víc zaprášené. Rozhlédl jsem se a hromově mi zakručelo v břiše.

„Eddie, tak tady je tvůj pokoj,“ zafuněla Charlotte, když jsme dotáhli zavazadla po schodech nahoru. Spatřil jsem svůj malý pokojík. Kaktus jsem dal na okno a shodil batoh. Nic se tu nezměnilo, až na modré povlečení a nový počítač. Nový? Matka ho koupila, když mi bylo jedenáct let. Patřil jí. Nejspíš si koupila nový a mě sem dala tenhle. Na nástěnce visely moje obrázky z dětských let a staré poznámky. Posadil jsem se na postel.

„Uvařím oběd,“ slíbila matka a odešla z pokoje. Zavřela za sebou dveře.

Já si lehl na postel a vnímal klid. Uvědomil jsem si, že už nebudu muset poslouchat macešiny výkřiky a afektovaný pláč. To mě uklidňovalo. Zavřel jsem oči pod tíhou spánku a okamžitě usnul.

Tak co? Jak se vám to líbilo? Já vím, že je to nejspíš ještě takové zdlouhavé a nudné, ale začátky nikdy nejsou nejnapínavější. Slibuju, že je dám dohromady jak jen to půjde. V příští kapitole už se setkají, protože Edward půjde do školy – to jen taková malá návnada. :)

Autor: KattieCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nightfall (Setmění) - 1. Kapitola: