Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy 15. kapitola

18.09.2011 (09:00) • N1I1K1O1L • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3653×

Bella:

Co to mělo znamenat? Byla jsem naštvaná. Naštvaná na Edwarda, abych to upřesnila.

Byl z té nové studentky úplně unešený. Sice mi tvrdil pravý opak, ale já slyšela to jeho vzdychnutí, když ji uviděl. Hrozně mě tím naštval.

Celou cestu v autě jsem ho ignorovala. Teda nevím, jestli to můžu nazvat ignorací, když se ani nepokusil navázat konverzaci. Měl na tváři přiblblý úsměv a mě si nevšímal.

Když zastavil před domem, rychle jsem vystoupila a nezapomněla prásknout dveřmi. To bylo naposledy, co jsem s ním jela v jednom autě. Příště si beru vlastní!

Nezamířila jsem si to domů, jako všichni ostatní, ale na lov. Potřebovala jsem se nějak uklidnit.

Po lovu jsem běhala jen tak po lese, až jsem dorazila na jednu louku. Párkrát už jsem na ní byla, ale vždy jen chvíli.

Lehla jsem si na záda a tvář nastavila slunci. Sluneční paprsky mě hřály na tváři a já se cítila příjemně. Všechny starosti jakoby se najednou rozplynuly.

V lese jsem uslyšela nějaké křupnutí větvičky. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Myslela jsem si, že to bylo nějaké zvíře. Ale pak jsem slyšela nějaké kroky, jak si to míří ke mně. Zhluboka jsem se nadechla a do nosu mě udeřila sladká vůně. Edwardova vůně. Neměla jsem na něj náladu, tak jsem předstírala, že o něm nevím.

Stoupl si přede mě a zastínil mi tak výhled na slunce. Naštvaně jsem se na něj podívala a zvedla se. Chtěla jsem odejít, ale chytl mě za ruku. Stále jsem byla k němu otočená zády.

„Pusť mě,“ procedila jsem skrz zuby.

„Ne, chci si promluvit,“ zašeptal a jeho stisk zesílil. Kdybych byla člověk, jistě by mi ruku zlomil.

„Nechci s tebou mluvit,“ řekla jsem ledovým hlasem a snažila se mu vytrhnout. Vycítil mou snahu a otočil si mě čelem.

„Bello, věř mi. Nemáš nejmenší důvod žárlit.“

„Já nežárlím,“ prskla jsem na něj. To si myslí, že bych měla žárlit na tu nicku?! Zbláznil se?

„Jsi si tím tak jistá? Bello, je hezká. To přiznávám. Ale není ty. Nemusíš být naštvaná,“ řekl a přitáhl si mě blíž do náruče. Musím říct, že se to hezky poslouchalo, ale přeci mu tak rychle neodpustím.

„Vzdychl si, když jsi ji uviděl,“ poukázala jsem na jasný fakt. Tohle už zamluvit nedokáže.

„Byl to reflex. Bells, no tak,“ zaskuhral a políbil mě. Chtěla jsem se odtáhnout, ale nedokázala jsem to. Polibek jsem mu oplatila. Cítila jsem, jak se usmál. Mizera.

„Nezlobíš se, že ne,“ zkonstatoval. Odtáhla jsem se od něj a podívala se do jeho tváře.

„Ještě jednou se na ni takhle podíváš a končíš u mě,“ upozornila jsem ho. Zaklonil hlavu a zasmál se.

„Víš, vždycky jsem si myslel, že jsi nádherná, když se zlobíš. Vidím, že jsem se pletl. Jsi nádherná, když žárlíš,“ řekl a odhalil mi svou řadu zářivě bílých zubů.

„Ale já -“ Nestačila jsem to dopovědět, protože mi dal prst na ústa.

„Nemusíš mi lhát. Taky bych žárlil, kdyby se okolo tebe motali nějací kluci.“ To jeho sebevědomí mi začalo lézt na nervy. Ale musela jsem přiznat, že jsem trochu žárlila. I když jsem neměla proč. Jenom pocit, že kouká na jinou, ve mně vyvolával nutkání zabíjet.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se mě po chvíli.

„Nevím, nesedneme si?“ Sice jsme upíři, ale stát celou věčnost mě taky nebaví. Edward mě vzal za ruku a šel si se mnou sednout do středu louky. Mlčeli jsme a jen si užívali přítomnost toho druhého.

„Líbila ses mi,“ řekl Edward po chvíli.

„Cože?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Už na první pohled ses mi hrozně líbila,“ zopakoval Edward.

„Promiň, ale já to samé říct nemůžu,“ zasmála jsem se. Edward se na mě ublíženě podíval.

„Ani trochu?“

„Neříkám, že ses mi nelíbil vzhledově. Ale nemyslela jsem takhle na tebe. Párkrát jsem si řekla něco ve smyslu, že vypadáš jako Bůh, ale hned jsem ty myšlenky zase zahnala,“ řekla jsem.

Edward mě donutil lehnout si a nalehl pomalu na mě.

„Tak jako Bůh, říkáš?“ usmál se šibalsky. Stěží jsem polkla a přikývla. Nahnul se ke mně ještě blíž a rty se otřel o můj ušní lalůček.

„V tom případě nevím, ke komu tě mám přirovnat já,“ zašeptal mi do ucha. Prsty jsem mu zapletla do vlasů a přitáhla si jeho rty ke svým.

„Měli bychom se vrátit,“ řekl Edward, když jsme se od sebe odtrhli. Nesouhlasně jsem zamručela, ale zvedla jsem se.

Společně jsme doběhli domů.

V obýváku byla celá rodina, kromě Rosalie a Alice.

„Kdepak jste byli, hrdličky?“ začal Emmett hned, jak nás uviděl.

„Na lovu,“ řekla jsem otráveně. Zrovna na něj jsem náladu neměla.

„Spolu?“ ptal se zase.

„Bella lovila a já jsem ji potkal. Stačí?!“ ptal se naštvaně Edward. Emmett obrátil ruce ve znamení míru a dál se věnoval televizi.

…

Další den ve škole proběhl parádně. Edward Veronice nevěnoval ani jediný pohled, a to byla s námi ve třídě. Byla jsem šťastná! Úsměvy jsem rozdávala na všechny strany.

„Proč se celý den tak divně usmíváš?“ ptal se mě Edward na hodině zeměpisu. To byla naše poslední hodina.

„Ani nevím,“ zalhala jsem. Věděla jsem to moc dobře.

„Lžeš,“ obvinil mě. Jak to pokaždé pozná? Myšlenky mi přeci číst neumí!

„Možná,“ řekla jsem a skousla si spodní ret.

„Jsi sladká, když jsi nervózní,“ zašeptal.

„Nejsem nervózní! Nemám důvod,“ opáčila jsem.

„Slečno Haleová! Když máte povídající náladu, tak nám můžete říct, o čem jsem před chvílí mluvil,“ zavolal na mě naštvaný učitel.

„Ehm… To vám asi neřeknu,“ odpověděla jsem mu.

„Proč?!“ Vypadalo to, že za chvíli bouchne vzteky.

„Protože to nevím?“ zeptala jsem se pro změnu já. Přešel ke svému stolu a zapsal si něco do papírů. Paráda. A Edward vyvázne bez trestu.

„Tak se vás zeptám na něco jiného. Které zemi se říká Srdce Evropy?“ A to mám vědět jako jak?

„České republice,“ ozvala se Veronica. Ta aby něco nevěděla. Určitě to udělala naschvál! Jak já ji nesnášela. Hned mi zkazila zbytek dne.

„Výborně, slečno Randová. Jen tak dál!“ usmál se na tu zmiji učitel.

Potichu jsem zavrčela. Edward mě chytil za ruku a pořádně ji stiskl. Podívala jsem se na něj a chtěla mu říct něco ošklivého, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Nechtěla jsem říkat nic, čeho bych později litovala.

„Nemám ji ráda,“ oznámila jsem mu.

„Já vím,“ usmál se na mě a věnoval mi rychlý a letmý polibek. Kývla jsem na souhlas a věnovala se zbytku hodiny.

Na Veronicu jsem myslela celou hodinu a celý oběd.

Svůj slib, že s Edwardem už sama nepojedu, jsem porušila. Když jsem nasedla do Edwardova Volva, čekala jsem, že nastartuje, ale nic se nedělo. Tázavě jsem se na něj podívala.

Nic neřekl, místo toho vzal mou tvář do dlaní a podíval se mi do očí.

„Asi je zbytečné ptát se, co tě trápí, že?“ zeptal se mě. Pousmála jsem se a přikývla.

„Tak na ni nemysli, ano?“ Dlouze mě políbil a já na ni opravdu přestala myslet. Ale jen do té doby, než se ozvalo ťukání na přední sklo. S úlekem jsem nadskočila. Edward stáhl své okýnko a za ním se objevila Veronica.

„Potřebuješ něco?!“ ptala jsem se jí naštvaně.

„Vlastně ano! Porouchalo se mi auto a já potřebuju, aby se na něj někdo podíval,“ řekla a sladce se usmála. Grr!

„My nemáme čas! Zavolej si taxíka,“ odpověděla jsem jí příkře a doufala, že odejde. Marně.

Veronica se dlouze podívala na Edwarda a ten začal otevírat dveře.

Co to má znamenat?!

„Edwarde?“ ptala jsem se překvapeně.

„Musím pomoci Veronice. Svezu se pak s ní. Ty jeď domů,“ odpověděl a hodil mi přitom klíčky. Zdálo se mi to, anebo zněl jako nějaký robot?

Přesedla jsem si na místo řidiče a rozjela se domů. Ještě než jsem opustila parkoviště, zaznamenala jsem Edwarda, jak nad Veronicou slintá.

Tak tohle ho bude stát hodně snahy, abych mu odpustila.

Po zbytek dne jsem čekala, kdy se vrátí. Až večer se na příjezdové cestě objevilo černé BMW.

Nechtěla jsem vypadat jako nějaká žárlivka, a tak jsem se odebrala do sprchy. Slyšela jsem cvaknout dveře od pokoje, a tak jsem sprchování prodloužila o dalších deset minut.

Převlékla jsem se do připravených tepláků a volného trička. Vlasy jsem si jen tak ležérně pročísla hřebenem a se vztyčenou hlavou vešla do pokoje.

Edward stál hned při mně a objímal mě okolo pasu. Nasupeně jsem se na něj podívala.

„Bells, no tak. Potřebovala pomoc,“ zaskuhral Edward a já udělala něco, co jsem kupodivu dosud v životě nikdy neudělala…