Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy 18. kapitola

10.10.2011 (07:45) • N1I1K1O1L • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3386×

Jasper:

Pátek! Chtěl jsem to radostí vykřičet do světa, ale to by mě považovali za blázna. I když… Kdo nemá rád pátek?

Jenomže víkend s mojí rodinou se liší od ostatních víkendů.

Jak jsem tak slyšel, Bella měla rande a Edward se chtěl taky někam sklidit. Zbytek rodiny nic v plánu neměl.

„Já vím! Já vím!“ začal poskakovat ten malý skrček po celém domě a všichni jen nechápavě kroutili hlavou. Copak vymyslela tentokrát?

„Mohli bychom jet přes víkend do zahraničí!“ řekla Alice a udělala na Carlislea a Esme psí oči.

„A jak by sis to představovala? Přeci tady nemůžeme nechat Edwarda s Bellou samotný,“ upozornila ji Esme.

„Oni dva jsou dospělí, zvládnou to. A jinak bych nás rozdělila na dvojice. Jedna dvojice by jela třeba do Paříže, druhá do Londýna a třetí… To je jedno.“ Z Alice sršelo štěstí na míle daleko. Snad nikdy jsem ji neviděl v tak skvělé náladě.

„Dobře. Myslím, že je to dobrý nápad. Já pojedu s Esme, Rosalie s Emmettem a Jasper s tebou. Každý si vybere místo, kam chce jet a za hodinu se sejdeme tady,“ zaúkoloval nás Carlisle a poté se každý rozešel do svých pokojů. Upřímně - doufal jsem, že Alice bude s Rosalií a já s Emmettem. Ale co se dalo dělat.

„Takže kam by ses chtěl jet podívat?“ zeptala se mě Alice, hned jak jsem vešel do pokoje.

„Co Londýn? Přes víkend tam bude pršet a sluníčko vyjde minimálně,“ řekla hned, jak jsem otevřel pusu k odpovědi.

Nechápal jsem, jak to může vědět, ale budiž. Bylo mi jedno, kam pojedeme. Jen jsem to chtěl mít za sebou.

„Dobře. Tak si sbal pár nutných věcí a ještě dnes vyrazíme.“ Z toho jsem byl celý odvařený. Tři dny ve spárech ďábla. Ten nahoře mě musí fakt nenávidět.

Asi tak za hodinu jsme šli do obýváku na náš domluvený sraz. Všichni už měli sbalené věci a čekali u svých kufrů.

„Tak jak jste se rozhodli?“ zeptal se nás Carlisle.

„My jedeme do Londýna,“ oznámila mu za nás Alice.

„My do Paříže, města lásky,“ řekla Rosalie a hned nato políbila Emmetta. Měl jsem chuť si zhnuseně odfrknout. Ale udržel jsem se.

„Dobře, já s Esme jedeme na náš ostrov. Odjíždíme za pár minut, takže se i vy nějak přichystejte k odjezdu a v neděli se uvidíme.“ S těmi slovy nám rodiče nastoupili do auta a odjeli. Otočil jsem se na Alici s otazníky v očích.

„Co koukáš? Nalož věci do auta a jedeme.“

„Jako do tvého auta?“ Nějak jsem si nedovedl představit, že se nám vejde tuna věcí do jejího Porsche. Jenomže do mé motorky by se tam nevešly určitě.

„Samozřejmě, že do mého auta,“ zavrčela na mě, až jsem skoro dostal strach.

Sebral jsem ze země všechny kufry a vecpal je do jejího malinkatého kufru. Ale dalo mi to zabrat.

Poté jsme vyrazili na cestu, která byla neskutečně dlouhá. Alice zapnula rádio a prozpěvovala si nějaké písničky. Zpívala hezky, ale i tak to nebylo nic příjemného pro mé uši.

Do Londýna jsme dorazili až večer. Hned jsme si to zamířili do nějakého luxusního hotelu, kde jsme se ubytovali. Počasí bylo nádherné. Nebe bylo černé a bylo poseto hvězdami.

Měli jsme střešní apartmá, z jehož balkónu byl výhled na celý Londýn. Musel jsem uznat, že to bylo romantický.

„Tak co tomu říkáš?“ zeptala se mě Alice, když za mnou přišla na balkón.

„Nádhera,“ vydechl jsem. Ale nevím, jestli jsem za nádhernou nepovažoval spíše ji. Al na sobě měla kratší, hnědé šaty a k tomu baleríny. Byla kouzelná.

„Tak jaký je program na zítřek?“ zeptal jsem se.

„Chtěla jsem projít nějaké obchody, podívat se na památky a taky tu tento víkend mají výstavu vojenských věcí. Tak jestli chceš, můžeme se jít podívat i tam.“ Kývl jsem na souhlas a šel do pokoje. Co teď?

Zapnul jsem televizi a projížděl kanály. Po chvilce si ke mně přisedla Alice.

Najednou ztuhla a poté se začala hrozivě smát. Vyjeveně jsem na ni koukal. Je tohle normální? V televizi dávali nějak dokument o mravencích, takže to jí k smíchu určitě nepřišlo. Nebo se smála mně?

„Promiň,“ dostala ze sebe.

„Můžeš mi říct, čemu se směješ?!“ zavrčel jsem na ni. Už jsem toho začínal mít po krk.

„Ničemu… To jen… Edward s Bellou pořádně řádí,“ řekla a zase se začala smát.

„A jak tohle sakra můžeš vědět?“ Alice se po chvíli uklidnila a začala si nervózně hrát s rukama.

„Myslím, že to je jedno.“ Tak to ne, holčičko. Z tohohle se nevyvlíkneš.

„Myslím, že není.“ Al se na mě podívala a pak otevřela pusu, kterou zase rychle zavřela. Pak ji zase otevřela a zase zavřela. Takhle se to opakovalo několikrát.

„Takže?“ Nebyl jsem trpělivý a taky jsem to moc dobře věděl.

„Řekněme, že mám nějakou moc,“ začala a pohledem provrtávala špičky svých bot.

„Jakou moc?“

„Vidím útržky z budoucnosti.“ Vykulil jsem nevěřícně oči a pusa mi klesla skoro až na zem. To jako vážně?

„To jako fakt?“

„Jo, to jako fakt.“

„Můžeš mi vyluštit budoucnost?“ zeptal jsem se s nadějí v očích. Musí být skvělý znát svůj osud.

„Takhle to nefunguje. Vidím jen určitá rozhodnutí. Jako kdyby ses teď rozhodl skočit z okna. Tohle bych uviděla, ale budoucnost samu o sobě neznám.“

„Škoda,“ povzdechl jsem si. Pak mě něco napadlo.

„Počkat! Takže jsi při hraní šachů podváděla?!“ Alice se omluvně usmála a pokrčila rameny.

„Příště musíš hrát s Edwardem. Čtenář myšlenek a věštkyně,“ řekl jsem. Tohle musíme zkusit.

„Tak zaprvé. Já nejsem věštkyně! A zadruhé. Edward by mi díky Belle myšlenky stejně číst nemohl, takže tenhle nápad vypusť z hlavy.“

„Co má Bella za schopnost?“ zeptal jsem se na něco, co mě už dlouho zajímalo.

„Je štít,“ řekla Al a pak si nejspíš uvědomila, že řekla něco, co neměla, protože si rychle dala ruku před pusu. Tomu jsem se zasmál.

Štít je sice fajn schopnost, ale na vidění budoucnosti určitě nemá.

V televizi akorát začali dávat Titanic, a tak jsem se uvelebil v křesle a po boku Alice ho sledoval se zatajeným dechem.

Tak co říkáte na Jasperův pohled? Já si myslím, že je nic moc. Také chci upozornit, že se blížíme ke konci. Vidím to tak na pět kapitol. Uvidíme, jak se rozepíšu. :-)

17. kapitola ↔ 19. kapitola

Autor: N1I1K1O1L (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy 18. kapitola: