Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy 2. kapitola

10.06.2011 (18:15) • N1I1K1O1L • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 3831×

2. kapitola

Bella:

Akorát jsme míjely ceduli s nápisem „Vítejte ve Forks”. Vypadá to tu přesně tak, jak jsem si myslela. Je to opravdu malé městečko. Pochybuji, že tady mají nějaké obchody s oblečením. Výhoda pro nás, jen Alice z toho asi zešílí.

Jela jsem za holkama až na konec Forks, kde jsme odbočily na lesní cestu. Zanedlouho se před námi objevil veliký, bílý a prosklený dům. 

Jo, tak ten bude určitě náš.

Esmeiny domy jsou téměř stejné, většinou se liší jen v pár detailech. Všechny domy mají dvě patra. V přízemí je obývák a kuchyň, kterou využíváme opravdu každou chvíli. Nechápu, proč si musíme hrát na lidi i doma, stejně jsme žádnou návštěvu nikdy neměli.

V druhém patře jsou čtyři pokoje a jedna pracovna.

Došla jsem ke dveřím svého pokoje a pomalu je otevřela.

„Páni,” ozvalo se z každého pokoje. Esme nám pokaždé zařídí pokoj přesně podle naší představy. Je úžasná.

Kufr jsem si dala na postel, kterou taky nikdy nevyužiji, a došla k oknu.

Výhled byl nádherný. Sice jsem viděla jen les, ale za ním akorát vycházelo slunce. Z mého rozjímání mě vyrušila až má otravná sestřička.

„Bello! Rose! Obě dolů! Obchody otevírají už za hodinu, jedeme do Port Angeles, tady nemají žádné značkové obchody. Hrozný!”

„Alice! Vždyť jsme akorát přijely. Nemůžeme jet nakupovat někdy jindy?” snažila jsem se ji přesvědčit, ale stejně jsem věděla, že s ní to ani nehne. Nemá žádné slitování.

„Ještě mi řekni, že jsi unavená a jdeš si lehnout. Žádný takový. Ať už jsi dole!” Pomalu jsem šla po schodech dolů a zamířila si to do garáže. Rosalie, která už seděla v autě, také nevypadala nijak nadšeně.

Alice nás pokaždé donutí jet jedním autem, protože má obavy, že bychom jí mohly ujet. Nejdřív jsem nechápala, jak ji to mohlo napadnout, ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc ji chápu. Je to lákavá představa.

Cestou do Port Angeles jsme mlčely. Rose zapnula rádio, a tak jsme jen poslouchaly příjemné písničky. Je zajímavé, jak se texty změnily od té doby, co jsem byla ještě člověk.

Al jela jako šílenec. I na upíra jela až moc rychle.

Auto zastavilo před velikým obchodním centrem. Povzdechla jsem si. To tu zase strávíme celý den.

Alice měla na tváři připitomělý úsměv, až mi z něho běhal mráz po zádech.

Popadla nás za ruce, a už nás táhla do nejbližšího obchodu s oblečením. Jak já tohle nenávidím. Nemám ráda nákupy, teda nákupy samy o sobě mi nevadí, ale nákupy se šílencem v podobě mé sestry nesnáším.

Stoupla jsem si do rohu místnosti a snažila se tvářit nenápadně. Jenomže mi to asi moc nešlo, protože jsem zahlídla Alici, jak si to ke mně míří s kupou oblečení. Sakra!

„Tak, tohle si zkus, a já ti zkusím najít ještě něco jiného. Mají tady poměrně pěkné oblečení. Támhle jsou kabinky, a ať ti to netrvá moc dlouho.” Poslední větu na mě Alice skoro zakřičela, protože už byla na druhé straně obchodu a přehrabovala se v regálech.

Vklouzla jsem tedy do šatny a začala si zkoušet to zatracené oblečení. První byly kraťasy. Ty já téměř nikdy nenosím. A tak jsem je dala na stranu.

Další byly šaty, no, v těch mě nikdo nikdy neuvidí. A tak šly hezky ke kraťasům. A tak to pokračovalo dál, až jsem si nakonec vyzkoušela jen dvoje trika a jedny úzké jeansy. 

Spokojená jsem vyšla z kabiny, až jsem málem vrazila do Alice, která stála před ní a netrpělivě si podupávala nožkou.

„Hotovo! Vezmu si jen dvě trička a kalhoty.” Alice na mě vykulila ta svá zlatá očka a nechápavě kroutila hlavou. Po chvíli se vzpamatovala a s úsměvem si ode mě vzala oblečení, které jsem držela.

„Změna je život, Bell, musíš se naučit reprezentovat naší rodinu. Takže si bereš všechno.” A už si to pelášila k pokladnám. 

Jo, to je přesně to, proč nesnáším nákupy. 

A tak to pokračovalo po zbytek dne. Nakoupily jsme snad milion párů bot, šperky, šaty, čepice, sluneční brýle a já si vydupala ještě nějaké knihy. Taky co jiného dělat, když večer nemůžete spát.

„Zítra se jde do školy. Esmé už nám vše zařídila, takže stačí vyzvednout jenom nějaké papíry. Já budu chodit do třetího ročníku a vy dvě do druhého. Sice jsem měla chodit s vámi, ale Esmé mě přemluvila. Přeci jen vypadám starší než vy,” řekla Rose.

„Dobrá,” řekla Alice a já jen přikývla. Popravdě jsem se už docela těšila, alespoň se nebudu tak nudit.

Hned, jak jsme přijely domů, zalezla jsem do sprchy. Nechala jsem na sebe dopadat proudy teplé vody, které masírovaly mé ztuhlé svaly, a umyla si vlasy.

Oblékla jsem si tepláky a nějaké volné tričko. A nakonec jsem se po dlouhém rozhodování vydala na lov, abych měla jistotu, že se nikomu nic nestane.

Po lovu jsem se jen tak procházela v lese, až jsem narazila na jednu louku. Byla kulatá a celá rozkvetlá, zkrátka nádherná. Lehla jsem si do jejího středu a vdechovala tu krásnou vůni.

Odešla jsem, až když začalo vycházet slunce.

Pomalu jsem se rozběhla domů a vyskočila oknem do svého pokoje. Na posteli na mě už čekalo připravené oblečení. Černé úzké kalhoty s modrým topem a botami na podpatku. Alice mě chce nejspíš zabít.

V rychlosti jsem se učesala a oblékla připravené oblečení. Popadla jsem tašku, kterou jsem měla u dveří a sešla po schodech do obýváku.

„Vzhůru do jámy lvové,” mrkla na mě Rosalie a společně jsme se vydaly ke garážím, kde jsme každá nasedla do svého auta. Zanedlouho přišla Alice, která nasedla do svého žlutého Porsche, a vyrazily jsme na cestu.

Parkoviště už bylo poměrně vylidněné, ale přesto jsme se staly středem pozornosti. V rychlosti jsem ho prolítla pohledem, až jsem se zarazila na jednom místě.

Parkovalo na něm stříbrné Volvo, vedle něho stál veliký Jeep a motorka. Jo, tak tady bude někdo zazobanej, když si může dovolit takovýhle auta.

Naše auta tu sice taky vynikala, ale my jsme upíři, takže nikoho nemůže překvapit, že jsme bohatý. Teda jen ty, co neví, že jsme upíři.

S holkama jsme se vydaly do kanceláře, kde jsme si vyzvedly nějaké papíry, které dáme podepsat učitelům.

„Uvidíme se na obědě,” řekla Rose a všechny jsme při téhle myšlence udělaly znechucené obličeje.

S Alicí jsme se vydaly na první hodinu matematiky. Jakmile jsme vešly do třídy, všichni přesunuli pohled směrem k nám. Holky na nás koukaly závistivě a kluci nejspíš vymýšleli způsob, jak nás sbalit.

Co nejrychleji jsme se přesunuly do zadní lavice. Za chvilku se ostatní opět dali do pohybu a začali si povídat. Samozřejmě o nás. Pak ale vešli do třídy dva kluci.

Sakra! To nejsou jen tak ledajací kluci, ale upíři! Prolétlo mi hlavou.

Jeden z nich měl blonďaté vlasy a docela dost jizev. Zlaté oči jasně ukazovaly, že je vegetarián. Samozřejmě byl krásný. Pak jsem přesunula pohled k tomu druhému.

Byl opravdu nádherný. Měl bronzové vlasy, které byly rozcuchané a krásně mu ladily se zlatýma očima. Oba dva se zastavili ve dveřích a na pár vteřin se z nich staly sochy. Podívala jsem se na Alici, ale ta si je prohlížela jako já před chvílí. Nakonec se vzpamatovali a šli si sednou do poslední volné lavice, dvě řady před námi.

Ten s bronzovými vlasy se na nás podíval a zatvářil se frustrovaně. Já mu pohled oplácela, jen s rozdílem, že můj byl nenávistný. Další namachrovaný frajer, který si určitě užívá s každou hezkou holkou, co potká.

Náš oční kontakt přerušil až učitel, který akorát vešel do třídy. Odnesla jsem mu tedy papíry k podepsání i za Alici a rychle se vrátila na místo.

Hodinu jsem vnímala jen okrajově. Pořád jsem přemýšlela nad těma dvěma. Zaslechla jsem, že se jmenují Cullenovi. Nevěděla jsem, že jsou ještě nějací jiní vegetariáni.

A tímto směrem se mé myšlenky ubíraly po zbytek dne.

Když jsme vešly do jídelny, začaly jsme hledat Rose. Uviděla jsem ji u zadního stolu v docela dost špatné náladě. Okamžitě jsme se k ní vydaly.

„Máme problém,” začala Alice.

„Já vím, jsou tu další upířy. S jedním mám tu čest sedět. To vám povím, takového idiota jste ještě neviděly. Jmenuje se Emmett Cullen. Celou hodinu se mě snažil sbalit, spíš se o to tedy jen trapně pokoušel. A to, že jsem ho ignorovala, ho nijak neznepokojilo. Nevím, jestli je to u upíra možné, ale bolí mě z něho hlava!” Páni, takže jsou tři. My jsme taky tři, tak alespoň bude zábava.

To, že náš rozhovor slyšely, jsme jasně poznaly podle tichého vrčení, které vycházelo od jejich stolu. Změřila jsem si je naštvaným pohledem.

„No, my chodíme do třídy s těma dalšíma. Naštěstí jsme ještě neměly tu čest s nimi mluvit. Každopádně si užij nového kamaráda,” mrkla jsem na Rose a Alice se uchechtla.

Jo, tak tohle bude dlouhý školní rok.

1. kapitola   ↔  3.kapitola                                                                                            

Autor: N1I1K1O1L (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy 2. kapitola: