Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy 3. kapitola

02.07.2011 (08:30) • N1I1K1O1L • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 3814×

3. kapitola

Emmett:

A máme tu pondělí. Zas ta škola. Už si ani nepamatuji, po kolikáté studuji střední školu, i když jsem upír, který má výbornou paměť.

Vlastně jediná věc, co mě na škole baví, je pozorovat Edwardův kyselý obličej, když slyší myšlenky jeho obdivovatelek.

S Jasperem jsem uzavřel sázku. Já tvrdím, že Edwarda holky nenechají do konce roku. Jasper si myslí, že je to odmítání omrzí.

Tss. Amatér.

Měl by si zapamatovat, že na Emmettova slova vždycky dojde.

Přijeli jsme ke škole. Každý ve svém autě samozřejmě. Odmítám jezdit v tak malém autě, jako má Edward a na Jasperově motorce bych se taky nejspíš zabil.

„Dneska mají přijít nějaké nové holky. Tři sestry, co jsem slyšel. S náma do třídy budou chodit dvě. Isabella a Alice Haelová. S tebou Emme bude chodit Rosalie. Takže se připravte na další obdivovatelky,” řekl smutně Edík a já se musel začít smát. Jen co se na něho začnou holky zvykat, objeví se další tři.

Pomalu jsem došel ke své třídě. Mám smůlu, že chodím o rok výš něž bratrové. Takhle neuvidím Edwardův naštvaný obličej, až ho budou zvát na rande.

Jak jsem se tak kolem sebe rozhlížel, zjistil jsem, že je u mě poslední volné místo.

Panebože! Co jsem komu udělal? To si ta holka bude muset sednout ke mně.

Ááá!

Byl jsem tak zabrán do svých zoufalých myšlenek, že mě probudilo až vrznutí židle vedle mě.

Až teď jsem si uvědomil, co cítím za pach. Upíří pach. Ještě lepší.

Pomalu jsem otočil hlavu. Co jsem uviděl, mi vyrazilo dech.

Vedle mě seděla bohyně. Ne, jinak, božský anděl. I na upíra byla nádherná.

Nevím, co mě to napadlo, protože holky jsou poslední věc, o kterou bych se zajímal (teda pokud by to nebyla nějaká medvědí holka), ale musel jsem znát její jméno.

Jako by mě očarovala. Což je možné, protože nevím, jestli nemá nějakou schopnost.

„Ahoj, já jsem Emmett Cullen. Chodím sem do školy se svýma svěma bratry. A ty jseš?” zeptal jsem se té krasavice, která na mě vzápětí hodila ten nejvraždivější pohled, jaký jsem kdy viděl.

„To tě nemusí zajímat, stejně tak, jako mě nezajímá, jak se jmenuješ,” odsekla mi příkře, až jsem z ní div nedostal strach.

Ale Emmett Cullen se nevzdává! Nikdy!

„Ale no tak, tak mi řekni své jméno a já tě nechám na pokoji,” snažil jsem se na ni udělat psí oči, ale evidentně to nezabíralo. Tahle holka má fakt srdce z kamene.

„Prosím, jen mi řekni jak se jmenuješ.” Nic, naprosto mě ignorovala.

„Dělej, jinak ti budu říkat podle svého. A to být tebou nechci riskovat.” Ani se na mě nepodívala. Sakra, slyší mě vůbec?!

„Slečno Haelová, mohla byste se nám představit a něco pěkného o sobě povědět?” pověděl učitel, kterého jsem si před tím vůbec nevšiml.

Ale teď mi nahrál pěkně do karet. Jednou mu za to musím poděkovat.

Ta holka potichu zavrčela a postavila se.

„Jmenuji se Rosalie Haelová. Se sestrami jsme se sem přestěhovaly minulý týden. Nenávidím vlezlý kluky. Vlastně všechny kluky nemám v lásce, takže všem doporučuji, aby to u mě nezkoušeli. Máte to předem prohraný,” tu poslední větu řekla směrem ke mně.

Ach jo, tahle holka bude těžkej oříšek.

Vlastně žádná holka, ale Rosalie! Sakra! Myslím, že nám to ráno říkal Edward. Měl bych ho začít poslouchat. Tak jsem se bavil jeho otráveným obličejem, že jsem neposlouchal, s kým budu do třídy chodit já.

„Takže, Rosalie, máš nádherný jméno. Nechtěla bys jít se mnou na rande?” Ať řekne jo! Ať řekne jo!

„Co jsi na větě, ani to u mě nezkoušejte, nerozuměl?!”

„Rozuměl jsem perfektně. Ale ty jsi řekla, že nenávidíš vlezlý kluky, což já v žádném případě nejsem. A pak si řekla, že nenávidíš kluky, což teoreticky taky nejsem. Takže?”

„Máš pravdu. Ty s mužským pohlavím nemáš nic společného,” řekla, a tím mě naprosto urazila.

Jak si dovoluje říct, že nemám s mužským pohlavím nic společného?! To jsem jako holka, nebo co?!

Tak to ne holčičko, to jsi přehnala.

Pomalu, ale jistě, se mi začala navrácet má nenávist vůči všem holkám, a tak jsem v Rosalie viděl opět další protivnou holku, která se mnou počala válku.

„Tak podívej, ty jedna barbíno, budeš litovat toho, co jsi mi řekla. Se mnou sis válku neměla začínat. Nevíš čeho jsem schopen!"

„Ty nevíš, čeho jsem schopná já! A neříkej mi barbíno, ty jedna přerostlá bečko sádla.” Dělá si ze mě srandu? To jako říká mým svalům sádlo?!

Do konce hodiny jsme spolu nepromluvili a musím říct, že mi to naprosto vyhovovalo.

Alespoň jsem mohl vymyslet moji pomstu.

Bohužel jsem na nic nepřišel, ale on mi Edík s Jasperem určitě poradí.

Po zbytek dne jsem ji úspěšně ignoroval. Bohužel, asi jsem neměl dobrý den, protože každou hodinu musela sedět se mnou.

To mi určitě udělala naschvál. Provokatérka jedna. Nejhorší je, že ani nemusí nic říkat a dohání mě k šílenství.

Jakmile jsem vešel do jídelny, první co jsem viděl, byla ona. Ani jsem se neobtěžoval vzít jídlo a vyrazil rovnou k bratrům. Jak rád jsem je viděl. Konečně někdo normální.

Edward se na mě nechápavě podíval, a tak jsem mu v myšlenkách přehrál scénu s paní namyšlenou. Bylo vidět, jak zadržoval smích, protože se celý třásl a koutky mu cukaly.

Ach jo, jemu taky něco ukázat.

Chvilku jsme si povídali, ale pak jsem zaslech její rozhovor se sestrami.

Ona o mě vykládá, že jsem idiot?!

Ááá! Já mám takovou chuť něco rozbít.

„Myslím, že bychom je dneska s Carlislem měli jet navštívit. Zaprvé, nevíme, kolik jich je a jaké mají úmysly a zadruhé, bych chtěl o nich zjistit víc. Jsou zvláštní. Edward neslyší jejich myšlenky a já necítím žádné pocity. Jako by tu vůbec nebyly,” řekl Jasper. Páni. To bylo snad dneska poprvé, co jsem ho slyšel mluvit.

Ale že bych je chtěl vidět pořád se taky říci nedá. Na druhou stranu, možná bych tak mohl vymyslet svojí pomstu.

Jo, souhlasím! Pojedeme k nim.

Jasper:

Akorát jsem domluvil s Carlislem a prodiskutoval vážnost situace. A dopadlo to přesně tak, jak jsem čekal. Souhlasil se mnou.

Dneska jsem se extrémně těšil domů. Už jsem nemohl snést pocity všech vůči těm holkám. Nechápu, co na nich vidí.

Jedna je jak plastová barbie, druhá vypadá jak nějaký trpaslík a ta třetí? Na ní jsem ještě žádnou definici nevymyslel. Ale já na něco přijdu. Taky není hezká. Zatím jí budu říkat šereda.

Počkal jsem na kluky až "dojí" a společně jsme šli na parkoviště. Oni nasedli do svých aut a já na svou motorku. Miluju ten pocit, když se projíždím po silnici a vítr mi cuchá vlasy.

Všiml jsem si, že barbie, trpaslík a šereda už taky nasedly do svých aut a vyrazily domů.

Dáme jim tak hodinu čas, a pak je přijedeme navštívit. Jsem zvědavý, co na nás řeknou.

Možná mám z nich i trochu strach, ale to jsem nemohl řít nahlas, jinak by se mi Emm smál do konce života.

Začal jsem vnímat okolní cestu a všiml jsem si, že už stojím před barákem.

Páni! To je snad poprvé, co tu jsem první. Poprvé a nejspíš i naposledy.

Pomalu jsem se přesunul do svého pokoje a sedl si na gauč u okna.

Najednou jsem vycítil nával něčího vzteku. Jo, tak to bude určitě Emmett.

Samozřejmě jsem měl pravdu, a tak jsem se ani nedivil, když bez zaklepání vtrhl do mého pokoje.

„Ehm, já jen aby sis nemyslel, že jsi tu byl první, protože jsi lepší řidič než já. Já jsem se zdržel cestou. Přes silnici mi přeběhla veverka, a tak jsem musel zastavit a počkat, až přejde. Nechtěl jsem ji chudinku zajet.” Tak veverka, jo? No to ti tak budu věřit. Asi si zapomněl, s kým máš tu čest.

Ale poštvat si ho proti sobě by nemělo cenu. Ještě by se naštval, a vymyslel by si pro mě nějakou svou pomstu.

Teda on většinou žádnou nevymyslí a radíme mu my, ale když něco vymyslí, tak to stojí za to.

„Jasně Emme. Já to chápu. Mně taky občas přes cestu nějaká veverka přeběhne.” Chvilku si mě nedůvěřivě měřil, asi čekal, kdy se začnu smát, ale já se statečně držel. Nakonec to vzdal a šel do obýváku k televizi.

…

Akorá jsme zastavili před jejich domem. Musím uznat, že ho mají nádherný.

Carlisle šel první, a my jsme ho poslušně následovali. Docela jsem se obával tohoto setkání.

Zaklepal a necelou minutu na to dveře otevřela barbie. Nejdřív se tvářila překvapeně, ale pak uviděla Emma. Přísahám, že jsem slyšel, jak v ní bublá vztek. Na to ani nepotřebuji svojí schopnost.

„Přejete si?” zeptala se hlasem, ve kterým se ani nesnažila zakrýt nenávist vůči nám.

„Ano, jmenuji se Carslisle Cullen a toto jsou mí synové. Určitě se už znáte. Vadilo by vám, kdybychom se tu na chvíli zdrželi? Potřebuji s vámi něco probrat.” Nejdřív se zatvářila zaskočeně, ale pak nahodila drobný úsměv.

„Jistě, poďte dál.” A tak jsme šli. Emm šel jako poslední. Než ale stačil projít, barbie mu zavřela dveře před nosem. On už však nestačil zabrzdit, a tak prošel dveřmi.

Všichni chytli záchvat smíchu. Všichni, až na Emmetta samozřejmě.

„Rosalie, takhle se chovat k návštěvě,” pokáral barbie trpaslík, ale vyznělo to spíš jako pochvala.

„Jmenuji se Alice Haelová, toto je má sestra Rosalie, a tamhle po schodech akorát přichází Bella. Posaďtě se u nás. A řekněte, co vás zajímá.” Alice. Hezké jméno. Vlastně ona taky není tak ošklivá, jak jsem si myslel. Dokonce bych řekl, že je z nich nejhezčí.

Rychle jsem zatřepal hlavou. Tohle už se nesmí nikdy opakovat. Je to trpaslík a na tom se nic nemění!

„Jistě, tak tedy. Neberte to nějak osobně. V tomto městě už nějaký čas žijeme, a tak se potřebujeme jen ujistit, že nás neprozradíte. Takže, jste tu jen vy tři?”

„Momentálně ano. Ale za pár týdnů se k nám připojí naše matka. Teď je na služební cestě,” řekla Stella, nebo jak se jmenuje.

„Dobře. Takže jste čtyři a jste vegetariáni. V tom případě tu nevidím žádný problém. Máte nějaký dotazy, kluci?” Carlisle se otočil směrem k nám.

„Jak to, že vás neslyším?” zeptal se Edward. Řekl bych, že špatně zformuloval svou otázku.

„Že by nedoslýchavost? Hluchota? Stařecká demence?” začala Stella, a zřejmě by i pokračovala, kdyby ji trpaslík nepřerušil odkašláním.

„Edward tím myslel, že vám nedokáže číst myšlenky. Jak je to možné?” ptal se Carlisle, ale bylo slyšet pobavení v jeho hlase. Já měl taky co dělat, abych se nezačal smát.

„Řekněme, že jedna z nás má jistý dar. Omlouváme se, ale nechceme to nějak rozebírat. Ještě něco?” ptal se netrpělivě trpaslík a pohledem nás vyháněl ven.

„To je vše. Děkujeme, že jste si na nás udělaly čas. Nashle.”

A už jsme stáli venku. Uff. Nakonec to nebylo tak hrozný.

Ale Edward byl pěkně naštvaný, ani moje vlna klidu ho neklidnila. Nasedl do auta a nezapomněl třísknout dveřmi. A tak jsme ho následovali a vyrazili domů.

2. kapitola ↔ 4. kapitola

Autor: N1I1K1O1L (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy 3. kapitola: