Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy 7. kapitola

06.08.2011 (21:00) • N1I1K1O1L • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 4101×

Speciálně děkuji MidnightShadow, protože u jejích komentářů se zasměji a pozvednou mi náladu. Také děkuji Kajce007, protože bez ní by kapitoly přibývaly později, to mi věřte. :DA dále děkuji všem ostatním, kteří čtou mou povídku a k tomu ji komentují.

Rosalie:

Pomalým krokem jsem šla do třídy. Musela jsem uznat, i když nerada, že jsem se Emmetta trochu bála.

Ty jeho hroudy sádla mě mohly zabít, aniž bych stačila mrknout.

Když jsem došla do třídy, snažila jsem se udržet kamenný výraz. Bohužel se mi to moc nepovedlo.

„Ale copak? Snad se mě nebojíš?“ začal se smát hurónským smíchem, až se na nás pár lidí otočilo. No, spíše se otočila celá třída.

„Tebe? Nikdy! Nebo bych měla?“ Otočila jsem se na něj s předstíraným zájmem.

„Vlastně ano. Víš, včera jsme s kluky, byli na lovu. Jak jistě víš, svítilo sluníčko. A tak si představ, jaké pro mě bylo překvapení, když jsem dorazil domů a uviděl svůj pokoj. Ne, počkej. To, že jsi mi vylepila na stěny své idoly, bych ještě snesl. Vždycky jsem věděl, že máš blbej vkus, ale to, že jsi udělala z mé koupelny módní salón, je moc. A mou televizi jsi taky mohla ušetřit.“ To už jsem ale nevydržela a vyprskla smíchy.

„Tak to je mi líto. Evidentně si myslíš, že jsem to byla já. To ale bohužel není pravda,“ řekla jsem a andělsky se na něj usmála.

„Ty nejsi jenom podlá, hrozná, krutá, anděl s duší ďábla a lstivá, ale i prolhaná! Trochu jsi zapomněla na to, co jsem. Váš pach byl cítit po celém domě. A tvůj byl překvapivě nejvíce v mém pokoji. Jaká to náhoda, že?“ řekl a já ztuhla. Nenapadlo mě, že tam zanecháme pach. Sakra!

Zase se začal smát a já na něj vrhla svůj zabijácký pohled.

„Promiň, nechtěl jsem, aby ses mě bála,“ řekl nevinně a já se na něj hodně nevěřícně podívala.

„Jak jako nechtěl?“ zeptala jsem se opatrně.

„A nebojím se tě,“ dodala jsem rychle.

„Víš, včera bych tě nejspíš zabil. Ale musím uznat, že jsi to vymyslela geniálně. Vlastně jediné, co mě mrzí je, že jsi zničila televizi a můj oblíbený sprchový gel...“ poslední větu zašeptal, protože do třídy vešel učitel. Ale stejnak jsme seděli v poslední lavici, takže na nás pořádně neviděl.

„Myslíš sprchový gel pro muže?“ řekla jsem a měla co dělat, abych se nezačala smát. Stejně mi cukaly koutky.

„Jo! Přesně ten! A nesměj se, byl můj oblíbený. Koupil jsem si ho toho dne, kdy jsme se poprvé potkali,“ zasmál se. Ten den jsem mu řekla, že není muž. Nevěděla jsem, že si to vezme tak k srdci.

„Slečno Haleová! Pane Cullene! V mých hodinách si povídat nebudete! A nemyslete si, že když sedíte v poslední lavici, že vás nevidím a neslyším! Za trest budete dneska po škole uklízet tuhle třídu a můj kabinet. Já vám dám,“ řekl ten starej dědek. No super, takže budeme po škole.

„Pane učiteli, moc se omlouvám, už se to nebude opakovat. Ale prosím vás, dejte nám ještě jednu šanci,“ řekla jsem a snažila se tvářit co nejvíc zoufale. Bohužel, ani to s ním nehnulo.

„Je mi líto. Na to jste měla myslet dříve, slečno Haleová,“ řekl a vypadalo to, jako by se v tom vyžíval.

„Pane profesore,“ zvedl se najednou Emmett. „Rosalie za nic nemůže. To já jsem jí něco povídal, ale ona dávala v hodině pozor. Prosím, nechte po škole jenom mě. Ona za nic nemůže,“ zastal se mě Emmett a já na něj jen šokovaně hleděla. Všichni na něj šokovaně hleděli.

Tak tohle jsem opravdu nečekala. Možná nebude tak hrozný, jak jsem si myslela.

Profesor se na něj naštvaně podíval a naznačil mu, ať si sedne.

Emmett si jen povzdechl. Za pár minut přede mě položil papírek.

Promiň, že kvůli mně musíš být po škole, stálo tam.

Na to jsem se pousmála.

Nevím proč, ale měla jsem hrozné nutkání odpovědět mu, že po škole budu ráda. Hlavně, že budu s ním.

Rychle jsem zatřepala hlavou.

V pořádku, odepsala jsem raději.

Do konce hodiny jsme byli ticho.

Cítila jsem, jak se ve mně něco zlomilo. Najednou jsem k Emmettovi necítila nenávist. Naopak.

A toto pro mě bylo strašidelné zjištění.

Na obědě už na mě holky čekaly.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je.

„Ahoj, tak co Emmett?“ zeptala se Bella.

„Hele, docela dobrý. Akorát jsem po škole. Takže na mě nečekejte. A jak jste dopadly vy?“

„To si povíme doma. Ale jenom ti řeknu, že kluci byli ze svých pokojů přímo nadšený,“ povzdechla si Alice.

Dál už jsme nemluvily, protože do jídelny přišli právě zmiňovaní.

Celou dobu jsme se nimraly v jídle a snažily do sebe něco z toho hnusu nacpat. Bez úspěchu.

Pak následovala poslední hodina a po ní náš uklízecí trest.

„Ahoj,“ pozdravila jsem právě přicházejícího Emmetta.

„Ahoj,“ odpověděl mi s úsměvem nazpátek.

Spolu jsme vešli do třídy, ve které už na nás čekal profesor.

„No konečně jste tady. Uklidíte celou třídu a k tomu můj kabinet. To vás odnaučí bavit se v mých hodinách. Já teď jedu domů, ale zítra si to tu po vás pečlivě zkontroluju. Jasný?“ zeptal se nás a já měla chuť ho nakopnout.

„Jasný,“ odsekli jsme s Emmettem.

„Fajn.“ Ještě na nás hodil káravý pohled a odešel.

„Dědek jeden prašivej,“ ulevil si Emmett a já se krátce zasmála.

„Tak se do toho dáme,“ řekla jsem a začala uklízet.

„Proč nepoužiješ normální rychlost?“ zeptal se Emm a bylo vidět, že tato možnost se mu zamlouvá víc.

„Mohl by sem někdo přijít. A taky kdyby se vrátil učitel, divil by se, že jsme to tu stihli během pár minut uklidit,“ povzdechla jsem si.

I když jsem nepoužila naši přirozenou rychlost, stejně jsem se pohybovala rychleji než obyčejný člověk.

Lavice už byly za chvilku uklizené.

Začala jsem tedy rovnat nástěnky.

„Vážně se omlouvám, že jsem ti narušil program. Určitě jsi měla lepší plány než uklízet třídu. A zrovna se mnou,“ ozvalo se za mnou. Ani jsem si ho nevšimla, takže jsem se lekla.

„Emmette, to je v pohodě. Žádné plány jsem stejně neměla, opravdu.“ Podívala jsem se na něj a usmála se. Vypadal tak sladce. Ani moje myšlenky mě už nepřekvapovaly.

„Já vím, že jsem to podělal. Tak mi to alespoň řekni. Asi si myslíš, že jsem ti to udělal naschvál za ten pokoj, ale tak to není. Vlastně ani nevím, proč ti to říkám. Ještě včera jsem tě nesnášel, ale teď...“ Nenechala jsem ho to dopovědět a raději přimáčkla své rty na jeho. Byl to prostě reflex.

Emmett z toho byl stejně v šoku jako já. Ale brzy se probral a za pas si mě přitáhl blíž.

Jeho polibky byly něžné, a tak jsem mu je stejně něžně oplácela. Byla to neuvěřitelná chvíle. Užívala jsem si ji co nejvíce.

Ale i takové krásné chvíle musí jednou skončit. Postupně naše polibky slábly, až přestaly úplně. Nakonec si Emm opřel svým čelem o to mé a ztěžka oddechoval. Tím ovál mou tvář jeho sladký dech a já se musela přemáhat, abych ho znovu nepolíbila.

„Co to bylo?“ vydechl.

„Nevím,“ odpověděla jsem popravdě.

Chvíli jsme mlčeli. Ale za chvilku přistála Emmettova ruka na mé tváři a něžně mě hladila.

„Měli bychom to tu douklidit,“ řekl.

„Jo to bychom měli,“ řekla jsem a při tom se dívala na špičky našich bot. Opravdu zajímavý pohled.

„Rose?“ řekl a já jsem rychle zvedla hlavu, abych se na něj mohla podívat.

„Ano?“

„Mohl bych tě naposledy políbit?“ zeptal se a já automaticky kývla. Na chvilku zaváhal, ale pak se pousmál a spojil naše rty.

Tento polibek byl mnohem kratší než ten první. Ale i přes to byl stejně nádherný.

Když jsme se od sebe odtrhli, začali jsme opět uklízet. Akorát to byla větší zábava.

Po chvíli třída vypadala jako nová. Přesunuli jsme se tudíž do kabinetu.

„Panebože,“ řekla jsem, když jsem uviděla ten nepořádek.

„Bůh ti nepomůže,“ zasmál se Emmett vedle mě a já ho bouchla do ramene. Hned se za něj chytil a dělal, jak ho to hrozně bolí.

Raději jsem ho ignorovala a šla uklízet. Po dnešku bych se tím mohla živit.

„Máš se jak dostat domů?“ zeptal se mě, když už jsme měli po práci.

„Pěšky?“ zeptala jsem se ho pro změnu já.

„Takže jedeš se mnou,“ zkonstatoval.

„Emmette, to nejde. Víš, nevím, co by sestry řekly na to, kdyby nás viděly spolu. Nemají vás moc v lásce,“ povzdechla jsem si.

„Zaparkuju kousek od vašeho baráku,“ snažil se mě přesvědčit.

„Fajn,“ řekla jsem nakonec.

„A jeď opatrně. Vezeš poklad,“ zasmála jsem se a on zasalutoval.

Cesta autem probíhala potichu. Nevěděla jsem, co bych měla říct a Emmett byl na tom nejspíš stejně.

Za chvíli zastavoval před odbočkou k našemu baráku. Jako gentleman mi otevřel dveře a já s radostí přijala jeho nastavěnou ruku.

„Uvidíme se zítra,“ řekl a políbil mě.

Asi jsem se zamilovala. Kdo by to byl řekl? Já teda rozhodně ne.

„Tak se měj,“ usmála jsem se na něj a běžela domů.

„No konečně. Co jsi tam tak dlouho dělala?“ zeptala se mě hned Bella.

„Uklízela,“ zasmála jsem se a šla si sednout na křeslo.

„A co je nového?“

„Asi nic. Jen Alice měla jednu z těch svých vizí, ale nechce mi říct, o čem byla,“ řekla Bells a při tom se zabijáckým pohledem podívala na Al.

Tázavým pohledem jsem se podívala na Alici, ale ta jen zavrtěla hlavou.

To by mě teda zajímalo, co viděla. Když z toho dělá takovou vědu.

Jelikož v televizi nic nedávali, odebrala jsem se do pokoje. Lehla jsem si na postel a zavřela oči. V tom mi přišla esemeska.

Tak co doma? Emmett

Odkud máš mé číslo? A doma dobrý. R. Odepsala jsem mu

Za chvilku mi přišla další sms.

Tajný zdroj. :P Pořád na tebe musím myslet… Co děláš? Na tváři se mi vytvořil veliký úsměv. Rychle jsem mu odpověděla.

Ležím na posteli a myslím na tebe.

V tom se otevřely dveře. Do pokoje mi nakoukla Alice.

„Rose? Můžu si s tebou promluvit? Bella šla na lov.“

Odložila jsem mobil a přikývla.

6. kapitola ↔ 8. kapitola

Autor: N1I1K1O1L (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy 7. kapitola: