Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy 9. kapitola

16.08.2011 (07:45) • N1I1K1O1L • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 4187×

Bella:

Zase jsem byla úplně mimo. Jako obvykle jsem nic nechápala a jako obvykle mi nikdo nic nevysvětlil.

Tak třeba jsem nechápala Rosalii. Včera byla ve výborné náladě, ale dneska? To se tvářila jako bohyně smrti, takže jsem se jí raději na nic neptala. Ale zeptala jsem se naší jasnovidky. Jenže ta pokaždé jen zavrtěla hlavou a řekla mi, ať to nechám plavat.

V této zmatené náladě jsem zaparkovala v garáži a společně s holkami šla do obýváku.

To, co jsem nečekala, byla Esme sedící na sedačce. Chvilku jsme se vzpamatovávaly, ale pak jsem radostně vypískla a zavěsila se mamce kolem krku.

„Mami!“ řekla Rose a taky se přidala k našemu objetí.

Teď chyběla akorát Alice.

„Mami? Neřekla jsem ti, že nemám ráda překvapení? A jak to, že jsem tě neviděla?“ ptala se očividně překvapená Alice.

„Zlatíčko, přece by ses na mě nezlobila. Zkrátka jsem vás chtěla překvapit, je to snad trestné? A jak jsi to myslela s tím, že jsi mě neviděla? Jak jsi mě mohla vidět?“ ptala se zmatená Esme.

A tak jsme se daly do vysvětlování. A že nám to dalo zabrat.

„Páni, takže mám v rodině už dvě nadané holčiny. To je teda něco,“ vydechla s úžasem.

„No nic, asi se půjdu proběhnout,“ řekla jsem a pomalu se začala zvedat.

„Počkej ještě chvilinku, Bello. Chtěla bych vám něco říct.“

„Stalo se něco?“ zeptala se rychle Rosalie.

„Ne, nic se nestalo. Vlastně asi ano. Já… potkala jsem jednoho muže. Upíra. Popravdě řečeno jsem přijela už předevčírem, ale potkala jsem Carlislea a byla to láska na první pohled. Tak jsem se prozatím ubytovala v hotelu a s Carlislem se několikrát setkala. Holky, vím, že se s ním znám jen chvíli, ale miluji ho,“ skončila svou řeč Esme a pohledem zakotvila na podlaze.

To, že se Esme zamilovala, se dalo později či dříve očekávat. Muži ji zase tolik nevadili, ale spíše jsem se pozastavila nad jeho jménem.

„Ehm, říkala jsi Carlisle? Carlisle Cullen? Ten doktor?“ ptala jsem se opatrně a doufala, že řekne ne. Kolik může na světě existovat Carlisleů?

No, nejspíše málo.

„Ano, to je on. Vy ho znáte? Že je úžasný,“ řekla máma a zasněně se podívala do dálky.

„Jo, je celkem sympatický,“ připustila Alice.

„Tak to se vám už nebojím říct další novinku. Včera mě seznámil s jeho syny. Jsou to milí kluci. A provedl mě po jeho domu. Je veliký a prostorný. A nakonec jsem se rozhodla, že se k němu nastěhujeme,“ řekla celá rozzářená, jako by to bylo bůhví co úžasného.

Počkat! My se k nim máme stěhovat? To jako že bych dvacet čtyři hodin denně vídala Edwardův kyselý obličej? Nikdy!

Než jsem však stačila něco říct, na Esme spustila Rose.

„Jak jako stěhujeme? Já se rozhodně nikam nestěhuju. Nechci být v jejich blízkosti a už vůbec s nimi nechci bydlet. Ti jeho synové rozhodně nejsou milí kluci! Takže ty se klidně odstěhuj, ale my nikam nejdeme,“ řekla rozhodně Rosalie.

Na Esme bylo vidět, jak ji její slova ranila.

„Rosalie! No tak! Copak nemám právo na štěstí? Vždycky jsem chtěla rodinu a teď když mám možnost ji mít, se jí nevzdám jen kvůli tvé nenávisti! Myslíš taky někdy na někoho jiného než na sebe? Vy tři jste pro mě to nejcennější, co mám. Bez vás se nikam nestěhuju, to je vám doufám jasné. Carlislea miluju a chci s ním žít. Jste pro mě jako dcery a nikdy jsem ani jednu z vás o nic nežádala. Tak vás teď prosím, udělejte to pro mě. Pokud vám na mě záleží,“ řekla Esme a my jen zůstaly koukat.

„Dobře,“ řekla Alice.

„Alice?“ zeptala jsem se zmateně.

„Holky, no tak. Viděla jsem stěhování, takže se takhle můžeme dohadovat celé dny, nebo k tomu prostě dospějeme hned a uděláme to pro Esme.“

„Fajn,“ řekla jsem, ale vůbec jsem z toho neměla radost.

„Děkuju, Bello. Rosalie?“

„Dobře, mami. Mám tě ráda, a jestli si to přeješ, udělám to pro tebe,“ odpověděla jí Rose.

Ale když jsem si vzpomněla na jejich dům, nevšimla jsem si místností pro hosty.

„Esme? A jak to bude s pokoji?“ zeptala jsem se pro jistotu. Doufala jsem, že mi vyvrátí mojí myšlenku. Marně.

„No. Ehm… vlastně budete každá bydlet u jednoho z Carlisleových synů. Pokoje pro hosty nemají, ale klukům to nevadí, takže v tom problém nebude. A vy to pro mě uděláte, že?“

S povzdechem jsme souhlasily. Co bychom pro Esme neudělaly, zachránila nám život a my jí mnoho dlužíme.

„Třeba byste se mohly dát s těmi kluky dohromady. Co říkáte? Jsou takoví milí, přesně takový jsem si pro vás představovala.“

„Nikdy!“ řekla jsem rozhodně s holkami nastejno.

Jen přes moji mrtvolu. Trochu paradox, když už mrtvá jsem.

Byl pátek. A tak se Esme rozhodla, že se přestěhujeme hned o víkendu. Trochu narychlo, řekla bych. Ale co se dá dělat.

Emmett:

Rosalie. Jak já ji nesnáším. Nebo bych měl říct, jak já ji miluju? Ne! Nesnáším ji!

Jenom si se mnou hrála. Nejdřív jsem si myslel, že jsem o ní měl špatný mínění, ale teď vidím, že první dojem byl správný.

Je namyšlená. Jen mi rozlámala mé kamenné srdce na několik částí.

Problém byl, že já jsem v tom byl až po uši. Pořád jsem musel myslet na její polibek. Byl tak procítěný, něžný, sladký… Přece někdo, kdo takhle líbá, nemůže myslet jen sám na sebe.

A pak tu byla Esme. Už teď jsem ji měl rád. Vždycky jsem si přál mít mámu, které budu dělat problémy. Bohužel svůj lidský život si moc nepamatuju, ale vím určitě, že lidskou mámu jsem poslouchal na slovo.

Esme měla na první pohled mateřský cit, ke Carlisleovi byla jako stvořená.

To, že se k nám budou stěhovat, byla novinka s velkým N.

Zajímalo by mě, jak se ty tři asi tvářily, když se to dozvěděly.

Nejspíš skákaly štěstím metr vysoko. Možná tak jako my.

Esme se asi hodně těšila, až se sem nastěhují, protože stěhování mělo začít už zítra. To zas budu muset poslouchat ty jejich kecy.

Úplně to vidím.

Emmette, udělej tohle. Přines tamto. Proč tu jen tak stojíš! Pojď mi pomoc vykládat věci! Co to děláš? Děláš to špatně. Emmette, ty jsi tak neschopný!

No, možná to bude zpříjemnění věčnosti. Ne, že by mi bylo příjemný celou věčnost poslouchat tyhle nesmysly, ale alespoň budu moct každý den pozorovat Rosalii.

Kvůli mým pocitům a myšlenkám musel jít Jasper s Edwardem na lov. Prý je to se mnou už nebaví.

Copak já za to můžu? Oni nemají zlomená srdce. Oni neví, jak se cítím.

I když je pravda, že tihle dva to asi ví líp, než já sám.

Ach jo. Proč je život tak krutý?

Ani nevím jak, ale dostal jsem chuť na medvěda. Pořádně velikého a šťavnatého. Nejdřív bych se s ním pral, pak bych dělal, že se ho bojím a nechal ho jít. A v nestřežený okamžik bych ho vysál.

Jenže na lovu jsem byl nedávno a ve Forks jsem na žádného medvěda nikdy nenarazil.

Což mě přivádí zpátky k Rosalii. Jaké já mám štěstí, že se přestěhovaly zrovna do Forks. Tohle musel zařídit osud. Nebo mě někdo tam nahoře miluje. Řekl bych, že Bůh bude žena, protože chlap by si takovou kost nechal sám pro sebe.

Ještě pořád jsem ve svém pokoji cítil její vůni. Dokonce ani ty její šminky jsem nevyhodil. Ale dalo mi zabrat na to nemyslet. To by se mi Edward s Jazzem smáli, až by se za břicho popadali.

Tímto směrem se mé myšlenky ubíraly celou noc.

Edík s Jasperem byli už dávno doma. A to, že byla sobota, znamenalo jediné.

Do hodiny se střetnu s ďáblem s tváří anděla…

Tak co říkáte na překvápko? Tuto kapitolu bych zařadila mezi slabší. Dala jsem do ní až příliš mnoho informací. Ale je na vás, co tomu řeknete.

8. kapitola ↔ 10. kapitola

Autor: N1I1K1O1L (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy 9. kapitola: