Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy jsem nevěřila, že tě najdu! 4. kapitola

22.03.2012 (10:45) • Irmicka1 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 4890×

4. Volterra

Celý týden po večírku byl jiný než ty předešlé. Edward a celá jeho rodina se ke mně chovali jinak, už to nebylo to odtažité chování, i když stále tam takový náznak byl. Ben s Angelou spolu začali chodit. Ang nenosí brýle, jen čočky a svoje nové oblečení, samozřejmě jí to strašně moc sluší. Ještě aby ne!

Právě teď mám poslední hodinu ve škole, pak mě čeká týden prázdnin. Můj program je výlet. Směr Volterra. Ani nevíte, jak se tam těším. Po zvonění jsem se rozloučila s Cullenovými a vyjela domů. Rychle jsem si zarezervovala letenky na zítřejší večer, abych ještě stihla nákupy.

Sportovně oblečená jsem se vydala na lov. Dřív jsem chodila poblíž domu, aby Cullenovi necítili můj pach, ale teď to neřeším. Stejně bych jim o sobě pravdu někdy pověděla. Z domu jsem vyběhla jak neřízená střela. Po několika minutách cesty jsem se začala soustředit na okolí. Ucítila jsem lahodnou vůni pumy a vydala se za ní. Nečekala mě, tak jsem se do ní mohla v pohodě zakousnout. Jako zákusek jsem si dala ještě srnu a mohla jsem se vydat zpět.

To jsem vám neřekla, kdo je ve Volteře. Ve Volteře mají sídlo tři nejvyšší upíří. Nejvyšší postavení má Aro, po něm jsou jeho bratři - i když nepokrevní - Marcus a Caius. Mám tam hodně přátel, ale taky ještě jednu malou osůbku, na kterou se těším ze všech nejvíc.

Zbývalo mi ještě hodně času před spaním, tak jsem si šla vzít svoji nejoblíbenější knížku z novodobé literatury. Milý Johne, viděla jsem i film a nedá se to porovnat. Oboje má ale něco do sebe. Vzala jsem si deku, s knížkou v ruce jsem se zachumlala a sedla na pohovku. Do děje jsem se začetla tak, že jsem to i celé přečetla. Když jsem dočetla, stmívalo se, tak jsem šla spát.

Ráno jsem se osprchovala, oblékla a zabalila zatím pár věcí na cestu zpět. Vzala jsem si kabelku s věcmi a vydala se do nákupního střediska. Dorazila jsem tam za pár minut. Rychle jsem vyběhla z auta, abych vše stihla. Jako první jsem šla pro barvu na zdi do pokoje. Vybrala jsem modrou a zelenou. To bude vypadat úžasně, ty barvy máme rádi oba dva. Donesla jsem to do auta a mohla pokračovat.

Skočila jsem pro teplejší oblečení a něco na sebe, ale to pro změnu zase letní. Neměli tu takový výběr, ale když tak skočím i tam. Vše, co jsem potřebovala, mám tak teď domů. Ještě mám spoustu času, takže stíhat budu. Zbývaly mi do odletu asi dvě a půl hodiny.

Doma jsem potřebné věci dala do kufru. Ještě mám čas, budu muset někoho domluvit na ten pokoj. Už vím, zavolám paní Cullenovou. Vzala jsem mobil a vytočila ji.

„Prosím, tady Esmé. Co pro vás, slečno Swanová, můžu udělat?“ zeptala se.

„Dobrý, paní Cullenová. Máte teď čas? Potřebovala bych s vámi teď hned mluvit u mě doma.“

„Ano mám, budu tam za deset minut.“

„Děkuji moc, vím, že je to narychlo. Tak za chvíli.“

Těch pár minut uteklo jako voda a už mi zvonil zvonek. A já šla rychle otevřít.

„Ještě jednou děkuji, paní Cullenová.“

„Jen Esmé.“ Podala mi ruku na tykání.

„Bella.“ Tak, to by bylo.

„Právě teď odjíždím na týden pryč a byla bych ráda, kdybys mi zrekonstruovala ten prázdný pokoj. Potřebné informace ti dám a peníze taky, samozřejmě.“

„Jo, to není problém. Už máš představu, jak bys to chtěla?“ Pomalu jsme šly do už zmíněného pokoje.

„Mám jen jedno přání. Vymalovat tenhle pokoj na zelenomodrou, jinak to nechám vše na tobě. Barva je dole v předsíni. Bude to chlapecký pokoj, má okolo deseti let. Snad ti to stačí, víc informací ti s prominutím nesdělím.“

„Ne, to nevadí, tohle mi úplně postačí,“ usmála se na mě.

„Klíč je stále venku pod květináčem, tak si ho vezmi, já svůj mám. Jo, počkej, ještě peníze.“ Vytáhla jsme svoji kreditku určenou na takovéhle situace.

„Pin je jedna tři osm devět. Neomezuj se, peněz je tam dost. Promiň, teď se zachovám jako nezdvořilec, ale musím už jít, za chvíli mi letí letadlo. Ty tady zůstaň, já už musím jet. Tak se měj a děkuji moc.“ Na znamení díků jsem ji objala. Vyletěla jsem pro kufr a vydala se k autu.

I když mi letadlo letělo až za hodinu, nevím, jak dlouho bude trvat odbavení.

Odbavená jsem čekala na letadlo, které má letět za patnáct minut. Všechno tohle okolo bylo neúnosné, ale za ten výsledek, který na mě čeká ve Volteře, to stojí.

První let jsem prospala, neboť mě všechno to celodenní šílenství unavilo. Tam jsem měla ještě nějaký ten čas, i tak jsem si jen sedla a přemýšlela.

 Druhý let byl poněkud rychlejší, se sluchátky od Ipodu v ruce to uteklo a ani jsem nevěděla jak, a už jsem přistávala v Itálii. Ještě štěstí, že tu mám schované auto v garáži, kdybych sem náhodou někdy jela, ať nemusím lidem krást jejich. Kdyby to někdo udělal mě, tak bych asi hodně pěnila.

Kufr jsem dala na zadní sedačku a vyrazila. Před Volterským hradem jsem se objevila za několik málo minut. Ani jsem si to neuvědomila a už jsem vystupovala v garáži. Nato mě hned objali dvě studené ruce, ruce mojí kamarádky Jane.

 No, ze začátku na mě všichni byli nepřátelští, protože to měli jako rozkaz od Ara. Ale to se po nějakém čase změnilo. Teď jsou všichni mými přáteli, nebo jak jim říkám já, moje zlatíčka. Nejvíc jsem se zezačátku bála Demetriho a Felixe, ale ve skutečnosti nejsou takoví, jací se zdají. Jsou to asi ti nejlepší lidé, které jsem si mohla kdy přát.

„Bello, co ty tady?“ ptala se mě Jane.

„Doma je nuda a ve škole máme prázdniny, tak jsem si řekla, proč si neudělat výlet. No, a tak mě tu máte a týden se mě nezbavíte.“ Společně jsme se zasmály, protože ti by chtěli, abych tu zůstala navždy. Ale to já nechci, i když tu jeden důvod je.

„Kde je?“ zeptala jsem se.

„To jsme všichni rádi, že jsi na nás nezapomněla. Už letí, stačí se zaposlouchat a uslyšíš ho.“ Chtěla jsem se jí ještě na něco zeptat, ale to už jsem slyšela hlas mého zlatíčka.

„Mamí!“ Jakmile jsem uslyšela jeho radostný dětský hlas, nelitovala jsem, že jsem tu. Jako bych někdy litovala. No, možná zezačátku. Rozevřela jsem náruč, aby se mu líp skákalo, jak to on rád dělal.

Ani nevím jak, a už jsem měla svoje paže o něco těžší. Objímal mě tak silně, že šlo na první pohled vidět, jak jsem mu chyběla. Pusinkovala jsem každý kousek roztomilé tvářičky, kterou má, jen tak mimochodem, po své mamince. Od radosti se smál a dával najevo, že mu to nestačí a chce další. A to jsem mu s radostí plnila.

Chtěla jsem ho položit na zem, aby šel po svých, ale nechtěl se mě pustit. Po jak dlouhé době mě vidí? Půl nebo dokonce rok? Nebo snad víc?

Jane mi vzala kufr a donesla ho do mého pokoje, kde jsem už dlouho nebyla. A já jsem se s Nathanielem vydala do trůnního sálu přivítat ostatní. Cestou jsem potkala většinu svých známých, které jsem jen pozdravila. Na ostatní času dost.

Nate zavolal s radostí v hlase na svého otce, který už o mně určitě věděl, ale nechtěl mu pokazit radost.

„Tati, dívej, kdo tu je!“ Hlavní aktér se hned otočil a na obličeji se mu objevil potěšený úsměv. To samé se objevilo i na mém obličeji. Je to docela dlouho, co jsme se viděli. Právě teď mi všechny věci splývají dohromady. Asi si říkáte, kdo je ten záhadný muž? Ano, mysleli jste si to správně. Aro Volturi, otec mého dítěte, tedy našeho.

Rychle k nám přiběhl a roztáhl ruce, abychom se mohli obejmout. Já jsem mu to i s Natem v náruči s radostí oplatila. Tedy dalo by se říct, že to bylo rodinné objetí. Na naši tříčlennou skupinku musela být radost se dívat. I když jsme se s Arem nikdy nemilovali, stal se pro mě velice dobrým přítelem a u něho je to úplně stejně. Ano, já vím, možná to zní divně, ale to je skutečnost.

„Bellinko, tak rád tě vidím! A jak vidím, tak nejsem jediný.“ Podíval se na našeho syna, kterého jsem měla stále v náruči. „Co tě sem přivádí?“

„Na škole jsou prázdniny a doma je to pořád to samé. Já jsem si řekla, proč nejet za svou jedinou rodinou. Chtěla jsem si oprášit své bojové schopnosti a především za vámi dvěma,“ usmála jsem se na oba a pečlivě se na ně podívala. Za tohle jsem dostala od Ara polibek na tvář. Zdá se vám to divné, že i upír, který nechá zabít dalšího upíra, má city? Mně se to tedy divné nezdá, já jsem o tom přesvědčená. Kdyby tu nebyl on a jeho bratři, kdoví, jak by to tu vypadalo.

„Chtěla bych tě ještě o něco požádat.“ Udělala jsem na něho psí oči, protože ty na něho většinou zaberou. Přikývl. Nate se v mé náruči zasmál, neboť viděl poraženecký pohled svého otce. No, a popravdě tahle situace se moc často nestává.

„V letadle, teda spíš už doma jsem přemýšlela. Co kdybych si na nějakou dobu, samozřejmě podle tebe stanovenou, vzala Nata k sobě? Pořádně hlavu z hradu nevystrčil a se mnou se mu nic stát nemůže. Zaštítím ho a nikdo nás nenajde. Ty si aspoň odpočineš. Uděláš si pěkně volno, protože ještě není dospělý a ty z něho můžeš i zešedivět, i když vím, že to není možné. Tak, co si o tom myslíš?“ Na jeho tváři se objevil rozhodnutý výraz.

„Nate, chtěl by si být s maminkou sám? Jen ty a ona? Tak, co řekneš?“ Nate začal nadšeně přikyvovat a Aro, i kdyby se rozhodl jinak, ale to není pravda, by neměl šanci.

„Vidíš, jak to dopadlo. Ale i tak bych ti to dovolil.“ Pohladil Natea po tváři.

„Víš, jak bydlím ve Forks. Bydlí tam i Cullenovi. Moc se s nimi nebavím, prý jsem nebezpečná, ale ty sám víš, že to není pravda. Ale teď se to změnilo. Kdybych je potkala, mám od tebe dovoleno jim říct pravdu?“

„Carlisle je můj dlouhodobý přítel. Sám tady na hradě chvíli pobýval. Pozdravuj ho. Ode mě to máš dovolené, zbytek je na tobě. Oni nejsou takoví, že by vše hned roztroubili. A když ho uvidíš, tak ho pozvi, ať se přijede ukázat.“ Na nic jiného jsem se nezmohla, jen na přikývnutí, protože jsem oněměla úžasem. On zná Cullenovi.

S Arem jsme si ještě chvíli povídali, pozdravila jsem i Marca a Caia a šla o dům dál, ale ne doslova.

Společně s Natem jsem se vydala do tělocvičny, kde se má nacházet Demetri a Felix, tak je trochu překvapíme, i když o mně už možná ví. Musela jsem si odkašlat, aby si mě všimli, neboť byli zaneprázdněni soubojem. No, to je pro ně typické.

Naštvaně se na mě podívali, ale když zjistili, že ten narušitel jsem já, tak ke mně rychle přiběhli. První se mě ujal Demetri. Položil Nata na zem a pořádně mě objal, až jsem si myslela, že mě samou láskou snad umačká.

„Deme, pozor, já jsem jen poloupír. Já chci dojet domů ve zdraví.“ Tomu jsem se musela zasmát, ale moc to nešlo. Naštěstí objetí zmírnil.

Felix ho musel doslova vystrkat, protože mě nechtěl pustit. A ten už neopakoval Demetriho příkladu, už věděl, že musí opatrně, aby mi neublížil. Tak jsem nějaký ten čas strávila v objetí Felixe, a teď ho musel zase odstrkat Nate, protože chtěl jít k mámě.

Ten mu radši uvolnil cestu, protože on dostane vždy to, co chce, buď po dobrém, nebo po zlém. No, a samozřejmě chtěl, aby maminka přežila, co by si bez ní počal?

Domluvila jsem se s nimi, že za nimi ještě přijdu. Cestou ke svému pokoji mi Nate, vyprávěl vše, co za tu dobu, co jsem tady nebyla, dělo. Šli jsme pomalu, neměli jsme kam spěchat. Kousek od pokoje byl tuhý. Kdoví, co celý den dělal, ale je to docela divné, však půlku dne jsem ho jen nosila. Položila jsem ho do postele, políbila ho čelíčko a přikryla.

Vydala jsem se tedy zpět za Demem a Felixem. Vše, co umím, umím díky nim. Na náš boj byla zajímavá podívaná, protože jsme už věděli, co kdy kdo udělá. Demetri mě chytil za ruku a chtěl mě přitáhnout, jenže já jsem se zase chtěla odtáhnout. Trhla jsem proti němu a on do toho dal více síly než čekal. Pustil mě a hodil proti zdi. Bolela mě celá záda, ta bolest se nedala vydržet, i když jsem poloupír, tak nevydržím vše. Podvolila jsem se tmě, abych si ulevila od obrovské bolesti. Poslední věc, co si pamatuji je, že někdo něco rozkazoval.

„Přiveďte Ara a to rychle, on ví, co má dělat.“

A já se temnotě poddala.

Pohled Edwarda:

Už jsou to víc jak dva měsíce, co se k nám do Forks přistěhovala záhadná Isabella. Nevíme, co si o ní máme myslet. Vše se dočista změnilo, do nedávna jsme byli ostražití, neboť stále nevíme, co je zač.

Jde z ní cítit upír, ale také člověk, celkově nás její krev neláká. Přemýšleli jsme o tom dlouho, ale nedávno Carlisle našel něco o poloupírech. To je naše teorie, a zdá se zatím pravdivá. Rádi bychom se dozvěděli více, ale to teď není možné, snad časem.

Nejvíce ze všech nás překvapilo, když ji prodavačka oslovila slečnou Volturi, byl to pro nás šok. Nikdy by nás nenapadlo, že má něco společného s královskou rodinou. To jsme si začali dávat větší pozor.

K jinému názoru jsme dospěli na jejím večírku v jejím krásném domě, který jí shodou okolností rekonstruovala naše matka. Když jsem ji, jako všichni ostatní, vyzval k tanci, tak jsme se spolu dali do řeči. Jakmile řekla, že nemusíme být ostražití, že nám nic neudělá a vše nám časem vysvětlí, něco mi v tu chvíli říkalo, že to bude brzy. Všichni jsme jí pomalu začali věřit.

Když jsem ji uviděl, jak líbala toho slizouna Mikea, který má v myšlenkách jen samé nesmysly - hlavně v její blízkosti myslí na to, co by s ní vše chtěl dělat. Přepadla mě z ničeho nic žárlivost. Zrovna ten pocit! Přece mi nepatří, co to do mě vjelo? To nechápu dodnes.

Proč líbala zrovna jeho, však je tu tolik jiných chlapců. Třeba ty, že? našeptávalo mi mé sobecké já. V tu chvíli jsem nad ničím nepřemýšlel, v mžiku jsem byl u nich a odstrčil ho. Nahradil jsem jeho rty těmi svými.

Řeknu vám jedno, byl to ten nejlepší a nejbláznivější polibek, jaký jsem kdy zažil. No, já jsem neprožil žádný. Když si na ten polibek vzpomenu, ještě teď cítím, jak mi v břiše poletuje snad milion motýlků. A to jiskření mezi námi, to museli cítit snad až na Marsu.

Celý týden potom polibku jsem se chovat jinak. Začal jsem se s ní více bavit a ta ostražitost skoro vymizela, i když stále tam byla. I moji sourozenci se změnili a chtěli se s ní spřátelit.

Překvapení pro nás bylo, že volala Esmé, jestli by k ní nepřišla. Jak se vrátila, přečetl jsem si v jejich myšlenkách, co jí chtěla. Ten důvod mě fakt udivil a to samé i mou rodinu, protože jako správná rodina mezi sebou nemáme tajemství. Tady by se to ani udržet nedalo. Já, jako čtenář myšlenek, a Alice, která vidí budoucnost. Posuďte sami, jde to?

Byla to pro nás záhada, proč chce nechat udělat pokoj pro desetiletého chlapce.

Neviděl jsem ji týden. Po domě, jak mi všichni říkají, chodím jako tělo bez duše a ještě k nim jsem nepříjemný. Jsem rozhozený, že jsem ji neviděl tak dlouho a moc dlouho to už asi nevydržím. Vypadá to, že jsem se zamiloval, ten polibek vše jen dosvědčil.

Ale něco mi říká, že se brzy setkáme a tohle setkání nám změní náš a můj postoj k ní. Já si počkám. A jak se říká, kdo si počká, ten se dočká. Uvidím, jestli se to čekání vyplatí a k něčemu bude.

Děkuji za komentáře, i když jich je míň než v 1. kapitole, i tak děkuji. Tahle kapitolka je věnovaná marty555 a letuš, holky díky, Irmicka1. :) :) :*

P.S.: Gemm, díky moc :)

Autor: Irmicka1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy jsem nevěřila, že tě najdu! 4. kapitola: