Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy jsem nevěřila, že tě najdu! 8. kapitola

30.04.2012 (19:30) • Irmicka1 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 5960×

8. Alexi, kdo jsi?

Už týden se mluví o příchodu nového studenta, Alexandra Browna. Má nastoupit do čtvrtého ročníku se mnou a Culleny. Dívky jsou natěšené, že budou mít koho ulovit, když to u Cullenovic mužů nejde. A chlapci, ti jsou zase znechucení. Jak řekl Mike:

„Zase někdo, kdo bude balit v našem revíru.“

Dneska je ten den D. Dnes přijde a všichni budou vědět, jak vypadá jejich nový třídní idol. Už utichnou ty jejich debaty o tom, jak vypadá, co bude mít na sobě. Konečně to nebudeme muset poslouchat.

S Cullenovými jsme se normálně bavili, ale druhým uchem jsem poslouchala zvuky okolo. Někde jsem to jméno slyšela, ale zaboha jsem si nemohla vzpomenout kde.

Ke škole se řítila modrá motorka a na ní náš nový spolužák. Jedno se musí uznat, vkus na motorky teda má. Snažila jsem se ho nevnímat, ale moc se mi to nedařilo. Nakonec mě přemohla zvědavost a otočila jsem se. Od dívek jsem slyšela jen povzdechnutí, musela uznat, že až tak špatný není.

Ten kluk má hnědé, trochu delší vlasy a modré oči se zlatými žilkami. Počkat, zlatými? Další poloupír. Co to bude příště, pablb, nebo něco víc?

„On je poloupír, jako já,“ řekla jsem tak, aby to slyšeli jen Cullenovi.

„Jak to víš?“ zeptal se Edward.

„Podívejte na ty oči, má v nich zlaté žilky. A to srdce, bije jako moje.“

„Co budeme dělat?“ zeptala se Alice.

„Nic, budeme se chovat normálně,“ řekla jsem pro změnu já.

Naši tichou debatu nikdo ani nepostřehl, všichni upírali pohled na Alexe. Šlo vidět, že si to všechno nehorázně užívá.

Otočili jsme od něho pohled a společně s Edwardem jsem se vydala na hodinu. Máme literaturu, jako kdybychom my ji potřebovali.

Poslední dobou je Edward takový jiný, ale v dobrém slova smyslu. Je ke mně více pozorný a víc se o mě zajímá. Pořád mám v živé paměti ten sen, nereálný, ale zároveň lehce uskutečnitelný. Bello, přestaň na to myslet! Proč jsem si na to vzpomněla teď, když je vedle mě ztělesnění boží?

„Bello, posloucháš mě?“ zeptal se mě a mával mi před obličejem rukou.

„Hm, co jsi říkal?“ řekla jsem.

„Jestli se k nám dneska stavíš? Alice po tobě něco chce. Napadlo mě, že když už u nás budeš, mohli bychom si zahrát společně na piano?“ zeptal se s nadějí.

„To bych mohla. Teď na mě doma stejně nikdo nečeká. Nate je doma ve Volteře a já doma nemám co dělat. Je to zajímavé, jak jsem si za tu chvilku zvykla, že ho mám doma, no, a teď nic. Měla jsem se za kým vracet. Promiň, já ti tu říkám svoje problémy a ty máš svých věcí dost,“ sklopila jsem pohled a šla dál. Edward mě zastavil a objal.

„Bello, mně to nevadí. Víš, že můžeš být u nás, jak dlouho chceš?“ Jen jsem přikývla a ještě silněji jsem ho objala.

Po chvíli jsem se od něho odtrhla a pokračovali jsme dál. Lidí okolo sebe jsme si ani jeden nevšímali.

Na literatuře sedíme spolu, takže nehrozí, že bych seděla s Alexem. Zazvonilo a s učitelem do třídy vešel Alex.

„Tak, třído, vedu vám nového spolužáka Alexe. Řekni nám něco o sobě,“ vyzval ho učitel.

„Jsem Alex Brown, to už ale všichni víte. Přistěhoval jsem se z Londýna. Hraju baseball. To je asi vše,“ dořekl.

„Tak se posaď před slečnu Swanovou a pana Cullena,“ řekl pan učitel, nebo profesor? Kdo se v tom má vyznat?

Celou hodinu jsem se zaměřovala na osobu před námi. Někoho mi připomíná, ale zaboha si nemůžu vzpomenout koho. V hlavě jsem si přejížděla známé osoby, ale nic. Sakra!

Hodina utekla a já bych si asi ani nevšimla, že zvoní, kdyby mě na to Edward neupozornil. Vděčně jsem se na něho podívala a on se na mě usmál.

Před třídou jsme se s Edwardem rozdělili, každý šel na opačný konec školy. Pomalu jsme šla na další hodinu. Dorazila jsem na své místo. Tuhle hodinu mám sama bez Cullenových. Dřív jsem seděla s Mikem, ale učitel ho musel rozsadit, protože pořád něco mlel. No, já ho neposlouchala. Kdo by ho poslouchal? Každou hodinu se mě ptal, jestli s ním nechci jít na rande, a moje odpověď byla vždy stejná. Ale on se s tím nespokojil a pořád to zkoušel. Říkal mi třeba, že změním názor. Leda ve snu, chlapče.

Zazvonilo a do třídy vstoupil Alex, šel přímo ke mně. Jediné místo, kde je volno. Jestli bude mít zase nějaké návrhy, tak se zvednu a odejdu. Možná ne, ale i tak. Šel pomalou, ladnou chůzí, každá má spolužačka se za ním otáčela a vzdychla. Protočila jsem očima, on žádný krasavec v porovnání s Edwardem není. Bello, nech toho!

„Ahoj, já jsem Alex. A ty jsi?“ zeptal se mě mile a usmál se.

„Isabella, ale říkej mi Bello,“ řekla jsem a podala mu ruku. Ochotně ji přijal a sedl si na místo.

„Jak dlouho tady žiješ?“ zeptal se. Jaksi zvědavý, ne?

„Za chvíli to bude necelý rok. Proč sis vybral zrovna Forks?“

„Ani nevím, ale už několik let někoho hledám a vypadá to, že jsem asi blízko.“

„Vím, co si zač, a ty víš, co jsem já a mí přátelé zač. Nemám pravdu?“ Přikývl.

„To je dobře, že si rozumíme,“ usmála jsem se na něho a otočila jsem se na učitele.

Zbytek hodiny jsem ho nevnímala a dělala, že mě ty učitelovy kecy zajímají. Další hodiny uběhly rychle a už tu byl oběd. Alex se mnou měl už jen jednu hodinu a zase se o mně snažil dozvědět co nejvíce. Něco jsem mu řekla, ale hodně věcí se nedozvěděl.

Teď jdu na oběd, konečně nějaké pozitivum. Vzala jsem si dva kousky pizzy a šla jsem ke Cullenových.

„Tak co, jak bylo?“ zeptala jsem se jich.

„Nuda!“ řekli všichni sborově.

„Ten nový má se mnou hodiny,“ oznámila jsem jim a oni se na mě podívali.

„Řeknu jednu věc, je moc zvědavý,“ zašeptala jsem, aby to neslyšel.

Dojedla jsem svůj oběd a podívala se na všechny přítomné.

„Tak dneska, jo?“ Všichni jen přikývli a já se vydala na svou poslední hodinu. Teď se jen musím modlit, aby tam on nebyl. Jedna výhoda je, že tady nesedím sama, sedím s Edwardem.

No, byl tam, ale seděl na druhé straně učebny. Ulevilo se mi. Celá hodina probíhala docela dobře. To, co učitel řekl, šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Jaké já mám štěstí, že tohle všechno vím.

Po škole jsem se vydala svým autem domů. Převlékla jsem se do modrých riflí, červenočerné košile, černé mikiny a na nohy červené conversky. Vzala jsem si klíčky, mobil si dala do kapsy a vyrazila jsem.

Běžela jsem lesem a užívala si tu svobodu, co mě obklopovala. Vůni přírody. Klid, který jsem pocítila, byl uvolňující a osvobozující od neustálého přemýšlení. Nikam jsem nepospíchala a mohla jsem si to naplno užít. I pomalým během jsem byla u Cullenových za chvíli.

Alice stála ve dveřích a čekala na mě. Měla otevřené dveře, tak jsem kolem ní proklouzla a běžela první za Edwardem.

„Bello, to se nedělá. Tak dobře, stejně jsem to tak chtěla udělat.“

Neříkej, pomyslela jsem si.

Pozdravila jsem Esmé a šla k Edwardovi, který už seděl u piána.

„Ahoj Edwarde,“ usmála jsem se na něho a on na mě. Sedla jsem si k němu a dohadovali jsme se, co začneme hrát, ani jeden z nás to nevyhrál a nakonec to ukončila Alice.

„Složte něco společně a máte to,“ řekla rozhodně. A my jsme se na sebe podívali a kývli jsme.

 Začal hrát Edward a já se k němu po chvíli přidala. Oba jsme se do toho vžili, že jsme neposlouchali, co se děje okolo nás. Oba jsme v tom vyjadřovali své pocity. Já lásku, štěstí a momentálně klid. A on to podobné. Naše prsty jezdily po klávesách a věděly přesně, co dělají. Nestalo se, že bychom zastavili a nevěděli, co hrát, nebo že jsme si překáželi. Byli jsme sehraní a věděli jsme, co všechno chceme vyjádřit. Společně jsme ve stejné chvíli dokončili a podívali se navzájem do očí. Oba jsme se k sobě pomalinku přibližovali, až se naše rty spojily. Projela mnou elektřina a v břiše mi poletovali motýlci. Naše rty k sobě zapadaly jak dva kousky puzzle. Dokazovalo nám to jen fakt, že jsme si i přes všechny protesty souzeni. Do polibku jsem dala všechny pocity, které jsem k němu cítila a o kterých jsem nevěděla, že je cítím. Byla tam vášeň, chtíč a především láska a štěstí, že jsem po tolika letech našla to, co jsem nemohla najít. Po několika minutách, nebo dokonce hodinách jsme se od sebe odtrhli a dívali se navzájem do očí.

„Bello, zajdeš se mnou do kina a potom na večeři?“

„To má být rande?“ Přikývl.

„To půjdu moc ráda,“ usmála jsem se na něho a políbila ho na rty. Do reality nás probral až potlesk a Emmettova poznámka.

„Bello, Edwarde, tak to bylo krásné,“ řekla dojatě Esmé a společně nás objala.

„Edwarde, co ti to trvalo tak dlouho? Už vím, ses Belly bál, co?“ Emmett propukl v neuvěřitelný smích, po chvíli to Rose nevydržela a vrazila mu jeden pořádný pohlavek.

Ani nevím jak, ale Alice mě tahala ke mně domů a šla mi pomoct se obléct. Edward neříkal kdy, tak co jí je? Já na to zapomínám. Ona a ty její vize, proto ví něco, co já ne.

U mě v šatně Alice našla to, co hledala, nebo to, co už chtěla. Byli to červené minišaty, které jsme koupily spolu, když tu ještě byl Nate. Vlasy mi Alice natočila. Na oči mi dala hnědé stíny, linky, řasenku a tvářenku. Na krk a na uši mi dala sadu, uprostřed bylo kolečko a v něm něco jako diamant. Do ruky mi dala červené psaníčko, kam mi dala klíčky a mobil. Na nohy černé boty na podpatku a na to všechno černý teplejší kabátek.

„Alice, děkuji,“ řekla jsem a pořádně ji objala.

„Nemáš zač. Můj bratr si konečně zaslouží štěstí a to samé i ty. Už jste moc dlouho sami a já pro vás chci jen to nejlepší,“ řekla a usmála se.

„Přijede za pět minut. Vydržíš to tu, že?“ zeptala se a já jen kývla.

Alice vyskočila z okna a já jsem tu zůstala sama. Pomalu jsem scházela schody, přece mě nic nežene. A ještě jednou jsem se na sebe podívala do zrcadla. Podle mě mi to slušelo, teď vědět jen Edwardův názor. Někdo zaklepal a já jsem šla s úsměvem otevřít.

„Ahoj Bello, sluší ti to,“ řekl a já si ho prohlédla od vrchu dolů. Na sobě měl černé kalhoty, červenou košili a na tom černé sako. Co bychom bez té Alice dělali?

„Nejsem sama, komu to dneska sluší,“ usmála jsem se a přijala rámě, které nabízel. Zamkla jsem za sebou dveře a šli jsme k jeho novému autu. Šel k místu spolujezdce a galantně mi otevřel dveře, nasedla jsem a on zavřel. Rychle oběhl auto a vyjel.

„Gentlemani ještě nevymřeli,“ usmála jsem se na něho a on na mě.

Celou cestu ke kinu jsme si povídali, pokaždé jsme našli něco, co nás zajímalo. Cesta utekla strašně rychle a už jsme stáli před kinem. Edward vybral komedii, koupil mi popcorn a kolu. Seděli jsme ve dvojsedačce, Edward si obmotal ruku kolem mého pasu a já jsem se opřela o jeho rameno. Film si moc nepamatuji, protože jsem se nemohla soustředit, ale podle ostatních, kteří se smáli, by to mohl být dobrý film. Ale co nadělám. V Edwardově společnosti se šlo soustředit jen na jednu věc. Buď film, nebo on sám. A co jsem si asi vybrala? No, já jsem udělala kompromis a střídala jsem to. Ale i tak z toho filmu mám velké kulové.

Po kině jsme nasedli do auta a jeli jsme do restaurace. Zastavili jsme u té nejlepší tady v Seattlu. Zase mi otevřel dveře a šli jsme dovnitř. Slečna nás dovedla k našemu stolu. Edward mi pomohl z kabátu a podržel mi židli.

Zrovna když ji chtěl Edward zavolat, došla servírka.

„Tak, co si dáte?“ zeptala se Edwarda koketně.

„Zlato, co si dáš ty?“ zeptal se mě a servírka se na mě naštvaně podívala, potom nasadila svůj falešný úsměv.

„Dám si krvavý steak a kolu,“ usmála jsem se na ni a ona se hned otočila na Edwarda.

„A vy, pane?“ zeptala se ho servírka až moc svůdně.

„To samé, co moje přítelkyně,“ odsekl jí a svůj neodolatelný pokřivený úsměv věnoval mně. Servírka si uraženě a naštvaně odfrkla a šla pokračovat ve své práci. Konečně!

„Konečně. Buď ráda, že jsi neslyšela ty její myšlenky. No, prostě hrůza!“ řekl.

„Věř nebo ne, nezávidím ti to,“ začala jsem se smát a on se ke mně přidal.

Celá večeře proběhla skvěle, pokus servírky předat Edwardovi lísteček s číslem se nezdařil. Když to Edward uslyšel v jejích myšlenkách, hned jednal a začal mě líbat. Její plán se ani neuskutečnil, chuděrka jedna. Z restaurace jsme vycházeli ruku v ruce a s úsměvem na tváři.

O Edwardovi jsem se dozvěděla hodně důležitých věcí. Teda, pro mě důležitých věcí. Oba posloucháme Debussyho a naše nejoblíbenější skladba je Claire de Lune. Oba rádi čteme a máme stejný styl. Moje nejoblíbenější je Na větrné hůlce, jeho Romeo a Julie. Nebyla jediná chvíle, kdy by nastalo trapné ticho. Spíš nastalo příjemné ticho. Myslím, teda vím, že jsem se do něj zamilovala na první pohled. Jen jsem si to nechtěla přiznat, miluji ho víc než cokoliv na světě a klidně bych za něho položila život.

Edward mě dovezl domů a doprovodil mě před dům, kde mě začal vášnivě líbat. Vůbec se mi nechtělo přestat, ale musela jsem.

„Nechceš zůstat přes noc?“ zeptala jsem se ho s nadějí.

„Jen odvezu auto, převleču se a přijdu.“ Vítězně jsem se na něho usmála a on mi to oplatil svým křivým úsměvem, ze kterého se mi podlamují kolena. Naposledy jsem ho políbila.

„Budu čekat.“ Po téhle větě odešel a já jsem šla do pokoje. Vyvlékla jsem se ze svých šatů a šla do sprchy.

Rozhodla jsem se Edwarda potrápit, a proto jsem si oblékla černou košilku, která moc nezakryje. Vracela jsem se do pokoje a Edward už tu byl, a když mě uviděl, zčernaly mu oči. Touhou. Pomalinku a svůdně jsem šla do své postele, ze které mě on pozoroval. Když jsem byla u něho, stáhl mě k sobě a vášnivě mě políbil, jeho ruce bloudily po mém těle. Po chvíli se ode mě odtáhl a podíval se mi do očí.

„Bello, tohle mi nedělej, nebo se příště neudržím a hned si tě vezmu,“ řekl a já se provinile usmála.

„Mně by to ale nevadilo,“ řekla jsem svůdně a on zavrčel.

„Tobě ne, ale mně ano,“ řekl a já si povzdechla.

„Není to tím, že bys mě nepřitahovala. Zaprvé, začali jsme spolu chodit teprve dnes, a zadruhé, moje doba tohle nedovoluje, ty sama víš, jak to je.“ Rezignovaně jsem kývla a pořádně se zakryla do deky, hlavu jsem si položila na jeho hruď.

„Dobrou noc,“ řekla jsem.

„Dobrou, Bello.“ Jak to dořekl, tak mi do ucha pobrukoval pro mě neznámou, ale nádhernou melodii, která mě nakonec uspala.

Ráno jsem se probudila tak, jak jsem i usnula. Na Edwardově hrudi. Automaticky, jako kdybych to dělala každý den, jsem ho políbila.

„Dobré ráno,“ řekla jsem rozespale.

„Dobré,“ řekl.

Ještě chvíli jsem si užívala Edwarda vedle sebe, pak jsem rezignovaně vstala z postele a šla do šatny. Oblékla jsem si riflové šaty, na to černé sako a na nohy černé kozačky. Do ruky černou kabelu. Vlasy jsem si dala do jednoduchého copu a na oči jsem si dala modré stíny. Připravená jsem se vrátila k Edwardovi, který byl převlečený do jiného oblečení. Měl tmavomodré rifle a šedou košili.

„Sluší ti to,“ řekli jsme zároveň.

Ruku v ruce jsme šli do kuchyně, kde jsem si vzala snídani, celou dobu mě Edward pozoroval a já dělala, že si ho nevšímám.

„Můžeš přestat?“ zeptala jsem se, když mi to začalo vadit.

„Čeho?“ dělal nechápavého.

„Dívání se na mě, když jím,“ řekla jsem trochu nakvašeně.

„Ne, nemůžu,“ odpověděl jednoduše. Já jsem se naštvala a šla to jídlo vyhodit. Stejně toho už moc nebylo, většinu jsem snědla.

Vzala jsem si tašku a nakvašeně jsem šla ke svému autu, ale nedošla jsem k němu. Edward si mě chtěl udobřit, tak mě začal líbat. Musím přiznat, že to zabralo.

„Jedeme mým autem, nebo každý zvlášť?“ zeptala jsem se, když mě přestal líbat.

Zamyslel se a na jeho tváři byly vidět jiskřičky.

„Tvým. Já tu své ani nemám. Můžu řídit?“ zeptal se mě.

„Ne, nemůžeš. Moje auto řídím já,“ řekla jsem přísně.

„Bello, prosím, prosím. Já ti s ním nic neudělám, budu ho opatrovat, jako svoje vlastní,“ přemlouval mě a přidal k tomu psí oči. Sakra, proč je musí tak dobře umět. Rezignovaně jsem kývla a hodila mu klíče. Usmál se na mě, až se mi skoro podlomila kolena.

Otevřel mi dveře spolujezdce, a pak šel ke své straně. Nastartoval a vydal se směr škola. Choval se k němu, jako by to byl jeho největší poklad. A já jsem na to auto začala skoro žárlit. Naštěstí jen skoro.

Na parkovišti zaparkoval vedle svých sourozenců, když vystoupil, všichni si hned začali šeptat, ale ani jeden z nás si jich nevšímal. Otevřel mi dveře a nastavil ruku, využila jsem toho a nechala si pomoct. Zavřel dveře a já ho na znamení díků políbila. Všichni přítomní zalapali po dechu. Teda kromě Cullenových, ti to samozřejmě věděli. Edward si mě přitáhl k pasu, ruce obmotal okolo mého pasu a políbil mě na temeno hlavy.

Letmo jsem si prohlédla všechny tváře, které se na nás upřeně dívaly, jen jedna ne. Alex, tomu to jedinému bylo jedno. Společně s Cullenovými jsme se vydali do školy, otočila jsem se a Alex se na mě upřeně díval.

Alexi, kdo jsi?

Příště se můžete těšit na Edwardův pohled.

Pro zajímavost, tohle je moje nejdelší kapitolka, tak snad jste aspoň trochu spokojeni. :)

V nejbližší době nemám čas, takže nevím, kdy bude nový dílek. O víkendu je u nás pouť, tak to čas nebude, ale po ní se na to vrhnu a uvidím.

Děkuji za komentáře, pokaždé mě potěší, i když jich není mnoho. Mám vás ráda, holky :* ♥

Autor: Irmicka1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy jsem nevěřila, že tě najdu! 8. kapitola: